NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Płeć? Sprawdzam! (Gender v umění východní Evropy)

Varšavská galerie Zachęta hostila od 19. března do 13. června výstavu Płeć? Sprawdzam! (Kobiecość i męskość w sztuce Europy Wschodniej), v originále Gender Check. Výstava se soustředila především na otázky související se způsoby zobrazování ženského a mužského pohlaví v umění, ale i v obecném kulturně-společenském diskursu, to vše v prostoru východní a jiho-východní Evropy (kurátorkou výstavy je Srbka Bojana Pejić – a povšimněme si drobných terminologických nuancí, jde-li o nazvání příslušného regionu) a v časovém rozmezí od konce 40. let minulého století po současnost. Stejně jako čerstvě otevřená výstava Ars Homo Erotica v Národním muzeu si i tento projekt, představený původně ve Vídni a iniciovaný Nadací Erste, klade za cíl přehodnotit všeobecně akceptované a hluboce zakořeněné pohledy na genderové otázky v širším (nejen historickém) kontextu. Nutno dodat, že výstava je připravena velmi pečlivě, bohatý materiál sestavený z výtvarných děl, plastik, světelných instalací i videoprojekcí doprovází přiměřeně obsáhlý textový materiál.

 

Výstava Płeć? Sprawdzam! si však neklade jen otázky po způsobu zobrazování ženského či mužského pohlaví v té které době (a to ještě nikoli pouze po způsobu vizuálního zobrazování ženského či mužského těla, ale také po životních a sociálních rolích žen a mužů, včetně vzájemného dialogu), ale pokouší se hledat odpovědi i na otázky týkající se role genderového diskursu v širších vztazích mezi komunistickým „východním blokem“ a kapitalistickým Západem. Právě tam míří například srovnání oficiální umělecké tvorby a propagandy před rokem 1989 s ukázkami děl „undergroundových“, kritických vůči oficiálně podporované ikonografii. Tomu, jak toto „oficiální umění“ podporovalo genderové stereotypy a konzervovalo tradiční rozdělení rolí mezi muže a ženy, dosud mnohdy nebývá věnována adekvátní pozornost. Výstava Płeć? Sprawdzam! přitom ukazuje, jak (různě – samozřejmě) bohatá byla v různých zemích bývalého východního bloku „kontrakultura“ a demaskuje tak např. hluboce patriarchální podstatu socialistického společenství. Prezentuje návštěvníkům různé způsoby konceptualizace genderových rolí, je ale také pokusem o společný dialog na ose Východ – Západ, aniž bychom přitom museli souhlasit s automatickým aplikováním uměleckých i jiných kritérií a metodologických přístupů západního světa na realitu východní Evropy. Agnieszka Morawińska, ředitelka Zachęty, se přitom v jedné z doprovodných publikací přímo ptá, zda takovýto přistup není svým způsobem novodobou formou kolonializace…

 

Oficiálně podporované umění už od konce 40. let propagovalo – jak píše Bojana Pejić – genderově neutrální společnost pracujících. I sama výstava ukazuje, že se tento mýtus udržel až do let 70., ale že oficiální „politika rovnosti“ zároveň nikterak nevymazala „ideologii socialistického patriarchátu“. Ani mýtus „maskulinizace“ žen v socialismu však podle kurátorky výstavy není úplnou pravdou (a je spíše záležitostí stalinistickou). Ženy nebyly zobrazovány jen jako hrdinky socialistické práce, ale automaticky zároveň jako matky a manželky. Proti tomuto „dvojímu zatížení“ začalo po čase brojit neoficiální umění ve snaze narušit mj. rozšířenou heterosexuální normativnost. O tradičním rozdělení rolí dobře svědčí např. socha litevské umělkyně Jadwigy Mozurayte-Klemkiené z roku 1972 ironicky nazvaná Rodina: jedním křídlem ženy připomínající anděla je beránek, druhým postava s mužskými rysy… Podobně vypovídající je videoinstalace Srbky Mariny Abramović Umění musí být krásné, umělkyně musí být krásná – mladá žena se v ní („již“ v polovině 70. let) absurdně, ale i se záměrnou nadsázkou snaží vyhovět společenskému diktátu krásy.

 

V období 70. a 80. let podtrhuje kurátorka Bojana Pejić nástup nových médií akcentujících procesuální aspekt umění. V rámci mnohem odvážnějšího zobrazování privátní sféry se začíná prosazovat např. ženský akt či ženský autoportrét. Jinak je zobrazováno i opačné pohlaví, včetně např. silného antimilitaristického akcentu. Polská autorka Natalia LL (vlastním jménem Natalia Lach-Lachowicz) ve své fotografické a video performanci Konzumní umění z roku 1972 kupříkladu ukazuje ženy, které ostentativně a s příslušným požitkem pojídají banány či ovesnou kaši (což mnohdy není pohled právě působivý, je ale hyperbolizovaným upozorněním na naši absurdní schopnost „požírat“ vnější materiálno jako svého druhu náhražku potravy duchovní).

