NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > Mezinárodní den žen, Julia Fiedorczuk a tzv. ženská literatura

Mezinárodní den žen, Julia Fiedorczuk a tzv. ženská literatura

Michala Benešová

 

8. března se v pražské kavárně Café Fra představila polská básnířka a prozaička Julia Fiedorczuk. Symbolicky – neboť na mezinárodní den žen – se hovořilo mimo jiné o tzv. ženské literatuře v polském kontextu. Nabízíme vám malé shrnutí toho, o čem byla řeč.

 

Už sama „definice“ tzv. ženské literatury nám způsobí řadu problémů – jednak je očividné a zřejmé, že žádná vyčerpávající definice neexistuje, jednak nám každá sebelepší definice takto široké oblasti už předem zužuje manévrovací pole. Problém nastane jak se samotnou terminologií (ženská literatura vs. ženské psaní vs. ženský text; ženská literatura vs. feministická literatura apod.), tak s vymezením toho, co si takto nazveme (pomineme-li v tuto chvíli zcela základní otázky typu „píšou a čtou ženy skutečně jinak než muži“). Máme volit kritéria tematická (když se např. o feministické kritice říká, že jde o kritiku tematickou…)? Nebo jazyková? Či snad stylová? Máme o takové literatuře uvažovat v kategoriích emocí, nebo např. často zdůrazňované tělesnosti? A nekonstituuje se tzv. ženská literatura až v procesu čtení, jak je blízké zejména feministické textové kritice?

 

Už významná belgická feministka Luce Irigaray tvrdila, že ženský jazyk je jazykem neexistujícím, nemožným a nevyslovitelným, není ani prostou opozicí k „mužskému jazyku“. To, co je „ženské“, je daleko spíše definováno jako to, co je vylučováno. Od té doby stále hledáme způsob, jak vymezit to „cosi“, co cítíme, že ženy dělají/píší jinak… A zároveň jako bychom se přitom snažili zohlednit stále širší okruh aspektů – tematiku, jazyk, sociokulturní zázemí, společenský kontext, historické reálie, formální znaky tzv. ženských textů, a v neposlední řadě i nejrůznější životní zkušenosti nejen autorek, ale především čtenářek (jinak k nám ani ty nejlepší texty nemají šanci promlouvat).

 

Polská historička literatury Grażyna Borkowska před časem napsala, že o ženské literatuře lze mluvit tehdy, odhalí-li subjekt svoji „genderovost“, definuje-li sám sebe skrze vlastní sexualitu, akcentuje-li vztah mezi textem a tělem (čímž se mj. snažila vyhnout veškerým deterministickým koncepcím o povaze díla jednoznačně závislé na biologickém pohlaví autora/autorky). Zmiňuji Borkowskou právě kvůli onomu tělesnému aspektu (tělo jako zdroj specifické obraznosti?), proti němuž sice řada feministických kritiček v čele s Elaine Showalter brojila (a který se setkal i s kritikou mnohých polských kritiček, např. kvůli údajné skryté akceptaci tradičního rozlišení „ženské“ tělesnosti a „mužské“ racionality), ale který podle mě dobře ilustruje jeden z možných (!) přístupů k tzv. ženské literatuře. (A dnes s ním pracují kupříkladu některé koncepce tzv. lesbické literatury, jež mohou zpětně inspirativně ovlivnit naše uvažování o ženské literatuře.)

 

Máme-li si ilustrovat různé koncepce tzv. ženského psaní na nejnovější polské literatuře, narazíme – zvláště tady v Čechách – na řadu úskalí. Především drtivou většinu polských autorek v českých překladech vůbec neznáme (a ty, které překládáme, někdy spíše potvrzují řadu mýtů a stereotypů, které se o ženské literatuře tradují). V Polsku dochází k prvnímu boomu ženské literatury už na počátku 90. let, kdy se v rámci nové mladé generace tvůrců výrazně profilují mladé autorky (Manuela Gretkowska se svými emigračně-kosmopolitně-postmoderními experimenty, mytizující Olga Tokarczuk, ke které se ještě vrátíme, Natasza Goerke či Izabela Filipiak s odvážnými tématy ženské tělesnosti, dívčího dospívání a iniciace, ale i prvními texty otevřeněji hovořícími o lesbické zkušenosti – tato odbočka není samoúčelná, protože dnes bychom našly řadu styčných bodů mezi tím, jak se uvažuje o ženské literatuře a jak o literatuře lesbické…).

