NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Čas umírat

ČAS UMÍRAT

Hana Mátlová

 

O tom, jak obtížné ale i hezké může být stáří, u nás před několika lety natočil film Vladimír Michálek (Babí léto, 2001) a hlavní role svěřil hvězdám české filmové scény – Vlastimilu Brodskému a Stelle Zázvorkové. Nyní přichází na česká plátna polský snímek o stárnutí s Danutou Szaflarskou v hlavní roli. Někteří z polských kritiků vzpomínali při příležitosti premiéry filmu Doroty Kędzierzawské na první polskou poválečnou projekci –Zakázané písničky (1946), ve kterých Szaflarska hrála jednu z hlavních rolí. Její tvář, která se stala symbolem znovu ožívající kinematografie, dokáže dnes vyprávět mnohé příběhy – a přesně tak tomu je ve filmu Čas umírat (2007).

 

Nejdůležitějším ze tří hrdinů, o kterých vypráví snímek polské režisérky, je paní Aniela, devadesátiletá elegantní dáma, chápající matka a babička. Je to konzervativní paní, popíjecí čaj z porcelánového šálku, používá starý telefon, a nejraději tráví svůj čas na zasklené verandě starého domu, kde se oddává četbě Shakespeara nebo Dostojevského. Neubrání se obvyklým stařeckým problémům – stane se, že zapomene, pro co vlastně šla do vedlejšího pokoje. Na druhou stranu zvládá každou situaci a dokáže se rychle a správně rozhodnout – po odkrytí „zrady“ syna odkáže svůj dům uměleckému středisku pro děti. I přesto, že ráda vzpomíná na minulost, není jednou z těch neustále naříkajících a plačtivých babiček. Je smířena s tím, že už nic nikdy nebude tak, jak to bylo dříve, ale je rozhodnuta uchránit si svá přesvědčení až do smrti. Sama připomíná, že ne všechno se dá koupit za peníze. Její život se tak skládá z malých-velkých okamžiků, kterými se opíjí se stejným nadšením, s jakým si dopřává svůj oblíbený bylinkový likér.

 

Věrným přítelem paní Aniely je její pes – fenka Fila. Němý společník je i partnerem v dialogu a autorka se tak díky němu vyhnula únavným vnitřním monologům. Jiné postavy – syn Vítek (Krzysztof Globisz), vnučka (Patrycja Szewczyk), sousedé a děti ze střediska se na scéně jen míhají, na rozdíl od paní Aniely, která téměř nemizí z plátna. Ona, její pes a třetí hrdina – starý dům.

 

Kameraman Artur Reinhart jen málokdy opouští prostory velké švídermajerovské vily obklopené rozlehlou zahradou. Tajuplný dům z přelomu století je plný předmětů z minulosti –starých skříní, dřevěných hraček, kyvadlových hodin, piána, porcelánových šálků, fotografií a množství jiného, půvabného harampádí. Z malebného místa – dřevěné verandy s ručně odlévanými tabulkami skla, paní Aniela dalekohledem pozoruje své sousedy. Efekty, které vytváří měkce zvlněné sklo, využili autoři filmu k natočení snových scén, v nichž stará paní vzpomíná na své mládí. Černobílý film autorky Jestem je vlastně velkým albem fotografií zachycujících minulost. Chybějící barvy dodávají hlavní postavě a jejímu okolí na důstojnosti, zdůrazňují předválečnou eleganci dámy a místa, kde bydlí, a dovolují na vše hledět s patřičnou nostalgií.

 

I přesto a snad právě proto, že je film tak „obyčejný“, zápletka velmi jednoduchá a styl skromný, snímek dojímá. Statická kamera se soustředí na tvář herečky, zkoumá každý pohyb jejích očí nebo koutků úst. Právě chvíle ticha jsou ještě důležitější než ty, ve kterých paní Aniela mluví – k vyprávění totiž nepotřebuje slov, k vyjádření emocí nemusí plakat ani se smát. Autoři vybízejí diváka k dlouhému a soustředěnému pozorování hlavní postavy, protože většinu toho, co cítí, ví a chce říct, se jí zračí ve tváři.

 

Při hodnocení filmu bude záležet především na věku konkrétního diváka. Ti starší, kteří pamatují časy paní Aniely, dojme film daleko více než mladé publikum. Ale i mnoho z těch mladších si přece ještě pamatuje takovéto stařenky. Dnes je jich už jen velmi málo, když je ale náhodou potkáme, víme, že jsou to ony – půvabné a elegantní, staromódní ale stále okouzlující dámy. Taková byla i hrdinka filmu Čas umírat. Na konci snímku jedno z dětí rozbije její šálek na čaj a paní Aniela umírá. V jediném, už posmrtném, vnitřním monologu není smutná ani zoufalá – je jen prostě ráda, že nebude muset pít čaj z hrnku.

15. 12. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).