NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > Za letošní varšavskou EuroPride

Za letošní varšavskou EuroPride

Michala Benešová

 

V sobotu 17. července prošla Varšavou letošní EuroPride, tradiční průvod gayů, lesbiček i heterosexuálů podporujících práva sexuálních menšin a sympatizujících s hnutím LGBT. Šlo o první EuroPride zorganizovanou v zemích bývalého východního bloku (nenechme se však mýlit, za značku EuroPride a možnost ji ve svém městě uspořádat je třeba poctivě zaplatit – v případě Varšavy se celé akce ujala Kampaň proti homofobii, již řadu let organizující polské „parády rovnosti“). Už před začátkem bylo jasné, že v Polsku nelze očekávat stotisícový dav – i to, že atmosféra letošní EuroPride bude jiná, než bývá obvykle na západě. Město Varšava už sice od časů Lecha Kaczyńského pochody homosexuálů nezakazuje, ale do přípravy letošní „evropské parády“ nevložila radnice ani zlotý, EuroPride oficiálně nezaštítila, jako tomu bývá zvykem v jiných částech Evropy, a primátorka Hanna Gronkiewicz-Waltz raději odjela na dovolenou a celou EuroPride obdařila výmluvným mlčením. (Jednou z mála výjimek byl rozhovor udělený liberálně katolickému časopisu Tygodnik Powszechny: „Dostávám spoustu dopisů, abych nedala souhlas k uspořádání EuroPride 2010. To ale není možné. Od roku 2006, konkrétně od rozhodnutí Ústavního soudu, je jasné, že neexistuje možnost jak takový pochod zablokovat. (…) Náš stát zaručuje svobodu manifestování nezávisle na vyznávaných názorech.“ Inu, nezakazovat, i to je pokrok. Otázky šéfredaktora Bonieckého typu „Existuje však přeci určitá hranice, dokonce i když právo cosi uznává, ale křesťan s tím souhlasit nemůže…“ nebo dotaz na varšavské satanistické koncerty, následující hned po ujištění, že Gronkiewicz-Waltz opravdu EuroPride nepodpoří, ani netřeba komentovat.) Ale začněme od začátku…

 

Již několik dní před samotným pochodem bylo znát, že Varšava (alespoň na čas) duhově ožívá. Velkou zásluhu na tom měli návštěvníci z ciziny, mnohdy – snad pochopitelně – odvážnější a otevřenější než „domácí“. Na Novém světě, výstavní třídě v samém centru Varšavy, svítil „Pride House“, sídlo organizátorů EuroPride, na týden zapůjčený Krytykou Politycznou. Právě tady probíhala celý týden řada diskusí, projekcí a setkání.

 

Ještě před zástupy lesbiček, gayů a jejich sympatizantů prošly Varšavou dva pochody pravicové mládeže a odpůrců EuroPride. Oficiálně pod záminkou oslavy 600. výročí bitvy u Grunwaldu, kde polská vojska slavně porazila křižáky. Fakticky však účastníci „Grunwaldského pochodu“ své postoje nijak nezastírali, o čemž svědčila nejen výmluvná vizáž jednotlivých pochodujících, ale i příslušná bojová hesla a transparenty (Velké katolické Polsko; Jak Jagiełło na křižáky, tak my teď na levičáky; Devianti do Berlína; Muž a žena – normální rodina apod.). Zhruba tři stovky lidí se čtyřicetimetrovou polskou vlajkou, povětšinou členové Všepolské mládeže, nacionalisté z Národně-radikálního tábora a Národního obrození Polska, ale i „přátelé“ z maďarského Jobbiku, prošli centrem města. Na Novém světě museli policisté bránit Pride House a jeho návštěvníky – na ně mířilo nejen nenávistné skandování, ale i vejce, lahve s vodou a jeden osamělý dělbuch. Výmluvně zakončil „Grunwaldský pochod“ Artur Górski, poslanec za konzervativní Právo a spravedlnost (ano, ten, který kdysi nazval Baracka Obamu „černým mesiášem nové levice“): „Byla to pěkná manifestace polskosti a přináležitosti k tradičním hodnotám. Pamatujte však, že nás dnes čeká ještě jedna bitva, ještě jeden Grunwald. Musíme porazit nové barbarství, které se producíruje po ulicích a v polském parlamentu.“

 

Pod novým názvem „Manifestace na obranu křesťanských kořenů Evropy“ se pak více méně titíž lidé vydali směrem k Bankovnímu náměstí, kde se začali scházet účastníci EuroPride. Již po oficiálním zakončení manifestace zaútočil „výkvět polské mládeže“, jak účastníky pochodu nazvala jistá sympatizující a upřímně okouzlená starší paní, s vejci a lahvemi s vodou na duhový průvod. Šlo však o jedinou vážnější přímou potyčku.

