NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > „Polska złota jesień”. Barevně o filmovém festivalu v Gdyni

„Polska złota jesień”. Barevně o filmovém festivalu v Gdyni

Hana Mátlová


Poslední zářijový týden roku 2008 zaplnily listy novin a časopisů výčitky a rozhořčená kritika. Na internetových stránkách byly zakládány celé rubriky o festivalu v Gdyni, na kterých probíhaly diskuse mezi odborníky – filmovými kritiky a novináři. Nejedno fórum se plnilo vznětlivými komentáři milovníků polské kinematografie. Agnieszka Holland poslala do deníku Gazeta Wyborcza dopis s útočným titulem Styďte se, kolegové filmaři[1], objevily se barvité titulky článků, např.: Skandální verdikt[2], Festival v Gdyni – promrhaná šance[3] nebo Polská kinematografie potřebuje svého Beenhakera[4].  Mnoho autorů se odvolávalo na výroky Łukasze Barczyka[5], polského režiséra, jenž několik týdnů před začátkem loňského festivalu publikoval svou výzvu, v níž se domáhal zahájení diskuse o gdyňské filmové přehlídce. Sám nesoutěžil a na loňský festival ani nepřijel. Později se objevil článek Roberta Gliňského[6], předsedy poroty, ve kterém autor odhodlaně obhajoval verdikt, kolem něhož se rozpoutala podzimní bouře.

 

Na Filmovém festivalu polských hraných filmů v roce 2008 byla hlavní cena udělena filmu Mała Moskwa, jehož režisérem je Waldemar Krzystek. Ještě než jsem začala pročítat množství článků, které kritizovaly, nebo naopak obhajovaly[7] toto rozhodnutí, byla jsem na novém polském filmu v kině. Nikdy neodcházím z kina. A neodešla jsem ani tentokrát, i přesto, že jsem byla velmi rozčarovaná. Mała Moskwa, líbivé melodrama, totiž podle mě není dobrým filmem. Polsko-ruskou realitu představuje černobíle (a spíš bíločerně), okatě hraje na city, je to snímek plný polské hrdosti, ale nepíchá přitom do hnízda polsko-ruského „přátelství“. Film je natočen tak, aby se na něj příjemně dívalo – neviditelný americký styl, vzletná hudba, obstojné herecké výkony, trochu „myšlenek“. Jenže všechno má své ale. Už během úvodního „procítěného“ Grand valse brillante v provedení Světlany Khodchenkové vyděsí citlivého diváka patos, který přímo tryská z filmového plátna. Právě Světlana Khodchenkova sice skvěle ztvárnila roli Rusky Wiery Swietłowé, její kolega Lesław Żurek (role Michała) hrál ale o dost hůře, a Weronika Książkiewicz, která se objeví na samém konci, jakoby se do filmu dostala z jiného světa – amatérského divadelního kroužku. Nejvíc ale ve filmu zaráží schematické představení historických událostí, které se staly v Legnici v roce 1968, a především zjednodušené zobrazení vztahů mezi Poláky a Rusy. „Film Mała Moskwa napodobuje stará melodramata a odkazuje k nejprimitivnějším národním mýtům. Je odvážně antisovětský a divákovi , protože ukazuje Rusy jako politováníhodná stvoření, jež se zaslepeně zhlíží v Polsku. Scénář mohl ukázat Rusy takové, jací jsou mezi sebou, a podívat se na Polsko cizíma očima. Ale tato šance nebyla využita. Filmoví Rusové jsou pouze přeludy, výplody naší fantazie. Proto je Mała Moskwa, i přes celou svou technickou dokonalost, kýčem“[8].