 

V první polovině 90. let to byly autorky záměrně provokativní a „emancipačně“ otevřené, což se setkalo i s odmítavou kritikou některých polských kritiků-mužů (i v českém prostředí se tak stalo známé označení kritika Jana Błońského „menstruační literatura“, které se sice odvolává na jeden z motivů románu Izabely Filipiak Absolutna amnezja, ale i nezúčastněný pozorovatel v něm vycítí určitý pejorativní nádech – minimálně pak podobná označení zužují naši perspektivu na několik základních „archetypálních“ znaků, nejlépe v jednoduchém binárním protikladu k čemusi „typicky mužskému“). Samotná debata o tzv. ženské literatuře se tak stala jakýmsi rituálem, v němž si muži skrze odvolání na sexuální konotace a metafory potvrzovali vlastní pozici těch, kteří mohou snadno vynášet soudy – a tak byla tvorba spisovatelek označována jako „tendenční“, „programová“, „ideologická“, jako „tržní strategie“ a „snaha za každou cenu šokovat“ apod. Na druhou stranu je třeba přiznat, že samy ženy (kritičky, čtenářky, ale i spisovatelky) přistupovaly k otázce ženského psaní velmi obezřetně a poměrně dlouho trvalo, než se v Polsku vyprofilovala např. feministická kritika. Nikoho v té době nenapadlo uvažovat např. o mužské poezii (ačkoli v první polovině 90. let se objevila řada výrazných básníků-mužů)… Ze „souboje“ mladých a provokativních polských autorek nakonec (trochu paradoxně) vyšla vítězně Olga Tokarczuk, v té době autorka zajímavých pokusů o (post)moderní variaci na tradiční mytické příběhy – možná právě proto, že byla nejméně provokativní. O to zajímavější je však pozdější vývoj tvorby Olgy Tokarczuk, k němuž se ještě vrátíme.

 

P.S. K autorkám, které známe i v češtině, je tu třeba připočítat formální experimentátorku Magdalenu Tulli, která zčásti navazuje na ranou tvorbu Olgy Tokarczuk (Sny i kamenie), zčásti je pokračovatelkou „schulzovské literární poetiky“.

 

Zajímavá změna přišla kolem přelomu tisíciletí, kdy se objevily autorky, jež se vědomě a záměrně přiklonily k tzv. populární literatuře (do češtiny „kupodivu“ poměrně hojně překládané Joanna Chmielewska nebo Katarzyna Grochola, a bohužel nepřekládaná, ale asi nejoriginálnější Krystyna Kofta – konec konců podobným směrem se začala ubírat i literární dráha někdejší provokatérky Manuely Gretkowské). Významný badatel nejnovější polské literatury Przemysław Czapliński k tomu svého času poznamenal, že i „polský literární feminismus jako by podlehl diktátu trhu a tržních mechanismů“ a ze ženských románů tak „vymizel duch jinakosti“.

 

Pro mě osobně nejzajímavější změna přichází až v posledních letech. Např. Bożena Umińska-Keff píše svoji knihu Otwór o Matce i Ojczyźnie, kde se ptá po místě žen v polských dějinách a pokouší se o jisté přehodnocení tradiční patriarchálního národního paradigmatu (jde o příběh alegorické Matky Polky a symbolického konstruktu nazývaného Polsko v kontextu mj. židovské zkušenosti). Podobně zamýšlenou historii „psanou podle žen“ nabízí i texty Sylwie Chutnik nebo dramatické texty Doroty Masłowské – zajímavým mužským (a mnohem konzervativnějším) pohledem na velmi podobné témat vztahů a postavení žen v různých generacích, v rodině i ve společnosti, pak může být román Jacka Dehnela Lala. Nejde tu však jen o (tak jako tak poněkud opožděné) přehodnocování tradičního kánonu, reinterpretaci „textů kultury“ a vypořádávání se s převážně patriarchální minulostí, o pouhou alternativu k tzv. mužskému psaní. Stále častěji si totiž ženy-autorky začaly klást otázku, proč vlastně ženy píšou jinak. Nebo proč jsou „nuceny“ psát jinak – proč se žena jako autorka musí nějak vymezovat (a vůči čemu), proč musí tak často hájit a/či omlouvat své vlastní „ženství“ (což je mimochodem i jedno ze zajímavých témat Julie Fiedorczuk, zejména v jejích prozaických textech).

