NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Román, který nekřičí (M. Łoziński: Reisefieber)

ROMÁN, KTERÝ NEKŘIČÍ

Michala Benešová

 

Mikołaj Łoziński chtěl napsat knihu, kterou by pobavil své přátele. Publikování se, jak sám říká, bojí, přesto za svůj debut Reisefieber získal cenu nadace Kościelských určenou pro význačné polské autory mladší čtyřiceti let.

 

Mikołaj Łoziński se před několika lety vydal se svou snoubenkou do Paříže, aby se na Sorbonně věnoval studiu sociologie. Seznámil se při té příležitosti s postarší Švédkou, která mu pronajala byt. Příběhy, které si vzájemně vyprávěli, mu nedaly spát. Výsledkem nutkání neopustit příběh její i jejího syna, o němž mluvila jen úkradkem a neochotně, je román Reisefieber. Łoziński, jak sám vyprávěl například na nedávném Světě knihy, pociťoval lákavou potřebu dofabulovat příběh komplikovaného vztahu matky a syna, do něhož byl v reálném životě s to nahlédnout jen z malé části.

 

Reisefieber je příběhem na první pohled ničím výjimečného spisovatele Daniela Reise, který po zprávě o smrti své matky Astrid, s níž už léta neudržoval kontakty, opouští na vánoční svátky svou newyorskou přítelkyni Annu a vydává se do Paříže, aby vyřídil náležitosti spojené s pohřbem. Tam nejen vzpomíná na své dětství, ale na základě zlomků cizích vzpomínek a zážitků se pokouší zrekonstruovat poslední roky života své matky. Skrze minulé pak hledá budoucí. A pátrat má po čem, neboť zvláštní chování Daniela i jeho matky a jejich vzájemný vztah, plný neporozumění, není ani výsledkem náhody, ani zášti kteréhokoli z nich. Hlavním tématem knihy je nesnadnost a neschopnost vzájemného porozumění dvou bytostně spojených lidí, lidská sobeckost i strach z blízkého.

 

Román Reisefieber vzbudil v Polsku značnou pozornost. Autor je příjemně skromný a milý, nepíše o ničem typicky polském, jeho kniha nekřičí a nevynucuje si pozornost čímkoli excentrickým, neusiluje o verbální exhibici, vulgaritu ani otevřenost zpovědi dítěte svého věku. Jak Dorota Masłowska, Michał Witkowski nebo Wojciech Kuczok, zřejmě nejznámější představitelé mladé polské spisovatelské generace, experimentují s provokativními tématy i způsobem vyjádření, volí jadrnou a neučesanou mluvu, neustále se proměňující kaleidoskop vjemů a emočně nabitých scén i prostředí nejrůznějších subkultur či tabuizovaných témat, tak se Łoziński rozhodl pro téma literárně již mnohokráte zpracované, které však převyprávěl nezvykle poctivě, s citem pro (povětšinou plně hodnověrnou) psychologii postav i zdánlivě všední jazyk. Nesklouzává k patosu ani ke kýči, jakkoli příležitostí bychom k tomu našli povícero, emoce naopak velmi citlivě dávkuje. Právě dobrý vypravěčský vkus je hlavním Łozińského trumfem.

 

Nejisté dospívání

Z knihy čiší touha vyjádřit onen obtížně popsatelný a sdělitelný, takřka existenciální strach, pocit nejistoty, ztracenosti a samoty, který člověka obklopí po ztrátě toho, co již nelze navrátit. Podstata či poselství příběhu nenápadně zasahují do hlubší roviny vnitřního dialogu člověka se sebou samým. Touha, nebo snad nutkavá potřeba sblížit se s vlastní matkou potkává Daniela až ve chvíli, kdy mu zůstaly již jen vzpomínky. Vzpomínky tekuté, nezachytitelné, protékající mezi prsty. Touhu poznat Astrid tak převléká v touhu poznat sám sebe, nemožnost zachránit vztah s ní jej vede k otázce, zda (a jak) se pokusit zachránit jeho vztah s Annou. Prožitek času, úhelný kámen moderního románu, tu nabývá podoby transformace zmarněné a definitivně nedosažitelné, ergo neopravitelné minulosti v možnost naplnit dosud skrývaným, umlčovaným či neprožitým čas budoucí. Místy až nepříjemně uvěřitelné vyprávění se zvolna přesouvá k závěrečné katarzi.

 

Tady se však projeví autorova neochota rozehrát některé motivy důsledně – až v závěru odhalené tajemství, že Daniel je plodem Astridina znásilnění, nepůsobí v kontextu všech dalších traumat, která hlavní hrdina musím sám v sobě řešit, jako něco, co má sílu se ho bytostně dotknout. Ještě méně je s to dotknout se čtenáře. Vyvrcholením postupně odkrývaného příběhu je možná formálně (zapouzdřuje syžet na samém jeho konci), ale přesto jen zdánlivě. Kořeny napjatého vztahu Daniela a Astrid leží jinde, ve vzájemném neprostoupení dospělého a dětského světa, jež vrcholí drásavou, emocionálně vypjatou, a přesto neokázale podanou scénou (jejíž podstatu bychom čtenáři, na rozdíl od výše uvedeného, prozrazovat neměli). Łoziński ji před čtenářem dlouho jen nakusuje, aby definitivní stržením opony umlčovaných vzpomínek dal svému hrdinovi konečně možnost dospět.

 

Poklidný tón vyprávění autor oživuje proplétáním „současného“ pařížského dění a retrospekcí zasahujících různě hluboké a časově i emocionálně vzdálené (případně zcela zastřené a vymazané) vzpomínky. Vnitřní monology jednotlivých postav zasazuje do několika časových rovin, nechává je prostupovat útržky cizích příběhů i chladně podávanými fakty. Pařížská návštěva je pro hlavního hrdinu propadem do neznámých dimenzí jeho vlastního života. Jen matně si uvědomovaná neschopnost zůstat v kontaktu s vlastní přítelkyní a celým dosavadním životem je jedním z nosných motivů románu. Právě ona zraňující neschopnost podělit se s blízkým člověkem o nejistotu a bolest, kterou hrdina prožívá, zůstává v posledku i nejpravdivější výpovědí o Danielově vztahu k matce. Tady leží kořeny neschopnosti porozumění – strach být komukoli blízko a dovolit mu naslouchat.

 

Leckdo by řekl: vztah matky a syna, protřelé téma. Sám autor bezelstně přiznává, že jej nenapadlo přemýšlet nad pastí, zda se lze vyhnout opakování stále stejných motivů. Pravdou je, že jeho knize schází zásadně originální impuls, který by příběhu dodal krom pochvaly za velmi dobře odvedenou literární práci i punc skutečné neotřelosti v přístupu ke zvolenému tématu. Jsme-li u Poláků, lze dojem z četby Reisefieber srovnat s dojmem z návštěvy divadelního kusu jiného Poláka, Michała Walczaka, v Divadle Na zábradlí. Walczakovo Pískoviště je taktéž variací na prastaré téma sbližování (nebo naopak míjení) dvou bytostí, jeho cesta od monologu k dialogu je však zasazena do originálně zpracované metafory dětského hřiště a dětských, zdánlivě nevinných her. Podobné oživení mocně zakořeněných literárních témat je zatím tím, co psaní Mikołaje Łozińského chybí.

 

Mikołaj Łoziński: Reisefieber. Přeložila Barbora Gregorová. dybbuk, Praha 2008, 207 stran.

 

Tex vyšel v Literárních novinách 26/2008.

 

02. 07. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881174 návštěv, dnes zatím 82 (3 online).