NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Temné loutky Magdaleny Tulli (M. Tulli: Skaza)

TEMNÉ LOUTKY MAGDALENY TULLI

Michala Benešová

 

Málokterý autor dokázal oživit polskou prózu uplynulých téměř dvaceti let tak, jako Magdalena Tulli. A to přes veškeré její (přiznejme evidentní) intertextuální obcování se starší (nejen) polskou literární tradicí, především tou jdoucí ve stopách magického díla Bruna Schulze. Tulli se nebojí navazovat na to nejživotnější z tradice (každá recenze bez výjimky zmíní i Itala Calvina, kterého Tulli překládá – pilný čtenář polských recenzí nechť předstírá, že výjimka potvrzuje pravidlo), ale svým spisovatelským uměním, pečlivou volbou motivů, jež nepůsobí monstrózně nabubřelým a poněkud umělým dojmem jako místy u Olgy Tokarczuk, i neobyčejným citem pro jazyk – nerozlévající se do epické šíře, ale hutně soustředěný a precizně vybroušený – však v kontextu polské literatury úspěšně nachází své vlastní, originální místo.

 

Budeme-li chtít v tvorbě Magdaleny Tulli upozorňovat na semínka nepůvodnosti, jistě se nám nějaký příklad odhalit podaří. Tulli se nikterak nebrání inspirativním vlivům a nepopírá spřízněnost svých textů s texty jinými. Vždyť literatura je jedním velkým textem, který čtenáře obohacuje právě možností usouvztažňovat, navazovat a propojovat, zkrátka komunikovat. V současné polské próze není Tulli jediná, vzpomeňme např. jen zajímavý pokus Pawła Huelleho vejít svým románem Castorp v dialog s mannovskou tradicí. Hlavní otázkou je, jak se spisovatel dokáže s nástrahami a lákadly snadného převzetí „cizí tradice“ vyrovnat – jak dobrým čtenářem je, aby v cizích textech dokázal najít nikoli jasná konstatování a motivy natolik explicitní či ustálené, že jsou ideálními adepty na přeměnu v ne-li rovnou laciné, tak alespoň snadné literární klišé, ale ona (řečeno s Wolfgangem Iserem) „místa nedourčenosti“, která provokují, inspirují, podněcují, a někdy přímo volají po doplnění.

 

Magdalena Tulli je bezesporu dobrou čtenářkou. Jakkoli často volí vcelku banální příběhy či situace (růst a vnitřní tep města v prvotině Sny a kameny nebo milostný trojúhelník v Soukolí), dokáže si se všemi stereotypy a konvencemi hrát mistrně. Svět jejích próz je snad až nemístně literární, je plně uzavřen ve slovech a obrazech samotných. Nad jiné akcentuje textualitu (ne nadarmo je autorčiným častým tématem omezený repertoár slov, gest, myšlenek, společenských rolí, situací či způsobů chování). Na rozdíl např. od Pilcha plně rozehrává potenciality metatextové roviny: reflexe samotného tvůrčího procesu psaní je principem, na němž literární svět Magdaleny Tulli stojí. Je to svět podobně umělý a vykonstruovaný jako svět Nesmrtelnosti Milana Kundery, ale pojednávající o věcech, které jsou s to ke čtenáři přes všechnu nereálnost autorčiných příběhů promlouvat. Skloubit tyto dvě roviny (precizně vysoustruženou fikci a podtext, který se čtenáře dotkne, ale nic mu jednoznačně nevnucuje) je úkol nesnadný, ale Magdalena Tulli, zdá se, našla dobrý recept jak na něj. Četba to patrně není pro každého, nehledejme v ní ani napínavý příběh, jednotnou fabuli ani odlehčenou uvolněnost dobře využitelnou např. při dlouhých cestách dopravními prostředky.

 

Nejnovější román Magdaleny Tulli Skaza (Kaz) byl mj. jedním z favoritů na zisk loňské ceny Nike. Tu si nakonec odnesl Myśliwského Traktát o loupání fazolí, ale Skaza doložila, že v Polsku stále vzniká zajímavá literatura. Doložila však také fakt, že Magdalena Tulli si zatím dokázala poradit s hrozbou zapouzdření vlastní tvorby v množině neustále se opakujících, ergo vyčerpatelných motivů a obrazů. Už v knize Stehy překvapila na své poměry vcelku košatým příběhem a plastickým vykreslením před-, po- i válečného světa, v románu Skaza se pro změnu rozhodla pro univerzální příběh, který však vyvolává tak palčivé konotace vztahující se jak k historii nedávno minulé, tak k obecným lidským vlastnostem (a to těm hodně temným), že postupuje znovu o krok dál na své literární cestě.

 

Vypravěč románu (nebo vypravěčka?) nás přivádí do města, či spíše jeho části, jejíž střed tvoří náměstí, pozadí několik sousedních ulic, a vše nemilosrdně a nepropustně ohraničují tramvajové koleje. Jediná linka č. 0 s pouhými dvěma zastávkami hermeticky odděluje svět hrdinů příběhu od čehokoli vnějšího, ostatně o tom, zda, příp. co existuje za vymezenými hranicemi, se nedozvíme nic. Nacházíme se uprostřed uzavřeného výseku prostoru i času, zbytek je nám nedostupný. Poklidný život města naruší až nenadálý příliv uprchlíků, způsobený jen mlhavě definovaným pučem či převratem, ke kterému došlo vně prostoru románu (obyvatelé městečka i čtenáři se o této události dozvídají jen náhodné fragmenty, vše je daleko spíše tušené než jisté). Tato událost nevratně naruší dosavadní řád. Tulli tu přichází s jakousi variací na mýtus šťastného věku – jeho symbolem se stává život před tajemnou katastrofou. Vše přitom stále nahlížíme pouze z čistě vnitřní perspektivy, což ještě výrazněji podtrhuje cizost nezvaných návštěvníků, kteří zoufale plní prostor náměstí.

