NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Marcel Łoziński: Jak to się robi

JAK SE TO DĚLÁ / JAK TO SIĘ ROBI (Marcel Łoziński, 2006, 86min)

Lucie Kněžourková


„Mediální poradce Piotr Tymochowicz tvrdí, že z každého člověka může být politik, stačí jen ovládnout určitou technologii. Režisér Marcel Łoziński mu nabídl účast ve výjimečném projektu, v němž se ujme skupiny lidí, které se pokusí proměnit v politické figury. Do konkursu se přihlásily stovky zájemců, z nichž vybraní podstupují školení. Účastníci procházejí tréninkem politické pantomimy, učí se řeči těla a díky základům komunikace by měli zvládnout i vystoupení v médiích. Prakticky si také vyzkoušejí, jak organizovat a vést demonstrace. Skupina se rozděluje a ti, kteří s metodami nesouhlasí, ji opouštějí. Tymochowicz je výřečný manipulátor, který je přesvědčen, že politika je soubojem masek a nikoli idejí. Část dobrovolníků se jím nechává unést a stále více věří tomu, že se mohou začít podílet na věcech veřejných. Projekt ale trvá více než tři roky a nakonec do politiky vstupuje jen Dariusz, mladík, který ochotně přijal všechny mistrovy teze. Stává se členem populistického hnutí Sebeobrana a zdá se, že jeho cesta politikou bude dlouhá. Ve snímku, který zachycuje krizi politiky v čase, kdy clona médií potlačuje instinkty občanské společnosti, si režisér od Mefistofela Tymochowicze udržuje ironický odstup: ví, že vrcholní polští politici si jeho služby už dávno kupují.“ (Text z katalogu)

 

Dokument má tři roviny: nejblíže se dostáváme k samotným účastníkům projektu, kteří se ocitají pod zvětšovacím sklem a jsou podrobeni zkoušce svých zásad. Byli sice vybráni do konkursu na vrcholného politika, ale pravými vítězi se stávají ti, co odstoupí. První plán má nejblíže ke klasické reality show, ačkoli její principy jsou zde reflektovány a ironizovány. V druhé, jakési meta-vrstvě, jsme svědky konfrontace Piotra Tymochowicze s novinářem, nezávislým pozorovatelem průběhu akcí a školení. Většinou pouze mlčí a jeho nesouhlas poznáme pouze z ironického pohledu, v druhé části filmu se ale jasně vysloví (na přímý dotaz Tymochowicze) proti takové manipulaci  s „demokratickými ideály a principy“ a zároveň pak hovoří s účastníky, ať už s těmi, co se rozhodli odejít, nebo s „vítězem“ Dariuszem. Režisér a autor scénáře Marcel Łoziński nám zůstává skryt, jeho hledisko, jak sám řekl, vyjadřuje postava novináře. Vědomý a deklarovaný odstup autora od tématu vytváří třetí rovinu, objektivnost. Ta totiž často chybí či je zpochybněna u dokumentů podobného ražení a divák má často nepříjemný pocit z konfrontačního charakteru natáčení, cítí, že aktéři byli lehce tlačeni do svých výpovědí (np. Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy). Režisér si scény nevybíral, přijel pokaždé točit na upozornění Tymochowicze (konkurs probíhal tři roky), jedinou jeho zbraní byl střih.

 

Film je zajímavé vnímat v kontextu českého dokumentu s podobnou tematikou Kupředu levá, kupředu pravá Lindy Jablonské, který se na jihlavském festivalu také objevil a poběží i v českých kinech. Režisérka natáčela rok mezi Mladými konzervativci a v Komunistickém svazu mládeže, snažila se zachytit osobní portréty jejich členů a důvody, proč vstoupili do podobné organizace. Hrdinové představují pravý opak aktérů Jak to się robi, jejich cesta vede zdola, skrze osobní angažovanost, sbírání zkušeností v politice nejdříve „nanečisto” v klubu mladých, pak v komunální politice, kde už někteří uspěli a později snad i politice vysoké. Zatímco Łozińského postavy touží do politiky proniknout jakkoliv (Dariusz se pokouší vstoupit do různých stran, u Leppera skončí kvůli největší „otevřenosti mladým a nezavedeným“), mladí konzervativci a komunisté prosazují svoje ideály, životní sny o nejlepším státním uspořádání. Proto je i vyznění filmu Kupředu levá, kupředu pravá více optimistické, setkáváme se s lidmi a ne s loutkami. Sám režisér ovšem oceňuje především to, „že čtyři z deseti odešli v průběhu Tymochowiczovi práce, což, myslím, není špat­ný výsledek.“ Łoziński ukazuje především ty, kteří Polákům dnes vládnou a jakými způsobem postupují (většina z nich využívá placených služeb Tymochowicze), zatímco Jablonská představuje politiky budoucí. Že jim zůstaly ideály a nadšení lze jen ocenit, stejně jako odvahu, se kterou vystoupili před jihlavským publikem, tedy nejčastěji voliči strany zelených, jak vyplynulo z diskuse po filmu. Debata nad jejich konkrétními politickými názory už je samozřejmě věcí osobního názoru.

