NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Tanec kolem Giertychova "kánonu"

TANEC KOLEM GIERTYCHOVA "KÁNONU"

Michala Benešová

 

Snad každý, kdo se alespoň minimálně zajímá o dění u našich severních sousedů, už stihl zaregistrovat spory a diskuse týkající se nového návrhu tzv. literárního školního kánonu, tedy seznamu povinné literatury pro žáky základních a středních škol, který na příští školní rok připravilo polské Ministerstvo školství vedené kontroverzním Romanem Giertychem. Reakcí bylo v polských médiích zveřejněno mnoho, někdy snad až drobně hysterických, o některých jsme již ostatně psali (celý článek). Netřeba připomínat, v čem Giertychova „reforma“ spočívá, Sienkiewicz hned v několika variantách spolu s Dobraczyńským či Kossak-Szczuckou jsou zkrátka reprezentativnější, „polštější“ a v neposlední řadě hodnotnější autoři než Gombrowicz, Witkacy alias S. I. Witkiewicz nebo například Olga Tokarczuk. Pod neustálým ohrazováním se ať už vůči vyškrtnutí některých autorů, nebo naopak přidání jiných, se však poněkud ztrácejí otázky jiné. Připomeňme některé.

 

Soudný člověk zajímající se o literaturu, a soudný člověk vůbec, mohl ve skrytu duše doufat, že podobná vyostřená diskuse se postupem doby posune do roviny věcnějších a hlubších argumentů a přinejmenším někteří z komentátorů či odborníků se pozastaví nad otázkami týkajícími se situace polského vzdělávání vůbec. Do jaké míry má smysl zahltit polské školáky dlouhým seznamem povinného čtiva – a nedat tak příliš na výběr ani polským učitelům? Jen málokdo si totiž povšiml, že tzv. kánon byl nejen podivně upraven, ale učitelé také přišli o většinu možností vybrat si, která díla se svými žáky proberou podrobněji. Dát vybrat samotným žákům? Lze (v oficiálním dokumentu Ministerstva školství doslova stojí „Utwory zaproponowane przez uczniów i nauczyciela, w tym literatura popularna, co najmniej jeden w każdej klasie“), nicméně – jistě k lítosti pana ministra – na podobnou iniciativu dojde nejspíše tak během letních prázdnin. Děti by měly přijít na to, proč je dobré číst a proč by měly číst. Ve chvíli, kdy si sami žáci odpoví, že číst zkrátka musejí, a to ještě pokud možno knihy nařízené, navíc poněkud jednostranně vybrané, nelze očekávat, že budou schopni vnímat (nejen literaturu) komplexně a nahlížet otázky (nejen literární) z vícera úhlů pohledu.

 

Mezi dnešními polskými školáky se zcela běžně setkáme se vzájemným kopírováním výtahů z tzv. povinné literatury, v horším případě s jednoduchým stahováním z internetu. Mnozí ani nepředstírají, že knihy četli, a mnozí učitelé se ani příliš nesnaží dovést je ke schopnosti pocítit onu barthesovskou rozkoš z textu a ze čtení. Poměrně typický obrázek. Ve škole jsou žákům obvykle předestřena základní fakta, jména autorů a díla, všichni přečtou stejné fragmenty z Pana Tadeusze a stejné povídky Bolesława Pruse, všichni se pravděpodobně naučí, z kterého románu pochází postava doktora Judyma a o které světové válce píše Tadeusz Borowski. V tomto ohledu jistě „vědí“ více než průměrný český školák. Avšak studium literatury a četba, i ta povinná, by měly především vést k dalšímu hledání a poznávání, měly by být startovní čarou, nikoli konečnou stanicí – dost, hotovo, už jsem schopen převyprávět všechny povinné romány.

 

Výsledkem je dnes však spíše fakt, že v Polsku existuje nepřeberné množství internetových portálů se zaručeně originálními zpracováními té které povinné knížky a velmi populární je mezi mladými krakovské nakladatelství Zielona Sowa, vydávající často naprosto neuvěřitelně zpracovaná klasická díla polské literatury včetně vskutku otřesných „obsahů“ daných děl a napůl vypracovaných otázek, na které se jistě někdo někdy zeptá, případně ještě obohacená o malé ikonky upozorňující např. na myšlenkově či filozoficky zvláště podnětné fragmenty (doplatil na to mj. Bruno Schulz, v jehož povídkách se tak vyskytuje jediná hlubší myšlenka – proč bychom nevěřili ikonkám?). Podobné biflování je nejspíše cílem ministra Giertycha. Diskuse nad tím, zda Gombrowicz nebo Sienkiewicz (mimochodem nesmyslné), přebily potenciálně mnohem plodnější debaty nad otázkou, do jaké míry má cenu žákům vnucovat striktně daná schémata a do jaké míry vsadit raději na jiné, kreativnější metody jak mladé lidi přivést ke knize a ke smysluplnému uvažování nad tím, co čtou. Otázku „zda Ferdydurke nebo raději Křižáky“ (nebo obé?) by si pak měl pro sebe umět zodpovědět každý, avšak jen na základě vlastní četby, vlastního uvažování, inspirativní debaty třeba i v rámci školního vyučování a rozhodně bez černobílého vidění typu dobré – špatné.

 

K samotnému výběru povinné četby lze dodat snad jen tolik: číst namísto Gombrowicze, Schulze, Goetha či Kafky raději Sienkiewicze, Dobraczyńského, Jana Pavla II. či jeho životopis... To hovoří samo za sebe. Současná literatura jako by neexistovala („Wybrane utwory współczesnej prozy polskiej i dramatu“ na středoškoláky, pravda, čekají, ale někteří si pravděpodobně myslí, že naučit se kritickému myšlení, prezentování vlastních názorů a porozumění textu lze lépe na příkladu minimálně osmdesát let starých děl než na textech dotýkajících se nám známé skutečnosti), literatura světová také přišla poněkud zkrátka, podobně jako polská literatura exilová, školákům přece musí být předestřen ten lepší a pozitivnější obraz Polska, k němuž se Gombrowicz nebo Herling-Grudziński zas tolik nehodí... Miłoszův Zniewolony umysł, Stasiukovy Haličské povídky, Konwického Malá apokalypsa? U Giertycha nemají šanci.

 

Perlička na závěr? Tiskové mluvčí Giertychova ministerstva, která se pokoušela doložit, že projekt tzv. kánonu byl předem konzultován s „učiteli z celého Polska“, prozradila až novinářka deníku Gazeta Wyborcza, že ze seznamu povinné četby byl vyškrtnut rovněž Dostojevskij. Reakce tiskové mluvčí? „Ojej, to mój ulubiony pisarz.“

 

Když už nějaké kritérium, tak jedině čistě literární. Pak by se nemohlo stát, že na navrhovaném seznamu povinné četby bude hned několikrát Jan Dobraczyński (který v jistém ohledu jistě stojí alespoň za nahlédnutí, byť ne nutně v rámci středoškolské výuky), zato ani jednou Bruno Schulz nebo tolikrát zmiňovaný Gombrowicz. Jedinou dobrou zprávou je, že snad i na některé polské vládní politiky je Giertychův literární vkus již příliš.

 

11. 06. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924266 návštěv, dnes zatím 45 (2 online).