NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Politika dějin na polský způsob

Politika dějin na polský způsob

Patrik Eichler

 

Následující příspěvek je zprávou o stati lodžského historika dějepisectví Rafała Stobieckého Historici a historická politika otištěné v časopise Dějiny-Teorie-Kritika 1/2007. V závěru textu je připojeno několik glos k polským diskusím a upozornění na jednu související knihu. 

 

Stať Historici a historická politika začíná vymezením pojmu historické politiky. Ta je podle autora v nejširším slova smyslu […] synonymem cílených a vědomých aktivit široce pojímané moci, směřujících k tomu, aby se ve společnosti ustálila určitá vize minulosti… Totalitní zřízení využívá k šíření svých vizí minulosti masovou propagandu. Historie je v takovém případě zbavena pestrosti interpretací i zaměření a ve vztahu k panujícímu společensko-politickému zřízení jí zůstává pouze její legitimizační funkce. Druhou tradici historické politiky představuje demokratický stát, v jehož rámci se spolu „moc“ a „historie“ utkávají na poli kultury, a kde se jednotlivé skupiny střetávají při navrhování anebo vnucování svých konceptů interpretace a tematizace dějin veřejnosti.

 

Problematický je nicméně už sám pojem historické politiky. Autor cituje jednoho ze zastánců polské historické politiky Marka Cichockého, podle kterého historická politika znamená zesílení veřejné diskuse o minulosti, jak v rámci země, tak navenek, prostřednictvím nejrůznějších forem institucionalizace tohoto [daného] diskursu, přičemž má sloužit k cílené identifikaci společnosti se státem a jeho strukturou. Historická politika slouží v této podobě k vymezení se vůči způsobu transformace společnosti v osmdesátých a devadesátých letech a tehdejší „kolektivní amnézie“ k tématům bezprostředně souvisejícím s obdobím vlády PSDS. Kritici tohoto konceptu používají tři základní argumenty – podobně jako v České republice argument sémantický (Implikuje nejen blízké spojení historiografie a politického života, ale také se ho pokouší pozitivně hodnotit.) a argument, že jde o propagaci jediného správného obrazu dějin, a nadto poukazují na skutečnost, že propagace historické politiky slouží k zastírání národních komplexů – nevychází tedy z reality. Navíc, pokud jde o symbolickou dekomunizaci, nelze podle kritiků pojmu pominout hned počátkem devadesátých let provedenou změnu názvu státu, státního znaku, ustavení nových státních svátků anebo přejmenování řady ulic a náměstí.

 

Intelektuální inspirací je další podtéma, které si Stobiecki vymezuje – a to obsahy historické politiky. Odvádí tak totiž od prvoplánové úvahy, že vymezování se pro nebo proti historické politice vychází z odlišného politického názoru nebo z toho, zda dotyčný aktuálně má nebo nemá páky k jejímu vykonávání. A také dokládá, že historická politika není omezená jen na interpretaci let komunismu, ale že má své místo také při ustavování celostního obrazu dějin společnosti.

 

V té souvislosti pak Stobiecki podotýká, že zastánci historické politiky se většinou neodvolávají na moderní podněty typu diskuse o Jedwabne (připomeňme jen knihu J. T. Grosse Sąsiedzi. Historia zagłady żydowskiego miasteczka), ale na vizi patriotismu vycházející ideově z let 19. století. Tato zkušenost přitom zdůrazňuje polskou výjimečnost v rámci Evropy – má jít o zemi s dlouhou tradicí občanských svobod, která byla v novověku nevídaně nábožensky tolerantní a tak dále… Součástí ideové výbavy této skupiny lidí je ale třeba i následující cíl, citovaný Stobieckým z časopisu Arcana: Musíme odmítnout a radikálně popřít celou levicovou tradici, počínaje jakobínstvím. Tato tradice a tato mentalita jsou totiž v rozporu s fundamenty naší identity: katolické, křesťanské, polské národní, ale též latinské, západní. Je to naléhavý a bezvýhradný imperativ.

 

Příznačné přitom je, že v protikladu k těmto tezím stojí několik různých koncepcí. Představitelem liberálního nacionalismu je již od poloviny devadesátých let Andrzej Walický, který by proti koncepci paměti jednoho polského etnického národa rád postavil koncepci občanského společenství, v jehož rámci se bude potkávat a legitimně existovat celá řada různých pamětí. Koncepci podnětnější a při dobrém zpracování i životaschopnější reprezentuje například Andrzej Mencwel, když v textu Dwie trumny wiecznie żywe rozvíjí myšlenky Jerzyho Giedroyce. Podle Mencwela by se výchozím bodem debaty o polské identitě a vizi patriotismu mělo stát kritické a definitivní, dosud neuskutečněné vypořádání se s myšlenkovým odkazem Józefa Piłsudského a Romana Dmowského, chápaným nikoli doslovně, ale jako soustředění významů“, v nichž se odrážejí dva hlavní vzory národa, společnosti a státu. Pro českého čtenáře je zajímavé již to, že Mencwel tyto dvě postavy polských dějin výrazně odlišuje. 

