NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > Ohlédnutí za pražskou návštěvou Adama Michnika

Ohlédnutí za pražskou návštěvou Adama Michnika

Michala Benešová

 

U příležitosti výročí 17. listopadu zavítala do Prahy význačná postava polského disentu – dnes šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Jeho návštěva se nesla právě ve znamení oslav (v některých případech, v Pražské křižovatce či na setkání Inventury demokracie na Václavském náměstí, dokonce i umírněných) dvacátého výročí listopadové „sametové revoluce“. Pomyslnou třešničkou na dortu pak bylo předání čestného doktorátu honoris causa pražské Karlovy univerzity. (Jen o pár dní později obdržel Michnik rovněž čestný doktorát Pedagogické univerzity v Krakově za „neochvějné propagování demokratických a humanistických hodnot v polské kultuře a politice“. Je to vůbec první podobný titul, kterého se Michnikovi v Polsku dostalo. O kontroverzi, kterou jméno Michnik v Polsku stále vyvolává, ostatně svědčily i ne právě přející výkřiky některých přítomných protestujících. A v Praze se Michnik usmíval faktu, že od žádného polského prezidenta dosud neobdržel žádné vyznamenání...)

 

Ještě před předáním čestného doktorátu 13. listopadu se Adam Michnik sešel se zájemci z řad akademické obce na půdě Karlovy univerzity. Řeč se točila především kolem otázek spojených s aktuálním kulatým výročím pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Svou vizi Evropy nebezpečně rozkročené mezi Berlusconim a Putinem, tedy „mezi morem a cholerou“, prezentoval Michnik v Praze hned několikrát, stejně jako upozorňoval na nebezpečí „tržního fundamentalismu“ a absurditu tvrzení o všemocných rukou trhu („zdraví není stejným zbožím jako kravata nebo krém na boty“, přečetli jsme si 14. listopadu v Lidových novinách; hned bychom k Michnikově zdravotnické kravatě mohli přihodit třeba naše reformní představy o vysokoškolském vzdělávání). Snad z jakési piety nedošlo na otázky týkající se kupříkladu nekončícího polského sporu o lustrace, v němž se Michnik staví na stranu jejich odpůrců (ač důvody, jež ho k tomu vedou, bývají často uměním jakési pseudobásnické zkratky nepřesně či účelově interpretovány, jak o tom může svědčit kupříkladu nejnovější román Bronisława Wildsteina Údolí nicoty; u Wildsteina se sice šéfredaktor Gazety ukrývá pod fiktivním jménem redaktora Bogatyrowicze, i tak je ale román spíše kousavým publicistickým atakem zacíleným do lůna Gazety Wyborczy a jejích příznivců – tradičním hlavám spiknutí, které vybudovalo prohnilou "IV Rzeczpospolitou" – než kvalitním románovým čtivem, které by dokázalo čtenáře od podobných dojmů z četby oprostit; recenzi Wildsteinova románu přineseme v příštích dnech).

 

Adam Michnik byl v Praze mimo jiné hostem konference „Svoboda a její nepřátelé“, kterou uspořádal Václav Havel. Avšak za celou Michnikovu pražskou návštěvu se jej – předního polského novináře – nikdo (alespoň pokud vím) nezeptal například na polskou žurnalistiku, její proměny za posledních dvacet let nebo vzájemnou dlouholetou rivalitu mezi dvěma největšími polskými deníky, pravicovou Rzeczpospolitou a liberálně-levicovou Gazetou Wyborczou. Tedy na věc pro české prostředí spíše neznámou (krom toho, že mít hned dva seriózní, bezpochyby kvalitní a s evropskými poměry srovnatelné deníky se nám v Čechách může zdát téměř jako luxus). O zásadní roli médií v naší stále ještě čerstvé demokracii může – za všechny – svědčit například rozsáhlá korupční aféra polského filmového producenta Lwa Rywina, jehož úplatková nabídka směřovala právě do kruhů Michnikova listu.

