NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Tadeusz Konwicki: Bohyň

TADEUSZ KONWICKI: BOHYŇ. ROMÁNKEM SVÉ BABIČKY PROTI POLSKÝM NÁRODNÍM MÝTŮM

Veronika Forková

 

Krátce poté, co v Polsku poprvé vyšel román Tadeusze Konwického Bohiń (1987), přiblížil jej autor v jednom z rozhovorů: „Vše se děje v roce 1875 u řeky Wilji blízko Bujwidz, což je i městečko mého dětství. Bohiń je název malého statku, kde se příběh odehrává. Pouštím se zde do světa úplné fantazie a představivosti. Vymýšlím si totiž domnělý osud své babičky, matky svého otce. Nikdy jsme ji neviděl a neslyšel jsem ani žádná rodinná vypravování. […] Vymyslel jsem si románek své babičky, který probíhal 12 let po lednovém povstání, ve velmi smutné, ponuré době. Ona už tehdy nebyla příliš mladá, bylo jí 30 let; objevuje se mladší muž a – jasná věc – odehraje se románek. Závěr je dramatický.“

 

Vezmeme-li do ruky Bohyň (2004), poprvé v Čechách vydaný překlad románu, dozvíme se z obálky podobně o příběhu „…tragického milostného vzplanutí třicetileté hrdinky…“. Zdálo by se tedy, že věc je vskutku jasná: šlechtický románek na pozadí politického dění druhé poloviny 19. století. Ovšem čtenář, který zná alespoň trochu tvorbu Konwického, a především jeho texty z 70., 80. let, by musel překvapeně zaprotestovat. Počkat, počkat – Konwicki a šlechtický románek? Ten Konwicki, který během 80. let nenapsal žádnou fabulační knihu, ale sepisoval deníky, eseje, texty na pomezí dokumentu; ten Konwicki, který má za sebou tak ostré, groteskní výpady proti aktuální společensko-politické situaci v Polsku? Ten že píše nějaké sladké milostné románky?

 

Pro dnešní polské čtenáře představuje Tadeusz Konwicki spíš už jméno z historie, ale do počátku 90. let patřil Konwicki mezi nevýznačnější představitele polské kultury. Jeho osud zajímavě odráží celou poválečnou historii. Narodil se (1926) blízko litevského Vilniusu, tehdejšího polského Vilna, a atmosféra jeho dětství se stala nesmazatelnou součástí i inspirací jeho tvorby. To „litevské v něm“ ale neznamenalo jen magickou a originální zásobárnu témat. Především se do něj vrylo, že mu Někdo z východu ukradl jeho rodnou zemi, celý jeho svět. Otevřeně psát o ztrátě domoviny ale nebylo dost dobře možné. Během II. sv. války byl Konwicki členem AK (Armia Krajowa), podzemní vojenské organizace, která si poválečné uspořádání představovala zcela jinak než komunistická vláda. Sám Konwicki říkal, že to byla jen náhoda, že neskončil po válce s ostatními ve vězení. Pak přišla éra nové víry. Té se Konwicki zcela oddal a napsal nemálo nefalšovaných socrealistických románů. Velmi ostrý zlom přišel ovšem v roce 1956, který Polsko, jak známo, prožívalo mnohem dramatičtěji, než jak tomu bylo u nás. Konwicki tuto dobu popisuje jako osobně velmi, velmi těžkou. Tady někde vzniká rozhodnutí již nikdy nepracovat pro žádný, byť sebelépe se tvářící režim. Konwicki se tehdy pouští do jiných oblastí umění: píše scénáře, sám režíruje filmy – a má úspěch. I nadále se ale věnuje především literatuře; jeho kritické sondy do soudobé politicko-společenské situace jsou však stále ostřejší, až se nakonec uchyluje do podzemí. Zde v rámci neoficiálních vydavatelství, tzv. druhého oběhu, publikuje na přelomu 70. a 80. let hned několik svých velmi ceněných knih. Vedle těchto kritických sond se také vrací k tématu kraje svého dětství; mezi vilenské knihy patří i Bohyň.