 

Tadeusz Sobolewski napsal o dva měsíce později, že slovo kýč použil v afektu. Ve své analýze[9] dokázal, že Mała Moskwa není „až tak špatným filmem“. Wojciech Kałużyński, který se podzimní debaty také zúčastnil, prohlásil, že film Krzystaka by mohl reprezentovat Polsko jako kandidát na Oscara[10]. Mała Moskwa více než dobře dokazuje schopnost polských režisérů natočit technicky dobrý film (kterých, přiznejme si, nevzniká mnoho). Neobjevují se v něm dokonce ani typické problémy s hlasitostí, jimiž trpí většina polských produkcí – dobře známý a nepříjemný rozdíl mezi dialogy a zvukovými efekty. Je to srozumitelné dílo, nadnárodní svým žánrem, stylem, technickou úrovní, ale zároveň je spojeno s polskou tradicí a historií. Ale opravdu si Mała Moskwa zasloužila Zlaté lvy, hlavní cenu gdyňské přehlídky?

 

Festival polských hraných filmů (Festiwal Polskich Filmów Fabularnych[11]) je důležitou událostí ve filmovém světě našeho severního souseda. Během přehlídky jsou na prvním místě promítány nejlepší filmy, jež vznikly v polské produkci během poslední sezóny a ty soutěží o hlavní cenu – Zlaté lvy. V přímořské Gdyni (do roku 1986 se festival konal v Gdaňsku) se setkávají významní (nejen) polští režiséři, herci, kritici, novináři a také milovníci kinematografie, pro které je festival výjimečnou příležitostí k seznámení se s nejnovější polskou tvorbou. Značná část filmů totiž teprve čeká na svou premiéru v kině. Podíváme-li se na historii oceněných filmů, zjistíme, že Zlatého lva většinou dostávala Díla (psaná s velkým D). Sošku si odnesli na příklad: v roce 1977 Krzysztof Zanussi za film Barwy ochronne, v roce 1979 Krzysztof Kieślowski za film Amator, v roce1981 Agnieszka Holland za film Gorączka, v roce 1987 Janusz Zaorski za film Matka Królów, v roce 1990 Wojciech Marczewski za film Ucieczka z kina „Wolność“, v roce 1993 Grzegorz Królikiewicz za film Przypadek Pekosińskiego, v roce 2002 Marek Koterski za film Dzień świra aj. Ale ne vždy cena putovala ke známým režisérům nebo jednoznačným arcidílům. Někdy porota riskovala a ocenila např. skromný, ale výjimečně dobrý debut Warszawa (2003), jindy naopak na některé filmy zapomněla – například na dílo Mój Nikifor (2004).

 

Tentokrát ale porotci připravili jak kritikům, tak režisérům studenou sprchu. Ocenili film, který by v odborném tisku pravděpodobně přešel bez povšimnutí, ale za to by určitě slavil úspěch v kinech (především v multiplexech). „Jestliže porota přímo přiznává, že vybírala filmový hit, úžas nad jejím rozhodnutím je ještě větší. Copak se má verdikt řídit právy distribuce?[12]“ A čím se má tedy řídit? Jaká má být vůbec role festivalu?

 

