NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Gombrowiczův Kosmos aneb Witoldovy hermetické radovánky

WITOLDOVY HERMETICKÉ RADOVÁNKY

Michala Benešová

 

Poslední román Witolda Gombrowicze Kosmos působí mnohem pochmurněji než všechna jeho díla předchozí. V románu je vše totiž tak trochu nenormální, narušené, přebujelé, citlivější čtenář by snad dokonce mohl říct zvrácené. Tajná znamení? Náhody? Někým nalíčené pasti? Každá událost může být v Kosmu důkazem události jiné, vše je ve vztahu k něčemu dalšímu a postavy Witold s Fuksem jsou přesvědčeny, že svět je jedna velká šifra, k níž je jen třeba najít ten správný klíč.

 

Witold Gombrowicz se vymyká všemožným literárním konvencím, občas i těm neliterárním. Kdyby Gombrowicz napsal tradiční příběh, jakých běžně čteme desítky, podivili bychom se rozhodně více, než když čteme roztodivný a obtížně zařaditelný Kosmos, poslední román, který v roce 1965 vydal a který po více než čtyřiceti letech vyšel konečně i česky.

 

Po začtení se do Kosmu nám možná vytanou na mysli nejrůznější hermetické poučky o univerzální analogii, podobnosti všeho se vším, hermeneutické záliby v pátrání po významu textů a znaků nebo Ecova myšlenka paranoické interpretace, tak skvěle vyložená ve Foucaultově kyvadlu. Kosmos lze především číst jako román o hermeneutickém hledání smyslu v záplavě podivných znaků a náznaků, o nichž nikdy tak docela nevíme, zda se nám pouze nezdají. Setkáváme se zde s příběhem o budování příběhu a svérázným vytvářením „skutečnosti“, která však sama sebe zároveň deformuje.

 

Podobná témata nejsou v literatuře dvacátého století rozhodně ničím neobvyklým. To, v čem je Gombrowiczův Kosmos v řadě takových děl jiný a povšimnutí hodný, je jeho vykreslení až téměř patologické deformace zdánlivě obyčejných životních situací, jemuž nechybí ani typický autorův smysl pro groteskně absurdní humor. Kosmos působí mnohem pochmurněji než předchozí Gombrowiczovy romány a čtenář si nikdy není jistý, jestli je chorobnější to, co hlavní hrdina, „shodou okolností“ Witold, pozoruje kolem sebe, nebo ona smyšlená realita rodící se v jeho hlavě. V Kosmu je vše tak trochu nenormální, narušené, přebujelé, citlivější čtenář by snad dokonce mohl říct zvrácené. Ze všeho nejvíc nám tato atmosféra připomene Pornografii, Gombrowiczův předchozí román.

 

Lepkavá pavučina souvislostí

Příběh začíná příjezdem Witolda do Zakopaného, kam utíká od konfliktu s vlastní rodinou (jak jinak, čteme přece Gombrowicze…). Potkává zde kolegu Fukse a společně se ubytují v pronajatém pokoji v domě Wojtysových. Cestou však ještě stihnou najít v houští mrtvého vrabce pověšeného na stromě. Ostatní obyvatelé domu jsou poněkud zvláštní, případně ve Witoldovi probouzejí smyslné představy. Dějová zápletka je ale vcelku banální – kdybychom pominuli v závěru knihy oběšeného Ludvíka, manžela dcery Wojtysových Leny, dalo by se skoro pochybovat, zda román vůbec nějakou zápletku má.

 