 

Přes snahu – v rámci možností komplexně – zmapovat vývoj představ o ženství a mužství působí nejpodnětněji ta část expozice věnovaná novější době. Výstava v galerii Zachęta si poctivě všímá i situace po roce 1989. Je to přitom pohled sympaticky nemainstreamový, upozorňující na možné vady převládajícího neoliberálního (a neokonzervativního?) diskursu. Už jen v důrazu, jaký je kladen na neobvyklost a specifičnost – a zdaleka ne automatickou samozřejmost – procesu transformace, respektive způsobu, jakým tato transformace ve střední a východní Evropě probíhala. Rok 1989 přinesl i nezaměstnanost, změnu ekonomických poměrů, vyostřil problém prostituce či pornografie. Kritickou reflexi umělců na výstavě reprezentuje např. polský projekt CUKT (Centralny Urząd Kultury Technicznej), který před polskými prezidentskými volbami v roce 2001 svou fiktivní volební kampaní propagující dokonalou kandidátku Wiktorii Cukt brojil za moderní „elektronickou demokracii“ a „vůli lidu“ ironicky zpochybňující prázdné floskule o zrovnoprávnění všech občanů. Litevští manželé Nomeda a Gediminas Urbonasovi ve svém videoprojektu Karaoke z roku 2001 zase s pomocí slavné písně ABBY Money, Money, Money upozorňují na nebezpečnou utopii volného trhu a jeho neviditelné ruky ve chvíli, kdy si přestáváme být vědomi svého novodobého zotročení. Projekt Slovince Tadeje Pogačara MonApoly je pak variací na známou společenskou hru, tentokrát se v ní však obchoduje s lidmi…

 

Svět postkomunismu však nabízí i jiný pohled na tělo, na naši – klidně i ošklivou – tělesnost, stárnutí, rozpad. „Skutečná“ ženská identita je dnes přitom podle kurátorky výstavy prezentována jako podívaná a maškaráda, do jisté míry tedy může souviset např. s některými koncepcemi queer volajícími po zboření umělých hranic mezi pohlavími, tradičními genderovými identitami a rolemi i nejrůznějšími formami lidské sexuality. Ve stejných intencích je pak přehodnocována i tradiční maskulinita. Výstava Płeć? Sprawdzam! ale upozorňuje i na méně zjevné negativní aspekty transformace, např. na jistý (v době feminismu jen zdánlivě paradoxní) návrat patriarchátu v podobě představy o ženě-především matce, ochránkyni domácího krbu. Na druhou stranu však 90. léta ve východní Evropě přinášejí nebývalý boom feministického umění hlasitě se stavějícího proti výše zmíněné – jak píše Bojana Pejić – „politizaci privátního“. Na závěr pochvalme tu část výstavy (byť pohříchu nepříliš rozsáhlou) věnovanou tématu nacionalismu a jeho kritice. Toto téma pro kurátorku jednoznačně souvisí s propagací maskulinity a sexismem, např. v prostoru bývalé Jugoslávie. „Nacionální demokracie má mužskou tvář.“ Na stranu druhou – mnohé národní státy včetně Polska ochotně sahají po ženské metaforice a volí alegorii státu jako ženy, nejlépe ženy-matky (o symbolice ženství a mateřství v oficiálním, taktéž politickém diskursu, a krom jiného ve vztahu k tradičním představám o státu a národu, píše ve své knize Rykoszetem i Agnieszka Graff).

 

Emocionálně nejsilnější moment výstavy pak (alespoň pro autorku této recenze) představovala videoprojekce Chorvata Igora Grubiće nazvaná East Side Story. Ta mapuje dvě první manifestace gayů a lesbiček Gay Pride, které v letech 2001 a 2002 prošly Bělehradem a Záhřebem. Grubić bojuje s naším znecitlivěním vůči agresi, násilí a projevům netolerance cestou paralelní projekce: na jednom plátně sledujeme autentické záběry z manifestací, během nichž byli jejich účastníci brutálně napadeni radikální pravicovou mládeží (za tichého souhlasu řady přihlížejících babiček a dědečků) – na druhém plátně pak několik tanečníků na stejných místech tanečními kreacemi, za naprostého ticha, napodobuje či opakuje pohyby aktérů zachycených událostí. Jejich metaforické a zároveň alespoň do jisté míry očišťující pohyby, v kontrastu s reálnými záběry, z nichž vás mnohdy mrazí v zádech, mají poukázat na absurditu nenávistného vnímání naší, té či jiné, sexuality a faktickou vyprázdněnost oné nenávisti a agresivity, kterou někteří z rozličných důvodů (nebo pod rozličnými záminkami?) uplatňují vůči druhým.

 

Videovýlet po výstavě Płeć? Sprawdzam!

 

Michala Benešová

14. 06. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).