 

Historická politika má v zásadě tři funkce. Legitimizuje stávající politické zřízení, integruje a aktivizuje společnost a poukazuje na domácí i zahraniční nepřátele celku společnosti. V posledním případě někteří ze zastánců historické politiky hovoří dokonce o potřebě kontrapropagandy jako protiléku na nihilismus propagandistického působení z období Polské lidové republiky, ve kterém se pokračovalo po roce 1989. Naopak kritici někdy srovnávají současné postupy zastánců politiky paměti k návratu do dob komunismu. (Proti tomuto pojetí se ovšem Stobiecki vymezuje hned v úvodu svého textu rozdělením dvou tradic historické politiky.) 

 

Ze stávající podoby polských diskusí o politice dějin vyvozuje Stobiecky několik závěrů. Zastánci politiky dějin se stavějí do role aktivistů a vůdců národa a její odpůrci spíše do pozice badatelů usilujících o popis historie, ne ale o její politizaci. Historik dnes nicméně není jediným producentem minulosti, stírá se hranice mezi vědeckou a laickou diskusí. Současné diskuse představují další velkou polemiku v rámci polských společenských elit (předcházela například diskuse o Jedwabne), čímž také do pozadí ustupuje původní myšlenka z počátku devadesátých let, že témata minulosti bude možné na cestě do budoucnosti pominout, nevěnovat se jim.

 

V Polsku je stále na pořadu dne otázka vztahu k sousedům – Německu a Rusku. Rozhodnout přitom otázku, zda se opírat více o občanské nebo etnické koncept (jeho metody, argumenty, hodnotový systém) není vzhledem k historické zkušenosti Polska a jeho geopolitickému postavení vůbec jednoduché. I když by se Polsko na občanském základě dokázalo dohodnout s Německem, zůstane nevyřešená otázka, jak se stavět k nacionální (imperiální) rétorice (politice) ruské, a jestli je vůbec možné vztahovat se ke každému ze dvou velkých polských sousedů na základě jiného konceptu národa. 

 

K těmto závěrům přitom z českého prostředí snadno může zaznít polemika: Pokud se v České republice hovoří o politice dějin, jde dnes především o artikulovaný spor o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a zacílení jeho činnosti. Tento spor je personifikován a více-méně i vymezen příslušností jeho aktérů k táborům politické levice a pravice. Druhé z typický témat historické politiky – otázka vysídlení/odsunu/vyhnání německého obyvatelstva z ČSR po druhé světové válce ustoupila již před časem do pozadí. Vystupovali v ní také jiní aktéři než v dnešních diskusích o komunistické minulosti Československa. 

 

Odpůrci historické politiky v českém prostředí jsou často stigmatizováni jako ex-, post- komunisté, kteří nemají zájem na diskusi o minulosti, protože otevření archivů by na ně mohlo vrhnout negativní světlo. Málo už ale zaznívá, že zastánci pojmu do tohoto sporu vstupují z politických pozic a s nějakým ideovým zázemím. To je sice známo, ale ne veřejně artikulováno. Pořád se tak můžeme ptát, jaký je důvod toho, že diskuse ohledně užitečnosti samého pojmu historická politika je věcně tak chudá a připomíná spíše vzájemné osočování než seriózní rozhovor… Stobiecki k tomu nabízí řadu zajímavých přeshraničních podnětů.

 

K souvisejícímu tématu liberální nacionalismu je dobré připomenout existenci knihy Stefana Auera Liberální nacionalismus ve střední Evropě a její recenzi publikovanou Michalem Kopečkem v časopise Soudobé dějiny 3-4/2006. Kniha se totiž věnuje mimo jiné existenci liberálně nacionálního historického narativu v polském, českém i slovenském prostředí. 

 

 

Časopis Dějiny-Teorie-Kritika 1/2007 

Kopeček, Michal: Hledání „paměti národa“. Politika dějin, nostalgie a české dějepisectví komunismu. D-T-K 1/2007, s.7-s.26

Stobiecki, Rafał: Historici a historická politika. D-T-K 1/2007, s.27-s.41

Auer, Stefan: Liberal Nationalism in Central Europe. Routledge Curzon, London 2004 (recenze knihy v časopise Soudobé dějiny 3-4/2006, s. 480-485. Kopeček, Michal: Důležitý impuls a řada otazníků)

 

K lutracím v polské katolické církvi jako jednomu ze souvisejících témat jsme psali:

Ohlédnutí za besedou v Polském institutu (13. února 2007)

Výsledky autolustrací v polské katolické církvi (23. července 2007)

 

27. 01. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).