NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > Popularita neoznačuje fenomén: Rozhovor s šéfredaktorem Protimluvu J. Macháčkem

POPULARITA NEOZNAČUJE FENOMÉN

 

S šéfredaktorem ostravské kulturní revue Protimluv Jiřím Macháčkem o zmrtvělosti dnešního člověka, o české a polské literatuře, o ostravských fenoménech i o strachu z jinakosti.

 

Studoval jste Filozofickou fakultu v Ostravě i v Praze, věnujete se žurnalistice, hudbě i „soukromému filozofování“, jak píšete na stránkách Protimluvu. Co vás přivedlo k vydávání kulturně literárního časopisu?

Především zkušenost s médii, s tiskem, který umírá každý den a který je dějinami jednoho dne, což je podle mne ne snad přímo obskurní, ale při uvažování o médiích člověka právě toto slovo napadá. Snaží se zastavit čas, jenž je postaven na informacích, které ale tečou, plynou a nikde nezůstávají. Kulturní revue, která vyjde jednou za čtvrt roku a která přináší texty, jež nejsou jen oním plynutím času, může člověka přivést právě k tomu, že se chce podvolit jinému vnímání věcí. I když nakonec zjistí, že ono riziko tekutosti existuje také tam a že se v něm sám může ztratit.

 

Nakolik šéfredaktora svádí jeho vlastní touha psát? Nebo se cítíte spíše jako manažer?

Samozřejmě že zajímavější je rovina tvůrčí. Proto se také věnuji hudbě, proto občas i píšu texty, jež nechtějí být onou zmíněnou plynností či tekutostí, mám-li použít výraz Zygmunta Baumana, mého oblíbeného filosofa. Tvůrčí rovina dává člověku mnohem víc. Je bezesporu náročnější, ale také příjemnější, protože se člověk vyskytne úplně mimo sebe, zapomene, respektive musí zapomenout na běžné starosti. Role šéfredaktora kulturní revue s sebou nese řadu jiných povinností, které člověk například jako řadový zaměstnanec rozhlasu nemusí řešit. Jsem nejen tím, kdo časopis vytváří, ale také tím, kdo musí jeho existenci zajistit po ekonomické stránce. Což jsou dvě roviny, které asi nejdou dost dobře spojit, jakési přirozené dilema.

 

Ostravská revue Protimluv sama o sobě říká, že je kulturní revue, věnuje se literatuře, výtvarnému umění, divadlu i architektuře. Můžete Protimluv představit blíže nebo osobněji?

Už samotný název je dvojznačný. Protimluv nebo promluv, toť otázka. Občas je to jen takový promluv, protimluv je někdy v textech třeba hledat. Upamatovat na něco, co člověka vytrhuje kamsi jinam, to je cílem Protimluvu. A mělo by být cílem všech médií. Na jedné straně jsme literárními texty blízcí například Hostu, ale zároveň píšeme také o hudbě a o výtvarnu, takže je to spíše takový podivný konglomerát všeho možného. Mně se například líbí název, který Protimluvu dali polští básníci ze skupiny Na divoko, s nimiž spolupracujeme – ti mu říkají oxymóron. Jsme na kraji republiky, pohybujeme se tedy v jakémsi prostoru hraničního střetávání různých kultur, polské, slovenské i české. Polští, slovenští a jiní dělníci, kteří sem přijížděli za prací, jsou možná jistým předobrazem Protimluvu. Tady v Ostravě se všechny tyto vlivy melou jako v tavicím kotli, ve vysokých pecích, které tady stále hučí a produkují spíše démony než duchy.

 

Protimluv je regionálním projektem, podobně jako například plzeňský Plž. Má Protimluv za cíl šířit pohled na ostravské kulturní dění i za hranice regionu, respektive více se otevřít?

Samozřejmě, ale oproti například Plzni je Ostrava svébytný kulturní fenomén, který se z regionu šíří zcela jinými cestami, nemusí jej šířit právě Protimluv. Mohu-li být konkrétní, řada známých literátů spojených s Ostravou, jako je Jan Balabán nebo Petr Hruška, spolupracuje nejen s Protimluvem, ale i s jinými periodiky, především s Hostem. Ostrava už možná ani nepotřebuje ryze regionální periodika. My samozřejmě dáváme přednost ostravské kulturní scéně, proč bychom se ostatně měli vyhýbat tomu vlastnímu, co Ostrava nabízí. Řadě zajímavých lidí, o kterých je dobré napsat a o kterých v jiných médiích nemusí být ani zmínka.