„Festivaly fungují jako určití (tzv. gate-keeper), kteří regulují mezinárodní oběh umělecké kinematografie a spouštějí mechanismus konsekrace, který je spojen s recepcí kritiky, filmovědnými monografiemi, retrospektivními přehlídkami a okruhem studijních kin. [...] Význam festivalů je založen na jejich roli v určité umělecké kinematografie. Právě festivalové soutěže mají potencionál dát filmům . Festivaly a ceny, které jsou na nich udělovány, jsou také určitým , , jež umožňuje identifikaci a odlišení filmu ze světového proudu uměleckých produkcí, a je s oblibou umisťována a zvýrazňována na plakátech uměleckých filmů“[13]. O roli festivalů a ocenění psala polská kritika i během podzimní bouře. Nejčastěji byla zdůrazňována novátorská funkce přehlídek. „Festivaly existují, aby si všímaly nových trendů a podporovaly nové fenomény“[14],  „Nejlepší z [festivalů], na čele s Cannes, mají ambice určovat nové horizonty, vyhledávat umělecké objevy, prosazovat filmy. Gdyně, aniž bych chtěl srovnávat, by měla být podobným festivalem, i když se soustřeďuje na místní produkci“[15]. Jiní poukazovali také na fakt, že vítězný film reprezentuje zemi svého původu v zahraničí. „Přiznání hlavní ceny snímku Mała Moskwa vysílá do celého světa signál, že naší vizitkou má být konvenční žánrový film, a ne filmy, jež hledají něco nového a snaží se jít proti proudu“[16], „Od ceny pro nejlepší film bych čekal také nějaký reprezentační potenciál. Měl by to být film, který bude naší vizitkou v mnoha zemích na celém světě. Film Krzystka ukazuje, že jsme dosáhli úroveň, jakou jiné kinematografie dosáhly před padesáti lety, a dokážeme natočit dobrý, zábavný film určený na regály zahraničních DVD půjčoven. Jako všichni jiní jsem rád, že to dokážeme (konečně), ale že bychom museli hned nahlas říkat, že je to naše maximum, a že povedený, jednoduchý film v archaickém stylu je naším nejlepším filmem roku?[17]“  

 

Výběr poroty zaráží o to více, že na letošním festivalu opravdu bylo na co se dívat. Už dlouho se nekonala gdyňská přehlídka, na které by se objevilo tolik dobrých filmů. 33 sceny z życia (Małgorzata Szumowska), Rysa (Michał Rosa), Cztery noce z Anną (Jerzy Skolimowski), Jeszcze nie wieczór (Jacek Bławut), Karamazovi (Petr Zelenka) nebo 0_1_0 (Piotr Łazarkiewicz) loni nadchly většinu odborníků, ale u poroty si vysloužily pouze vedlejší ocenění – Stříbrné lvy pro film Bławuta, cena za režii, kameru a hudbu pro Szumowskou, za scénář pro Rosu, za zvuk pro Skolimowského a speciální ocenění si odnesli Jadwiga Jankowska-Cieślak a Krzysztof Stroiński za role ve filmu Rysa. Zaskakující je také fakt, že se nikde neobjevila ani zmínka o Karamazových Petra Zelenky, nejoblíbenějšího českého režiséra v Polsku. Tadeusz Sobolewski zhodnotil filmový potenciál gdyňské přehlídky těmito slovy: „Byl to dobrý festival. Stěžujeme si na provincionalismus naší kinematografie, chybějící odvahu, formu a osobitý tón. Letošní soutěži ale dominovaly umělecké filmy na dobré úrovni, které byly už dříve promítány na největších festivalech“[18].

 

Pocit křivdy, kterou verdikt způsobil těm „nejlepším“ filmům, dohnal některé z kritiků ke konstatování, že loňská Gdyně nebyla jedna – ale byly dvě. „Jako bychom se zúčastnili dvou různých festivalů. Ten, který se konal v Silver Screen, byl hledáním moderní, ambiciózní kinematografie, můstku do Evropy. Naproti tomu v Hudebním divadle byly šlechtěny představy o tradiční kinematografii pro velké publikum“[19]. Někteří ocenili verdikt jako jasný signál: „dělejme filmy“[20], jiní obviňovali porotu z toho, že „šla za hlasem obecenstva a počítala s tím, že se ocenění z Gdyně promění v nemalou návštěvnost v kinech“[21], a ještě jiní se domnívají, že verdikt zaškodí především samé přehlídce, „protože potvrzuje, že náš národní festival je konzervativní, až to bolí“[22].

