NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Libor Martinek: Identita v literatuře českého Těšínska

Libor Martinek: Identita v literatuře českého Těšínska

Lucie Zakopalová

 

Literární vědce v 19. století vedla touha po syntéze, snaha popsat celý vývoj literatury a zahrnout všechny dostupné prameny. Mnohé projekty tak končily v polovině, protože přesáhly možnosti jednoho člověka. 20. století představami o celku, jednotě evropské i národní kultury a pokusy o objektivní popis materiálu ze všech aspektů otřáslo. Dnes hranice jazykové nahradil pohled areálový. Důraz je kladen na zvláštní a odlišné, proti monolitu národní literatury stojí vývoj regionální. I přesto musí badatelé vztah k celku promýšlet. Napětí mezi centrem a periferií je i jedním z ústředních bodů, z nichž vychází soubor studií Libora Martinka Identita v literatuře českého Těšínska.

 

Autor působí na Slezské univerzitě v Opavě a těšínská literatura je jedním z jeho odborných zaměření. Publikoval řadu dílčích studií, článků a knih zaměřených na tuto problematiku, mj. Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (Opava 2004), Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (Opava 2006) a Życie literackie na Zaolziu 1920-1989 (Kielce 2008). Recenzovaný soubor studií navazuje na habilitační spis Identita v literatuře českého Těšínska. Věnuje se vybraným problémům z historie literatury na Těšínsku a soustřeďuje se především na otázku lokální a regionální identity, kterou nechápe jako danost, ale pohyblivou strukturu, závislou na sociokulturním kontextu.

 

Libor Martinek v úvodu své publikace shrnuje některé základní přístupy k vnímání pojmu identity, sám pak metodologicky navazuje především na podněty francouzského filozofa a teoretika Paula Ricoeura, jenž poukazuje na dvojí chápání identity (vůči sobě samému a vůči druhým) a její závislost na jazykových kódech, naraci. Jeho pojetí dějin jako vyprávění Martinka inspirovalo ke stejnému pojetí identity, kterou „vypráví“ i literatura. Autor zároveň čerpá i z podnětů sociologie a dalších humanitních věd. Opavský badatel vnímá identitu pro její podmíněnost „prostředím kulturních institucí“ jako proměnlivou, ale zároveň nevyhnutelnou a nutnou pro sebeidentifikaci a život v současném, moderním světě. Literatura se potom stává jedním z prostředků rozumění okolí a světu. Klíčovým problémem regionální kultury i literatury je vztah k centru. Ten se v jejích dějinách samozřejmě proměňuje, ať už geograficky nebo ideově. Počáteční úvahy rozvíjí Martinek na příkladu těšínské literatury po roce 1990, jejíž dnešní stav porovnává i s dřívějšími vývojovými fázemi. Ukazuje různé funkce, které literatura v regionu plnila, především jako prostředek národnostního vymezení. V současné době ovšem autor pozoruje u spisovatelů sílící tendenci mísit jazykové a kulturní hranice. V úvodních kapitolách se Martinek dotýká i dalšího problému, spojeného se vztahem k centru a komplexem provincionalismu, otázkou adresáta – lokálního či univerzálního.

 

V rámci druhé, historicko-kulturní části, přináší opavský badatel sondy z dějin těšínské literatury. Přiznává přitom, že neusiluje o plnou a vyčerpávající syntézu, ale chce přiblížit vývoj regionálního písemnictví v dílčích sondách z diachronního i synchronního hlediska. Pro nedostatek odborných prací z této oblasti se však jeho soubor studií stává i jedním z východisek pro bližší seznámení s historií těšínské literatury, toto hledisko je zřejmě zohledněno i v kapitole „Nástin vývoje literatury Těšínského Slezska do roku 1920“, v níž autor shrnuje ve zkratce její dějiny od nejstarších památek a poukazuje i na problematiku jazykovou – rozdíly mezi oblastí polskou a českou. Tento oddíl pak tvoří faktografický podklad k obecnějším úvahám o identitě v dalších částech práce, v nichž se Martinek blíže zaměřuje na období od 19. století do současnosti. Zorným úhlem je pojem identity – v době národního obrození především národní, tedy polské a české, ale také myšlenky slovanské jednoty, jejímuž rozvinutí ovšem bránil odlišný vztah k Rusku. Poláci svého východního souseda a jednoho ze tří okupantů vnímali jako „nepřítele a vraha“ národa. Program slovanství byl populárnější v české literatuře Těšínska, Poláci po potlačení lednovém povstání tuto myšlenku zcela opouští. Spolupráce Slovanů se, jak uvádí autor, stala spíše praktickou každodenní nutností než vznešenou, ale obecnou myšlenkou, jako například v pražských obrozeneckých kruzích.