 

 

Rozhovor z Marcelem Łozińskim z DOK. REVUE 5 (Neděle 29.10.2006)

 

Autoři: Petr Vlček, Petr Pláteník

­           

Váš film Jak se to dělá může působit jako poměrně vyostřený sociální experiment. Jednalo se o přímý autorský záměr nebo se stala podnětem k natáčení nějaká konkrétní skutečnost?

 

Bohužel to není experiment, je to smutná pravda. Nápad natočit takovýto film pochází z roku 1990, kdy byla v Polsku vedena prezidentská volební kampaň. V té době se u nás objevil člověk jménem Stanislav Tymiński, který přijel z Pe­ru a byl považován za jedinou osobnost, která by mohla Pol­sko zbavit šamanismu. Hlásal populistická hesla – že všem zajistí práci a zdvojnásobí výdělky, čímž se mu podařilo získat docela velké množství hlasů. Tenkrát mě napadlo, že bych mohl natočit film o tom, kde se takový šváb jako Tymiński vzal. Jak se zrodil. Bohužel tato postava už byla hotová. Před čtyřmi lety se mi dostal do rukou článek o Ty­mochowiczovi. Autor článku tvrdil, že politik je stejným produktem, jakým jsou tabletky na čištění zubních protéz. Taky jsem se tam dočetl, že Piotr Tymochowicz má v plánu vytvořit z obyčejných lidí známé politiky. Film se natáčel čtyři roky a to jen tehdy, když nás Tymchowicz zavolal. My jsme v podstatě nechali Tymochowicze, ať předvádí jeho schopnosti, a to se všemi morálními důsledky. Hlavní postavou filmu ale není Tymochowicz, jsou jí ti mladí lidé, s nimiž pracuje. A mě osobně těší, že čtyři z deseti odešli v průběhu Tymochowiczovi práce, což, myslím, není špat­ný výsledek.

 

Pozoruhodný je ovšem konec filmu, v němž můžeme sledovat víceméně úspěšný výsledek Tymochowiczových manipulátorských snah ztělesněný Darkem. V tom je značná dávka pesimismu.

 

To je těžké říct. Jeden zůstal, čtyři odešli. Skutečnost není ani optimistická ani pesimistická, je taková, jaká je. Můj záměr byl varovat diváky mého filmu, ať si dávají pozor na to, co politici říkají, co vám slibují. Dnes jsem po projekci dostal zajímavou otázku, jak budu nyní volit. Mám svou stranu, Demokratickou unii, ale ta se ani nedostane do par­lamentu. Chtěl jsem svým filmem Poláky (a nejen Poláky) upozornit na to, ať si nenechají vládnout populistickými politiky.

 

Zajímalo by nás, jakou roli ve vašem filmu měl původně plnit účastnící se novinář? Jako klíčová se nám totiž jeví roztržka mezi ním a Tymochowiczem, jež se odehraje takřka v počátku filmu. Tymochowicz novináři vyčítá, že neúměrně zasahuje do jeho práce, a tím ji vlastně poškozuje.

 

Jednak je to ten novinář, jehož článek pro mě objevil Tymochowicze, ale především je tam proto, že se chtěl z vlastní vůle účastnit Tymochowiczovy práce. Navíc v tom filmu v podstatě vyjadřuje mé vlastní názory. Tento novinář nechtěl do Tymochowiczova jednání zasahovat, ale když se ho zeptal na jeho názor, došlo ke krátké rozepři. V podstatě ale plní funkci média, protože já jsem ve filmu vystupovat nechtěl, a potřeboval jsem někoho, kdo si promluví s těmi lidmi, kteří od Tymochowicze odešli.

 

Při pohledu do vaší filmografie si nelze nepovšimnou zajímavé spojitosti mezi filmem Jak se to dělá a filmem ze sedmdesátých let Jak žít, který můžeme vnímat také jako jakýsi experiment.

 

Pro mě se jedná vlastně o dyptich. Používal jsem podobné metody a oba dva filmy mají za téma pokušitelství, které je stejně významné v době totality i demokracie. Bohužel i dnes platí to, že pokud chce být člověk úspěšný, musí donášet, podrážet, prostě musí být zlý. Když jsem v roce 1976 natočil film Jak žít, tak film skončil na pět let v trezo­ru. I snímek Jak se to dělá chtěla televize delikátně zadr­žet, a to z jednoho prostého důvodu – televize v Polsku je totiž zpolitizovaná, svůj vliv na ni uplatňuje vládní strana. Naštěstí se něco takového nemohlo stát, protože v televizi dobře věděli, že kdyby ten film zakázali, objevilo by se to hned další den v novinách. To je samozřejmě velká před­nost demokracie. Z tohoto důvodu je důležité, aby se daleko více rozvíjela občanská společnost. Rád bych v této souvis­losti citoval bohužel již zesnulého Jacka Kuronie: „Neničte instituce, vytvářejte nové.“

 

Více informací o filmu na stránkách jihlavského festivalu a zde.

05. 11. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).