NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Czeski wymiar: české číslo časopisu Czas Kultury

CZESKI WYMIAR: ČESKÉ ČÍSLO ČASOPISU CZAS KULTURY

Lucie Kněžourková

 

První číslo dvouměsíčníku Czas Kultury (1-2/2007) věnovalo svých více než dvě stě stran české kultuře, literatuře a hudbě. Ačkoli šéfredaktorem časopisu je už od roku 2001 Marek Wasilewski, české číslo připravoval především Michał Słomka, doktorand na katedře historie UAM (Univerzita Adama Mickiewicze v Poznani), který je také duší komiksového projektu CENTRALA Central Europe Comisc Art. Zajímá se o českou kulturu, především divadlo, komiks a alternativní hudbu, píše doktorskou práci „Rozpamiętywanie prześłości w kotaktach polsko-czeskich w XX wieku.“

 

Czas Kultury, kulturně-společenský dvouměsíčník, začal v Poznani vycházet v roce 1985 jako samizdatová odpověď na oficiální politický časopis Czas. Až po pádu komunistického režimu se mohl objevit v běžné distribuci. Léta v podzemí, první krůčky na svobodě a konečně i boj o čtenáře na volném trhu s ním jako šéfredaktor prožil Rafał Grupiński (*1952). Absolvent polonistiky na UAM, zakladatel poznaňských spolků Solidarności, pedagog, v letech 1991-2 redaktor Tygodnika Literackiego, spolupracovník polské televize TVP, člen několika redakčních rad, spolutvůrce nakladatelských řad Czasu Kultury a vydavatelství a5 manželů Krynických, nyní poslanec Platformy Obywatelskiej. V roce 1999 ho nahradil Grzegorz Luterek, v současné době vede časopis Marek Wasilewski s redaktory Monikou Bakke, Agatou Jakubowskou, Tomaszem Janasem a Waldemarem Kuligowským, mezi stálé spolupracovníky patří Agata Araszkiewicz, Blanka Brzozowska, Jerzy Gizela, Natasza Goerke, Rafał Grupiński, Piotr Marciniak, Joanna Mieszko-Wiórkiewicz, Joanna Nowak, Krzysztof A. Pijarowski, Urszula Śmietana a Jakub Żmidziński. Vychází nákladem 1300 výtisků.

 

Tematicky orientovaná čísla (Blokowiska, Portrety miast, Pies w sztuce polskiej) přináší recenze, reportáže, úvahy, rozhovory, články a analýzy z celého spektra kulturního a společenského života. Czas Kultury se věnuje literatuře, výtvarnému umění, filmu, hudbě i sociálním fenoménům a společenským problémům. Časopis, který byl na počátku spojován především s nezávislou, nejmladší uměleckou generací, se nyní stal solidním a obecně uznávaným periodikem. Přesto věnuje nemalou část svého obsahu debutům – ukázkám z děl začínajících i jejich recenzím. V ediční řadě Biblioteka Czasu Kultury, kterou řídí ve spolupráci s vydavatelstvím Obserwator, dodnes vyšlo přes čtyřicet titulů, především poetických a prozaických debutů a esejů. Například povídkový soubor Nataszy Goerke Fractale, verše Marcina Świetlického a Andrzeje Stasiuka, román Izabely Filipiak Absolutna amnezja nebo Antalogia młodej poezji Zeppelin.

  

Czeski wymiar / Český rozměr

 