 

Typicky michnikovský optimismus se projevil například v přesvědčení hosta pražského setkání, že Poláci prožili za posledních dvacet let nejlepší časy z mnoha předchozích desetiletí, ba staletí. Typicky michnikovská kritika směřující do vlastních řad pak ale musela přiznat, že klíčovým problémem postkomunistických států je neschopnost „nás samých“ přesvědčit společnost, že demokracie je lepší než komunismus. Heslo o přílišné vstřícnosti k nám samým a ochotě mávnutím kouzelného proutku obviňovat „ty druhé“ zní sice jednoduše, ale dosud se neobehrálo – a to ani v Polsku, kde to svého času vůdce Sebeobrany Andrzej Lepper („ochotný slíbit všechno všem a současně schopný obvinit kohokoli bez jakýchkoli důkazů,“ jak prohlásil Adam Michnik v rozhovoru pro Lidové noviny) dotáhl až na post vicepremiéra Kaczyńského vlády.

 

Nejen na polském příkladu pak Michnik varoval před přílišnou „sovětizací“ mentality politických a intelektuálních elit, která je podle něj zvláště výrazná v kruzích vypjatého antikomunismu. Ten více či méně nevědomky přebírá způsoby a schémata myšlení režimu, proti němuž sám brojí. Za ochotu k diskusi s „minulým režimem“ si už ostatně Adam Michnik v Polsku vyslechl kdejakou výtku. Jistě můžeme razit tezi opačnou té Michnikově, a sice trvat na rázném řezu mezi „minulým“ (komunistickým) a „současným“ (demokratickým), ale ani tehdy nelze ono minulé hermeticky zazdít a věnovat mu jednu jedinou černočernou nálepku. Na Michnikovi, přes řadu problematických tezí, je sympatická právě schopnost (či ochota?) vyhýbat se černo-bílým schématům pohledu na minulost. Ani jednoduchým tvrzením, že Michnik je levičák, diskuse nekončí. Michnikovu někdy přehnanou opatrnost v soudech o minulém, jež mu kupříkladu na příkladě jeho návštěvy v archivech bývalé polské Státní bezpečnosti zkraje 90. let, po níž se postavil proti jejich zveřejnění a zpřístupnění, vyčítají již zmíněný Bronisław Wildstein nebo jiný pravicový žurnalista (a spisovatel) Rafał A. Ziemkiewicz, je v některých případech poněkud obtížné pochopit. Na druhou stranu, nekritická přímost, s jakou někteří publicisté a jinak veřejně činné osoby prezentují záznamy polských tajných služeb (jako by si jakožto hodnotící kritérium samy o sobě vystačily) odvádí pozornost od skutečného zájmu zabývat se mechanismy fungování onoho „minulého režimu“, tedy naučit se komunikovat s tím, co nám naše vlastní minulost zanechala, minimálně stejnou měrou. A když si poslechneme rétoriku třeba právě zmíněného Rafała Ziemkiewicze, vetře se nám na mysl, že snad i měrou o něco větší. Toť náš (použijeme-li autorského plurálu) pohled na věc, čtenář nechť posoudí například na Ziemkiewiczově blogu na portálu deníku Rzeczpospolita: http://blog.rp.pl/ziemkiewicz/.

 

Ve svém projevu v Karolinu se Adam Michnik – samozřejmě – vrátil ke svému vztahu k českým zemím a české kultuře („Pro nás, Poláky, byly česká kultura, česká kinematografie a česká literatura důležitým prvkem duchovní biografie. [...] Pražské jaro roku 1968 pro nás bylo znamením naděje; potlačení pražského jara vojenskou intervencí pak definitivní ztrátou iluzí, jde-li o reformu komunistického režimu. Tehdy jsme pochopili, že tento se režim se zreformovat nedá; že bychom se před tímto režimem měli bránit.“). Připomněl disidentská setkání na pohraničních vršcích i Havlovu esej Moc bezmocných jakožto klíčové heslo české i polské disidentské opozice, které nakonec – a o tom je Michnik hluboce přesvědčen – slavilo vítězství: „Přes to všechno však zvítězila demokracie; dalo by se říci – zvítězila moc bezmocných, ona skrytá síla, která se nám v kritických okamžicích zjevuje jako hlas svědomí.“ Základní vlastnost každé demokracie, tedy právo býti nespokojen a dát tuto nespokojenost veřejně najevo bez obavy z perzekuce, nás však zároveň nutí vyrovnat se s jevy, které přináší: „Tento hlas kdysi převážil sílu tanků a bezpečnostního aparátu, ale dnes se potýká s kultem peněz, s pokušením autoritarismu, s korupcí, s provokacemi tajných služeb. Tento hlas svědomí varuje před těmi, kteří tvrdí, že ve světě diktátu trhu a v ovzduší postmodernismu neexistují žádné trvalé hodnoty. Varuje ale i před těmi, kteří se prohlašují za majitele absolutních hodnot a těm, kteří smýšlejí odlišně, odepírají právo na samostatné hledání cesty k pravdě.“