 

Do příběhu vstupujeme jednoho slunečného rána léta roku 1875: slečna Helena Konwická vstává do svátečního dne svých třicátých narozenin a ihned od začátku tušíme, že tento den bude přese všechnu zdánlivou monotónnost zcela neobvyklý. Od prvních obrazů a slov se rozvíjí podivné napětí, nejistota, osudovost. Slečna Helena se vydává na cestu do kostela a my se během této jedné vyjížďky seznamujeme s nejdůležitějšími motivy, které se budou knihou stále prolínat. Helena hovoří se svým kočím o stárnutí, vybavuje si svou minulost: snoubence Petříčka, který zahynul ve velkém lednovém povstání; přemýšlí o tom, co vlastně od života očekává, co má dělat, pro co se rozhodnout. Přijde jí, že všechno už odněkud zná, neví ovšem odkud. Rozum zastírají podivné mrákoty, nebe se míchá s peklem. Den je horký, dusný, těžko se dýchá, země skřípe a vydává zvuky, jako by měl nastat soudný den. Starý odrbaný kočár se zchromlými koníčky jako by nemohl do kostela v blízkém městečku dojet, cesta se protahuje, vzdálenosti jsou relativní jako v horečnatém snu. A pak ke kočímu na kozlík přisedá pocestný: dost podivný muž – trochu jako student, trochu jako vandrovní řemeslník. Helena neví proč, ale hned cítí, že neudělala dobře, že dovolila tomu neznámému šklebícímu se Žiďáčkovi s vlasy jako oheň, aby s nimi cestoval – ale osud tomu tak chtěl. V městečku Bujwidz, které je plné Židů, čtenářovi už jen zbývá seznámit se s místním farářem Siemaszkem a také s Heleniným nápadníkem, snad až příliš uhlazeným hrabětem Platerem. A když se Helena vrátí z kostela domů, čeká na ni otec: mlčenlivý pan Michal Konwicki. Po potlačení povstání v roce 1863 se pan Michal zařekl, že již není o čem mluvit, a tak výmluvně mlčí.

 

Je to uzavřený kruh postav, pocitů, možností. Sledujeme umrtvený kraj po prohře, pustý čas po drastickém potlačení velkých revolučních nadějí polského národa. Není co dělat, nelze nic změnit. Napětí knihy stále houstne, zvlášť prostřednictvím nekonečného opakování týž motivů. Helena si bude stále jaksi nejistá, stále se bude sama sebe nerozhodně ptát, stále si bude uvědomovat svůj nepochopitelný neklid v přítomnosti Eliáše Širy, toho zrzavého Žida z Bujwidz. Pan Michal bude stále mlčet, stále se bude propast mezi ním a jeho dcerou, mezi ním a světem zvětšovat. Nápadník pan Plater stále nebude mít jistotu, zda se sňatek s Helenou nakonec uskuteční. Napětí se proměňuje v zoufalství, drobí se ve stagnaci i ve všezachvacující bezmoc. Napříč těmito ustálenými kruhy se vždy náhle zjevuje ztělesnění všeho nezkrotného i ohrožujícího – Žid Eliáš Šira, tak dráždivý svým vzhledem a svou nepatřičností.

 

Příběh tedy nabízí i další roviny, než jen milostné vzplanutí Heleny k podivnému a nevhodnému Židovi. Ostatně, kdyby měl na milostné zápletce spočívat úspěch knihy, jen stěží by Bohyň měla větší šanci. Jako milostný román je to totiž knížka úplně nemožná. Přece čtenář už na začátku ví, jak příběh dopadne (Helena prožije románek), ale na naplnění tohoto vzorce musí čekat nekonečné tři čtvrtiny knihy. Zdlouhavě musí číst Heleniny pochybnosti o pocitech vůči Eliášovi, když už o nich má jasno daleko před tím, než jim Helena konečně „propadne“. A pak jako vyvrcholení: místo radostné lásky se dostaví jen pachuť zakázaného a znamení v podobě počatého dítěte. Na úplný závěr otec vraždí milence své dcery.

