NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > "Todle je moje polovina a todle je tvoje polovina, souhlasíš?" (Pískoviště Na zábradlí)

"TODLE JE MOJE POLOVINA A TODLE JE TVOJE POLOVINA, SOUHLASÍŠ?"

Michala Benešová

 

12. dubna měla v pražském Divadle Na zábradlí premiéru hra mladého polského dramatika Michała Walczaka Pískoviště (Piaskownica, překlad Jiří Vondráček, režie Jiří Pokorný). Walczak je jednou z nejvýraznějších osobností nastupující generace polských divadelních tvůrců – věnuje se i režii, kterou vystudoval na varšavské Divadelní akademii. Hrou Pískoviště (2001) kdysi vstupoval na scény polských divadel, od té doby stihl napsat celou řadu dalších textů, s oblibou inscenovaných. Sám říká, že dnes už by Pískoviště nedovedl napsat stejně. Že dnes už neumí psát tak čistě a nenuceně. V Pískovišti vsadil právě na prostou, ale situačně i jazykově vybroušenou formu, která ideálně zapadá do komorních prostředí, jakým je i Eliadova knihovna Divadla Na zábradlí.

 

Scénu tvoří prosté čtvercové pískoviště obklopené ze všech stran diváky, kteří tak mají herce doslova na dosah ruky. Jedinými aktéry příběhu jsou dvě děti, On a Ona, Slavoj a Míla. Jedinými rekvizitami pak Její panenka a Jeho autíčko, figurka Batmana a „jeho kámoše“. Stejně minimalisticky je ostatně napsán i text hry, postavený na svěžích dialozích (ačkoli v některých případech spíše monolozích), minimalistická je i režie Jiřího Pokorného.

 

Slavoj si vždycky hraje sám. Pískoviště je jen jeho a jen on tam může někoho pustit. Jeho světem je Batman, střílení, výbuchy, havárie a honičky. Jeho slovník není o nic učesanější. Zaráží ho, proč jej Míla vůbec neobdivuje. Ta má naopak svou panenku. Vždy způsobně pozdraví, chodí včas domů na večeři. Bojí se žížal a pláče kvůli každému škrábnutí. Když nakonec Slavoj souhlasí, že si pískoviště rozdělí na polovinu, neprotestuje, že zrovna její polovina je ta menší. Naoko mu ustupuje, ale přitom vede tichou válku, či spíše hru o dominantní postavení. Stále silněji si Slavoje získává na svou stranu, aby nakonec byla právě ona tou, která řekne poslední slovo. Od té chvíle, kdy Míla přijde a způsobně pozdraví, nic už není takové jako dřív. Zvláštního pocitu, že vedle něj si najednou hraje ještě někdo jiný, se Slavoj nedokáže zbavit. Možná se najednou za svou hru začne stydět, možná ale i pomalu zjišťuje, že jeho hra může být bohatší, když do ní někoho pustí.

 

Mnohem větší prostor mají ve hře repliky Slavoje, zatímco role Míly je postavena spíše na gestech, mimice a jemných náznacích. Mohla by mít větší prostor, ale to, že ho má právě tolik, kolik má, rovněž o mnohém vypovídá. Feministky by možná radost neměly, ale většina z diváků se nakonec v té své „roli“, dívčí či chlapecké, pozná. Walczak má výborně odpozorované nejen typické fráze a jazyková klišé, která používáme, ale také určité vzorce chování, které si jako děti plně neuvědomujeme, ale kterých se často ani v dospělosti nedokážeme zcela zbavit. Ať už je získáme výchovou nebo sledováním filmů o Batmanovi.  

 

Michał Walczak tvrdí, že Pískoviště je jednoduše hrou o nenaplněné lásce. Vztah mezi mužem a ženou chtěl odpatetizovat, a tak jej zasadil do dětského světa, dětského jazyka i dětského způsobu uvažování. Metafora, kterou Walczak používá, je však jasná: situace z pískovitě lze přenést i na mnoho situací rádoby dospělých, a nejen na vztah milostný. Slova možná použijeme jiná, ale pocity schované pod nimi se zase tolik lišit nebudou. Ani nelze říci, zda je Pískoviště spíše hrou o sbližování, nebo o míjení. Rozdělení pískoviště na dvě „poloviny“ s sebou nese i rozdělení komunikační a emocionální. Každý z hrdinů si žije ve svém vlastním uzavřeném světě a své emoce se bojí ukázat i sám sobě, natož tomu druhému. Hranice je tu vlastně dána od počátku, a úlohou Jeho i Jí je nějakým způsobem ji překonat. Je to cesta od dvou monologů k jednomu dialogu. Cesta od hraní si vedle sebe ke hraní si jeden s druhým, aniž by přitom jeden ovládal toho druhého. Jako to mnohdy bývá, nepodaří se jim to zcela. Konkrétní důvod (Míla se s rodiči odstěhuje) tu nakonec nehraje příliš roli – na jeho místo si můžeme dosadit tisíce podobných důvodů. Nebo zástěrek…

 

Inscenace v Divadle Na zábradlí staví především na textu samém, velmi dobrý překlad Jiřího Vondráčka výtečně využívá jazykového humoru i jazykových konvencí dnešní doby. Hra si vystačí bez zbytečných efektů a pečlivě dávkuje scény humorné i ty vážnější, přinášející nezbytnou reflexi. Walczakova hra je bezpochyby hrou úsměvnou. Ale není jen komedií; vztahy jsou v ní do značné míry zkarikované, avšak neztrácejí schopnost přivést nás k zamyšlení, byť do analýzy samotné se Walczak ani Pokorný (ku prospěchu představení) nepouštějí. Na divákovi je, co si odnese. Až na několik málo výjimek se režisérovi daří nepodléhat přílišnému patosu, nesklouzává však ani k prvoplánovému humoru. Ve druhé polovině se hra sice sem tam opakuje, ale i tak komorní Pískoviště předčí i mnohé velké a výpravné divadelní kusy, které dnes můžeme na pražských jevištích potkat – podílejí se na tom také oba herci, Zdena Hadrbolcová v roli Míly a Jan Lepšík v roli Slavoje. Jejich výběrem Jiří Pokorný ještě podtrhl Walczakův záměr pojmout vztah dvou lidí poněkud neortodoxně. Ani jeden z aktérů představení přitom není ani příliš dětinský, ani zbytečně přemoudřelý. Především výkon  Jana Lepšíka přesně sedí do atmosféry Walczakova textu. Jeho Slavoj dokáže být drsný i zvláštně klukovsky roztomilý. Všímavým jistě neunikne ani úsměvná režisérská práce s písní Chrise Isaaca Wicked Game, která hru, spolu s hudbou Michala Pavlíčka, doprovází.

 

24. 05. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).