 

Čím naše malé ohlédnutí zakončit? Můžeme ocitovat vcelku půvabný závěr Michnikova projevu u příležitosti udělení čestného doktorátu: „Milan Kundera před lety napsal, že Evropa byla – podobně jako v řeckém mýtu – unesena býkem sovětské totality. Pak jsme byli svědky toho, jak se Evropa osvobodila z býkovy moci. Protest disidentů zvítězil, ačkoli býk odsuzoval a za chuligánství posílal do vězení ty, kteří se odvážili protestovat. Zvítězil protest moudrých a ušlechtilých chuligánů české kultury – a polský chuligán byl dnes poctěn titulem doktora honoris causa Karlovy univerzity v Praze. Nevím, zda si tento chuligán Váš čestný titul dostatečně zasloužil. Slibuji Vám však: udělám vše proto, aby tomu tak bylo.“

 

Nebo se můžeme, již méně poeticky, podívat k našim severním sousedům, kde Michnik od své pražské návštěvy absolvoval několik další soudních jednání. V jednom z nich si na polském Ústavu národní paměti vymohl omluvu za tvrzení (skutečně nepřesné), že jeho otec byl ve 30. letech odsouzen za špionáž ve prospěch SSSR, ve druhém se dočkal bizardního rozhodnutí. Již čtvrtým rokem vede Michnik spor s Gazetou Polskou, resp. třemi jejími představiteli, po nichž žádá, aby odůvodnili své tvrzení, že Michnik „omlouval korupci, pokud z ní měli prospěch komunisté.“ 25. listopadu vyzval varšavský soud publicistu Rafała A. Ziemkiewicze, aby mu do měsíce poskytl k nahlédnutí svůj údajný „michnikovský archiv“ – tedy soubor citátů a výtažků z veřejných vystoupení a textů šéfredaktora GW, kterého měl údajně využít při psaní své knihy Michnikowszczyzna (jejíž plný text lze najít i na internetu na adrese http://sites.google.com/site/michnikowszczyzna). Polské soudní spory a nejrůznější vyšetřování nabývají mnohdy epických rozměrů (ostatně, užitečným čtením je i nahlédnutí do stenogramů ze zasedání vyšetřovací komise ve věci Lwa Rywina – dostupné jsou např. na stránkách Gazety Wyborczy). Někdy mívá jejich reflexe i vpravdě poetické završení, jak předvedl v Gazetě Bogdan Wróblewski, který celý proces Michnik versus Gazeta Polska sleduje: „Mam nadzieję, że dzisiejsza decyzja sądu nie była objawem niezdrowej atmosfery, bo w salce rozpraw cztery na pięć metrów stłoczyło się kilkadziesiąt osób, a na prośbę o otwarcie okien sędzia Dobrowolska-Pessel zareagowała: Nie otworzę, bo jest grypa i kto dokończy państwa sprawę! Informuję życzliwie, że wirus grypy przenosi się drogą kropelkową i wietrzenie pomieszczeń jest jak najbardziej wskazane. Podobnie jak kończenie przewlekłych procesów (celý text najdete zde).“ Rzeczpospolita celou věc prozatím nekomentovala...

 

Adam Michnik je bezesporu postava, která v Polsku vzbuzuje kontroverze a vášnivé diskuse. V mnoha věcech není snadné s ním souhlasit, a některé své postoje formuluje... řekněme nepříliš šťastně. I na jeho pražské návštěvě mohla trochu dráždit všeobecná atmosféra „oslavy demokracie“ a přílišného zahledění do vzpomínky na úkor reflexe nad tím, čemu tato vzpomínka stále ještě nedostála. Ale třeba už jen pro ony noviny, které vybudoval, noviny dávající prostor liberálně-levicovým hlasům a mnohým v Polsku nepříliš populárním názorům (nahlédněme byť jen do „první polské knihy o homofobii“ – Homofobia po polsku –, která oceňuje přínos Gazety pro reálné zahájení společenské diskuse o právech polských homosexuálů), stojí za to Michnika poslouchat.

29. 11. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910021 návštěv, dnes zatím 96 (4 online).