NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Básnická antologie Mrtvé body

"KDO SE NEHÝBE, TEN Z MRTVÝCH NEVSTANE"

Michala Benešová

 

Ohlédneme-li se za skončeným rokem 2006, zjistíme, že česká vydavatelství se vůči polské literatuře zachovala poněkud macešsky. Okruh nemnoha polských děl přeložených v loňském roce do češtiny však rozšířila (a rozhodně oživila) zajímavá publikace vydaná zásluhou ostravské kulturní revue Protimluv. Antologie, symbolicky nazvaná Mrtvé body, představuje tvorbu celkem jedenácti mladých polských básníků, zčásti příslušníků básnické skupiny Na divoko (Na Dziko), zčásti jim (nejen) generačně blízkých autorů. Najdeme mezi nimi i mnohá jména, která si již stihla vysloužit uznání polské kritiky a polských čtenářů, některá známá i v Čechách (Maciej Melecki, Marta Podgórnik, Bartłomiej Majzel, Krzysztof Siwczyk, Wojciech Kuczok aj.). Kniha mapuje deset let existence skupiny Na divoko.

 

Skupina Na divoko, jež debutovala v roce 1994 výborem Antologia młodej poezji na Śląsku. Inny świt (a do dnešní doby se stihla, přinejmenším oficiálně, opět rozpadnout), je zajímavá z mnoha pohledů: především je jistým generačním, ale i geografickým fenoménem, úzce svázaným z prostředím Slezska, kde všichni tito básníci vyrostli a kde dodnes žijí. V rámci Polska nicméně nezůstali jen jakousi regionální raritou, ale podařilo se jim proniknout do celopolských literárních časopisů i na knižní pulty, posbírali rovněž mnoho významných ocenění. Pozornost jistě budí i jejich poměrně specifické pojímání termínu „literární skupina“. Sami ho užívají spíše výjimečně, Maciej Melecki dokonce tvrdí, že žádná literární skupina s názvem Na divoko nikdy neexistovala, existovala pouze skupina přátel s podobným pohledem na svět a na poezii. Spíše než jednotný básnický program je sjednotil určitý odpor k básnickému marasmu panujícímu dle jejich názoru v dnešním Slezsku.

 

Já nebo Ty? My nebo Oni?

Mrtvé body jsou výběrem. A Mrtvé body jsou cenné právě tím, že přinášejí jakýsi průřez tvorbou generačně i ideově spřízněných básníků – brzy zjistíme, že básně autorů Na divoko jsou si v mnohém blízké, a to jak myšlenkově, tak formálně. Byť by se tomu možná sami bránili, jejich básně mají v širší perspektivě smysl především jako generační výpověď, jako polyfonní hlas ozývající se zpoza česko-polské hranice, jako otisk svérázné doby a svérázného místa na mapě Polska. Pro českého čtenáře jistě i v porovnání k situacím jemu známým. Básníci Mrtvých bodů často reflektují tytéž pocity a životní situace a užívají přitom podobných obrazů, symbolů a metafor, přesto si většina z nich dokáže uchovat osobitý přístup a jistou dávku originality. Radosław Kobierski si libuje v syrové nesentimentalitě, Maciej Melecki v bohaté záplavě sloves, které staví do protikladu k poněkud ustrnulé a nehybné realitě, v níž žije, Krzysztof Siwczyk ve formální úspornosti a údernosti zároveň, Wojciech Kuczok v neustálých variacích na téma čekání. Marta Podgórnik, která se svou tvorbou možná nejvýrazněji vyčleňuje z řad Na divoko, je zase charakteristická svou smyslností a drásající fyzickou intimitou svých básní, jež dosud nerezignovaly na možnost vnímání světa pohledem dvou bytostí.