 

19. století a národnostní otázka byla pro vývoj těšínské literatury zásadní, i proto jí opavský badatel věnuje významnou část své práce. Kapitoly, které se zaměřují na problematiku národního obrození a myšlenku slovanství, představují nejen vývoj literatury v této době, ale i obecnější závěry o podstatě regionálního písemnictví. Autor poukazuje na další funkce, které literatura a literární kultura vedle estetického přínosu plnila, především byla jedním z prostorů vymezení národní příslušnosti a identity. Shromážděný materiál je jistě velmi cenný z hlediska vývoje lokálního písemnictví, podnětné a zajímavé by však bylo i srovnání se situací v polské a české literatuře „centra“. Nejde ani tak o konstatování jistého „opoždění“ v přejímání nových myšlenek a proudů nebo hodnocení kvality jednotlivých textů, spisovatelů nebo časopisů, které ve studii nacházíme, ale o širší kontext a porovnání autostereotypů, jež s identitou úzce souvisejí – obraz vlasti (domova), národní a lokální mýty, protiklad my/oni, vztah k jazyku. Komparativní sondy často odhalí další, skryté aspekty porovnávaného materiálu. Navázat by autor mohl i na základní díla zkoumající ustavování identity „centrální“ literatury na obou stranách hranice. Z polských prací například studie Jana Prokopa (Uniwersum polskie, 1993) nebo Franciszka Ziejky (W kręgu mitów polskich, 1977), v českém kontextu pak jistě práce Vladimíra Macury a Miroslava Hrocha, především Znamení zrodu (1983) a Na prahu národní existence (1999). Obě literatury poskytují zajímavý materiál, tvořily hlavní prostor formování národní identity – v Polsku v době neexistence státu v době záborů, u nás potom v době vlády Habsburků. Jednu z možných cest Martinek dokonce naznačuje, když se v krátké kapitole věnuje těšínské recepci díla jednoho z nejvýznamnějších představitelů polské romantické literatury, Adama Mickiewicze. Podněty sémiotického pohledu na literaturu, jak je využil Vladimír Macura, by zde mohly otevřít nový, regionální pohled na formování národních mýtů a stereotypů. Takový potenciál má i hodnocení vývoje slovanské myšlenky na Těšínsku nebo portrét Henryka Jasiczka, v němž Martinek na příkladu pamětí jednoho představitele těšínské kultury představuje pnutí mezi lokální a internacionální identitou.

 

