NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > KULTURA > Desetiletí Solidarity na pražském Klárově (4.-19. června 2009)

Desetiletí Solidarity na pražském Klárově (4.-19. června 2009)

Patrik Eichler

 

Výstava Desetiletí Solidarity 1979-1989 je součástí cyklu vzpomínkových akcí konaných u příležitosti dvacátého výročí voleb ze 4. června 1989. O volbách, jejichž konání bylo dohodnuto u proslaveného kulatého stolu a jejichž vítězem se stala právě Solidarita, i o oslavách tohoto výročí v Praze i v Polsku jsme již psali (čtěte 1, 2). Výstavu najdete ve volně přístupném atriu před Valdštejnskou jízdárnou na pražském Klárově. Slavnostně otevřena byla ve čtvrtek 4. června. K vidění bude do pátku 19. června.

 

Třemi desítkami panelů Desetiletí Solidarity procházejí dva motivy: požadavek politické, tedy národní suverenity Polska a požadavek dělnické samosprávy. První je nejjednodušší možnou formulací politického programu hlavních opozičních skupin. Druhé prostupuje polskou společnost ruku v ruce s fenoménem Solidarity, tedy Nezávislého samosprávného odborového svazu. Autoři výstavy, což je bezpochyby přínosem, nepracují se zjednodušenou polaritou komunisté-(liberální) demokraté. Věcné a stručné popisy vývoje v daném období doplňují ilustrativní citace z dokumentů a pamětnické vzpomínky. Ústřední místo na všech panelech návštěvnicky velmi přitažlivé výstavy zaujímají velké fotografie.

 

Svůj příběh začíná Desetiletí Solidarity vyprávět od počátku druhé poloviny sedmdesátých let. Tehdy v Polsku vznikly opoziční organizace, na něž posléze navazovala odborová Solidarita. Autoři jmenují i v českém prostředí známý Výbor na ochranu dělníků (Komitet Obrony Robotników; KOR), Polskou dohodu pro nezávislost (Polskie Porozumienie Niepodległoścowe; PPN) a Hnutí na obranu lidských a občanských práv (Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela; ROPCiO). Z časopisu posledně jmenované organizace pak citují text z roku 1977, podle kterého veškerá činnost vlády již v té době nutně spočívala ve snaze zabránit komukoli, aby veřejně vyslovil větu: „Sovětský totalitní systém nás připravil o vlastní suverenitu.“ Pocit národní sounáležitosti podpořila koncem sedmdesátých let i první papežská návštěva Jana Pavla II. v Polsku. Jejím vrcholem byla mše svatá, kterou ve Varšavě sloužil 2. června 1979. Papežská návštěva jistě také podpořila identifikaci polského národa s katolickou církví (Jan Pavel II. o sobě hovořil jako o synu polské země). Citát z jednoho z opozičních listů na výstavě hovoří o devíti dnech, které otřásly Polskem a které nám nejen ukázaly velikost osobnosti papeže, (…) ale ukázaly nám i to, kým vlastně jsme…

 

Protesty a stávky, které v Polsku masově propukly ve druhé polovině léta 1980, byly ale (podobně jako v roce 1956) motivovány špatnou hospodářskou situací. Během těchto protestů vznikaly na státu nezávislé dělnické organizační struktury. Poté, co se v polovině srpna 1980 ke stávce připojily i dělníci gdaňských loděnic, byl ustaven Mezipodnikový stávkový výbor (Międzyzakładowy Komitet Strajkowy; MKS) na čele s Lechem Wałęsou. Stávkující sestavili seznam jednadvaceti požadavků sociálního (volné soboty) i politického charakteru (vytvoření vlastní reprezentace). Stávka pak byla úspěšně zakončena 31. srpna 1980 podpisem tzv. Gdaňské dohody. Za odboráře ji podepsal Lech Wałęsa, za vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranu (PSDS) tehdejší místopředseda polské vlády Mieczysław Jagielski. Dohoda vycházela vstříc požadavkům dělníků a hned její první bod de facto znamenal souhlas moci s oficiálním vznikem Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita (Nezależny Samorządny Związek Zawodovy „Solidarnošć“). Výstava na to konto zachycuje vzpomínku novinářky Krystyny Jagiełło na rozhovor dvou dělníků před bránou loděnic po podpisu dohody. Může dokreslovat jak náladu mezi dělníky, tak určité hranice přítomné tehdy v polské společnosti: První dělník ve vzpomínce řekl: Tak jsme konečně svobodní. Druhý odpověděl: Kdepak, svobodní jsme byli tam. A ukázal směrem k loděnicím. První sjezd Solidarity se pak konal o rok později, v září a v říjnu 1981.

 

Tak jako rok předtím nebyla (na nátlak Spojených států) provedena invaze vojsk Varšavské smlouvy do Polska, tak naopak 13. prosince 1981 došlo v zemi k vyhlášení výjimečného stavu a tím i k rozdrcení Solidarity. Ta se totiž nedokázala vzchopit k akci masového a veřejného odporu. Po vyhlášení výjimečného stavu ovšem její nezatčení představitelé pokračovali v činnosti v rámci takzvaného podzemního státu. Formálně zakázána byla Solidarita až o rok později, 8. října 1982, a to zvláštním zákonem. Jeho schválení Sejmem předcházela neúspěšná demonstrace k dvouletému výročí podpisu Gdaňské dohody. Ve Varšavě se jí zúčastnilo jen patnáct tisíc lidí. Rok předtím měla Solidarita na deset milionů členů.