 

To všechno, co vyplňuje čekání na závěrečnou pointu, se však pro čtenáře jen trochu znalého věci, tj. především čtenáře polského, proměňuje v hlavní sdělení knihy. Doba, ke které se kniha vrací, měla na osudy Poláků velmi tragický dopad. Ke konci 18. století se definitivně Polsko rozděluje na tři části, tzv. zábory. Dvakrát se pak během 19. století pokusí Poláci o velká povstání: první je listopadové v roce 1831, druhé pak lednové v roce 1863. Obě byla krutě potlačena a obě ve svém důsledku způsobila ještě větší represe a tlak od vládnoucích národů. Vilensko, kraj románu, bylo v ruském záboru a potlačené povstání se do něj silně zapsalo. Mladí, schopní vlastenci byli buď zabiti během povstání, nebo byli vyvezeni na Sibiř. Krajina byla vylidněna a zůstali jen ti, které ostatně můžeme potkat v Bohyni: starci, ženy, nějaké to služebnictvo, vesničané a Židé. Prázdno a pusto se zabydlilo nejen v krajině, ale i v lidech. Proto ten obraz stagnace, ztuhnutí: všechny naděje jsou pryč, teď už se jen pomalu zaživa umírá.

 

Zároveň je ovšem krajina románu plná tajemných duchů i historických upírů. Příroda nejen dotváří celkovou atmosféru napětí, odráží nejen nejednoduché vnitřní stavy hrdinů, ale zároveň zosobňuje i cosi podivného, temného, pokřiveného. Je to zčásti magičnost litevské krajiny, tak typická pro celou tradici polské romantické literatury, ale je to také symbol promíchané minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A tak se tu potkávají skoro všichni významní: v temných, nepřátelských lesích se ukrývá Schickelgruber, který loví lidi a říká se o něm, že spálil synagogu plnou Židů (obraz Hitlera), po kraji zběsile slídí Džugašvili, hovořící s gruzínským přízvukem (tedy Stalin), ve vyprávění s mihne Voloďa (Lenin), u cesty čeká popletený malý Žuk Pilsudských, mluví se o Mickiewiczowi, malé sídlo si zde hledá Puškinův syn.

 

Jedna ze soudobých recenzí označuje podobné aluze za drobnosti, které nemůže žádný cizinec pochopit – tak může promlouvat pouze svůj ke svému, našinec k našincovi. Stejně tak prý pouze pro ty své jsou určeny dlouhé citáty ze sebemrskačských a rouhačských poznámek pana Michala o Polácích a jejich truchlivém a hořkém národním osudu. Mohli bychom sem též zařadit symbolický význam divoké, rozporuplné postavy Eliáše Širy, Žiďáčka z Bujwidz. Co to je vlastně za člověka? Jako českou čtenářku mě nechává zcela klidnou, že pro Helenu je právě tento nevhodný nápadník tak přitažlivý. Proč ne: znamená všechno, jen ne nudu ohraničenosti a umírání, která je tak strašně vlastní celému Heleninu okolí. Ale v rámci polské kultury a tradičního žánru šlechtického románu je to obraz velmi dráždivý. A Konwickému navíc nestačí, že se polská šlechtična spouští s Žiďákem (a nevhodnost takového spojení si Helena připomíná bezpočtukrát), on Eliáše ještě vybavuje neobyčejným osudem bohatýrsky bojovného hrdiny za polskou svobodu. Žid – a bojovník v povstání? A přece: Eliáš zobrazuje polský národní osud a aby bylo vše zcela jasné, činí ho Konwicki dokonce svým dědečkem. Takové – byť nejspíš symbolické – přijetí židovských předků je přese všechno dost netypické. A je také netriviální připomínkou doby a míst, kde vedle sebe zcela přirozeně žili Poláci, Bělorusové, Rusové i Židé.