České číslo nechce být úplným či jediným pohledem na českou kulturu. Bylo by to samozřejmě nemožné. Když Michał Słomka představoval nové číslo Czasu Kultury v poznaňském Browaru, nazval jej cestou do „českého rozměru“. Přiznal zároveň, že je to cesta hodně osobní, ovlivěná jeho preferencemi, objevy, známými a částečně také náhodou, stejně jako jeho stupňující se zájem o českou kulturu. Hlavním cílem bylo ukázat Čechy jiné, neznámé: usmrtit Krtečka, ač to zní jakkoli drasticky. Tento záměr se určitě podařil ve výběru hudby, která není známá asi ani běžnému Čechovi. Na přiloženém cédéčku se naši sousedé mohou seznámit se skutečně alternativními skupinami (Skrytý půvab byrokracie, Do shaska, Zloději uší, Houpací koně, Zgarp), ne nadarmo se výběr nazývá Alternatywy CZ. Zástupci kapel odpovídají na vpravdě existenciální otázky: Jak se živíte? Má způsob Vaší obživy vliv na hudbu? Jak, kde a za kolik organizujete koncerty? Chodí na ně někdo? Platí se vstup? Vyděláte něco? A další. Słomka se skutečně snažil představit hudbu, která i doma balancuje na hranici přežití. Jeho druhým srdcovým tématem je komiks. Všímá si odlišné historie i orientace obrázkových příběhů u nás a v Polsku. Česká scéna mnohem více reaguje na současnou politickou a společenskou situaci. V Čechách se také, kromě dětského Čtyřlístku, neobjevili kultovní hrdinové jako polský kapitán Klos nebo Żbik. Mezi nejznámější postavy u nás patří mimozemšťan Zelený Raoul a jesenický nádražák Alois Nebel. Nacházíme tedy anti-heroismus, sebe-ironii, karikaturu. Objevují se typická prostředí (hospoda-nádražka), atributy (pivo) a také schopnost a ochota dělat si srandu ze všeho. Scéna ze Zeleného Raoula, kdy se na hranici vyměňuje český fotbalista za polského kněze je jednou z mnoha, které by se v Polsku pravděpodobně neobešly bez protestů. Stejně jako zesměšňování papeže, propírání sexuálních praktik politiků a další běžné scény z mimozemského komiksu. Obraz české společnosti, který Słomka představil ve své reflexi komiksu, se proplétá celým časopisem. V porovnání se Slováky jsme ti, kteří „jsou víc „v pohodě“, méně temperamentní, jak to dokazují i naše národní hymny“ (Soňa Šebová: Hej Slováci, jo, jo Češi, str. 71-76), známý čechofil Mariusz Szczygieł v rozhovoru se Słomkou (str. 10-15) opět zdůrazňuje nekonfliktní, sametovou českou povahu, pasivitu i vlastní vzpomínky z dětství na pohrdání Čechy jako zbabělci. „Čechy jsou pro mě azyl. Úkryt před mentalitou PISovců. Když přecházím hranici, pohltí mě český rozměr, který mi dává právo na hřích, právo být slabý, volný. A polský rozměr? To je pronásledování hříchu, náš národní úkol.“ (str. 15)

 

Smacznego!

 

Dalšímu oblíbenému fenoménu, hospodské kultuře, je věnován rozhovor s Lenkou Vítovou, lektorkou češtiny a vedoucí kursů české literatury na UAM. „Odlišnost kultury stolování, která odráží formy a způsoby chování spojené s jídlem a pitím, bije do očí a patří k nejčastěji zaznamenaným rozdílům mezi Čechy a Poláky. Česká kuchyně i jako turistický produkt však nabízí více než knedlíky nebo smažený sýr a z alkoholických nápojů pivo.“ (str. 40). Česká Hospoda, to je pro Poláky takřka mytické místo, kde obsluha donese další půllitr ještě před vypitím předchozí desítky či dvanáctky (polská piva jsou silnější), neplatí se rovnou, ale až na konci podle tajemných čárek na lístku, a sedí v ní dýmem zahalení štamgasti, kteří se živí podezřelými pochutinami jako naložený hermelín „hermouš“, tlačenka „tláča“ či utopenec. Michał Słomka si povšiml také specifické nabídky zejména putyk čtvrté cenové – obsluhy nahoře bez. Poláky obecně zaráží i vyšší výskyt něžného pohlaví v podnicích hrubšího zrna. Situace, kdy si dvě dívky vyrazí na pivo samy ještě není příliš obvyklá (samozřejmě se nejedná o studentské hospody, kavárny či slušnější podniky nebo přítomnost ve společnosti mužů). Jaké jiné, tentokrát neznámé nápoje český nápojový lístek ještě nabízí? Abstinenty potěší kofola, stále častěji čepovaná přímo z pípy, Poláky pak jako národ, kde není silná tradice vinné kultury, zaskočí burčák. Za typické české jídlo naši sousedé označují smažený sýr. Fenoménem je také lokální fast food, zastoupený párkem v rohlíku, bramborákem, langošem a smaženkou. Kraluje mu obložený chlebíček.