 

Systematický popis zápasu o ustavení Solidarity na počátku osmdesátých let následují v dramaturgii výstavy panely věnované událostem, které polský podzemní stát posilovaly v jeho činnosti, a těm, od nichž se odvíjela jeho převaha nad vládnoucí mocí.

 

Shromáždění spojená s druhou papežskou návštěvou Jana Pavla II. v Polsku z června 1983 popsal v tomto duchu v Tygodniku Mazowsze jeden z regionálních vůdců Solidarity Zbigniew Bujak jako vytváření enkláv svobody, které se stávaly svědectvím skutečné tváře polské společnosti. Tam všude (…) byla přítomna Solidarita. Je faktem, že – navzdory po mnoho měsíců trvajícímu pronásledování a represi – zůstala Solidarita všeobecným symbolem společenských tužeb a ambicí a že má stále obrovský význam. Dalším významným okamžikem v dějinách podzemního státu se koncem téhož roku stalo udělení Nobelovy ceny míru Lechu Wałęsovi.

 

Slabost režimu v dramaturgii výstavy odhaluje vražda kněze Solidarity Jerzyho Popiełuszka na podzim 1984. Ve stejném čase o dva roky později pak byly na svobodu propuštěny zhruba dvě desítky vězněných představitelů Solidarity. Paralelně se začaly objevovat také iniciativy primárně nepolitické, např. Pomerančová alternativa (více zde).

 

Mocí komunistické PSDS ale podobně jako na počátku osmdesátých let otřáslo až dění v průmyslových podnicích. Stávky, i když výrazně mírnější než ty, které vedly ke vzniku Solidarity, propukly v květnu a srpnu 1988. Stávkující vůči moci vystoupili s politickými požadavky včetně požadavku na jednání, což vedení PSDS akceptovalo. V únoru a dubnu 1989 na to konto probíhala jednání u tzv. Kulatého stolu, na jejichž konci stála dohoda mimo jiné o konání částečně svobodných voleb, a to do 35 % Sejmu a celého, nově zřízeného, senátu. Důležité místo ve volební kampani Občanského výboru Solidarity měl dle výstavy opět požadavek národní nezávislosti. Po drtivém volebním vítězství Solidarity pak následovala volba Wojciecha Jaruzelského prezidentem a jmenování vlády na čele s jedním z vůdců Solidarity Tadeuszem Mazowieckým.

 

Závěrečné panely výstavy nabízejí stručné informace o pádu komunistických režimů v dalších státech střední a východní Evropy. Odkaz Solidarity autoři naformulovali v podobě podpory Polska sérii tzv. barevných revolucí. Což jen přirozeně dokresluje tradičně silné vazby našich severních sousedů k východoevropským zemím.

 

Výstava Desetiletí Solidarity se ani v náznaku nevěnuje vývoji před druhou polovinou sedmdesátých let. Při jejím rozsahu by přitom nebyl problém návštěvníky neznalé polských reálií alespoň stručně seznámit s vývojem polského roku 1968 a říci jim, zda v zemi nějaké opoziční hnutí existovalo již před rokem 1975. Pro období osmdesátých let bych uvítal podrobnější vhled do vývoje uvnitř vedení polských komunistů. Výstava nezmiňuje odvolání výjimečného stavu v roce 1983, a tedy ani důvody, které k němu vedly. Na panelech výstavy sice můžeme sledovat ústupky vedení PSDS opozici, samotné stranické politbyro ale jako by neprocházelo žádným výraznějším vývojem.

 

Dále už výstava pouze podněcuje k otázkám. Zdá se, že polská opoziční hnutí společně akcentovala motiv potřeby polského národního osvobození či (Sověty) omezené národní suverenity. Ten bychom v diskusích českého (československého) disentu ve stejné době našli jen jako téma okrajové. Návštěvníci výstavy se tak oprávněně mohou ptát po rozdílných kořenech českého a polského opozičního hnutí: polské se jeví jako alespoň v určitých etapách masové, nesené odboráři usilujícími o samosprávu svých věcí. Český disent je v podobě Charty 77 nebo pozdějšího Hnutí za občanskou svobodu záležitostí úzkého kruhu elit. Odtud může pramenit i rozdíl v terminologii používané pro popis událostí z před konce osmdesátých let – hovořit o českém podzemním státu by byl nonsens.

 

Vzhledem k tradici odborové Solidarity je pak na místě se ptát, čím to je, že v Polsku dnes de facto neexistují levicové strany alespoň národně-socialistického typu, když v Československu bez této tradice působilo v devadesátých letech hned několik různých levicových stran, a i dnes má demokratická levice v českém parlamentu v jedné své podobě silné zastoupení. Výzvou různým samosprávným (alternativním) hnutím může na závěr být příklad Solidarity a jejího podzemního státu. Pro příklad relevantních samosprávných hnutí (podzemních států) stačilo by zajít k našim severním sousedům.

 

 

Desetiletí Solidarity 1979-1989. Výstava v atriu Valdštejnské jízdárny na pražském Klárově 4.-19. června 2009. Koncepci navrhl Zbigniew Gluza, odpovědným redaktorem byl Łukasz Bertram. Výstavu zorganizoval Ośrodek Karta ve spolupráci s Domem Spotkań z Historią ve Varšavě na objednávku Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky. O zapůjčení výstavy lze požádat Polský institut v Praze.

 

několik fotografií z výstavy

heslo Solidarita na polské wikipedii

Usnesení Evropského parlamentu u příležitosti 25. výročí vzniku Solidarity

Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela na webu IPN 

Komitet Obrony Robotników

Hodím po tobě pomerančem! Co a proč byla Pomerančová alternativa?

Polský institut

 

 

09. 06. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (1 online).