NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Brázda bez konce

Brázda bez konce

Michala Dolanová

 

Divadlo Disk hostilo během prvního říjnového víkendu v rámci dlouhodobého programu Divadla Continuo Středoevropské putovní divadelní laboratoře polský divadelní soubor Scena Plastyczna KUL Leszka Mądzika, který zde představil svoji zatím poslední, rok starou inscenaci Brázda.

 

Leszek Mądzik je v Polsku jedním z nejuznávanějších divadelníků výtvarného proudu divadla, tedy takového, jež se vyjadřuje hereckou akcí zasazenou do výrazné scénografie. Mądzikovo divadlo je divadlem beze slov připomínajícím spíše pohyblivou výtvarnou instalaci, herecká akce je rytmizována hudbou a doplňována dynamickým svícením. Brázda se však od předchozích prací v mnohém liší. Prostor, který byl doposud zahalen ve tmě a osvětlován pouze prosakujícími paprsky světla, byl tentokrát celý nasvícen. Stejně tak diváci neseděli v anonymní izolaci ztemnělého hlediště, ale naopak tím, že obklopovali prostor akce ze dvou protilehlých stran, mohli vzájemně pozorovat svoje reakce. Ovšem nejenom jeviště a hlediště zde byly pomocí světla „odkryty“, tentokrát se odhalil i sám demiurg představení Mądzik a vystoupil na scéně spolu se svými herci. Představení sám zahájil tím, že na scénu přivezl na kolečku čtyři veliké, těžké papírové pytle, z nichž se posléze ve spršce padajícího zrní vyklubaly čtyři bytosti, jacísi lidští roboti v pracovních pláštích, kteří doprovázeni a úzkostlivě pozorováni svým stvořitelem nastoupili cestu „brázdou“ naplněnou vodou, vinoucí se v koridoru mezi diváky. Tato brázda byla oddělena čtyřmi rámy vyplněnými papírem, jež se stavěly poutníkům do cesty. Po jejich zdolání, roztržení, následoval pád do vody. Čtyři překážky, čtyři pády… čtyři bezvládně ležící bytosti mohly být vzkříšeny opět pouze svým stvořitelem, který je doprovodil až na konec jejich cesty za vysokou papírovou stěnou. Vše zakončil příchod malého děvčátka v bílé košilce, snad andělíčka, který se pro přebrodění strouhy usadil spolu s poutníky ke stolu jakémsi hostinci na věčnosti, jenž se odhalil v zadním plánu po stažení oné opony z papíru.

 

Tato kratinká inscenace nemá nějaký výrazný děj, je to velmi jednoduchými prostředky znázorněné podobenství lidského stvoření a putování, záblesk, obraz, vize. Po skončení představení nenásledovala klasická děkovačka a proto snad diváci v Disku poněkud tápali a vzájemně se snažili ujistit, že už je opravdu konec. Možná to způsobil prostor divadla, v němž jsme zvyklí na jasné signály, které nás upozorňují na začátek a konec představení rozsvícením v hledišti či ukláněním se herců. Snad by takovýto druh představení vyzněl lépe v jiném než divadelním prostoru, kde by ona efemérnost vznikání a zanikání nebyla porušena zažitými společenskými návyky, ale přirozeně by se rozvinula a poté se nenápadně rozplynula v čase.

 

Scena Plastyczna KUL v Lublině: Bruzda (Brázda). Scénář, režie, výprava, kostýmy: Leszek Mądzik, hudba: Arvo Pärt. Premiéra 11. listopadu 2006.

10. 10. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).