NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Stefan Chwin: Hanemann

(BEZ)BOLESTNÉ PROLNUTÍ NĚMECKÉHO A POLSKÉHO ŽIVLU

Veronika Forková

 

Máloco bylo pro polskou literaturu devadesátých let tak klíčové jako znovuobjevování polských regionů, měst i zapadlých vísek a uvědomování si vlastního vztahu k nim. Není se co divit. Po dlouhém období jednolitého, problémů i pestrosti zbaveného Polska si především mladá generace autorů potřebovala nově odpovědět na otázku po polské identitě popřelomového období. Hledání kulturních a historických kořenů kraje, ve kterém jsem se narodil nebo do kterého jsem se přistěhoval, se stalo nepostradatelným prvkem pro určení vlastních kořenů a osobní identity. K jedné z takových malých, soukromých vlastí, jak se tomuto proudu v polské literární vědě říká, patří i město Gdaňsk na severu Polska. A řekne-li se Gdaňsk, nemůže chybět jméno spisovatele Stefana Chwina.

 

Díky nakladatelství Host se českému čtenáři do rukou dostává první Chwinova kniha přeložená do češtiny. Román Hanemann (1995) ale není Chwinovou prvotinou. Tento literární vědec a kritik v osmdesátých letech začínal se sci-fi a až později objevil své nosné téma: město Gdaňsk jako místo prolínání i ostrého střetávání mnoha kultur a historických událostí. Stefan Chwin se přímo v Gdaňsku v roce 1949 narodil. Jenže – jaká byla tehdy situace? Gdaňsk byl tradičně silné a bohaté město. Střídavě patřil i pod polského krále, nicméně ještě více to bylo město německé, resp. pruské. Po druhé světové válce se kvůli přesunu polských hranic o dvě stě kilometrů na západ stal součástí Polska. A poválečný vývoj zcela změnil jeho duši. Početné německé obyvatelstvo pod hrozbou blížící se fronty opustilo domy, ulice, místa, se kterými se cítilo navždy spjato. O pár dnů později se do týchž domů a ulic nastěhovali úplně cizí lidé s úplně odlišnou kulturní zkušeností. Byli to Poláci z východních území, která zase Polsku v rámci poválečného uspořádání hranic sebral Sovětský svaz. A o tom všem Hanemann je.

 

Začátek vypravování Hanemanna je tak napínavý, že by to románu mohla závidět lecjaká detektivka. Z mnoha stran se ozývají hlasy, které přerývaně popisují a komentují už proběhlé události, o nichž čtenář ale ještě nic neví. Uznávaný profesor anatomie Hanemann se ve střizích a pohledech různých vypravěčů na několikrát blíží k pitevnímu stolu, na němž má zjistit, zda si neznámá oběť nevzala život sama dříve, než společně s dalšími tragicky utonula při havárii výletní lodi. V tuhém těle, které čeká na ostrý Hanemannův skalpel, ale profesor poznává ženu, kterou miluje. Hanemann beze slova institut anatomie opouští a skalpelu se už nikdy v životě nedotkne. Odchod z institutu je symbolickým odchodem z veřejného dění. Nakonec mu letargie, s níž si od té chvíle zvykl přistupovat ke světu, překvapivě zachrání život. Když celý Danzig utíká před sovětskými vojáky, Hanemannovi se nepodaří nalodit se na záchrannou loď hned napoprvé. Další pokus už neopakuje a skryt ve svém domě čeká na příchod nových obyvatel. Později se dozvídá, že loď, na kterou se při útěku nedostal, v moři ztroskotala.

 

Vypravěčem ovšem není Hanemann. Střípky příběhu se dozvídáme prostřednictvím kohosi třetího. Až později se ukáže, že pamětníky nechává vyprávět a do svých vzpomínek dává nahlédnout Petr. Chlapec, který se narodil v Hanemannově domě jako dítě polských přistěhovalců. Vypravěč Petr čtenáři rozhodně neservíruje ucelený a hladce se odvíjející příběh. Vypravování tvoří 30 drobných kapitol, které zachycují postupný přerod města Danzig na město Gdaňsk. Nesnaží se ovšem o žádné umělé přechody. Postavy zastihuje uprostřed událostí, a tak je i čtenáři předkládá. Navíc někdy vedle sebe umisťuje části přímo na sebe navazující, jindy od sebe kapitoly dělí propast času, vyprávěcí perspektivy i tématu. Nelze mluvit o soustavném sledování hlavních postav. Proměnlivá je i dynamika. Šňůrka kapitol začíná pěkně zostra a napínavě, ale pak se dostává na zpomalené, zcela statické popisy předmětů, nebo analytické zachycení myšlenek, snových představ či převyprávění cizích příběhů. A ne vždy dociluje tento soubor nesourodých textíků nejvyššího účinku. I přesto ale zřetelně vyvstává nejen Hanemannův příběh, ale také obraz nových polských obyvatel, hlavně Petrovy rodiny.

