NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Politicky nekorektní záchodková romance (M. Witkowski: Chlípnice)

POLITICKY NEKOREKTNÍ ZÁCHODKOVÁ ROMANCE

Michala Benešová

 

Z mladé a divoké generace polských spisovatelů zazářil po Dorotě Masłowské další prozaik – Michał Witkowski, jehož druhý román Lubiewo vyvolal v Polsku velký rozruch. U nás vyšel před nedávnem pod názvem Chlípnice.

 

Polská prozaička Dorota Masłowska svého času provokovala jazykovým buřičstvím i tématem dresařů (sídlištní mládeže), z něhož během chvilky – ale také jen na chvilku – učinila módní záležitost literárních disputací. I přístup jejího kolegy Michała Witkowského má potenciál zdvihnout novou módní vlnu, Witkowski však k provokativnímu tématu a jazykové hře přidává i nesporný literární talent a cit pro nápaditě vedené vyprávění. Román Chlípnice nás zavádí do prostředí vratislavských „tetek“ – „vykroucených“ homosexuálů žijících doslova na okraji společnosti (a nejen té heterosexuální), kteří sami o sobě mluví v ženském rodě, strojenou ženskostí se snaží dosáhnout svého malého štěstí, za něž se nestydí pokládat sex a trochu umělých ženských gest.

 

Takové téma musí v Polsku vzbudit pozornost. Svádí k interpretaci v kategoriích angažovaného společenského diskursu. Co možná zarazí, je fakt, že mnohé literární diskuse u podobné argumentace také končí. Pomáhají Chlípnice polským homosexuálům, nebo spíše škodí? Proč jejich hrdinové nebojují za práva gayů? Nepodporuje Witkowski negativní stereotypy? Chlípnice však nejsou ani „prvním polským gay románem“, jak zněla jejich mediální nálepka, natož pak literárním manifestem jakékoli subkultury. Neboť co dodává Witkowského románu punc jednoho z nejzajímavějších děl polské literatury posledních let, jsou kvality čistě literární, promyšlená mnohovrstevnatost a polyfoničnost dovolující hned několikeré čtení. Většina čtenářů tak bude mít chvílemi (nepřiznaný?) pocit, že čte tak trochu i sama o sobě, ať už je jejich sexuální orientace jakákoli.

 

Mickiewicz by se divil

Chlípnice jsou v mnohém antitezí hluboce zakořeněných polských mýtů a stereotypů – zatímco stále rezonující romantická tradice velí jít do boje, Witkowski konstruuje svět, kde je již sama volba, zda bojovat či nikoli, absurdní a bezpředmětná. S kým? Proti čemu? Proč? Že tím hýbne nejen konzervativní, ale také patriotickou žlučí mnoha Poláků, není divu. Obouvá se nejen do kléru, ale ironizuje celou řadu ikon takzvané polskosti. Witkowského hrdinové raději volí dobrovolný život na periferii, neboť dno je přesně tou výšinou, kam míří. Hledají štěstí tam, odkud jiní utíkají. V temných parcích, na špinavých veřejných záchodcích. „Buzny“ jsou jistě zajímavějším literárním materiálem než uhlazení a společensky angažovaní gayové, připomíná nejen autor. Witkowski tu vyzdvihuje na piedestal ošklivost, špínu, bolest, ostentativní, nepřikrášlenou, ale o to uvěřitelnější tělesnost. Jeho kniha, v níž si hrdinové libují ve vlastním (sebe)ponížení a jedním z jejich mála rozptýlení je sex, rozhodně není poetickým čtivem. „Turpismus – tak bych to definoval, kdybych chtěl riskovat, že mi zase budou nadávat do filologů,“ abychom trefně ocitovali.