 

Co může zaskočit Čecha? Především zvláštní podnik, nazývající se Bar mleczny. Má podobnou historii jako náš „mlíčňák“, ale stále se těší velké popularitě zejména mezi studenty (běžně se stravují spíše zde než v menze) a nabízí širokou paletu jídel od sladkých naleśników-palačinek po bigos nebo pierogi a také různé druhy polévek. Právě jejich typy a druhy naše kuchyně dělí nejvíce – kromě sdílených a oblíbených jako vývar, zelňačka nebo hrachovka se může návštěvník u našich severních sousedů setkat s borščem, ovocnými polévkami nebo okurkovou „zupou“. Čechy může zaskočit také hojné užití kopru, který najde v salátech i na bramborách a nejen v naší proslulé koprovce. Dýško neboli napiwek patří v polské knajpie do speciální krabičky či na talířek u baru, Poláky pak zaskočí české zaokrouhlování přímo při placení, které v těch méně slušných podnicích často provede už sama obsluha. Velká překvapení ale na návštěvníky při přejezdu sousední hranice nečekají, bohužel ani v množství požitého alkoholu, v němž trochu nešťastně soutěžíme.

 

Řekni mi, co čteš… … a co ne.

 

Chvályhodným počinem je pokus představit nové tváře české literatury. Ne nutně skutečně nejmladší autory, jako spíše ty neznámé. Oblíbenost Hrabala, Havla, Párala, Kundery a Haškova Švejka (málokdo zná i jeho další tvorbu) v Polsku neklesá, vytváří však trochu pokřivený obraz o naší literární scéně, už jen proto, že se jedná o autory dnes už klasické. Částečně představují širšímu publiku nové tváře esejisté a novináři, zejména Aleksander Kaczorowski v knihách Praski elementarz (Jakub Deml, Ladislav Klíma, Richard Weiner, Jiří Weil, Ota Pavel) a Europa z płaskostopiem (Egon Bondy), jeho Gra w życie je však věnována Hrabalovi stejně jako Huelleho novela Mercedes-Benz nebo vzpomínková kniha Bielaszewského Tak, panowie, idę umrzeć. O Hrabalu i piwoszach. Lenka Vítová se na devíti stranách snaží alespoň načrtnout několik dalších siluet především současných českých spisovatelů a také spisovatelek, které jsou v Polsku zcela neznámé. Něžné pohlaví zastupuje několik zcela odlišných typů: poslední pražská Němka Lenka Reinerová, postmoderní čtenářka olšanských hřbitovů Daniela Hodrová a feministka a novinářka Alexandra Berková. V ukázkách se pak objevuje nejmladší a v této konkurenci také nejslabší jméno české literární scény, Natálie Kocábová a její Monarcha Absinth. Recenze Izabely Janické připomíná Květu Legátovou. Asi nejpřekládanějším současným autorem v Polsku je s pěti tituly Michal Viewegh, dohání ho, ač v trochu jiné kategorii, Jáchym Topol, přítel polského prozaika, básníka, esejisty a nakladatele Andrzeje Stasiuka. Jeho nakladatelství Czarne, které se specializuje na středoevropskou tvorbu, vydalo mj. Gottland Sczygła (bestseller nakladatelství v lednu a únoru), „české“ texty Kaczorowského, verše Miloše Doležala, Demlovo Zapomenuté světlo, výbor z publicistické tvorby Mileny Jesenské a dva texty Jáchyma Topola. Vítová objevuje pro Poláky Jiřího Kratochvila. Zatímco magický prostor Prahy Ajvaze a Hodrové si své čtenáře našel, kratochvilovský genius loci moravské metropole ještě čeká na své publikum. Třetí město, černá Ostrava Jana Balabána, reprezentuje periferii, každodennost, deziluzivní pohled na „ocelové srdce republiky“. Ostravsko si Poláci ale spojují spíše s Jaromírem Nohavicou, který se posluchačům přibližuje svojí znalostí jazyka, vplétáním polských slov do písní a dokonce jejich překlady. Také jeho internetová prezentace má svou polskou verzi. Fenomén „písničkářů“ naše kultury spojuje, mezi skutečná dvojčata patří Karel Kryl a Jacek Kaczmarski, Nohavica se vymyká svou lidovostí (mnoho jeho textů se stalo hospodskými popěvky a zcela zlidovělo) a bohužel také nejednoznačným morálním postojem.