 

Hned během prvních stránek si vnímavý čtenář nabere hrst důležitých detailů, které jsou pro další vývoj knihy určující. Zmiňme jeden příklad za všechny. „…paní Steinová scházela z mola v Glettkau na chodník u gasthausu a říkala panu Kohlovi: Vždyť to nemohlo být jinak. On to musel udělat. Bylo to silnější než on. Musíme mu odpustit….“ (s. 6) Německá jména, německé výrazy, pečlivě zachycené místní reálie. To vše od začátku jasně určuje úhel vyprávění – národní prvek tu hraje veledůležitou roli. Jedna kultura, ta německá, město nedobrovolně opouští, druhá kultura, polská, ho skoro podobně nedobrovolně zabydluje. Chwin ale tento dějinný přelom neztvárňuje ani tolik pomocí lidských postav a jejich myšlenek nebo chování. Předměty jsou mu mnohem vhodnějším materiálem, na kterém plasticky ukazuje, jak se proměna může uskutečnit. Proto také tolik jmen a názvů. Předměty totiž nevystupují v textu samy o sobě, ale spíš jako znaky, které vysílají zřetelné signály, jakým směrem změny postupují. Proto se hned na první straně knihy o čemsi hovoří u Steinů, lípy kvetou v Delgrück-Allee, po ulicích projíždí daimler-benz a vrátný čistí skla od Zeisse. A není pochyb, že se čtenář právě nachází v německém Danzigu. Pak se z Delgrück-Allee stává ulice Marie Curie Skłodowské, soused se jmenuje pan Wierzbołowski a těžké, solidní stříbro z Lübecku postupně vytlačují hliníkové vidličky značky Wars. A to už je čtenář bez všech pochybností v polském Gdaňsku. Prolínání a mísení dvou kultur se odehrává i pomocí dalších obrazů. První noc polských přistěhovalců se vůně jejich věcí promíchávají s vůni vyžehleného prádla německé paní domu. Hanemann učí polského chlapce Andrzeje němčinu a ten zaznamenává prudký střet melodií a tónů obou jazyků.

 

Líčení života předmětů není navíc jen prostým líčením jejich přejmenování. Stále častěji se dostává na hodnocení. Věci získávají nové majitele, mění svůj účel, ztrácejí svou krásu a chátrají. A to už není přeměna, ale zánik. „A utrpení glazury? Martyrium praskajících obkladů? Pohasínání niklu na čelech postelí? Tmavnutí vodovodních kohoutků z mosazi? Zelenání mědi? (…) A co nejbolestnější změny, nenápadně zraňující, lstivé, takřka nepozorovatelné? …už si nemůže vybavit starou barvu fasády domu Bierensteinových, přestože se v podstatě nic nezměnilo, jen omítka, lehce zaprášená sazemi, získala popelavou barvu.“ (s. 116–117) Vypravěč doufá v čtenářovu trpělivost a precizně na několika místech vyjmenovává celé kolekce domácích předmětů. Jako by chtěl udělat fotografii a zachovat v pomyslném archivu to všechno míjející i pro další generace.

 

V cizím prostředí Poláků žije Hanemann v tichu a s poklidným nezájmem. S povděkem si uvědomuje, že se takto dá žít. V mírnosti, vyhasínání všeho, tedy i nenávisti. Je vděčný za svou otupenou duši, za svou prázdnotu. Změnu v poklidném životě celého domu přináší dívka Hanka. Nic se neví o jejím původu, ale to nevadí. Je pracovitá, veselá, brzy zapadne do rodiny. Pak ji náhle Hanemann zachrání při pokusu o sebevraždu. A i když pro Hanku je to téměř nepřekonatelně nepřijatelná situace, pro Hanemanna představuje zásah druhému člověku do života zásadní obrat. Najednou začne jinak než dosud uvažovat o vině, trestu a smrti. A to jsou další velká témata tohoto díla. Jistě, od útlé knihy nelze čekat podrobný rozbor. Ale je dobře, že se jim nevyhýbá. V úvahách o období čtyřicátých a padesátých let musejí takové otázky nutně vystát.