 

Jak však obnovit řád a původní harmonii? I toto je velké téma Magdaleny Tulli, které zpracovává ve všech svých knihách. Střet řádu a chaosu, touha, resp. bytostná potřeba navrátit našim životům ztracenou rovnováhu, pocit známého, tedy bezpečného. Chaosu a dezorganizaci podléhalo i město ze Snů a kamenů, hrdinové Stehů se marně pokoušeli vyrovnat s rozvratem svých životů a dávného pořádku, který přinesla hospodářská krize, v Soukolí hledá ztracený řád sám vypravěč ztrácející kontrolu nad příběhem, který je nucen vyprávět. Skaza je sugestivním obrazem rozkladu lidského společenství, které se nedokáže vyrovnat jednak s vpádem cizího a neznámého, jednak s lákadlem moci a touhou ovládat. Chaos, který ovládá svět (jakkoli o něm nic konkrétnějšího nevíme), probouzí i temné choutky obyvatel města, jehož příběh sledujeme. Přestat se chovat jako člověk je najednou snadnější, zdánlivě omluvitelné. Tuto formu lidské (sebe)destrukce autorka originálně oživuje metaforou vnějšího ustrojení – každý kus oděvu je symbolem určité společenské role. Generálem je ten, kdo má generálský plášť. Člověk je vůči svému osudu do značné míry bezmocný. Autorka tímto manévrem jistě částečně uniká z nutnosti věrohodně ztvárnit motivace a vnitřní pochody jednotlivých postav, výsledný obraz je však tak trochu absurdní záměrně. Člověk je v autorčině vidění světa daleko spíše loutkou pohybující se na pomezí reálného, či alespoň věrohodného, reálně představitelného světa, a světa fiktivního, symbolického, takřka archetypálního. Tulli nepíše psychologický román, ale předestírá obraz o univerzálním rozměru, který si spíše než konkrétna všímá základních mechanismů fungování světa a podstaty lidského přístupu k němu. Ani nejnovější text Magdaleny Tulli však není pouhou neuchopitelnou abstrakcí (jak se na první pohled může jevit). Přes svou obecnost podchycuje to podstatné, co je nám jakožto čtenářům blízké. Základní pocity, emoce, pudy, nejobyčejnější lidské naděje i bolesti, vyprázdněnost světa i uvěznění člověka ve společenských a jiných rolích.

 

Jak příběh uprchlíků i obyvatel města dopadne, vám záměrně prozrazovat nechceme. Závěr románu je typicky tulliovsky nejednoznačný, ale přesto vypovídající. Upomene na nejnižší pohnutky a nejtemnější stránky lidského „já“. Zdánlivě šťastné konce příběhů, jak praví na závěr autorka sama, nepřinášejí úlevu, jsou jen důkazem zklamaných nadějí. Obyvatelům městečka, kteří se rozhodli navrátit původní řád svým životům způsobem jemně řečeno drastickým, není dopřáno pokrytecké úlevy, nejistota završení příběhu je nahlodává stejně jako nahlodává zvědavost čtenáře a podněcuje jeho fantazii, imaginaci, ale i reflexi přečteného. Závěr knihy je triumfem vypravěče. Právě on má poslední slovo: celou dobu naznačuje, že tuší víc, než sděluje, ale zároveň jako by se bál vědět více; doslova před našima očima testuje terén, domýšlí se, hraje si s prvky vlastního příběhu; nahlíží do rolí svých vlastních postav, přejímá jejich perspektivu, chvílemi takřka mizí před očima; v závěru čtenáře znejisťuje, ten si dlouho není jistý, kam až moc vypravěče sahá. Jde o další autorčinu důmyslnou variaci na téma role vypravěče v příběhu. Hra s vypravěčem a vypravěčskou perspektivou je vůbec jedním z trumfů děl Magdaleny Tulli. I díky tomu dokáže stále ještě obohacovat ustálený okruh svých témat i vlastní, snadno rozpoznatelný styl. Čím víc knih však má kontě, tím sama sobě neustále redukuje množinu možností ztvárnění téhož. Polští kritici jako by čekali na to, že konečně dojde na jejich slova, že takto lze napsat knihu jednu, dvě, snad i tři… ale jednou se autorka sama musí nutně vyčerpat. Skaza je důkazem, že protentokrát se předpovědi ještě nenaplnily. Přes nezaměnitelný rukopis je Tulli stále ještě s to napsat román originální, podněcující, ale i výrazově úsporný, což v dnešní roztěkané a upovídané době stojí rovněž za pozornost.

 

Magdalena Tulli: Skaza. Wydawnictwo W.A.B., Warszawa 2006.

 

27. 04. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924266 návštěv, dnes zatím 45 (3 online).