 

Nikdo už nemůže změnit rozhodnutí poroty. A já osobně jsem za verdikt ráda. Kdyby hlavní cenu dostaly 33 sceny z życia nebo Rysa, stránky časopisů a novin by zaplavila vlna pochvalných recenzí, všichni by zhodnotili festival jako na výsost povedený a po pár dnech by bylo ticho, za kterým by se ukryl fakt, že ne úplně vše je v pořádku. Malá Moskva byla pouze malým plamínkem, od kterého se rozpoutal požár. Film Krzystka se stal obětí (jak polské!) a na svých ramenou musel nést celou debatu – nejen o vítězném filmu. V článcích se našlo místo i na kritiku samé Gdyně. Začal ji ve svém (už výše zmiňovaném) textu Łukasz Barczyk a prohlásil: „Gdyně by se měla změnit“[23]. Šanci vidí ve vytvoření mezinárodní soutěže, ve které by byly polské filmy konfrontovány se světovou produkcí, jak je tomu na jiných festivalech (např. českých Karlových Varech). Agnieszka Holland zase kritizovala vliv polské televize: „Sám festival je poznamenaný dědičným hříchem kýče. Stačí se podívat na jeho estetiku, výzdobu a vyhlášení. Už dávno mu tón udává televize, jež otevřeně přiznává, že ji zajímají pouze průměrnost a průměrný vkus, a pomíjí všechno, co je jen trochu ambicióznější“[24]. O problematice výběru poroty se zmínili Paweł T. Felis a Łukasz Barczyk[25]. Věkový průměr porotců během loňského festivalu byl 57 let a porota se tradičně skládá především z technických pracovníků – kameramanů, střihačů atd. A kde jsou mladí režiséři? Od diskuse o samotném festivalu, jsme se dostali až k debatě o polské kinematografii. V jakém je nyní stavu? Kam směřuje? Je s ní vše v pořádku? Pravdou je, že se objevilo několik výtečných filmů. Ale skutečně to znamená, že je polská kinematografie na dobré cestě, jak např. konstatoval Paweł T. Felis? – „Polská kinematografie nejen hledá nová témata, utíká od plakátových, povrchních příběhů, ale hlavně odvážně experimentuje s formou, hledá svůj jazyk“[26]. Stále lepší situaci na domácí filmové půdě někteří přičítali profesionální práci PISF[27], jiní zase upozorňovali na různé sporné kroky této instituce (např. podpora především populární tvorby). Nad všemi články ale stále viselo velké červené STOP, které loňský festival postavil polské kinematografii do cesty.

 

Co bude dál? Zatím je v polském tisku ticho. Pravděpodobně na začátku září 2009 se začnou pomalu objevovat první články – některé budou s nadějí vzhlížet k 34. ročníku gdyňského festivalu, jiní ho ještě před zahájením odsoudí. Po bouřlivé loňské diskusi by se měla řada věcí změnit. Ze zkušeností ale vím, že podzim 2008 může být „tam nahoře“ klidně zapomenut a na podzim 2009 se budu muset znovu pročítat barvitými titulky.

 


 


 

[1] Agnieszka Holland, Wstyd, koledzy filmowcyhttp://wyborcza.pl/1,75475,5736267,Agnieszka_Holland__Wstyd__koledzy_filmowcy.html, 26.9.2008.

[2] Bartosz Żurawiecki, Lech Kurpiewski, Michał Chaciński, Gdynia 2008: Skandaliczny werdykt, http://wyborcza.pl/1,91947,5721805,Gdynia_2008__Skandaliczny_werdykt.html, 22.9.2008.

[3] Tadeusz Sobolewski, Festiwal w Gdyni - zmarnowana szansa, http://wyborcza.pl/1,76842,5724270,Festiwal_w_Gdyni___zmarnowana_szansa.html, 23.9.2008.

[4] Paweł Felis, Polskie kino potrzebuje swojego Beenhakkera (rozhovor s Łukaszem Barczykem), http://wyborcza.pl/1,75475,5752847,Polskie_kino_potrzebuje_swojego_Beenhakkera.html, 1.10.2008.

[5] Łukasz Barczyk, Reżyser „Nieruchomego poruszyciela” rezygnuje z Gdyni, http://www.stopklatka.pl/wydarzenia/wydarzenie.asp?wi=48238, 25.8.2008.