 

Jaký je kulturní fenomén dnešní Ostravy?

Těžko říct. Ostrava nabízí hodně zajímavých autorů. Pro mimoostravské je dnes jistým fenoménem například vzpomenutý Jan Balabán, ale mám pocit, že fenoménem se mohou stát i jiná jména, třeba Ivan Švanda.

 

Jarek Nohavica, Richard Krajčo, Stodolní… Takový je dnešní mediální obraz Ostravy.

Ti mají na své straně množství, ale to přece ještě není fenomén. Ani nikdy nebyl, to bychom si měli uvědomit a zamyslet se nad tím, proč jen proto, že je někdo populární, je označován za fenomén. Konec konců na Stodolní už se pomalu ani nedá chodit. Byla fenoménem, ale ještě než se stala tím, čím je dnes. Existovala tam řada klubů, které pořádaly rozličné kulturní akce, od koncertů po čtení, s čímž už se dnes nesetkáte. Dnes tam de facto funguje pouze jeden hudební klub, což je situace s nedávnou minulostí nesrovnatelná.

 

Kam se za téměř šest let existence Protimluv posunul?

Zliterárněl, to je ten základní posun. Již před rokem a půl jsme začali vydávat i knihy. Antologie slezských básníků ze skupiny Na divoko nazvaná Mrtvé body odstartovala naši snahu prezentovat na jedné straně polskou kulturu, ale na druhé straně rovněž méně známé autory spjaté s Ostravou. Vydali jsme například knihu Na svahu od básníka Ivana Švandy, člena redakce Protimluvu, který hodně ovlivňuje literární část našeho časopisu.

 

Ano, Protimluv se v průběhu doby pustil do dalších projektů, kromě vydávání knih pořádáte i literární festival. Jaké máte v tomto směru plány do budoucna?

Chceme vydat sbírku Petra Motýla Kam chodí uhlí spát, z níž jsme v posledním čísle Protimluvu představili báseň nazvanou Mapa Ostravy. Petr Motýl vnímá Ostravu ještě pohledem poznamenaným těžkým průmyslem, industrií, která v devadesátých letech už doznívala, ačkoli nyní se ta doba do Ostravy znovu vrací. Chceme pokračovat v naší edici překladové literatury, navázat na Mrtvé body i dalšího Poláka Darka Fokse, jehož povídky Svatební pizza vyšly před nedávnem. V návaznosti na něj bychom chtěli vydat prózu polského autora Janusze Rudnického, jemuž jsme publikovali velmi zvláštní, pochmurnou a bezvýchodnou povídku s názvem Smrt českého psa z prostředí emigrantů v Německu i tamějších Romů, možná tak trochu příznačnou i pro samotnou Ostravu. I tady žije hodně Romů, Rudnického povídka tak může vypovídat nejen o německém prostředí. Foks a částečně i Rudnicki představují postmoderní proud, který už sice jakoby v samotném Polsku odeznívá, ale v českém prostředí není známý. V blízké době, konkrétně do týdne, vydáme knihu původně ostravského literárního kritika Miroslava Zelinského Texty a obrazy.

 

Je – anebo mělo by být – primární úlohou literárního časopisu uvádět na literární scénu nové básníky a prozaiky?

Je to jeden z úkolů. Hlavní úkol by to být neměl, protože vydávání časopisu by nemělo být honbou za talenty ani otročením talentům.

 

A podněcovat celospolečenskou diskusi?

To zní krásně. Protimluv by samozřejmě rád podněcoval diskusi, ale co to vlastně je ona celospolečenská diskuse? Diskuse o tom, proč volit nebo nevolit Klause? Je to opravdu celospolečenská diskuse? A je to vůbec úlohou literárního časopisu? Jistě že ne. To spíš reflexe literatury formou recenzí. Někdy by možná bylo žádoucí i ostřejší vystoupení, ale to už bychom mnohdy zacházeli do jiných rovin, než jsou ty čistě literární.

 

Čemu prospěla jistá decentralizace literárního života, od druhé poloviny devadesátých let patrná i na poli literárních časopisů?