 

Ovšem nejen neotřelým tématem živ je literát. O Chlípnicích se často mluví jako o sérii anekdot, Witkowského konstrukce je však barvitější. Už v první části, Knize ulice, kde dvě stárnoucí „tetky“ Patricie a Lukrécie vzpomínají na staré dobré komunistické časy, se prolínají prvky mnoha žánrů, s nimiž si Witkowski záměrně hraje (rozhovor, reportáž, společenský román, tradiční polská „gawęda“). V části druhé, Buznovská bíč, už rozpoutává divoké postmoderní vření. Krátké mikropříběhy střídají stylizované seznamovací inzeráty i citace ze známých děl. Witkowski ale neexperimentuje nadmíru, nenechává se zbytečně unést formálními hrátkami ani samoúčelnou intertextovou manýrou. S cizími díly (za všechny zmiňme Boccacciův Dekameron, Vzpomínky z Varšavského povstání Mirona Białoszewského nebo Gombrowiczův Kosmos) rozmlouvá nejen skrze více či méně skryté aluze, ale často i rafinovanou stylizací celých kapitol. Scéna z parku, kde se Patricii zjeví duch zavražděné „kamarádky“, je poněkud méně pietní, ale vtipnou a nápaditou travestií slavné scény z Mickiewiczových Dziadů. Witkowského dílo je silně fragmentární a stylisticky různorodé; nesledujeme příběh jednoho či dvou hlavních hrdinů, z letmých záběrů si skládáme pestrou mozaiku útržků cizích životů. Jednotícím prvkem je jak zvolené téma, tak postava vypravěče (jenž se v románu objevuje v mnoha prostupujících se rolích, tu jako kronikář peprných tetkovských historek, tu zas coby jeden z aktérů příběhu nebo třeba komentátor) či porůznu se v ději vynořující a znovu zanořující postavičky. Vytknout lze snad jen lehce přehnaný sklon k jejich typizaci, která sice dlouho baví, avšak v závěru knihy je už kvůli častému opakování týchž motivů lehce unavující.

 

Trumfem Chlípnic je Witkowského jazyk. Vulgární, nevybíravý, rozhodně nepoetický, ale bohatě odstíněný a nejen lexikálně nápaditý. Citlivější čtenáře může drsnost autorova stylu místy až popouzet, jiné odrazovat, ale nevyznívá ani hanlivě, ani pejorativně. Text je hutný, někdy až po okraj nasycený rychle se střídajícími obrazy. Působí doslova na všechny smysly, každý vizuální obraz jako by nám mimovolně asocioval i pachy, zvuky či tělesné dotyky. Nutno dodat, že s nezvykle těžkým textem si překladatel Jan Jeništa poradil bravurně.

 

Kniha je také, ne-li především, netradičním obrazem Polska sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Z románu necítíme potřebu vyrovnávat se s minulostí (jak se o to literárně pokoušela starší generace tvůrců v čele s Miłoszem či Herlingem- Grudzińským), konec konců ani snahu dojít k jakémukoli širšímu, panoramatickému obrazu doby Polské lidové republiky. Ale jako portrét jednoho z výseků zaniklé skutečnosti, jak si ji hrdinové, žijící minulostí, pamatují, velmi plastický, groteskní i kýčovitý zároveň, je jednoduše brilantní. V tomto ohledu je Witkowski ještě přesvědčivější než u nás například Jáchym Topol, byť čteme fikci naplněnou exponovanou hyperbolou, nikoli dokument. Řeklo by se, věčné téma: portrét člověka, který ztratil starou identitu a jen ztěžka hledá novou. Ale tady Witkowski nepodléhá klišé. Jeho hrdinové novou identitu nehledají. Zcela dobrovolně se zuby nehty drží té staré. Sami žádná existenciální dilemata neřeší, jen jsou osudem dotlačeni ke ztracenosti v dnešním světě.

 

Velkými tématy Chlípnic je i fabulace, imaginace, touha vyprávět, stylizovat, slovy a drobnými detaily vytvářet paralelní světy. Vzrušující je právě ona hra, neustálé převlékání či vyvlékání z konformních společenských rolí. Karnevalizace, rituál, hra masek – i tak bychom mohli Chlípnice popsat. Kniha nenese žádné politicky korektní poselství, není hlasem v boji za cokoli, je „jen“ výtečnou literaturou.

 

Michał Witkowski: Chlípnice. Přeložil Jan Jeništa. Agite/Fra, Praha 2007, 267 stran.

Text vyšel v Literárních novinách 8/2008.

24. 02. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 1015141 návštěv, dnes zatím 163 (5 online).