 

Hanemann kolem tématu života a smrti krouží neustále. Je anatomem a je tedy zvyklý na mrtvá těla. Zároveň si významně připomíná jeden ze svých studentských rozhovorů. Otázka tehdy nestála, proč si lidé berou život, ale proč si ho většina lidí nevezme. Vždyť přece život není k vydržení. Vrací se mu nemilosrdné vzpomínky na utopenou lásku Luisu. Celý svět jeho německých přátel zanikl na lodi, která ztroskotala. O příbězích slavných sebevrahů několikrát hovoří se svým polským přítelem. Představa smrti mu tedy bez přestávky dělá společnost. Její stín se rozjasňuje teprve díky Hance. Hanemann si uvědomuje odpovědnost za její život, v němž ji záchranou přiměl pokračovat. Zprvu ho to dráždí stejně nepříjemně jako Hanku. Tím spíš, že si uvědomuje, že ho Hanka vylákala z klidu citové prázdnoty. „Hanemann cítil, že ztrácí klid. Nebylo to ani tak procitnutí, to se spíš jen tělo – zasažené spalujícím dotykem – probralo ze strnulosti. Nechtěl to. …Celý svět ženských věcí, které – jak se domníval – pro něj přestaly existovat, najednou vystoupil ze stínu a stal se krutě viditelný.“ (s. 138) Oba se o sebe začnou zajímat. Jejich společný útěk z Gdaňsku před komunistickými úřady zosobňuje mj. symbolické spojení dvou vyděděných, v nichž se překlenuje propast různorodých kultur.

 

Hanemann je kniha čtivá. Před nepolského čtenáře však může klást několik překážek. Pokud se od začátku alespoň přibližně neorientujete, jakou měl Gdaňsk historii a jak se zde střídalo německé a polské obyvatelstvo, jen tak se v textu nevyznáte. Chwin si totiž dává záležet především na detailu. Širší souvislosti, které by kapitoly zasadily do smysluplného kontextu, u svého čtenáře zkrátka předpokládá. A někdy se mu také mstí přílišná nesourodost jednotlivých částí. Jasnou a ucelenou linii zde totiž nenajdeme. Záměr lze pochopit: tak jako je svět Gdaňsku složitý a nejednoznačný, má i čtenář přímo v četbě tento zážitek nalézt. Změny tempa a skoky mezi motivy však někdy příliš nabourávají soudržnost celku. Pro českého čtenáře nicméně Hanemann z jiné strany objevuje naše vlastní téma. Téma českých Sudet, tedy míst, kde žili před válkou Němci, a kde dnes jen stěží nacházíme stopy jejich usilovné péče o krajinu. V tom mají Polsko i Česko podobnou zkušenost, ale po pravdě jen podobnou. Zatímco v Polsku se podle poválečných dohod přesunula polská hranice na německé území bez přímé vůle Poláků, a tedy i přesun Němců se zdál logický, v Česku jsme z vlastního území svým vlastním rozhodnutím vyhnali své sousedy.

 

Když Hanemann v Polsku v polovině devadesátých let vyšel, drtivá většina kritiků se shodovala, že drží v ruce jednu z nejlepších knih dekády. Oceňovali především její mnohovrstevnatost a obsahovou bohatost. Důležité bylo nepochybně i samo téma. Ukázat místo křivd a bezpráví, které bylo spácháno „na nás“, ale také „na nich“, na těch tradičně považovaných za nelidsky kruté. Na okraj se však ozvaly i hlasy, že ta mírnost, kdy se na tragické a vypjaté situace pohlíží skrze porcelánové šálky a vyžehlené cíchy ve skříních, nepřináší nejpřesnější pohled. Částečně tak tomu je. Pokud by někdo hledal v Hanemannovi ostré, až brutální nasvícení vysídlení a znovuosídlení, nedočká se ho. Ale Chwinovi to nemá smysl vyčítat. Jasně se zde projevuje, že Chwinova generace už nechce jen věrohodně zachytávat autentické skutečnosti. Mnohem spíš jde o hledání smíru. O smysluplné a do budoucnosti plodné spříznění toho starého i nového, co v sobě místa, s tak dramatickým zápisem jako Gdaňsk, mají.

 

Veronika Forková je doktorandkou dějin české literatury a teorie literatury na FF UK v Praze.

Text vyšel v časopise Souvislosti 17, 2006, č. 2.

19. 01. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881176 návštěv, dnes zatím 84 (3 online).