NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Jarmila Cysařová: Muž, který tu chybí (Český novinář Jiří Lederer 1922-1983)

ČESKÝ ROZHLAS K ČESKO-POLSKÝM VZTAHŮ

Patrik Eichler

 

Nakladatelství veřejnoprávního rozhlasu Radioservis vydalo před několika týdny knihu JARMILY CYSAŘOVÉ Muž, který tu chybí. (Český novinář Jiří Lederer 1922-1983). (Radioservis, Praha 2006, 159 stran, 99 Kč). Připomíná tak nejen osudy významného levicového novináře, ale i některé kapitoly česko-polských vztahů.


Autorka při psaní příběhu Ledererova života vycházela hlavně z jím publikovaných textů a jeho pamětí Touhy a iluze vydaných v osmdesátých letech v nakladatelství 68’Publishers. Předkládá čtenáři shromážděný materiál, ale nesnaží se primárně o kritické hodnocení Ledererova života a díla.


Jen několik vět věnuje autorka Ledererovu životu do roku 1945. Zmiňuje ovšem, že se za druhé světové války dostává během totálního nasazení na několik měsíců „do okupované polské Swidnice“. I když Swidnice patřila Německu už před válkou, a nemohla tak být okupovaná, šlo o první Ledererovo setkání s budoucím Polskem. V létě 1945 vstoupil do sociální demokracie. Začal psát nejprve do jejího východočeského časopisu Hlas, posléze i do celorepublikového Práva lidu. V sociální demokracii se přiklonil na stranu fierlingerovské levice. Po sloučení strany s KSČ se v červnu 1948 stal i jejím členem.


Ledererovu náklonnost k Sovětskému svazu a Stalinovi uvádí Cysařová citací z výše zmíněných pamětí, kde Lederer psal, že jako mladí tehdy věřili, „že milióny sovětských vojáků umírají proto, že nás chce Stalin osvobodit, protože jsme mu blízcí“. Úmrtí Stalina nebo události kolem tajné zprávy o kultu osobnosti z XX. sjezdu KSSS z roku 1956 ale autorka reflektuje jen málo nebo vůbec ne. Správně konstatuje, že text tajné zprávy nebyl v ČSR zveřejněn. Což ovšem neznamená, že by její obsah nebyl znám. Do kontrastu k tomu ale staví, že „nezůstal … utajen těm, kteří … navštěvovali Polské kulturní středisko“. To je minimálně nepřesné, protože v něm text tajné zprávy k dispozici nebyl. Na jedné straně autorka považuje svou práci za odpověď na otázku, „oč skutečně usilovala občanská společnost v roce 1968 oproti stále se vracejícímu názoru o pouhém rozporu uvnitř KSČ“, na druhou ale často nedodává ke svým závěrům dost důkazů. Jistým problémem je nevysvětlování pojmů v původních Ledererových textech; dnešní čtenář si pod problémy dialektického materialismu stěží představí cokoli alespoň trochu konkrétního. V osobním životě se dovídáme o Ledererovu seznámení s jeho druhou manželkou, ale o té první se v práci nedozvíme ani slovo.


Podle autorky je z jeho článků v roce 1947 patrné ideové tápání, v letech následujících psal texty poplatné době. Nicméně vždy hájil svobodu slova, několikrát byl po střetu s mocí propuštěn ze zaměstnání. Po propuštění z časopisu fierlingerovské levice Směr po únoru 1948 a krátké vojenské službě se díky pomoci prof. Julia Dolanského dostal na stipendijní pobyt na krakovskou Jagellonskou univerzitu. Během roku 1949 se tak mohl důkladně seznámit se zemí, které věnoval významnou část svého života.


