NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Polská literární cena lepší české?

POLSKÁ LITERÁRNÍ CENA LEPŠÍ ČESKÉ?

Michala Benešová

 

Polsko opět žije literární cenou Nike. Ta v mnoha ohledech snese srovnání s naší Magnesií Literou. Kdo však z této konfrontace vyjde lépe?

 

Každá literární cena zákonitě odráží situaci literatury, již hodnotí. Záleží ale i na kritériích a způsobu výběru nominací, na obsazení poroty, míře její profesionality, v neposlední řadě na prestiži ceny a možnostech její (sebe)propagace. Kdo se trochu vyzná v polském literárním dění, ví, že polská Nike má renomé výrazně větší než česká obdoba Magnesia Litera. Čím to?

 

Obě ceny těží z dostatečného finančního zázemí (neoceníte-li dnes literáty i finančně, velmi pravděpodobně přestanete brzy existovat, přinejmenším v povědomí literární obce), obě mají podporu významných médií (Magnesia Litera České televize, Nike stanice Polsat a především deníku Gazeta Wyborcza), obě jsou sledovány odborníky i samotnými autory. Přesto je Nike pojmem nejen v Polsku. Litera zatím zůstává zvláštním českým rybníčkem, v němž se zatím příliš skutečně excelentních úlovků neurodilo. Lze uvažovat o tom, že tento stav způsobil špatný výběr nominovaných titulů, že porota cosi výjimečného opomenula, případně někomu ukřivdila a o cenu ho připravila. Kdo však sleduje současnou českou literaturu, povzdychne si, že pes bude možná zakopán někde jinde. Vzniká-li totiž literatura málo invenční, nevyvede s tím nic ani sebelepší realizační tým a snaha, jakou například Magnesia Litera demonstruje.

 

Říci, že Poláci jsou na tom zkrátka lépe proto, že jsou s to produkovat zajímavější a osobitější literaturu, je sice poněkud prvoplánové, ale nikoli neopodstatněné. Zatímco u nás leckdy složitě hledáme knihu, která by vůbec stála za nominaci (a pak se podivně bojíme přiznat si, že v některých případech má smysl ceny i neudělovat), v Polsku bývá tlačenice i na dvacítku nominovaných. Důležitá je však i koncepce. Je pravdou, že organizátoři Nike se rozhodli souboj autorů zpestřit nerozlišováním jednotlivých kategorií, takže je vždy zajímavé sledovat bitvu prozaiků s básníky a esejisty, ale výsledek pak může lépe reflektovat soudobou literaturu v celé její šíři. Porota se nemusí složitě pídit po básnické sbírce, která je nejméně špatná, aby škatulku „poezie“ něčím zaplnila. Nemusí vzbuzovat falešné naděje jak u autorů, tak u čtenářů. Podivné škatulkování je vůbec zvláštním českým fenoménem, díky němuž možná vedeme v počtu udělených titulů, ale již nejsme schopni reflexe literární produkce a její kvality jako celku.

 

Při pohledu na seznam vítězů Nike zjistíme, že seznam je to barvitý (čili cena nebývá udělována „za zásluhy“ a v řadách vítězů se mohou ocitnout i jména, která na svou slávu teprve čekají), ale také povědomý i čtenářům zahraničním. Jmény jako Czesław Miłosz, Tadeusz Różewicz nebo Andrzej Stasiuk se v poslední době česká literatura nejspíš pochlubit nemůže. A jsme u známého bludného kruhu: těžko se oceňuje, není-li příliš na výběr, těžko se v obecném marasmu motivují nové naděje, není-li „vzorů“. Navíc, podíváme-li se na knihy oceněné v Polsku, jsou to ve většině tituly, jichž si tak jako tak všimne kritika (jednoduše stojí zato), kterých si všimne i ta nevelká část populace, jež čte (a u čtení přemýšlí), a které není třeba uměle vytahovat na světlo boží. Ono zvláštní sepětí zájmu odborníků a životnosti v očích čtenářů českému prostředí zjevně chybí. Nemáme přitom na mysli vyšší prodejnost vyvolanou reklamou „já jsem ten od té ceny“.