[6] Robert Gliński, Głos z windy na szafot, http://wyborcza.pl/1,75475,5824151,Glos_z_windy_na_szafot.html, 18.10.2008.

[7] Na příklad Bożena Janicka v rozhovoru s knězem Andrzejem Luterem a studentem filmové vědy Krzysztofem Kwiatkowským Wzruszać, pytać czy szokować, „Kino” 2008, č. 11, s. 13-16.

[8] Tadeusz Sobolewski, Festiwal w Gdyni - zmarnowana szansa, http://wyborcza.pl/1,76842,5724270,Festiwal_w_Gdyni___zmarnowana_szansa.html, 23.9.2008.

[9] Tadeusz Sobolewski, Moskwa nawrócona na Polskę, http://wyborcza.pl/1,75475,5999350,Moskwa_nawrocona_na_Polske.html, 28.11.2008.

[10] Wojciech Kałużyński, Polskie kino odzyskało twarz, http://www.dziennik.pl/kultura/film/article240748/Polskie_kino_odzyskalo_twarz.html, 22.9.2008.

[11] Domovská stránka festivalu: http://www.festiwalfilmow.pl/.

[12] Paweł T. Felis, Prasa o Gdyni 2008: Werdykt niezrozumiały, kuriozalny, podcinający filmowcom skrzydła, http://wyborcza.pl/1,91947,5721800,Prasa_o_Gdyni_2008__Werdykt_niezrozumialy__kuriozalny_.html, 22.9.2008.

[13] Marcin Adamczak, „Niewielki przemysł” – kino artystyczne, „Odra” 2009, č. 2, s. 91.

[14] Barbara Hollender, Zaskakujący werdykt jury, http://www.rp.pl/artykul/9146,193743_Zlote_Lwy_dla_milosci.html, 22.9.2008.

[15] Anita Piotrowska, Gdynia powinna doceniać indywidualistów, http://wyborcza.pl/1,91947,5721814,Gdynia_powinna_doceniac_indywidualistow.html, 22.9.2008.

[16] Wojciech Kałużyński, op.cit.

[17] Michał Chaciński, op.cit.

[18] Tadeusz Sobolewski, Moskwa płacze w Gdyni, http://wyborcza.pl/1,75475,5717723,Moskwa_placze_w_Gdyni.html, 21.9.2008.

[19] Ibidem.

[20] Anita Piotrowska, op. cit.

[21] Tadeusz Sobolewski, Moskwa płacze w Gdyni, http://wyborcza.pl/1,75475,5717723,Moskwa_placze_w_Gdyni.html, 21.9.2008.

[22] Michał Chaciński, op.cit.

[23] Łukasz Barczyk, op.cit.

[24] Agnieszka Holland, op. cit.

[25] Paweł Felis, Polskie kino potrzebuje swojego Beenhakkera (rozhovor s Łukaszem Barczykem), http://wyborcza.pl/1,75475,5752847,Polskie_kino_potrzebuje_swojego_Beenhakkera.html, 1.10.2008.

[26] Paweł T. Felis, Prasa o Gdyni 2008: Werdykt niezrozumiały, kuriozalny, podcinający filmowcom skrzydła, http://wyborcza.pl/1,91947,5721800,Prasa_o_Gdyni_2008__Werdykt_niezrozumialy__kuriozalny_.html, 22.9.2008.

[27] Polský institut filmového umění. Orig. názva: Polski Instytut Sztuki Filmowej. Jedná se o instituci, která vznikla v roce 2005 na základě Zákona o kinematografii, a jejímž zadáním je podpora domácí kinematografie (development, produkce, reklama, distribuce a šíření) a také šíření filmové kultury. Domovská stránka: http://www.pisf.pl/

20. 04. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865156 návštěv, dnes zatím 324 (2 online).