 

 

Přijela jsem tentokrát do Varšavy – mimo jiné – právě kvůli EuroPride. Od doby zákazů podobných manifestací před pár lety a nechvalně památného poznaňského průvodu z roku 2005, kde byli gayové a lesbičky napadeni, je vidět jistý pokrok, jde-li o otevřenost polské společnosti. Musíme si však přiznat, že „bodem zlomu“, od něhož – mluvíme-li o alespoň jistém pokroku a změně – se odrážíme, je právě tísnivá atmosféra let největší síly a největšího vlivu Práva a spravedlnosti a jeho vize světa, a nikoli například uvolnění po roce 1989. A několik mých letošních postřehů?

 

Po konzervativně-nacionalistickém dopoledním exposé se zhruba deset tisíc účastníků EuroPride 2010 vydalo kolem Paláce kultury a vědy směrem k Náměstí ústavy, kde pochod symbolicky končil. Z devíti otevřených platforem se line taneční hudba, lidé přes téměř tropické počasí tančí, veselí se, diskutují, provolávají hesla, zvou kolemjdoucí, aby se k průvodu připojili. Atmosféra pochodu mezi kordony policistů je však poněkud zvláštní, sevřenější. Celkem jich v ten den hlídalo pochodující účastníky na dva tisíce; takové množství zahraniční návštěvníky zcela zjevně zaráží.

 

Nutno dodat, že většina obyčejných Varšavanů nevyjadřuje žádné zvláštní pobouření, mnozí mávají z balkonů nebo tramvají, mnozí se dávají přesvědčit k hovorům. Nejvytrvaleji protestují ti, kteří již své dva pochody absolvovali a poté se strategicky rozmístili podél trasy pochodu gayů a lesbiček. Někteří z nich ještě ušetřili zbytky vajec, starší pán se nám pokouší vnutit Nový zákon, jiný kropí účastníky svěcenou vodou, zahlédnu i obrovský dřevěný kříž. Postarší přihlížející Varšavan na nás nejprve ukazuje vztyčeným prostředníkem, ale pak se rychle chopí kamery, aby si vše stihl natočit. Míjí mě duhově vyzdobená nákladní auta s transparenty „Žádáme zákon o registrovaném partnerství“ (jedno z oficiálních hesel letošní EuroPride, bohužel málo viditelné), „POPiSdead“, „Smash homophobia“. Svou podporu EuroPride a hnutí LGBT na nich vyjadřuje mimo jiné polská Strana žen, Krytyka Polityczna, ale třeba i Google. Z polských politiků se odvážil přijít málokdo. I nově zvolený prezident Bronisław Komorowski nedávno v jedné z předvolebních debat prohlásil, že registrované partnerství je zástupný problém a že si neumí představit, že by v budoucnu někdo podobný návrh zákona reálně předložil, takže na věc – díky bohu – nemusí mít názor… Na první z jedoucích platforem se do rytmu hudby pohupuje Ryszard Kalisz ze Svazu demokratické levice, která jako jediná strana v sejmu práva sexuálních menšin otevřeně podporuje, účast neparlamentních Strany žen či Zelených 2004 je téměř povinností. Jinak ale pusto, prázdno. Zahraniční politici ty polské dalece převáží. Zarážející… – pro hosty z ciziny.