Já bych tuto situaci viděl docela jinak. Mám pocit, že decentralizace v českém prostředí stále ještě neproběhla. Právě proto vznikají časopisy podobné Protimluvu nikoli jako projev decentralizace, ale jako snaha k ní přispět. Svou roli tu hraje i inspirace polským prostředím. V Polsku existuje několik rovnocenných kulturních center, kdežto tady je skutečně jen jedno. Zbytek už je region. I v Polsku jistě řeší podobné problémy, ale pokud si mohu dovolit uvést konkrétní příklad, kolegové z básnické skupiny Na divoko vydávají rovněž časopis. Jmenuje se Arkadia, má téměř pět set stran a nabízí velmi zajímavé texty. Ukazuje se, že i místo kdesi u polských hranic je schopno „produkovat“ rovnocennou literaturu. V Praze bude vždy více lidí, více možností, to nikdo nechce popírat. Ale rovnocenný prostor by konečně měla dostat i jiná místa. V množství není síla.

 

Revue Protimluv považuji za podobně inspirativní projekt jako původem polský časopis Pobocza, který se ve čtyřech jazykových mutacích, včetně české, věnuje především poezii střední a východní Evropy. Oběma bych ale vytkla jistou zapouzdřenost – úzký okruh přispěvatelů, autorů, místy i témat. Na jedné straně to časopis samozřejmě zdravě profiluje, ale na druhou stranu: není to trochu škoda?

 Jde o schopnosti redakce. Každá redakce má své kontakty a své možnosti, horizonty, přes něž nedokáže jít dál. Protimluv se samozřejmě snaží tyto horizonty překračovat, v současné chvíli především prostřednictvím našeho vydavatelství. Možná jde spíše o marketing, jak se dnes moderně říká, což je věc, kterou, přiznám se, Protimluv nezvládá. Snad se brzy najde někdo, kdo by se této propagační stránce věnoval. Nicméně osobně, budu-li mluvit čistě za sebe, nikoli za redakci, stále doufám, že dobrý text si najde čtenáře kdekoli, nejen v Ostravě.

 

Pociťujete tlak ze sféry komerční kultury?

Pociťujeme ho markantně. Jak se proti němu bránit? To je jednoduché, člověk nesmí do toho komerčního kolotoče vstoupit. I za cenu toho, že náklad jeho časopisu bude menší než jiných nebo že o něm tolik lidí za hranicemi ostravského regionu nebude slyšet. Dnešní doba podporuje množství. Komerční blábol, který se na člověka ze všech stran valí, je neskutečný. Člověk mu mnohdy podléhá až tak, že jej pomalu přijal za pravdu. Ale svět je úplně jiný, a především člověk je jiný. Člověk přece není nějakým mediálním obrazem…

 

Tato otázka trochu souvisí i s vašimi překladatelskými aktivitami. Například z polské literatury, které se hodně věnujete, tlumočíte autory, jako jsou Darek Foks, básníci Na divoko, prozaici Daniel Odija nebo Janusz Rudnicki, kteří jsou v českém prostředí spíše neznámí. Je složité odolat tlaku, jistě i ze strany čtenářů a jejich očekávání, prezentovat především tvorbu již zavedených autorů, jako je například Olga Tokarczuková?

V našem případě jde především o přátelský kontakt s jednotlivými autory. Jen díky tomu se Protimluv mohl profilovat. Lze vzpomenout ještě Jacka Podsiadła, jehož texty jsme také otiskli, byť doufám, že právě on je v českém prostředí autorem alespoň částečně známým. Polonista Honza Faber přeložil skvěle i verše Rafała Wojaczka, jemuž u nás doposud také nevyšla kniha, což je podle mne velký dluh, který by Protimluv v budoucnu rád splatil. A jak se „vyhnout“ Olze Tokarczukové? I jiná literatura je dobrá, to je celé. My se podobným autorům nevyhýbáme za každou cenu, redakce nechce prosazovat žádný dogmatismus, ale cílem každého časopisu by mělo být hledání alternativ.

 

Máme se ohlížet i za starší literaturou?

I v Ostravě se čas od času někdo věnuje starší literatuře. Proč nepřipomínat zajímavé starší autory, například i ty z Ostravy? Protimluv má několik podobných dluhů, z nichž některé už se mu splatit podařilo, mám na mysli například Otu Filipa, jemuž jsme věnovali samostatný blok, dále Františka Sokola Tůmu a třeba i hlučínského barokního kazatele Bohumíra Josefa Hynka Bilovského, jehož kázání je zveřejněno v našem posledním čísle.