 

I známé autory se Czeski numer Czasu Kultury snaží představit netypicky. Milan Kundera a jeho poslední esej Zasłona se stávají předmětem ironicko-estétského rozhovoru Adama Adamczyka, Michała Larka a Justyny Zimnej. Kundera podle nich neustále kolísá mezi existencialismem a sebeironií, vážnými tématy a autotematizmem románu, kýčem a dekonstrukcí lyriky. Na jednu stranu je Zasłona opakováním jeho předchozích úvah, na straně druhé však rozmlouvající oceňují právě lpění na tradici, kontinuitu myšlení a kultury. Hold, který až zarytě skládá románu, nutnost estetické koncepce a řemeslného zvládnutí narace, se jim v kontextu nejmladší polské prózy (narážka na Masłowskou?) jeví jako zásadní a chvályhodný. „Pozice – existenciální parkovací místo, které nám Kundera předplatil – to je „/“, místo, kde nepatříme ani k jedné, ani k druhé straně. (…) Z této perspektivy nahlížíme svět ještě v šatně, zatímco se líčí před představením. Lidé nebydlí ve své identitě, nejsou spojeni se svou existencí. Naše bytí a identita jsou nám vnější, zakotvené v jakémsi mimo-lidském světě. Naše zůstávají jen rozpaky, stud zatímco užíváme veřejnou existenci, vědomí, že uspokojujeme svou fyziologickou potřebu identifikace, sebeurčení před všemi jako všichni.“ (str. 134-135) Forma, forma, forma! Chtělo by se dodat po gombrowiczovsku. Nelze se divit, že jméno tohoto sporného i kanonického polského spisovatele se pojí s Kunderou. Stejný autorský mýtus, ironie, výsměch, věčné zpochybňování možnosti „být skutečně sám sebou“. A také kritický pohled na národní identitu, nesamozřejmé bytí Čechem / Polákem. Otázky, které probudila nejen emigrace a pohled zvenčí. Komplex původu, provincionalismu periferie kultury „na Východě“ a zároveň pocit výjimečnosti středoevropského regionu, který nahlédl svět jinak než „Západ“. Sám Kundera se k dědictví Gombrowicze hrdě přihlásil.

 

Čechy prozaické?

 

Téměř všechny české autory, kteří jsou představeni v článku Lenky Vítové, zastoupeni v ukázkách, přítomni v recenzích, rozhovorech či jen tak mezi řádky, spojuje prozaická tvorba. Jediným českým básníkem v celém čísle je Miroslav Holub, tedy autor, který debutoval v roce 1947. Náhoda? Zdá se, že ne. Současná česká poezie se netěší velkému zájmu našich sousedů, možná i proto, že prozaická tvorba je zajímavější, univerzálnější. Jak řekl prof. Jacek Baluch, bohemista a velvyslanec Polska v Československu a České republice v letech 1990–1995, „Přiznám se, že současnou českou poezii nesleduji. Podle mého názoru byla nejslabším článkem české literatury posledního čtvrtstoletí.“ (Magazyn Kulturalny Tygodnika Powszechnego č. 5-6 (17-18), Kraków, 5. 10. 1997). Zájemce o překlady české poezie může dnes v Polsku nahlédnout do antologie Gdyby wiersze miały drzwi nakladatelství Atut, která obsahuje verše jedenácti autorů (Jáchym Topol, Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský, Petr Motýl, Karel Jan Čapek, Božena Správcová, Bohdan Chlíbec, Roman Telerovský, Pavel Petr, Tomáš Přidal a Vít Kremlička). Jinak je odkázán hlavně na překlady v časopisech a setkání s básníky. Také v Čechách se objevuje spíše polská próza, připomeňme alespoň Olgu Tokarczuk, Stefana Chwina, Pawła Huelle, Andrzeje Stasiuka nebo nejmladší Dorotu Masłowskou. Antologie současné polské poezie Bílé propasti vyšla v Hostu a nechybí v ní verše těch nejznámějších (Jacek Podsiadło, Marcin Świetlicki).