 

Chybějící impuls

Úvahy nad udělením či neudělením ceny by měly být vyprovokovány touhou dozvídat se a konfrontovat, objevovat nové a neotřelé, nikoli vyvolat mediální bublinu, být natruc nekomerční, nebo naopak nikoho neurazit. Že Magnesia Litera a jiné ceny pak nemohou být skutečně prestižní a vypovídající, není divu. Doba velkých návratů autorů dříve zapovězených skončila a my najednou stojíme před dilematem, jak se vyrovnat se situací, kdy naše literatura potřebuje nový impuls. Možná nám chybí ona schopnost vnitřního dialogu a neustálá dynamická konfrontace s velkými a tradičními tématy (zahrnující v sobě logicky i potřebu části autorů dívat se na svět zcela jiným způsobem, zdánlivě veškeré tradice negujícím), jimiž polská literatura naopak oplývá. Postrádáme onu ochotu a odvahu hledat nové cesty. Uprostřed beztvářného světa jen máloco provokuje k polemice.

 

Nejde však jen o samotné autory. Gazeta Wyborcza se o Nike velmi pečlivě stará. Nike je skutečnou kulturní událostí a vzhledem k zodpovědnému přístupu poroty je i událostí značně prestižní (Gustawa Herlinga-Grudzińského se svého času tak dotklo, že se nedostal do užšího výběru, že už napříště odmítl být do soutěže přihlášen, Czesław Miłosz zase vyvolal poprask, když se rok po vítězství další nominace vzdal s odůvodněním, že nechce zabírat místo jiným autorům). Oceněné knihy se nejen lépe prodávají, ale o dobrém výběru porotců často svědčí i zabydlení se nových objevů (Doroty Masłowské, Wojciecha Kuczoka nebo i „jen“ nominované Magdaleny Tulli) na literární scéně. V českých zemích se naopak stávají zvláštním fenoménem komety typu Petry Hůlové nebo Martina Šmause. A vítězí-li v literárních cenách překladové tituly či knihy odborné, které by v zásadě neměly nahrazovat chybějící kvalitní beletrii, nemůžeme se jistému pocitu skepse vyhnout. Literární ceny by pak měly přestat udělovat jeden titul za druhým a spíše se zaměřit na koncepční podporu tvorby, třeba i v širším kontextu, jak se o to pokouší například vratislavská Literární cena střední Evropy Angelus. Bez dialogu se totiž neposuneme vůbec nikam.

 

Výmluvný je i fakt, že zatímco české překladatele a vydavatele lákají nová díla Olgy Tokarczuk, Jerzyho Pilcha či Michała Witkowského (všichni se českým čtenářům představí na podzim), na polské straně podobná chuť poznávat povětšinou nepanuje. Samozřejmě, Nike je i v polském kontextu svého druhu výjimkou, ale i polskou snahou věnovat se mladým začínajícím tvůrcům a zároveň jim skrze odbornou i mediální pozornost usnadňovat vstup na literární scénu bychom se měli inspirovat. Zájem o literaturu je třeba živit, a to nikoli ve smyslu genetického inženýrství. Poláci momentálně sklízejí plody svého úsilí – a my jim můžeme tak trochu závidět. Že mají koho na cenu Nike nominovat, bez potřeby pomáhat si obezličkami typu Objev roku, že jejich cena vyvolává živé diskuse, ale diskutovat je o čem. Kdo bude letos následovat loňskou vítězku Dorotu Masłowskou (český překlad oceněné, ale i diskutabilní Královniny šavle se rovněž chystá), se dozvíme v říjnu. A je na co se těšit. Nike je totiž specifická i svou odvahou – mnozí by pro Masłowskou ruku nezvedli, ale její schopnost rozvířit literární vlny bychom v České republice jistě uvítali.

 

Text vyšel v Literárních novinách 36/2007.

05. 09. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881173 návštěv, dnes zatím 81 (3 online).