 

Přes jistou monotematičnost však Mrtvé body nejsou monotónní. Výběr veršů a jejich uspořádání do jednoho svazku jednotlivým autorům nijak neškodí, možná spíše naopak pomáhá – to, co se každý z nich snaží svou poezií sdělit, se v Mrtvých bodech stává „jen“ jedním z několika jemně odstíněných úhlů pohledu na slezskou realitu, potažmo dnešní svět obecně. Výsledný obraz je díky tomu jakousi mozaikou, byť do jisté míry připomíná uzavřený kruh, v němž bloudí poněkud ztracené duše a pokoušejí se nalézt cestu ven, náplň života teď a tady, hodnoty, které jsme ještě nestihli zdevalvovat. V knize rozdělené do čtyř oddílů (Oni, My, Ty, Já) se tak neustále vracejí témata odcizení, osamění, bloudění, nezachytitelnosti čehokoli, motivy smrti či prázdnoty, ať už je autoři nacházejí ve světě kolem sebe („vždyť přece oznamuji že jsem prověřil. / všechna místa mrtvá.“ – B. Majzel, místa ve kterých mají švábi sen), nebo v lidech – a to i ve chvílích, kdy začínají hledat uvnitř sebe samých („Ale pouze dlouhé vzdálenosti je možné urazit / sám. Slyšíš? Říkám sám / a nezůstává po tom ani ozvěna.“ – M. Melecki, Obchůzka).

 

Výběr básní, jehož autorem je Dariusz Pawelec, literární vědec ze Slezské univerzity v Katovicích, tedy přílišné námitky nevzbuzuje, vezmeme-li v potaz hlavní nosné téma, jež si Pawelec zvolil a které naznačuje již názvem knihy. Kladem je i to, že rezignoval na možnost vytvořit jakýsi pečlivě rozseparovaný básnický výbor či soubor po sobě jdoucích mini-medailónků jemu blízkých autorů – fakt, že kniha mnohem více připomíná plynulé vyprávění, jeden příběh, jednu výpověď, rozhodně není na škodu. Když už se však Pawelec rozhodl rozdělit celou antologii na čtyři oddíly a sugestivně je pojmenovat Oni, My, Ty a Já, doslova to čtenáře nutí očekávat, že takovéto roztřídění má svůj hlubší smysl. Při pečlivějším výběru básní, resp. jejich uspořádání, by pravděpodobně mít mohlo, a mohlo by i odkrýt hlubší souvislosti mezi tvorbou jednotlivých „divokých básníků“. V Mrtvých bodech je však oním hlubším smyslem pouze překvapivé zjištění, že v části nazvané Já najdeme básně psané v gramatické osobě první a v části Ty v osobě druhé… Škoda. Neboť vztáhnout verše „není vidět konec, není vidět začátek, večer co večer / se každý sám modlí, aby právě jemu / připadla ta čest, odpadla ta / bolest“ (W. Brzoska, kdo dřív přijde, ten dřív mele) a priori na Ty druhé a verše „Život jsem složil do krychličky a / dal do krabice – vedle starého oblečení. / Ať počká na lepší časy. Jsem připraven. / Za oknem temnota rozprostírá svá světla. / A volá na mě příjmením“ (G. Olszański, Černé Pondělí) a priori na Sebe samého je pohled poněkud zjednodušující.

 

Slezsko „na divoko“

Jaké je tedy Slezsko viděné očima básníků Na divoko? Je především „prostorem zmrtvění“, mrtvou krajinou, kde lze na vlastní kůži zakusit pocit smrti a smrtelnosti již zaživa. Komíny, tovární zdi, šedivé domy, opuštěné železniční koleje, rozhrkané autobusy – i takový je „slezský fenomén“. Básníci Na divoko svět jakoby „jen“ registrují, zaznamenávají; jejich básně občas připomínají fotografickou momentku, která už tak mrtvou skutečnost ještě více znehybňuje. Z četby jejich veršů máme pocit, že zachytit lze pouze stopy, otisky, útržky věcí a událostí. Marta Podgórnik by dodala, že „skutečný je pouze moment spojení a chvíle po“, pro některé však zůstává nezachytitelná a poněkud chimérická i tato zkušenost… Básním Mrtvých bodů dominují pocity odcizení, pomíjivosti, nicoty a smrti – název antologie tedy neudivuje. Mrtvé body, metafora absolutní nehybnosti, a mrtvé věci vůbec tu platí za určitý symbol doby. Lze dojít chvilkového smíření, krátkého okamžiku radosti a naplnění, lze vyzdvihnout to, co se z šedi života vymyká, lze se pokoušet o změnu, ale jak dlouho může takový pocit vydržet? V poezii Na divoko se dříve či později pravděpodobně rozplyne v drásající nehybnosti a neměnnosti – to jsou přesně dva póly, mezi kterými se tito básníci pohybují. Nutno dodat, že většina z nich inklinuje k pólu druhému…