 

Nikdo nic neví

 

V polštině funguje spojení „czeski film“ jako označení absurdní a komické situace, které nikdo nerozumí. Vzniklo už ve čtyřicátých letech, podle názvu poválečné komedie Josefa Macha, ale je oblíbené dodnes. České filmy však naštěstí také. Knoflíkaři, Příběhy obyčejného šílenství, Český sen  nebo Samotáři slavili v polských kinech úspěch, ačkoli často můžeme říct, že opravdu „nikdo nic neví.“ Smysl pro absurdní humor oceňují Poláci na Češích nejčastěji. Možnost či skoro povinnost dělat si legraci z nejvážnějších věcí. Jako příklad uvádí Michał Słomka vítěze ankety o Největšího Čecha neobjeveného génia  a všeumělce Járu Cimrmana. Ač nemohl být jako fiktivní postava uznán, vyjadřuje český vztah k vlastní kultuře a historii nejlépe. Zlehčit, zasmát se, mávnout nad vším rukou. Nelze nevzpomenout citát z hry Blaník, kdy se učitel ptá blanických rytířů, zda přijedou Čechům na pomoc, a oni jeho žákům vzkazují, že ano, až bude národu nejhůř, ale také, že „nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.“

 

Czeski numer se v rámci „boje s Krtečkem“ pokusil přinést i několik nových společenských témat. Článek Karly Vomáčkové Sztuka społeczna kontra socrealizm se snaží představit angažované umění, které vyšlo z galerií a muzeí do veřejného prostoru a snaží se upozorňovat na horká a tabuizovaná témata, jako je otázka koncentračních táborů pro Romy, normalizační přizpůsobivost, odsun Němců. Skupiny Kamera Skura, Pode Bal, Rafani, Guma Guar nebo umělci jako David Černý, Jiří David, Martin Zet a další se snaží otevřít město dialogu, upozorňovat mimo jiné i na znehodnocování volných ploch reklamou. Často proti ní bojují jejími vlastními zbraněmi – ironizují a obnažují její slovník výrazové prostředky. Hana Synková otevírá otázku českých Romů, jejich vyobcování z „většinové společnosti“ a také potenciální možnost národního obrození, sjednocení a přijetí společné identity.

 

Na oplátku

 

A jaký je polský rozměr? Takovou otázku dostalo od Michała Słomky pět zástupců české strany během rozhovoru o příčinách jejich zaujetí polskou kulturou:

 

„To je Jan Pavel II.… dresaři… Żywiec… Żubrówka… Mickiewicz…Schulz… Hospůdky na Kazimierzu… Balt… Ptasie mleczko.“ Bára Gregorová, překladatelka a polonistka

 

„Především lidé, kterých si vážím, kteří se stali mými přáteli. Ale neznámí lidé, jenž zůstali v mé paměti.“ Jan Jiřík, doktorand na FF UK

 

„Spojuje se mi s ním: romantika, patos, víra, malý smysl pro humor, neschopnost sebeironie, silný vztah k minulosti.“ Michala Pohořela, absolventka FF UK

 

Do Polska jezdím rád. Češi se o Poláky nestarají, podobně jako o Slováky, Maďary a další národy. Poláci, Slováci a Maďaři se ale o Čechy kupodivu zajímají. Velmi se za to stydím, nevím, odkud se to bere.“ Míra Vaněk, hudebník, skladatel

 

„V roce 1981 bych řekl, že Poláci jsou schopní, aktivní, nepoddávají se bolševikům, mají dobrou poezii. Když ale člověk pozná vaši zemi a má víc než jednoho známého – hodnocení je o dost těžší. Je lehké říci po týdnu, proč někoho miluješ. Po dvaceti letech, ačkoli je to pořád dobré, už nemůžeš rozhodně prohlásit, že člověk, kterého miluješ, je nejlepší.“

Václav Burian, novinář, překladatel, redaktor Listů

  

 

Všechny citáty z polštiny přeložila autorka.

25. 04. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 948088 návštěv, dnes zatím 87 (2 online).