 

Ptám se proto, zda příliš jednostranné zaměření na současnou produkci nepoukazuje na jistý problém v našem vnímání literatury? Redukce na to, co se děje teď a tady, nevede vždy k hlubší analýze či reflexi. Nemělo by být cílem literárních kritiků či publicistů skrze dialog se starší tradicí podněcovat diskusi současnou?

To je jedním z cílů každého časopisu. Zaměření především na aktuálnost vyvěrá z tlaku samotných médií, která staví na událostech jednoho dne, další den už bude v kursu něco jiného. Protimluv se nechce vyhýbat ani hlubším analýzám starší literatury, tato komunikace přeci funguje neustále. V klasické literatuře možná člověk nalézá víc než v té současné.

 

Za jeden z nejzdařilejších projektů nejen Protimluvu, ale na poli polské překladové literatury vůbec, pokládám již zmíněnou antologii Mrtvé body. Čím vás právě tento, nutno dodat do značné míry neveselý, pohled na dnešní slezskou realitu upoutal?

 Onou zmrtvělostí, která v textech básníků skupiny Na divoko zřetelně vystupuje. „Z mrtvých nevstávají pouze čerstvě mrtví“, to je přímo citát z jedné básně Macieje Meleckého. Z jejich veršů je cítit setkání se strojem, který rozdrtil zdejší přírodu i člověka. Rozryl krajinu kolem, co se dalo využít, to zničil a přetvořil v jakousi podivnou, někdy až hrůznou věc, kterou nakonec opustil. Právě touto společnou zkušeností života v Ostravě a okolí Katovic nás poezie Mrtvých bodů oslovila. Onou hrůzou vzešlou z člověka. Čím může být, nebo čím už vlastně je. Je mrtvý. Aniž to ví, je mentálně mrtvý.

 

Je pohled z české strany hranice jiný?

Samozřejmě že pohled například Petra Hrušky je odlišný. Jistě se dá vysledovat určitá báze společná i ostravským autorům. Blízko k podobnému vidění, k podobnému pocitu ze zdejší krajiny a ze zdejšího drsného prostředí, jak ho vystihli autoři Mrtvých bodů, má kupříkladu Jan Balabán.

 

Je pro české čtenáře polská literatura přes veškerou blízkost inspirativní svou jinakostí?

Ano, je hodně jiná. Nejen Mrtvé body či Darek Foks, ale i další polští autoři představují úplně jiný literární svět, který budeme muset teprve pomalu objevovat. Mnohé z toho, co dnes polská literatura nabízí, v české chybí. I snaha o rozrušení samotných literárních postupů a hledání nových, které je například u Darka Fokse, ale částečně i u Rudnického, naprosto jednoznačné. Záměrná, řekl bych až „nehorázná“, práce s jazykem, což je pro překladatele strašný oříšek. Právě v tom může současná polská literatura českého čtenáře oslovovat.

 

Není to tak, že český čtenář se jinakosti naopak bojí a má podvědomou snahu hledat v cizích literaturách to, co je jeho prostředí či mentalitě blízké? Že tím cizí texty do jisté míry redukuje a ochuzuje? Za všechny se dá poukázat na úspěch Gottlandu Mariusze Szczygła.

Přesně tak, podobně se u nás zabydlela například Olga Tokarczuková. Tím si pouze potvrzujeme, co jsme již objevili. Tím pádem i to, že ani v polské literatuře nemáme co objevovat. Proto se nejspíš budou vydávat další knihy stále stejných autorů, možná nakonec i celé jejich souborné dílo – ale ti ostatní pro nás nebudou existovat. Jde především o to, aby se nacházeli dobří autoři a dobré texty, které člověka nezahltí stále tím stejným a neudělají z něj kafemlýnek na proud slov, ale které mu pomáhají nalézat sebe sama. Protože člověk nečte knihy proto, aby je jen četl, ale aby sám sebe rozkryl a pochopil. A skrze sebe i cosi blízkého kolem.

 

Michala Benešová

 

Rozhovor vyšel v Literárních novinách 8/2008.

24. 02. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910021 návštěv, dnes zatím 96 (7 online).