NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > „A to je ta krásná země, země česká" (Gottland Mariusze Szczygła)

„A TO JE TA KRÁSNÁ ZEMĚ, ZEMĚ ČESKÁ“

Lucie Kněžourková

 

„Gottland", to je především snaha ukázat českou kulturu z jiného pohledu, představit nová témata a osobnosti. Poláci se o nás zajímají víc než my o ně, ale často končí u stereotypu Švejka, jedlíků-knedlíků a pití velkého množství neuvěřitelně levného piva. Jak uzavřela svou recenzi Martyna Lemańczyk (Czas kultury 1-2/2007): „Szczygłovi prý jeden čtenář napsal, že po přečtení „Gottlandu“ jeho Krteček zemřel. A já dodám: konečně.“ Szczygłova kniha má díky své čtivosti naději dostat se k širšímu publiku. Baví, ale nezjednodušuje. Autor mistrně ovládl umění reportáže a skutečně nedělá ostudu svým „učitelům“ Hanně Krall a Ryszardu Kapuszczyńskému, kteří dokázali tento žánr posunout na hranici eseje. Szczygieł začal psát brzo a proslavil se už v časopise pro mládež „Na przełaj“. Publikoval v něm na svou dobu odvážný cyklus reportáží o životě náctiletých homosexuálů a jejich vyobcování z komunity. Podobně šokoval ve svátečním čísle Gazety Wyborczej jeho článek „Polská onanie“, otevřeně hovořící o sexualitě polské mládeže v 90. letech. Na jeho hlavu se snesla kritika katolické církve, Szczygieł však dokázal, že o kontroverzních tématech umí psát nebojácně a zároveň kultivovaně.

 

Jedním z námětů reportéra, který má doma kočku „Holku“, se teď stali Češi. Počáteční nesmělé námluvy v podobě rozhovoru s Helenou Vondráčkovou se změnily v trvalou fascinaci a Szczygieł se do Čech pravidelně vrací, nejčastěji do zamilované Prahy, kde se podle něho „dá volně vydechnout i zešílet“. Reportáže vznikající v průběhu jeho návštěv vycházely v Gazetě Wyborczej, kde Szczygieł působí jako zástupce šéfredaktora přílohy Duży Format a vede reportérskou sekci. Vydat je jako knihu zatoužilo mnoho polských vydavatelství, novinář si nakonec sám vybral Czarne, vedené spisovatelem Andrzejem Stasiukem a jeho ženou. Jednotlivé kapitoly, z nichž nejdelší má třicet pět stran strojopisu a nejkratší čtyři věty, spojuje kromě jejich vázanosti na českou kulturu také chronologická linie. Procházíme napříč celým 20. stoletím, přesněji lety 1882 až 2003. Našimi průvodci jsou výrazné, originální i sporné osobnosti jako Baťové nebo Lída Baarová. Již sám fakt, že kniha má jen něco přes dvě stě stran však naznačuje, že události prošly autorským sítem. Právě osobnost polského novináře je třetím a nejpevnějším pilířem celé mozaiky. Sám rozmlouval s lidmi, navštěvoval popisovaná místa, pátral po archívech a prostudoval stohy materiálu, aby později vznikly třeba jen několikastránkové texty. Odstraňoval pečlivě nánosy starých mýtů a polopravd, které se navrstvily na životních příbězích jeho hrdinů, až zbylo skutečné jádro. Pomohla mu v tom i nezaujatost cizince, schopnost podívat se jinak, odhalit bolavá místa naší historie.

 

Soustřeďuje se především na různé podoby hrdinství, odboje a osobní statečnosti a na druhé straně strachu, pasivity a přizpůsobivosti. Ukazuje Polákům, tradičně hrdým na heroické a tragické postavy svých národních povstání, že existuje „jiný způsob jak přežít, přečkat historii. Ani horší, ani lepší. Jiný.“ V očích svých severních sousedů, kteří prosluli obrazem vojáka šavlí bránícího hranici před Němci a Varšavským povstáním utopeným v krvi, jsou Češi stále tak trochu zbabělci. Szczygieł cituje Milenu Jesenskou a její racionální zhodnocení situace po Mnichově. „Zadanie brzmiało: być Czechem. „Gest, który mogli by uczynić czescy mężczyźni 15 marca 1939 roku, byłby jedynie gestem samobójczym. Być może pięknie jest przelać krew za swoją ojczyznę, czyniąc bohaterski gest. Myśle nawet, że nie jest to specjalnie trudne. My jednak musimy robić coś całkiem innego. My musimy żyć. Musimy oszczędzać każdego człowieka, którego mamy, każdą siłe i siłkę. Nie ma nas wystarczająco dużo, byśmy mogli sobie pozwolić na gesty.“[1] Čechů je na hrdinská gesta málo, musí každou sílu i „síličku“ šetřit pro život. Schopnost žít v každodennosti oceňuje autor na Češích nejvíc. A nejedná se jen o typický český „klídek u pivečka“, ale také skromnost a pokora Jaroslavy Moserové, s níž přijímala výzvy osudu bez pocitu výjimečnosti. Specialistou na průměrně šťastný život byli i Baťové, kteří ho dokázali svým dělníkům přesně nalinkovat jako první sociální inženýři. Všechny velké plány a projekty se v Čechách vždycky překroutí a skončí jako parodie sebe samých, stejně jako byl Stalinův pomník nakonec „s úctou vyhozen do povětří“.

 

Nakladatelství Czarne se specializuje na tvorbu středoevropských myslitelů, spisovatelů, publicistů a na první pohled bychom řekli, že právě regionální příslušnost Čechy a Poláky sbližuje. Opak je pravdou. Inspirováni Szczygłovým smyslem pro paradox můžeme konstatovat: čím blíže, tím dále. Česká Střední Evropa má centrum v německojazyčné oblasti, vídeňských kavárnách a spojuje se s c.k. melancholií. Absurdita, nedokončenost, nesmyslnost, nedějinnost v rytmu valčíku. Poláci se obrací více na východ a jih, na Ukrajinu nebo do Rumunska. U nás budeme mít brzy přeložené celé dílo Thomase Bernharda, naši sousedi vydávají a čtou ukrajinského básníka, prozaika a esejistu Jurije Andruchowycze. Konfrontace našich blízkých, ale překvapivě odlišných kultur je inspirativní. Můžeme jen doufat, že se Poláci od nás také brzy dočkají svého „Gottlandu“. Mein Gott!

 

Mariusz Szczygieł: Gottland. Czarne, Wołowiec 2006.


 


 

[1] Szczygieł, M.: Gottland. Czarne, Wołowiec 2006. Str. 57.

15. 04. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910018 návštěv, dnes zatím 93 (3 online).