NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Mluvit potichu (R. Krynicki: Kámen, jinovatka)

MLUVIT POTICHU

Básně Ryszarda Krynického po devatenácti letech

Michala Benešová

 

Váháme-li mezi povzdechnutím si nad soudobou vydavatelskou praxí a pochvalou pro ty, kteří se snaží jít proti proudu, zvolme protentokrát možnost druhou. Ne, že by u nás nevycházela polská literatura, ale málokdo má odvahu přispěchat s jinými autory, než jsou osvědčení Olga Tokarczuk, Witold Gombrowicz, Czesław Miłosz či poslední dobou poněkud překvapivě, leč zaslouženě oblíbená Magdalena Tulli. Pak je třeba věnovat pozornost nakladatelstvím malým a někdy neprávem opomíjeným. Před jistou dobou se takřka exkluzivním počinem stalo vydání básní v próze polského modernisty Tadeusze Micińského olomouckým Periplem, v širším kontextu je podobně klíčovou publikací právě zrcadlové česko-polské vydání Krynického nejnovější sbírky Kamień, szron – Kámen, jinovatka. Ta se v Polsku stala jednou z literárních událostí roku 2005 a byla nominována na prestižní cenu Nike.

 

Krynicki náleží k čelním představitelům tzv. Nové vlny, či jinak „Generace 68“, jejíž poetiku pomáhaly utvářet mj. události polského března 1968 a surového potlačení gdaňských nepokojů o dva roky později, ale v jistém smyslu i události našeho srpna 68. Tito autoři inklinovali k pečlivé a přesné práci s jazykem, nadto není vzhledem k okolnostem divu, že své verše podbarvovali společensko-politickou kritikou. K sestavení aktuální sbírky se především díky vedení soukromého vydavatelství a5 dostal Krynicki až po dlouhých devatenácti letech.

 

Sbírka, která se nám nyní dostává do rukou, znamená posun od Krynického raných obsažných a obrazných veršů k veršům drobným, zhuštěným, téměř aforistickým; posun od společensko-politicky angažované poezie k veršům takřka filozoficko-reflexivním. Krynicki musel na své poetické cestě překonávat zvláštní nedůvěru v jazyk, kterou vzbuzovala v 70. a 80. letech jeho oficiální deformovaná podoba, posléze pro změnu rétorika moderních masmédií. Podobně jako jeho generační vrstevníci se tuto bariéru pokoušel prorazit jazykovou hrou, která nabourává dobová schémata a přitom stále výrazněji směřuje k oproštění, k vytčení několika motivů, které skládá v ostré antiteze. Promlouvá hra významů, nikoli hra prázdných floskulí. Básník pečlivě vyvažuje touhu mluvit a být slyšen a touhu bránit se mlčením, neboť právě ztišení dává vyniknout podstatnému. Často slovo obnažuje doslova na kost, precizní a přitom výrazově střídmou formulací myšlenky se brání významovému vyprázdnění dnešního jazyka.

 

Krynického poezie osciluje mezi neustálou touhou dotýkat se věcí obecných, obecně lidských až takřka existenciálních a věcí navýsost intimních a soukromých. Ze vzájemné interakce, či spíše pokusů o sblížení básníkova světa a světa druhých lidí vyvstává zřetelný pocit osamocení, vzdálení se světu, neurčitého hledání. V závěru sbírky sice pocítíme nejasnou naději „čehosi“ – ale u vědomí toho, že jistota nic neznamená a nic nepřináší.

 

Zkusme v této souvislosti Krynického přiblížit ještě jinak. Witold Gombrowicz se svého času přel s esejistou É. M. Cioranem o podstatě fenoménu emigrace. Veskrze temnou Cioranovu vizi překonával Gombrowicz, jak jinak, po svém: „různá jsou vyhnání“. Jednou z osobitostí Krynického, podobně jako řady jiných polských tvůrců, je neustálý vnitřní dialog s předchozí literární tradicí. Sám Krynicki sice Polsko nikdy neopustil, ale zalistujeme-li stránkami Kamene, jinovatky, zjistíme, že se tématu „vyděděnectví“ (oné příslovečné „vnitřní emigrace“) nedá ve zvláštní, takřka postmoderní transformaci uniknout ani na prahu 21. století. Sbírka je dalším příspěvkem do stále živé diskuse, přečteme-li si navíc Kámen, jinovatku vedle deníků Gustawa Herlinga-Grudzińského či zmíněného W. Gombrowicze, rozjitřených a vypjatých textů bytostného „vyděděnce“ Edwarda Stachury nebo knih Czesława Miłosze, plných moudrého nadhledu (všechny tyto autory už v češtině známe), odkryjeme nejen méně zjevnou, takřka intertextuální rovinu Krynického poezie, ale nahlédneme i pod roušku jedné bohaté polské (nejen) literární tradice. Novinové recenze mohou upozornit jen na některé styčné body, pečlivá doprovodná studie či doslov, které kdysi bývaly dobrou tradicí českých nakladatelů, by mohly (nabízí se říci – by měly) naznačit mnohem více. Zvláště u autora v Čechách de facto neznámého stručný, ani ne dvoustránkový „vhled“ jednoduše nestačí. Škoda. Kvalitě sbírky to však nic neubírá.

 

Ryszard Krynicki: Kamień, szron – Kámen, jinovatka. Přeložil Václav Burian. Nakl. Burian a Tichák, Olomouc 2006, 189 stran.

 

Text vyšel v kulturním týdeníku A2 37/2007.

20. 09. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 985605 návštěv, dnes zatím 550 (4 online).