NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Katyň - uctivé splnění závazku

Katyň - uctivé splnění závazku

Hana Mátlová

 

17. září měl premiéru nejnovější film Andrzeje Wajdy, adaptace románu Post mortem Andrzeje Mularczyka – Katyň. K natočení filmu o katyňských událostech se Andrzej Wajda chystal několik desítek let, ale nebyl spokojený s žádným scénářem, jenž mu byl předložen. O projektu, který se nakonec rozhodl zrealizovat, řekl na festivalu v Berlíně: „Bude to film nejen o zločinu v Katyni, ale také o šíření klamných informací dlouhá léta po válce. Film o čekání...“

 

A jak to dopadlo?

 

Už během první scény filmu mi bylo jasné, že si nebudu vědět rady s hodnocením. Nad řekou Bug stojí most a na něm dav lidí – staří, mladí, rodiny s dětmi. Stojí po levé straně (z pohledu kamery) a chystají se přejít. Z pravé strany přibíhají jiní lidé a křičí: „Sověti nás napadli!“ Ti nalevo volají: „Kam běžíte, tam jsou přece Němci!“. Je 17. září, Polsko právě napadl Sovětský svaz. A i přesto, že k podobné situaci mohlo podle historiků dojít až o několik dní později, vyjadřuje tato scéna velmi dobře sevření Polska mezi dva nepřítele – Německo a SSSR.

 

Ale není to trochu kýč? Ptala jsem se sama sebe už po pár minutách. Není to až příliš doslovné? Není to až příliš patetické? Malá holčička, která mává za vlakem, ve kterém odvážejí jejího otce, důstojníka polské armády do Kozielska, jako by patřila do jiného filmu, do jiného žánru.

 

Dlouho jsem se nedokázala rozhodnout, jaké stanovisko zaujmout, jaký si udělat na film názor. A přiznám se, že ani teď nejsem rozhodnuta, jestli jsem spíše objektivní, „světový“ kritik, nebo Polsko a Wajdu milující divák. Vím ale, že nejlepší bude dát i vám možnost podívat se na Katyň brýlemi obou dvou.

 

Katyň vs. svět

 

Film stojí na vážném námětu a precizním zpracování. Kamera Pawła Edelmana (dlouholetého Wajdova spolupracovníka) je chvíli nedočkavá, nervózní a vystrašená, jako by se kameramanovi třásly ruce při pohledu na to, co se před ním děje. Jindy je zase velmi přesná a pečlivá, především v kontaktu s Němci nebo Rusy. Velmi časté jsou zkoumavé a naléhavé detaily tváří, ve kterých se mísí smutek ze ztráty nejbližších s nadějí, že přežili, nebo víra v budoucnost a zároveň strach z ní. Hudba Krzysztofa Pendereckého je působivá, ale ne monumentální. Přesně odpovídá střídmému natočení scén, je účinná v navození pocitů, ale nenaléhá ani nás neubíjí. Scénář z pera samotného režiséra „má hlavu a patu“. Co nejvěrněji rekonstruuje „katyňské“ události, které Wajda podrobně prodiskutoval s poradcem v záležitostech historických filmů Stanisławem M. Jankowským. Děj se ale neomezuje pouze na osudy důstojníků. Právě naopak. Jsme svědky zatčení profesorů Jagellonské univerzity 3. listopadu 1945, které tak Wajda staví vedle deportace polských důstojníků. Zdůrazňuje tím snahu nepřátel zlikvidovat veškerou polskou inteligenci, která by mohla v budoucnu obnovit polský stát, a upozorňuje na to, že „Katyň nebyla jen jedna“. Značná část filmu zobrazuje život v Krakově během války, především život žen, které čekají na své muže, syny a bratry. Nemalá část je také věnována prvním rokům po válce, kdy hrálo velkou roli systematické ukrývání pravdy o Katyni komunistickou vládou. Wajda přistupuje k tématu co nejobšírněji a snaží se katyňskou tragédii ukázat v širokých souvislostech, které by měly nepolskému divákovi ujasnit, proč je toto téma v polské historii tak důležité. Výběr herců stejně jako jejich výkon je prvotřídní. Hlavních rolí se zhostili Maja Ostaszewska, Artur Żmijewski, Danuta Stenka, Paweł Małaszyński, Magdalena Cielecka, Maja Komorowska, Władysław Kowalski ad.

 

Po formální stránce tedy filmu nemohu nic vytknout. Malé problémy se objevují tam, kde začíná „polskost“.

 

Polská Katyň

 

Andrzej Wajda celý svůj život točí filmy o Polsku, o Polácích, o polské historii, o polské kultuře a o polské politice. A všechny ty filmy točí pro Poláky. Když odebíral Oscara za celoživotní přínos kinematografii, řekl: „Ladies and gentlemen, budu mluvit polsky, protože chci říct to, co si myslím, a myslím vždy polsky“. Wajda je s Polskem spojen velmi pevným poutem. A jestli jsem napsala, že všechny filmy natočil pro „bratry“ Poláky, tak o Katyni to platí dvojnásob. Pro Polsko byla ona událost velkou tragédií, která se vlekla celých 45 let PRL-u a více méně i posledních 15 let, během kterých se nikdo neodvážil pustit se do tak křehkého tématu. Wajdova filmová Katyň je první a je určitě dobře, že přišla právě od něj. Nejde pouze o jeho výše popsaný vztah k rodné zemi nebo o osobní vztah k tragédii (v Katyni byl zabit jeho otec). Důležité jsou schopnosti, které Wajda během padesátileté praxe nasbíral. On, romantický průvodce po národních symbolech, přesně ví, jak málo a kdy přesně stačí ukázat, aby dosáhl kýženého výsledku. To je nejlépe vidět na samém konci filmu – velmi střídmě, téměř dokumentární formou natočená likvidace důstojníků. Žádné slzy, žádná srdceryvná, monumentální hudba. Strach v očích, modlitba, kulka do hlavy, pád do jámy. Až z té samozřejmosti běhá mráz po zádech.

 

Proč tedy pochybuji? Je několik scén, nad kterými nepolský divák bude kroutit hlavou a nebudou se mu líbit. Proslov generála, který má povzbudit důstojníky v jejich situaci, a následný společný zpěv natočený oddalující se kamerou, která sjednocuje všechny důstojníky v jeden celek. Dále například modlení se před smrtí, houpající se růženec v ruce umírajícího důstojníka, pláč a křik žen, matek a dcer a jiné, lehce patetické scény. Přehnané? Vyumělkované? Hysterické? Možná. Ale na druhou stranu tak to přece opravdu mohlo být, protože takové Polsko je. Scény, které v očích diváka mohou vypadat nereálně, patří k těm nejpravdivějším. Jsou jako vystřižené ze života, z polského života. Proto je pro sestru jednoho z důstojníků důležité, aby byl někde umístěn náhrobek s nápisem, že její bratr zemřel roku 1940 v Katyni. Proto mladý uchazeč o studium na Umělecké akademii nechce vymazat z životopisu informaci, že jeho otce zabili bolševici v Katyni. Proto omdlévání, pláč, modlení, zpěv, proslov a růženec.

 

Protože toto je film o polské tragédii a je určen především Polákům jako náplast na ještě stále nezahojenou ránu. A je to také splnění slibu, který Andrzej Wajda dal sám sobě, splnění touhy a utišení vnitřního nepokoje. Jeho i celého Polska.

 

 

02. 10. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).