 

Konečně s úlevou zjišťujeme, že cosi jako společná univerzální ženská zkušenost neexistuje. I nejnovější polská literatura se dnes mnohem více zajímá o samotné společenské, sociální a kulturní funkce a role kategorie pohlaví (gender). (Feministická) kritika i samotná literatura se zaměřují na sám symbolický pořádek a systém, v němž žijeme, na fungování „struktur moci“ a na to, jak jsou těmito „mocenskými vztahy“ strukturovány naše identity, na mechanismy marginalizace, které to, co je jiné, vylučují na okraj (není bez zajímavosti, že již jednou zmíněný Przemysław Czapliński vyjmenovává při hledání stop Jiného v současné polské literatuře vedle obligátních figur Žida či Homosexuála i Ženu jakožto jeden ze symbolů oné Jinakosti, často marginalizované…). A samozřejmě autorky zajímá to, jak se toto všechno promítá do literatury. Dobrým příkladem (byť někdy snad až příliš vykonstruovaným) mohou být texty Sylwie Chutnik. Ale i „konzervativnější“ Olga Tokarczuk se např. ve svém posledním románu Svůj vůz i pluh veď přes pole kosti mrtvých vydává na tenký led a za hlavní hrdinku si volí ženu takřka důchodového věku, která však není ani zbavena tělesného a sexuálního rozměru, ani není ochotna přistoupit na „racionalistický“ koncept člověka zcela odděleného od světa biologického a žije ve zvláštní symbióze se světem přírody.

 

Do podobného přístupu se samozřejmě promítá i např. krize „tradičního“ rozdělení na tzv. biologické (sex) a kulturní pohlaví (gender) z 80. let minulého století. Texty Sylwie Chutnik nebo Mariusze Sieniewicze jsou dobrými příklady jemného „queerování“ v dnešní polské literatuře (které ovšem už v polovině 90. let úderně – a dosti osamoceně – odstartovala Izabela Filipiak). Zdánlivě tradiční a pevné vazby mezi pohlavím, sexualitou a společenskými rolemi či společenským chováním (které dříve držely pohromadě mimo jiné i koncept jasně vymezené heterosexuality) dnes nejsou zdaleka tak jasné, jak se dříve zdálo. Tyto otázky souvisejí i např. s odklonem od černo-bílého binárního systému hodnot či s koncepty performativu (Judith Butler, známá dobře i v polském prostředí, definovala gender jako performativ, tedy typ výpovědi, s jehož pomocí jsou fakta vytvářena a přetvářena; gender je pak vnímán jako nestabilní, neustále nanovo vytvářená kategorie, jistý konstrukt, či spíše svého druhu proces, který umožňuje, respektive zakládá různorodost.

 

Otevírá se tak prostor pro podnětné překračování hranice různého druhu, větší otevřenost literatury. A toto „otevření se“ souvisí s řadou témat či motivů, které se v poslední době objevují v polské ženské literatuře (a s jejichž pomocí snad můžeme alespoň zčásti naznačit, čím by ona „ženská literatura“ mohla být vymezena či charakterizována) – od důrazu kladeného na angažovanost takového psaní, tak trochu v rámci hesla druhé vlny feminismu „privátní je politické“ (např. v jisté „ekoverzi“ lze tuto tendenci vysledovat i v tvorbě Julie Fiedorczuk) přes specifický akcent na tělesnost (v řadě různých verzí, ne vždy souvisejících pouze s ženskou sexualitou – viz např. motivy stárnutí, výrazně zastoupené i v tvorbě Julie Fiedorczuk) až po zvláštní vnímavost ke světu přírody a ochotu vzdát se jednoznačně antropocentrického pohledu na svět.

 

09. 10. 2011

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924266 návštěv, dnes zatím 45 (3 online).