Nejinspirativnější podněty se objevují v závěrečné části Martinkovy studie, kapitole „Literatura Těšínska jako literatura pohraničí“, v níž se autor z několika stran vrací k otázce regionální literatury a jejího postavení. Zde se opavský badatel dostává k základním východiskům své badatelské práce i vlastního přístupu k materiálu. Především zdůrazňuje své zaměření na literaturu, jež snese srovnání s univerzem národního (či šířeji evropského) písemnictví, při němž stranou ponechává texty bez estetické funkce, učebnice nebo publicistiku. Zajímá ho tedy elitní a reprezentativní část těšínské literatury, která pro něj není jen etnologickým faktem či elementem folklóru. Pro další zkoumání současného polského a českého písemnictví na Těšínsku postuluje rovněž nutnost nevnímat obě oblasti odděleně, ale chápat jejich provázanost. Dává přednost otevřenému pojetí lokální literatury, proti tzv. regionu v tradičním, úzkém pojetí, kdy je oblast geograficky pevně vymezena a klade se důraz na lidovou kulturu, staví tzv. synergion, v němž se menšinová literatura stává součástí mnohočetných systémových vazeb. Autorovo zaměření na elitní literaturu vyostřuje znovu i již zmíněný a zásadní problém regionálních literatur: touhu vymanit se z úzkého okruhu lokální kultury, ale zároveň neopustit svébytnost a jedinečnost. Vztah centra a okraje tak do regionálního písemnictví vnáší nové napětí, v českém kontextu ovšem viditelné i v literatuře „centrální“ ve vztahu k evropské (a světové) tvorbě. Své obecné teze Martinek rozvíjí na příkladu časopisu Weles. Literární revue vycházela nejprve od roku 1996 ve Vendryni a v Třinci, o pět let později se však jeho redakce přestěhovala natrvalo do Brna. Elitní literární kultura, kterou prezentoval i verši jednoho ze zakladatelů a redaktorů, básníka Bogdana Trojaka, neměla v místě svého lokálního působiště prakticky žádný ohlas. Zapojovala se organicky do celku literatury a kultury „centra“ a vytratil se tak lokální čtenář. Zaměříme-li se tedy, jak to činí opavský badatel, na nejreprezentativnější osobnosti a díla regionální literatury, často se dostáváme paradoxně mimo ni. Nabízí se tedy otázka sepsání dějin lokální, například těšínské literatury, z hlediska čtenáře – pravděpodobně by se tento obraz zásadně lišil od předkládaných verzí, které se soustřeďují na výrazné osobnosti národního obrození či nejlepší ze spisovatelů, ale pomíjí jejich skutečný vliv na regionální společenství. Tyto otázky Martinek naznačuje, v této studii ovšem dále nerozvádí. Soustřeďuje se spíše na identitu autorů a navrhuje na základě východisek polské slavistky Marie Dąbrowské-Partykové dvojí možný postoj: uzavřený (vymezení vůči centru a zaujetí obranné pozice) a otevřený (přejímání podnětů centrály při zachování vlastní svébytnosti, literatura regionální jako alternativa k centru).

 

Martinek přirozeně promýšlí podněty polské i české literární vědy a historie, některé užitečné pojmy potom aplikuje i ve svém materiálu. Orientuje se v obou oblastech a obohacuje svou práci o podněty ze sousední badatelské tradice. Patří mezi ně např. termín „kresy“ a „kresová literatura“, jehož se opavský badatel dotýká v úvahách o literatuře pohraničí. Tyto pojmy nejsou v českém vědeckém kontextu známé, v polském prostředí naopak zcela jednoznačně určují celou oblast bádání, zkoumání děl autorů z bývalých východních území Rzeczpospolité (dnes části Litvy, Běloruska, Ukrajiny), která připadla po 2. světové válce Sovětskému svazu a jejichž obyvatelé zasídlili oblasti západní, nedobrovolně opuštěnou Němci. Tzv. kresová literatura bývá spojována i s literaturou „malých vlastí“ a svým tématem se vztahuje k opuštěnému a ztracenému domovu a nostalgicky či myticky zobrazuje krajinu dětství a mládí. Pohraniční těšínská literatura by zdánlivě mohla do tohoto vzorce zapadat, nicméně Martinek správně ukazuje, že v těšínské literatuře nacházíme spíše vztah opačný, autoři odkazují ke ztrátě vlasti „velké“ – Slezska. Může-li nám tento termín pomoci, pak spíše v užším popisu geografickém či etnografickém, ve smyslu jeho významu „okraj, břeh“.

 

„Hraniční“ situace těšínské literatury a především identity samotných tvůrců (polsko/české, slovanské/národní, regionální/centrální) byla i základní problémovou osou celé práce „Identita v literatuře českého Těšínska“. Tento úhel pohledu umožnil autorovi poukázat na mnohé problémy, které by v syntetické práci nemusely vyvstat. Zejména se jedná o otázku vztahu centra a okraje, identity spisovatelů a účastníků regionální kultury nebo její vývoj ve vztahu k národnostní otázce. Zajímavým obohacením by se, jak bylo řečeno, mohlo stát komparativní hledisko, srovnávací sondy do vývoje literatury „centra“ – polského i českého. Proti zkoumání elitní literatury bychom mohli navíc postavit i hledisko recepce a lokálního čtenáře. Osvětlila by se tak méně známá tvář regionální literatury – tedy každodenního života společenství. Všechny tyto možné cesty Martinek ve své práci naznačil, můžeme proto očekávat, že se k nim ve svých dalších studiích vrátí.        

 

 

Martinek, Libor. Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (studie)

Slezská univerzita v Opavě, Opava 2009

 

 

Recenze vyšla ve Slovanském přehledu 1-2/2010

 

12. 09. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 1012306 návštěv, dnes zatím 60 (2 online).