Kouzlo románu spočívá v něčem jiném. Gombrowicz ho v Testamentu (Hovory s Dominiquem de Roux) nazval „tak trochu detektivkou“. Slova „tak trochu“ si přeložme jako velmi absurdní parodii. V prostředí plném zvláštně lenivé atmosféry až nudy však zdánlivě náhodná a nic neznamenající událost nálezu oběšeného vrabce, událost, která v běžném měřítku možná ani žádnou skutečnou událostí není, vyvolá celý řetězec podivných, rádoby tajemných situací. Rýhy na stropě se najednou zdají být šipkou ukazující směrem do zahrady, kde zase klacík visící na niti zpětně ospravedlňuje nenáhodnost nálezu vrabce. A mohli bychom pokračovat. Tajná znamení? Náhody? Někým nalíčené pasti? Každá událost může být důkazem události jiné, sebemenší banalita „něco“ znamená, vše je ve vztahu k něčemu dalšímu a Witold s Fuksem jsou přesvědčeni, že svět je jedna velká šifra, k níž je jen třeba najít ten správný klíč. Veškeré dění si Witold navíc spojuje s něžnými ústy krásné Leny, v podstatě stejně fascinujícími jako ústa Kataši znetvořená po autohavárii. Typicky gombrowiczovsky se z tohoto hluboce erotického obrazu pomalu stává odosobnělý motor jeho extrémně vybujelých představ. Vede ho touha odhalit, jak funguje „skutečnost“. Ve snaze přijít věcem na kloub se zaplétá do své vlastní hry: oběsí kočku, nejspíš jen proto, že „jde do počtu“ k mrtvému vrabci. A v tu chvíli už jako by nebylo úniku. Witold se stává aktérem příběhu, kterému sám pomohl na svět. V důsledku toho však ztrácí schopnost plně kontrolovat, co mu vlastně vzniká pod rukama – rozehrát hru s mrtvým vrabcem, v posledku vedoucí až k mrtvé kočce, je ještě relativně nevinná zábava. Najít oběšeného Ludvíka visícího na stromě, zatímco zbytek společnosti se v nočním lese oddává téměř psychedelickému divadlu Leonova smilného vzpomínání na staré časy, je už úplným vykloubením do té doby jakž takž fungující „reality“.

 

Proč tedy Kosmos?

Hlavní hrdina se zoufale snaží všechno uspořádat, najít ve všem určitý řád. Ve chvíli, kdy okolní chaos sám o sobě příliš smyslu nedává, musí se mu zkrátka nějaký řád vnutit. Witoldův „kosmos“ však neposkytuje odpovědi na otázky, které produkuje chaos znaků kolem něj: Witoldovi se nikdy nepodaří celou mozaiku poskládat. Uškrtím-li a pověsím kočku proto, že se „tak nějak hodí“ k oběšenému vrabci, strkám-li svůj prst do ztuhlých úst mrtvého, neboť mě fascinují zdeformovaná ústa Kataši či něžné rty Leny, pak se ani žádných odpovědí, které by mě samotného uspokojily, nemohu dočkat. Vše končí stavem podivného šílenství, posedlosti tím, o čem vlastně vůbec nejsem přesvědčen, že skutečně existuje.

 

Hlavní hrdina Kosmu patrně nevzbudí naše sympatie; ale z postav Gombrowiczova románu se to podaří málokomu. Leon Wojtys, poněkud vyšinutý, groteskně plácající („slovotvorbu příšeřící“) a životem upachtěný otec rodiny; Kulička, jeho žena, zdvořilá, leč s drobnými sklony dirigovat život všech kolem sebe a s občasnými záchvaty vzteku projevujícími se bezhlavým rozbíjením čehokoli, co se zrovna namane; tři mladé novomanželské páry, lehce povrchní a neustále porůznu laškující mezi sebou navzájem – ti všichni zapadají do absurdity příběhu, avšak ani oni nejsou schopni dát Witoldovi kýžené rozřešení. Naopak, zdá se, jako by ještě více prohlubovali jeho zoufalství a jeho vlastní obsese a patologické představy obtěžkávali návdavkem ještě mániemi vlastními.

 

Gombrowicz si pro svůj román zvolil neobvykle nosné téma, rozehrává svou hru důmyslně a dlouho nás udržuje v napětí, co bude následovat. Prostor, který otevírá, je neobyčejně široký – dal by se ovšem využít ještě lépe. Potenciality toho, co by ještě mohlo být povězeno, občas převyšují to, co povězeno je. Mnohé si vnímavý čtenář doplní sám, stejně tak se ale může stát, že se v půlce knihy začneme trochu nudit nebo v nás přece jen zůstane lehounký pocit, že cosi ještě chybí… Kosmos není knihou pro každého. Na druhé straně, Gombrowiczův jazyk je nezvykle vynalézavý, jeho smysl pro absurdně groteskní humor rozhodně originální a existenciální otázky, které skrze jeho text prosvítají, prozrazují neortodoxní a velmi konzistentní filosofii svého autora.

 

Text vyšel v Literárních novinách 18/2007.

04. 05. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 948088 návštěv, dnes zatím 87 (3 online).