 

Svět básníků Na divoko je povětšinou pomalý, ospalý, neměnný a lehce otupělý – dominují šeď a nuda. „Dny rostou pomalu / jako šedivé lokny vlasů na svraštělé kůži: / jídla jedená nuceně, jakoby sobě navzdory / útržky slov…“ (W. Brzoska, kdo dřív přijde, ten dřív mele). Tuto skutečnost lze popsat i jako „krajinu po bitvě“, věčné čekání na závan něčeho nečekaného, „život na dluh“. Svět stojící na místě je světem mrtvým. Tváře lidí, ulic i měst jsou téměř identické, tragicky zaměnitelné, a přesto jakoby beztvaré. Lidé spolu nemluví, míjejí se, pózami a naučenými gesty nahrazují jakoukoli intimitu, aby po nich nakonec tak jako tak zůstalo pouze prázdné místo. Být sám je těžké, ale být s někým se neukazuje o nic jednodušší. Čas člověku v tomto světě nedává šanci, jen ho posouvá stále blíže k okamžiku, kdy si bude moci říct: „ten strom, do kterého teď / vyřezáváme jména, jednou to bude víko“ (R. Kobierski, Dušičková). Čas zůstává nenaplněným čekáním, je zvláštním koloběhem všednosti, „kruh se uzavírá ve vlastním kruhu“ a počátek se jeví být zároveň koncem („Dozrávám. Hniju“ – G. Olszański, Óda na údy). Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda (ještě) žijeme, nebo (už) umíráme, a kde pod všemi těmi maskami, pózami a předstíranými emocemi jsme my sami…

 

Motiv „mrtvého“ na mnoho různých způsobů – i tak se dá popsat poezie Na divoko. Názvy básní jako „Memento mori“, Mrtvé body, Zástava pro smrt, That dead nebo Praha s tvářemi Franze K. smrt pózuje fotografovi nejsou nijak náhodné. „Všude se počítá se smrtí“, jak píše o městě Chorzów R. Kobierski. Maciej Melecki dodává: „Dům zemřel na výron žluči. Praskly / cévky, ruply nervy. Srdce se vybila. / Všeobecné přesycení. Udušení se vlastními / zvratky. Mrtví, ale ještě chodí.“ (Přežití). Jsme to my? Ti chodící mrtví? Je smrt doopravdy tím jediným, co může přervat onu ubíjející jednotvárnost života? Mrtvé body jsou poezií, která jistě klade více otázek, než dává odpovědí.

 

Syrová realita

Básníci Na divoko často pracují s živými a syrovými obrazy a metaforami, bývají záměrně nepoetičtí a jejich verše neučesané. Mnozí z nich zcela rezignují na tradiční grafickou podobu věty nebo její gramatickou stavbu a formálně experimentují, jiní sázejí spíše na originalitu básnických obrazů a metafor. V duchu současného nekompromisního postoje k poezii se nevyhýbají ani drsným obrazům a vulgaritám („a na odřezcích zkurvysyn / v smradlavé vatičce hajá, dá.“ – R. Kobierski, štědrovečerní rytmy), ačkoli nás možná překvapí, že z nich nečiní prvoplánovou vějičku na čtenáře. Hovorový jazyk, kolokviální styl ani drsné, nesentimentální obrazy nás už dnes ničím nepřekvapí – přednost Mrtvých bodů tak může možná spočívat právě v tom, že nechtějí halasně šokovat a s podobnými prvky šetří.

 

Aktivita revue Protimluv snad zaujme nejen polonisty a ostravské literární nadšence, ale i širší okruh čtenářů. Antologie Mrtvé body, vydaná ve velmi pěkné grafické úpravě a doplněná o úvod Dariusze Pawelce a krátké biografické medailónky jednotlivých básníků, si určitě pozornost zaslouží.

 

Mrtvé body. Antologie poezie Na divoko (1994–2003). Výběr, zpracování a komentář Dariusz Pawelec. Z polského originálu Martwe punkty přeložil Jan Faber. Protimluv, o.s., Ostrava 2006.

 

Texty vyšel v upravené podobě rovněž v Literárních novinách 6/2007.

05. 02. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 981053 návštěv, dnes zatím 439 (4 online).