 

Jak lze tedy Bohyň číst? Jistě lze po ní sáhnout jako příjemné klasice. Je zřejmé, že to je solidně napsaná kniha a jistě potěší zručnost a barvitost, se kterou Konwicki historii své nikdy nepoznané babičky rozvíjí. Ale pouze jako milostný příběh je Bohyň čtením dost zdlouhavým. Nad pasážemi, kde se Helena sama sebe na cosi donekonečna ptá, lze snadno ztrácet trpělivost; celá kniha se motá ve víru několika příhod a gest. A navrch k tomu všemu – zaplňovat prostor náhle se zjevujícími a opět mizejícími postavami, jako jsou Džugašvili, Schickelgruber, Lenin i Pilsudský, je v rámci poklidného vypravování o jedné venkovské tragédii trochu příliš. Jistě, hovoříme o oblasti, kde se vlivy těchto velkých dějinných strůjců výrazně otiskly, ale nechce toho Konwicki na pár stránkách stihnout víc, než je únosné?

 

Mnohem zajímavější se mi zdá číst Bohyň jako dokument o Polácích a o polském myšlení ke konci 80. let 20. století. Konwicki se sice pouští do tradičního žánru „šlechtického románu“ a ta tradičnost zvolené formy je v porovnáním s předešlým způsobem dokumentačního psaní do očí bijící, ale volí si tak pouze jiný způsob, jak s tradicí, ne-li přímo stereotypy, bojovat a polemizovat. V mnohých směrech naťukává zásadní otázky polské historie, polské společnosti i kultury, všechny je podrobuje zkoušce a je velmi zajímavé sledovat, které rysy považuje za podstatné a které za problematické. Jak víme, Konwicki kraj svého dětství kolem Vilna nezobrazoval poprvé, ale ten kraj ve vyprávěních vždy vystupoval jako prostor, ve kterém – na rozdíl od ubohé, nemravné současnosti – ještě platily základní mravní hodnoty. V Bohyni se najedou ruší i tuto jistota a představuje se svět, ve kterém se hodnoty a rozdíly mezi dobrem a zlem míchají, svět, ve kterém jako by nic už nemělo smysl. Místo velkých hrdinů máme před očima lidi, kteří se mezi sebou nedokáží dorozumět; každý je sám uzavřen se svými problémy a o nic jiného se nestará. Konwicki se nevrací do historie proto, aby si odpočinul od tísnivé přítomnosti, ale aby opět, jako již tolikrát ve svých pozdních knihách, mohl hledat podstatu problémů, které ho aktuálně pálí. Nemaluje barvami 19. století obraz polské společnosti koncem 80. let století dvacátého? Překotné, také téměř revoluční polské roky 1980 a 1981 s tragickým koncem v podobě výjimečného stavu z prosince 1981 a pak postupně se šířící stav jakési „normalizace“ mají k atmosféře Bohyně poměrně blízko.

 

Konwicki se vždy zaměřoval na „polský problém“, jeho záliba v tisícím a prvním ostrém nasvícení osudových bodů polské historie a současnosti jsou pro polskou kulturu jistě pilířem k nezaplacení. Nejsem si ovšem příliš jistá, zda a nakolik může Bohyň promlouvat k cizímu čtenáři, který netkví v polské tradici tak hluboce a přirozeně jako rodilí Poláci. Kolik českých čtenářů může Konwicki navnadit, aby se s ním nořilo do bohatě konstruované sítě kulturně-historických souvislostí, symbolů, náznaků? Je bohužel možné, že sdělení příliš rafinovaně kóduje pro „své lidi“, a pro většinu z nás zanechává jen ten milostný románek. Jakési vcelku solidní nic proti ničemu.

 

Veronika Forková je doktorandkou dějin české literatury a teorie literatury na FF UK v Praze.

 

02. 10. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924266 návštěv, dnes zatím 45 (3 online).