NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Propíjení všech praček světa (J. Pilch: U strážnýho anděla)

PROPÍJENÍ VŠECH PRAČEK SVĚTA

Michala Benešová

 

„A rozsvítilo se světlo ve dvanáctém patře a svítilo nepřetržitě po čtyřicet dnů a nocí, po čtyřicet dnů a nocí jsem bez přestávky pil.“

 

Opilec, ten to má vždycky těžší. Jak ostatním vysvětlit, že je lepší „ďábel ve flašce“ než nic? Jaké to je, když už jen předstírám, že mohu nepít nebo že mám na výběr, a když podívat se pravdě do očí znamená nevylít zakoupenou vodku do dřezu, ale do sebe? Jak se člověk dostane do bodu, kdy si uvědomí, že propil všechny pračky světa? „Co pociťuje člověk, který se speciálním náustkem v ruce stojí každý večer v řadě několika desítek osob a čeká na alkotest?“ Tak bychom mohli shrnout tragický osud opilcův, dožije-li se světlého okamžiku alespoň minimální reflexe. Náznaky odpovědí hledá ve svém románu U strážnýho anděla varšavský prozaik Jerzy Pilch (nar. 1952).

 

Poláky oblíbený Pilch se v českém překladu představuje poprvé. Namísto dštění síry na hanebnost českých vydavatelství (neboť takto bychom mohli pokračovat celou řadou dalších autorů, kteří na překlad stojí v dlouhé frontě) kvitujme výběr právě této Pilchovy prózy. Kniha U strážnýho anděla patří spolu s románem Seznam cizoložnic ke klíčovým, ba co víc nejzdařilejším autorovým dílům. V Polsku získala v roce 2001 cenu Nike – a nutno dodat, že Pilch od té doby poněkud bezradně hledá cestu ze sice oblíbené a osvědčené, ale přeci jen už trochu stereotypní škatulky. Těžko říct, zda se pijáckým tématem vyčerpal, román U strážnýho anděla však nezapře to nejlepší, co může Jerzy Pilch jako autor nabídnout. Námitka, že vlastně ničím výjimečným nad své píšící polské kolegy nevyniká, může ve srovnání s Olgou Tokarczukovou, Magdalenou Tulli či Andrzejem Stasiukem napadnout i českého čtenáře. Neodzbrojuje ani nápadně originální poetikou, ani specifickým užitím jazyka, ani třeba nad jiné provokativním tématem. Poněkud tradičněji připomene spíše literaturu kladoucí důraz na sílu slova a barvité digresivní vyprávění, jež je založeno na ochotě čtenářů nechat se bavit i znepokojovat příhodami, které zapadají do souřadnic jim známého světa, vzájemně se proplétají, ale přitom neberou dynamicky se odvíjející fabulí čtenářům prostor k vlastnímu hledání uvnitř textu. Neznamená to, že by Pilch rezignoval na zajímavě vystavěnou naraci. Spočívá-li totiž v něčem kouzlo zdařilejších Pilchových próz, pak právě ve schopnosti být literaturou v tom lepším slova smyslu populární i hodnou akademických debat.

 

Jurek, hlavní hrdina a zároveň vypravěč příběhu, je jediným – je alkoholikem. Býval spisovatelem, býval manželem, býval majitelem pračky, avšak tváří v tvář démonu alkoholu přežila identita jediná. Pilch roztáčí kolotoč osamělých pijáckých tahů, pobytů v protialkoholní léčebně i beznadějných návratů domů s lahví v ruce, a z této pandemonické spirály se… nedá uniknout? Pilch překvapí svérázným happyendem. Kdo až do posledních řádků čeká, že slibně rozjetý román přeci nemůže skončit jako průměrně napsaná červená knihovna, bude nejspíš zklamán. Pilch je dozajista bystrým portrétistou celé galerie rázovitých figurek, tak trochu v hrabalovském duchu, jeho pijani jsou však spíše než pábiteli životními ztroskotanci, kteří už ani nepijí v hospodské pospolitosti, ale sami, čímž groteskně směšný pól své existence vyrovnávají protipólem tísnivě bezradným. Odpustí-li čtenář autorovi závěrečné klišé „láska alkoholikovy hory přenáší“, budiž; ale stejně dobře bychom se mohli vrátit na první stránky knihy a nechat příběh plynout dál, resp. znovu. Vždyť život je jedním nekonečným dopíjením posledního drinku.

 

Mnozí polští kritici se v případě Pilchova textu raději vyhýbali označení román a ochotně se uchylovali k bezpečnějšímu termínu próza, jiní upozorňovali na souvislost s autorovou bohatou fejetonistickou tvorbou. Pravda, text je roztříštěn do četných, do značné míry samostatně líčených historek, situací a črt, ale pozornému čtenáři by neměla uniknout jemná struktura vzájemných provázaností, jež celek stmeluje. Pilch svůj text konstruuje svědomitě, v několikerých kontextech vracející se motivy, paralelismy a analogicky se opakující situace nejen podtrhují monotematičnost alkoholikova života a uzavřeně zacyklený koloběh jeho každodennosti, nejen retardují děj, ale skrze vzájemné napojování v neustálých variacích také paradoxně postrkávají vyprávění kupředu. Pilch už dříve navazoval na bohatou tradici polské tzv. neepické prózy, kde fabule není alfou a omegou, děj se tříští v mozaiku volně propojených scén a příhod a kde se slovní spojení a jazykové konstrukce samy stávají narativními událostmi. Narativní potenciál jazyka sice Pilch, věren odkazu polské šlechtické gavendy, obnažuje umírněněji než Natasza Goerke či Magdalena Tulli, ale linii Bruna Schulze či Witolda Gombrowicze nezapře.

 

Pilchův hrdina však není jen zajatcem alkoholu, stejně tak nemilosrdně je vpleten v jazyk, který ho ovládá, v bytostné nutkání vyprávět a žít fikcí. Paralelu mezi pitím a psaním rozvíjí Pilch mnoha směry, ostatně metatextová rovina příběhu působí nejlákavěji, byť Pilch svou variaci tradičního motivu „románu v románu“ nedotahuje zcela důsledně do konce. Jurek buď píše, nebo pije. Častěji pije. Fiktivním světem je však obojí, což autor líčí syrově drsně, ale i s notnou dávkou nadsázky. Smysl pro humor totiž nezapře, snově absurdní parodie gangsterských klišé ve scéně Jurkova vydírání za účelem otištění básní jedné z aktérek sporu v Tygodniku Powszechném zmiňme pro příklad. Vypravěč vůbec hraje se čtenářem zvláštní hru. Hru se samotnou podstatou fikce, s kouzlem metatextuality, nástrahami autobiografie, hru se vzájemně se prolínajícími rolemi vypravěčů a fiktivních postav téhož příběhu. Demiurgická síla slova vzdáleně připomene již zmíněného Schulze, jehož byl Pilch ne náhodou náruživým čtenářem. Na rozdíl od drohobyčského básníka a malíře slova však dává od začátku nemilosrdně pocítit, kolik nám toho skutečnost všedního světa bere a jak málo nám literární fikce a obyčejné snění dokáží posléze vrátit.

 

Jerzy Pilch: U strážnýho anděla. Přeložila Barbora Gregorová. Agite/Fra, Praha 2007, 175 stran

Upravený text vyšel v Literárních novinách 12/2008.

 

24. 03. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910017 návštěv, dnes zatím 92 (3 online).