NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > Očima i ušima: Vratislavský festival povídky

OČIMA I UŠIMA: VRATISLAVSKÝ FESTIVAL POVÍDKY

Lucie Kněžourková

 

Každý festival tvoří především lidé: knihu můžeme číst v klidu doma v ušáku, na film se soustředit před monitorem počítače, obraz si neomezeně dlouhou dobu prohlížet na stěně svého bytu, ale specifickou atmosféru maximální koncentrace lidí s podobnými zájmy, zato odlišnými zkušenostmi, fantazií a nápady najdeme jen na festivalech. Také vratislavský (nebo chceme-li wroclawský) Międzynarodowy Festiwal Opowiadania nevsadil jen na čtené slovo; snaží se nabídnout pestrou škálu kulturních akcí, setkání a okořenit i noční život v místních klubech. Přestože se má dítě Olgy Tokarczuk a Vratislavské univerzity čile k světu, ještě stále trpí několika dětskými neduhy – jakby taky ne, když jsou mu teprve čtyři roky. Především ještě stále hledá vhodné prostory – zatímco pro creative writing se přednáškové síně fakulty polské filologie hodí velmi dobře, zajímavý prosklený prostor galerie BWA, určený pro autorská čtení a některá promítání, nestačil svou kapacitou. Animovaná adaptace povídky Bruna Schulze Ulica Krokodyli bratří Quay se tak musela narychlo přesunout do vstupní haly galerie a začátek se opozdil o více než půl hodiny, nehledě nato, že mnoho diváků zhlédlo film ve stoje. Dalším problémem je hlediště: originální červené maxipolštáře i menší taburetky a podložky neskýtají příliš pohodlí. Ležérní polohy, které publikum zaujímalo na začátku čtení, se časem měnily v úpěnlivou snahu najít trochu snesitelnou polohu pro ohnutá záda. Přitom se těžko soustředí na čtení v portugalštině, promítané simultáně v polštině na poměrně vzdálenou zeď. Organizátoři mají štěstí (nebo na to také hřeší), že věkový průměr návštěvníků se pohybuje mezi 20 – 30 lety a mají většinou dobrý zrak a zdraví. Potěšitelná je naopak péče, jež byla věnována grafickému zpracování programů i jejich rozšířených verzí. Přehledné informace, zajímavé fotografie, texty – to vše v moderním hávu jednotného a zajímavého designu. Katalog obsahuje nejen portréty a medailonky spisovatelů, ale i ukázky povídek, detailní popis filmů i dalších akcí a nezahlcuje přitom reklamou.

 

Promítání filmových adaptací povídek se nakonec ukázalo jako nejživotnější propojení literatury s dalším uměleckým odvětvím, a především úspěšným propojením dvou skupin: diváků a čtenářů. Dvojice originálních a experimentálních filmů (například Pád domu Usherů Jeana Epsteina a Jana Švankmajera, Něžná Piotra Dumały a Roberta Bressona) předcházelo čtení povídek, v podání výborně připraveného herce Pawła Palcata z legnického divadla.

 

Duch Hodži a Jaruzela

 