Uvolnění a události let šedesátých Cysařová Ledererovými slovy vysvětluje jako výsledek kritické činnosti komunistických intelektuálů. Cysařová zde z Tužeb a iluzí cituje, že „mnozí tito intelektuálové setrvávali v řadách strany, aniž by to odpovídalo jejich názorům a zájmům“. Obsáhleji potom uvádí Ledererovo stanovisko k setrvání v KSČ v době reforem šedesátých let. „Kdybych tehdy, někdy v polovině 60. let, vystoupil z komunistické strany, mé možnosti by se značně omezily. Například je pravděpodobné, že bych se v žádném případě neudržel ve vedení studijního oddělení rozhlasu. A to nebyla otázka finanční, takový plat bych dostal kdekoli jinde. Třeba v továrně. Ale zároveň by to znamenalo, že by se pro mě uzavřely všechny československé hranice – na Západ i na Východ. A konečně v důsledku všech těch opatření bych byl přišel o velmi cenné zdroje informací, které nebyly zajímavé jenom pro mě osobně. Proto jsem s rozmyslem v komunistické straně setrval, i když jsem už dávno komunistou nebyl, byl-li jsem jím vlastně vůbec kdy.“


Poprvé od poválečného stipendijního pobytu v Krakově se Lederer dostal za hranice ČSSR v roce 1963 – a opět do Polska, tentokrát už jako zaměstnanec studijního oddělení Československého rozhlasu. Pobýval tam i na jaře 1968, kdy z Polska do Literárních listů napsal reportáž Polsko těchto týdnů[1] o událostech tzv. polského Března 1968. Lederer si jistě uvědomoval souvislost mezi reformními požadavky polských vysokoškoláků a inteligence a českého reformního hnutí. Cysařová se ovšem tématu věnuje jen okrajově. Cituje např. Ledererova slova o tom, že je třeba, aby se Dubček nestal „naším Gomułkou“, ale nedodává neinformovanému čtenáři potřebný kontext k přínosnému uchopení této teze. Podobně okrajově autorka narazí i na věc, která, jak se zdá, byla komunistickým režimům společná – obavy vedení strany z toho, že otevřené domácí zpravodajství o cizí zemi může vyvolat negativní reakci daného státu. Tyto obavy byly přitom přítomné i v prohlášeních politiků, které bychom dnes označili za reformní.


Po invazi Lederer vystupoval proti nastupující cenzuře, na přelomu let 1969/1970 byl vyloučen z KSČ, žalován za poškozování státu světové socialistické soustavy a odsouzen na dva roky vězení, mj. i za článek Polsko těchto týdnů. To vše v době, kdy podobně kritické názory byly v samotném Polsku po pádu Władysława Gomułky již zcela běžné.


Po propuštění – po jednom roce – navázal na přerušenou spolupráci s exilem, zejména s časopisy Listy, Svědectví a České slovo. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Během sedmdesátých let sestavil knihy jako Když se řekne Werich nebo České rozhovory, později v exilu také titul ...a když se řekne Voskovec. V lednu 1977 byl znovu zatčen, odsouzen na tři roky vězení a na podzim 1980 pod hrozbou rozbití rodiny donucen k emigraci v rámci akce Státní bezpečnosti Asanace.


Na závěrečných zhruba třiceti stranách se čtenář může seznámit s Ledererovými textem Noční rozhovory se soudruhem Josefem Smrkovským, který poprvé vydal v roce 1974 ve svém Svědectví Pavel Tigrid. Ve fiktivním rozhovoru se zesnulým politikem zde Lederer hájí potřebu názorové stálosti bez ohledu na režim, který se momentálně zdá neporazitelný. Pokud se s režimem názorově rozcházíme, je podle Lederera nutné k boji proti němu využít všechny legální cesty uvnitř ČSSR. Do jisté míry text jistě můžeme považovat za ideové prohlášení reformních komunistů v polovině sedmdesátých let.


Práce Jarmily Cysařové je určena nejširšímu okruhu čtenářů. Škoda jen, že autorka místy pomíjí širší kontext popisovaných událostí a ne vždy svá tvrzení přesně argumentuje. Textu by prospělo také vysvětlení některých dobových a dnes již stěží uchopitelných pojmů spojených s ideologickými půtkami konce čtyřicátých let.

 

Patrik Eichler je studentem 4. ročníku historie a serbistiky na FF UK v Praze

 


   

[1] Celý text vyšel ve výborně připraveném sborníku Polsko a Československo v roce 1968 (sestavili Petr Blažek, Łukasz Kamiński, Rudolf Vévoda, Ústav soudobých dějin AV ČR, Dokořán, Praha 2006, 364 stran, 350 Kč), který se vzájemným vztahům ČSSR a Polska v roce Pražského jara věnuje podrobně.

 

07. 12. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 985589 návštěv, dnes zatím 534 (4 online).