 

Na jednom z vozů na mě zvesela mává Piotr Pacewicz, zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza, známý zastánce práv gayů a lesbiček. Chvíli mi trvá, než ho v blonďaté copánkové paruce a krátkých minišatech identifikuji. „Chtěl jsem se na chvíli cítit jako ve vaší kůži. Už dlouho bráním s perem v ruce práva lidí, kteří se narodili se „špatnou orientací“. To už dnes nevyžaduje odvahu. Ale převléknout se do šatů na stará kolena, to je výzva,“ píše o dva dny později v novinách. Vedle něj s nadšením tančí Marta Konarzewska, učitelka polštiny z Lodži a redaktorka jediného polského lesbicko-feministického časopisu Furia, čerstvě autorka velmi otevřeného textu o postavení učitelek-lesbiček v polských školách publikovaného právě na stránkách Gazety Wyborczy. Jeho titul má hrdě vytištěný na tričku: „Jsem učitelka a jsem lesbička.“ I ona dostala vejcem… Řadě lidí však svým veřejným coming outem dodala kuráž, jak lze poznat z reakcí mnohých polských účastníků EuroPride. Co naplat, takovým povzbuzením se Rzeczpospolita, natož Rydzykův Nasz Dziennik, chlubit nemůže.

 

Když se pohybuji mezi účastníky, napadá mě, že si nejspíš dali organizátoři záležet, aby neprovokovali nadmíru. Potkávám několik převlečených drag queens (v tom horku jim ani trochu nezávidím), na čele průvodu tančí dva mladí muži jen v obepnutých červených kraťáscích a v botách na vysoké platformě, ale jinak nic, co by mohlo například televizní kamery bít do očí. Je-li to dobře, posuďte každý sám. Líbající se páry různého složení mezi nic senzačního nepočítám. Kromě nich jsem si však povšimla i řady starších, evidentně manželských (heterosexuálních) párů, rodičů s malými dětmi nebo psů s duhovými vlaječkami. Polští policisté poněkud konsternovaně sledují skupinku švédských policistů s hrdým transparentem „Swedish police force“. Většinu přihlížejících pobaví transparenty typu „I u Grunwaldu bojovali gayové“ nebo „Homosexualita nesnižuje výnosy pšenice“. Na Náměstí ústavy končí EuroPride několika projevy, mimo jiné Nicka Herberta, britského konzervativce, jehož rodná strana tvoří v Evropském parlamentu frakci s polským Právem a spravedlností Jarosława Kaczyńského.

 

 

Letošní varšavská EuroPride byla (v polském kontextu) zajímavá i „rozdvojením“ na akce dvě – část aktivistů polského hnutí LGBT, nesouhlasící s nadmíru komerčním charakterem tradiční EuroPride, uspořádala vlastní oslavu neheteronormativního pohledu na svět. Řada akcí tzv. Pomády doplňovala oficiální týdenní program polské Kampaně proti homofobii o perspektivu méně komerční, méně neoliberální, více politickou. Nikoli v opozici k EuroPride, ale s vírou, že i v polském veřejném prostoru je místo pro více hlasů a pohledů na totéž téma.

 

I to je jedním z nejdůležitějších poselství letošní varšavské „parády“. Otázka zásadní však zůstává: chceme EuroPride jak radostnou oslavu nevětšinového pohledu na svět, nebo spíše jako politickou manifestaci s jednoznačnými politickými cíly? Měla by končit zábavou v klubech, nebo ochotou aktivně se zapojit do práce nejrůznější organizací, chutí zaangažovat se? Chceme ukázat barevnost a otevřenost, nebo se barevně a otevřeně naučit žít? Čím více byla letošní varšavská EuroPride evropská a otevřená, tím méně byla politická. Většina města jako by pochod lesbiček a gayů trpělivě a mlčky snášela, ale takový cíl bychom si klást neměli. Prostor pro hledání odpovědi kam a kudy dál jako by se otevíral teprve v reflexi událostí uplynulého týdne. EuroPride 2010 měla, zvláště pro Poláky, obrovskou symbolickou hodnotu. O něco méně už z ní zaznívala například idea vzájemné solidarity, důležitá a podnětná pro mě jako člověka „opačné orientace“. Protože EuroPide není jen pro lesbičky, gaye, bisexuály či transsexuály – EuroPride je minimálně stejnou měrou prostorem i pro nás, kteří nechceme žít ve světě jednobarevné normy. A ještě mnohem více je tu pro ty, kteří dodnes ve světě jednobarevné normy žijí.

 

24. 07. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881172 návštěv, dnes zatím 80 (2 online).