Festivaly, ať už vědomě či nevědomě, navazují na prastaré tradice shromažďování a společného prožívání umění: ve starém Řecku či na středověkých dvorech byla veřejná čtení běžná, až moderní doba stvořila tiché čtenářství, zdůraznila individuální prožitek jednotlivce. V postkomunistických zemích byla navíc tradice spontánního vyjadřování svých názorů, pocitů a myšlenek a i dobrovolného a volného sdružování násilně potlačena, takže se znovu musíme učit, jak komunikovat ve veřejném prostoru. Při autorském čtení nezáleží jen na hodnotě textu, ale i schopnosti ho podat, na dobré intonaci, schopnosti interperetovat napsané hlasem, navázat kontakt s publikem. Dobře se to dařilo Januszovi Rudnickému, jehož povídky doprovázely spontánní reakce posluchačů, nevýrazné čtení naopak ztěžovalo recepci zajímavého textu Darka Fokse Co robi łączniczka. Jednotlivé prezentace autorů ale trochu protiřečily hlavní myšlence festivalu – propojování a vzájemné inspiraci. Spisovatelé se na červené pohovce střídali bez možnosti vzájemné konfrontace, a ani publikum nemělo možnost navázat kontakt v diskusi. Zde tlačil organizátory pravděpodobně čas, stejně jako u zajímavé diskuse Andrzeje Stasiuka s Fatosem Lubonjou, kterou vedl Stanisław Bereś. Albánský spisovatel, novinář a disident strávil sedmnáct let v ve vězení a pracovních táborech v tvrdě stalinistickém státě Envera Hodži. Jeho celoživotním tématem je snaha vyrovnat se s komunismem, problém odpovědnosti jedince a spisovatele vvnímá jako strážce svědomí národa. Proti Lubonjovi seděl Stasiuk, neformální a uvolněný, který Albánii miluje nepopsatelnou láskou jako „nevědomí Evropy”, vězení si podle svých slov vybral dobrovolně, protože „se ho bál a chtěl to vyzkoušet” (Stasiuk si odseděl rok za útěk z vojska) a tvrdí, že spisovatel nemá svět soudit a rozebírat, ale popisovat. Na všechna témata, která z tohoto setkání mohou plynout, rozhodně nestačí vymezená hodina, ale dokonce ani téměř dvě hodiny, na které se debata protáhla, zatímco mezi dveřmi už netrpělivě podupávali zájemci o čtení bosenského autora Muharema Bazdulji. A tak nám utkví především stasiukovské sentence: „Zabić ducha Jaruzela? To impreza samobójcza!”

 

Copak nic nedávaj v televizi?

 

Kromě role diváka a posluchače nabízí festival i aktivnější roli autora, účastníka autorských dílen, které každoročně vedou nejlepší současní polští prozaici. Během jednotlivých kol vybírá porota nejvýraznější talenty, pomáhá jim tříbit styl a hledat cestu – a těm nejlepším nabízí také vstupenku do světa literatury: veřejná čtení nebo cenu spojenou s finanční odměnou, malým tvůrčím stipendiem. Už známé či známější autory pak inspiruje k setkání v antologii povídek: první, Zaraz wracam, měla premiéru během festivali v kmenovém knihkupectví Kapitalka, druhá, Opowiadania bizarne, které připravuje Olga Tokarczuk, se objeví co nevidět. Ne vždycky se ale jedná o texty speciálně připravené pro festival, často redaktoři vybírají z již hotových sbírek. Různorodé autory a texty pak spojuje jednotné téma, u první antologie vymezené jako reakce a reflexe posledního dvacetiletí, otevření hranic, možnosti cestovat a poznávat jiné, ale i „polskost“. Široká náruč festivalu se snaží obejmout opravdu všechny – závěrečný den festivalu je věnovaný dětem, ve vratislavských ulicích jsou nevinní kolemjdoucí atakováni otázkami jako „Byla kniha lepší” a prosklený prostor galerie BWA přiláká pohled nejednoho spěchajícího byznysmena či loudajícího se bezdomovce – oba si svorně lámali hlavu nad stejnou otázkou: co to proboha čtou ti lidé na červené pohovce, že je tak napjatě sleduje tolik mladých intelektuálek? Tento ironický tón zvolil i autor znělky festivalu, v níž cool mladík vypráví o divném místě, kde lidé poslouchali, co čtou jiní lidé, jakoby snad nic nedávali v televizi...

 

...ale v televizi, na internetu, v novinách a dalších médiích se překvapivě můžete setkat právě s Festiwalem Opowiadania. Je ale dobře, že za festivalem stojí silní mediální partneři: TVPKultura, Onet.pl, Gazeta.pl a další. Podpora města a dalších institucí umožňuje volné vstupy na všechny setkání i projekce a skutečně demokraticky umožňuje účast každému, kdo má zájem...a vejde se do sálu. Příští rok máte jedinečnou příležitost zastihnout festival ještě v předškolním věku – Vratislav bude znovu hostit jeho 5. ročník: všudypřítomnost kamer, fotoaparátů a jiných nahrávacích zařízení byla nepřehlédnutelná, často také blesky fotografů a procházení mladíků s kamerou na rameni rušilo intimní atmosféru čtení, či čistě prakticky překáželo ve výhledu.

 

 

13. 10. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 948778 návštěv, dnes zatím 103 (4 online).