NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Bití a nebytí (W. Kuczok: Smrad)

BITÍ A NEBYTÍ

Lucie Zakopalová

 

„Dej si pezer, nebe desteneš ne zadek,“ straší hlavního hrdinu jeho strýc, starý mládenec. Zatímco jeho výhrůžky vzbuzují jen posměšky, gumový karabáč otce, který dopadá bez varování, často jako „promlčený trest“, děsí nejen dětského hrdinu, ale ještě dospělého vypravěče. Román Smrad Wojciecha Kuczoka získal v roce 2004 nejprestižnější polskou literární cenu Nike a proslavil předtím méně známého autora, slezského básníka a především povídkáře. Kuczok je také filmovým kritikem a právě Smrad má i svou filmovou podobu, ke snímku Šrámy Magdaleny Piekorz napsal scénář.

 

Zajímavější kořeny Kuczokovy současné tvorby ale skrývá jeho básnická tvorba, ve volném poetickém uskupení „Na divoko“. Autory spojoval především slezský původ, inspirace drsným prostředím výsypek, komínů továren a rozpadající se industriální krajiny. Slezsko, uzavřené v sobě, tvrdé a po léta utvářené mísením německých, polských a českých tradic, dává Kuczokovi do rukou drsnější zbraně než autorům, kteří pochází třeba z litevsko-běloruské krajiny jezer, bývalých polských území na východě. Cítíme smrad otcova propoceného nátělníku a ponožek, polévkového polotovaru, bičíku, který trestá…smrad strachu a ponížení. Smrad je nejběžnější, takřka něžné oslovení syna. V antibiografii, jak zní podtitul, se vypravěč vrací do svého traumatického dětství, noří se až ke kořenům vlastní rodiny, k základům domu, jenž po léta obývá a s nímž je symbolicky spjata i její existence. Román se drží svého malého hrdiny, ale až na výjimky mu nenechává prostor pro vlastní, dětské nazírání světa. Příběh vypráví dospělý vypravěč, jenž ve svém traumatickém dětství hledá vlastní identitu. I výprask otce a plivance na ulici byly totiž důkazem, že existuje, zatímco v současnosti jako by nebyl. Časová pásma, na něž je román rozdělen – Předtím, Tehdy a Potom – tomu odpovídají. Nejvíce prostoru se dostává minulému, budoucí směřuje k apokalypse, vyjadřující snad dezorientaci, neschopnost žít vlastní život bez výchovné rány. A přítomnost? Doprovází nás po celou dobu: vyprávím, ale nejsem.       

 

Dva krajní body přístupu k dětskému hrdinovi v polské literatuře 20. století představují Witold Gombrowicz a Czesław Miłosz. Text podšitý dítětem, groteskní adorace „zadničky“ a „zelenosti“ ve Ferdydurke proti mytizaci vlastního dětství (nejen) v románu Údolí Issy. Jazykovou vynalézavostí se Wojciech Kuczok blíží k argentinskému emigrantovi, polského nositele Nobelovy ceny za literaturu zase připomene v pasážích, které líčí osudy vlastní rodiny a jejího domu v rodném Slezsku. Nedostačuje jim ale pravým talentem romanopisce: chybí razantní závěr, scelující gesto. Jakoby vypravěč v závěru znejistěl. Smrad vyniká především v dílčích pasážích, drobnějších minipovídkách. Virtuozity pak dosahuje v jazyce. Zde narážíme na největší úskalí – převod polského textu do češtiny. Překladatelka Barbora Gregorová stála před problémem, jak se vyrovnat s různohlasím postav, především slezských nářečím. Zocelená Dorotou Masłowskou a dalšími oříšky se ovšem nezalekla a rozsekla gordický uzel rázně: právě těšínskou „goralštinu“ nechala v původní formě. Text se tím pro českého čtenáře cizokrajnější, ale je zachováno autentické kouzlo promluv, třeba malebných nadávek hrdinovy matky („Ty pieróński kurwiorzu, ty szmaciorzu, ty luju cmyntarny, jo ci dóm!!!“). V polštině ale plní nářečí trochu jinou funkci, je více groteskním elementem, bližším a srozumitelnějším.

 

Jazyk charakterizuje každou z postav, nářečí zde není jediným ozvláštňujícím prvkem. Strýcova vada řeči se naplno rozvíjí v celém uzavřeném příběhu a jeho milostných peripetiích pod dohledem sestry, staré panny a pobožnůstkářky. Nejvíce prostoru ale dostává otec, chlapák a hlava rodiny. Jeho příkazy, průpovídky, rady, rčení, domlouvání, občasné něžnosti a častější nadávky snad nezabírají tolik místa, ale určují, co se bude dít. Kdo bude poslouchat, kdo se bude bát, kdy se bude jíst, kdy poslouchat hudbu… Nemají formu dialogu, nečekají na odpověď nebo, nedejbože, protest. Nevyznačují se ani vynalézavostí, často se opakují. Pro každou situaci je připravena promluva. „Žurek sníš, zesilníš.“ během jídla, „Kdo nectí otce-matku své, do pekla se propadne.“ v mravokárných proslovech, „Ještě budeš?“, když dopadá úder gumového karabáče, zlopověstného bičíku, jímž otec vychovává všechno, co mu patří a je slabší: lidská a psí mláďata. Bití je důkazem citu, mužnosti, otcovství. Dítě, které se bojí trestající ruky se bez ní cítí ztraceno. Bez bití upadá do nebytí. Stín otcovského domu vypravěče tíží tak, že ho nakonec umlčuje.

 

 

Recenze vyšla v časopise Host 1/2010

12. 09. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 1012306 návštěv, dnes zatím 60 (2 online).