NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Vyprávěj, je to naposledy (O. Tokarczuk: Poslední příběhy)

VYPRÁVĚJ, JE TO NAPOSLEDY

Lucie Kněžourková

 

V případě polské spisovatelky Olgy Tokarczuk má český čtenář štěstí: může se seznámit s poměrně reprezentativním výborem z její tvorby. Nechybí samozřejmě ani zásadní román Pravěk a jiné časy, který letos vyšel v Hostu dokonce podruhé. Právě tato kniha, ověnčená mnoha cenami a hojně překládaná, otevřela autorce literární svět a zajistila jí téměř neotřesitelné místo na polském literárním Parnasu. Zároveň ale dělí čtenáře na dva tábory: jedni mají za to, že se Pravěku už nic nevyrovná, druzí by přivítali odklon od postmoderních her a univerzalistické mýtotvorby. Ani Poslední příběhy, zatím její poslední česky vydaná kniha, se nemohly vyhnout srovnání. A obstály. I zde se setkáváme s typickými tématy autorčiny tvorby: výrazné ženské hrdinky a tematizace ženského prožívání a pohledu na svět, víra v přesah každodennosti a přesvědčení, že se každý detail odráží v celku, problematika domova a kořenů na pozadí středoevropské historie i krajiny. Olga Tokarczuk ale přesto dokázala překvapit: pesimistickým pohledem, obratem k současnosti i neidealizujícím pohledem na polskou historii i každodennost.  

 

Olga Tokarczuk patří k autorkám, které k psaní nepudí jen touha vyprávět. Příběh se u ní vždy prolíná s úvahami, narace soupeří s hlubinnou psychologií, postmodernismem a feminismem. Poslední příběhy představují zatím nejšťastnější kombinaci těchto dvou proudů. Jakoby autorka docenila obyčejné vyprávění, vrátila se k jednoduchým a základním lidským zkušenostem a prožitkům a potlačila chuť obalovat své příběhy do vaty úvah. I přesto, že hlavním tématem tří novel v jednom svazku je smrt v různých podobách, nesklouzává do propasti patosu. Příběhy babičky, matky a dcery zasadila do současnosti a jen ve vzpomínkách přivolává minulé křivdy a chyby. Historii rodiny si postupně skládáme z útržků, náznaků a drobných příběhů, které přirozeně prostupují vyprávění. Tři pohledy, tři životy – jakoby Paraskevja, Ida a Mája ani nebyly příbuzné. Jedna přišla do kladského Levinu z Ukrajiny, druhá co nejrychleji opustila rodný dům a usadila se ve Varšavě, třetí cestuje po exotických zemí a s matkou ji spojují jen barevné pohlednice. Babička po všech svých milostných dobrodružstvích zůstala se svým manželem v dobrovolném vyhnanství vysoko v kopcích a jeho smrt nesla tak těžce, že ho brzy následovala. Matka se po rozvodu s bývalým mužem stýká jen málo a při pokusu o návrat ke svým kořenům umírá při nehodě. A její dcera žije na cestách, zklamaná se upíná ke svému synovi. Ženský prvek, který v tradičních rodinných ságách zosobňoval trvání a návaznost, zde spíše dělí. Generace jsou si příliš vzdálené a jejich životy se míjí, odehrávají se paralelně. Důvodem vykořenění je ztráta domova. Cyklický čas rození a umírání má svůj smysl pouze v místě, které vyjadřuje tuto jednotu a kontinuitu: rodinném sídle. Odchod babičky Paraskevji z poválečného kresového městečka do nově získaného polského pohraničí zpřetrhal rodové vazby a tradice, a nepřímo tak odcizil matku dceři a dceru vnučce. Ida si jako průvodkyně turistů uvědomuje nesmyslnost neustálého těkání a cestování, dokonce s úlevou přijímá smrt při autonehodě. I pro Máju je smrt vysvobozením, tentokrát ale od svodů tajemného „kouzelníka“, který se jí snaží odlákat syna a připomíná jí její osamělost.

 

Strach tady nevzbuzuje smrt, ale pocit samoty. Opuštění ve smrti. Setkání s koncem a zánikem vrhá nové světlo na život, nutí znovu se vracet k jeho klíčovým bodům a zvratům. A vzpomínky rozhodně nepřináší uklidnění a smíření. Nepevnost a fragmentárnost světa je spojena s nestálostí vztahů, míst a vlastně i domovů. Smrt zastihuje hrdinky v prudké zatáčce horské silnice nebo na pláži exotického ostrova. Pesimismus Posledních  příběhů je ale jen zdánlivý.Olga Tokarczuk pouze opustila hrdinky moudré a vyrovnané, zabydlené v prostoru a čase, a pustila se do bolestivější a současnější sondy moderní ženy a role ženskosti ve zrychlujícím se světě, který tradice využívá především v reklamě na zboží všeho druhu. Nevzdala se ale svého poetického jazyka, umění popisu a schopnosti vyprávět. A tak i velmi smutné příběhy vlastně čteme s velkým potěšením. 

 

Olga Tokarczuk: Poslední příběhy

Host, Brno 2007

Přeložil Petr Vidlák

 

Text vyšel v kulturním týdeníku A2 6/2008

28. 02. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881175 návštěv, dnes zatím 83 (3 online).