NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Polsko bez rukou a bez nohou (S. Chutnik: Dzidzia)

V polském veřejném prostoru se v posledních letech hlasitě ozývají nejen polští feministé, ale především polské feministky. U příležitosti 8. března, tedy Dne žen, se v několika polských městech vydala do ulic tradiční, letos již 11. Manifa – průvod nejen mladých nejen žen, které chtějí upozornit na to, že v Polsku stále ještě nejsou lidská práva vždy také právem ženské části populace. Jednou z výrazných postav polského feministického hnutí (vedle kupříkladu svých spisovatelských kolegyň Ingy Iwasiów nebo Bożeny Umińské-Keff) je Sylwia Chutnik (nar. 1979), kulturoložka, absolventka gender studies na Varšavské univerzitě a předsedkyně nadace MaMa, která se zabývá postavením a problémy polských matek. Při psaní svého nejnovějšího románu Dzidzia vycházela dle svých vlastních slov mimo jiné z řady zkušeností a osobních příběhů, s nimiž se při své práci setkává. (Připomeňme jen na okraj, že za svoji předchozí knihu Kapesní atlas žen získala v roce 2008 cenu Paszport Polityki.)

 

Dzidzia je „knihou historickou, ba politickou“, jak pravila sama autorka během jejího nedávného varšavského představení. Historickou proto, že se dotýká řady tradičních sporů, které Poláci vedou o sobě samých, případně sami se sebou. Zčásti navazuje na autorčin zájem o neheroické životní osudy polských žen za Varšavského povstání (Sylwia Chutnik je například spoluautorkou dokumentu Powstanie w bluzce w kwiatki. Życie codzienne kobiet w czasie Powstania Warszawskiego) – v motivu, který celou knihu otevírá, lze vysledovat navázání na předchozí autorčin román. Děj nás totiž zavádí do časů Varšavského povstání, kdy babička hlavní hrdinky Dzidzi nemilosrdně vydá Němcům na smrt matku s dcerou, jež se u ní ukrývají. Předtím je stihne obrat o nejcennější oblečení (zelený kabát pak její dcera nosí ulicemi současného varšavského předměstí...). Úvodní rozehru završuje Chutnik „anekdotou“, která dobře zrcadlí její vlastní vztah ke kultovní polskosti:

 

Leží dvě ženský na cestě: stará a mladá. Jde kolem Polák a Němec, Rusák se dívá zpoza keře.

A ten Němec říká: hej ty, o co se vsadíme, že probodnu srdce se zavřenýma očima?

Vtom vyskočí Rusák a říká: já dokážu probodnout dvě srdce najednou.

A Polák neříká nic, jen rychle sundá boty z obou těl a utíká.

 

Kniha Sylwie Chutnik je rozhodně nevybíravá, jde-li o kritiku tradičního pohledu na polskou historii, ale i současnost. Trochu ve stopách slavného Památníku z Varšavského povstání Mirona Białoszewského chce nabídnout jiný pohled na oficiální historii Polska, jak ji dodnes znají polští školáci nebo jak ji v podobě jakéhosi kultu povstání pěstuje značná část polského, zejména pravicového spektra (vzpomeňme jen na román Kinderszenen Jarosława Marka Rymkiewicze – ukázka z knihy vyšla loni v českém překladu v časopisu Babylon 2/XIX). Neméně podstatnou otázkou, kterou si klade, je ovšem rovněž způsob, jakým se tato „vlastní minulost“ promítá do dnešního světa a života lidí a co nám dnes tato minulost říká.

 

Proto je osud hlavní hrdinky knihy, šestnáctileté dívky Karolinky alias Dzidzi, její matkou vnímán jako trest – trest za válečný hřích její vlastní matky (ano, té, která „za kabát“ vydala dvě Polky do rukou Němcům). Tady je třeba dodat to podstatné: Dzidzia se své matce narodila jako čtvrté ze čtyřčat. Ostatní tři děti s manželem společnými silami udusili hned po narození (ačkoli jednoznačná vina v dosti zapeklité scéně nakonec, zdálo by se, nepadá ani jednoho). Poslední dítě, Dzidzia, se narodila opožděně, mentálně postižená – a bez rukou i nohou. „Hrozné, odporné, ale i trochu fascinující...“ Dzidzia není jen tragédií sama pro sebe a pro svou matku, ale je i dědictvím minulosti a neustálou připomínkou jakési rodové viny. Je tak trochu symbolem tíživého svědomí Poláků (ač se tomuto srovnání autorka při premiéře knihy bránila sebevíc).

 

Sylwia Chutnik rozehrává komplikovanou hru minulosti s přítomností, minulosti individuální i kolektivní, přítomnosti minimálně komplikované (tady mnohdy problesknou autorčiny feministické postoje – a její portrét světa, v němž musí osamělá matka s postiženou dcerou na předměstí metropole žít, je velmi plastický, a přes všechnu absurditu a hyperbolu – bohužel – i velmi uvěřitelný). Pracuje přitom s tak absurdně nadsazenými kategoriemi a tak syrovou groteskou, že... Ocitujme raději autorku samu: „Dzidzia je tak absurdní, že je až symbolická.“ Román tak nabízí řadu různých interpretací a způsobů čtení, chce být kritický, polemický i provokující zároveň. Provokace však v tomto případě nemíní směřovat k lacinému šokujícímu efektu. Otázky, které si Sylwia Chutnik klade, bohužel mnohdy až tak odtržené od reality nejsou. Scény, v nichž dvě sociální pracovnice Dzidziu od matky odnášejí, aby ji svěřily do péče místní farnosti, kde pak jakožto zdejší mučednice-atrakce visí nad oltářem, aby ji nakonec po pokusu o „útěk“ rozvášněný dav téměř ukamenoval a nechal ležet na kolejích, kudy za okamžik projede ranní vlak, mohou budit pochybnosti co do své „estetičnosti“ (konec konců proč ne, i po zákonitostech této kategorie se autorka ptá), ale ve své vypjaté absurditě nejsou nevypovídající. A to nejen jde-li o téma sociální či – široce pojímáno – feministická. Příkladnou diagnózou části dnešní polské společnosti může být i jazyk řady postav, odrážející dosud živé stereotypy („židovský torzo“, vyžírky, navíc ještě sociálkou živený“, "babička zrádkyně Poláků, rodina teď zrádkyně Gołąbek“ – čtvrti, kde Dzidzia žije, „invalidní kurva“ – i tak se v románu o Dzidzie píše...).

 

Podle slov autorky bylo psaní tohoto románu jakousi její osobní, soukromou válkou s tradičně vymezovanou polskostí (nejen již zmíněný Rymkiewicz je příkladem toho, kterak mezi Poláky tradiční, namnoze ještě takřka sienkiewiczovské, heroické, konzervativní a jaksi fatalistické vidění vlastní tradice stále tvrdošíjně žije). A byť se autorčina specifická poetika nemusí zamlouvat každém a byť její román trpí některými příliš okatými oslími můstky a možná by si zasloužil propracovanější rozvinutí fabule, téměř se nabízí říci – jen houšť, a větší kapky.

 

 

(Překlad citací z text M. B.)

Sylwia Chutnik: Dzidzia. Świat Książki, Warszawa 2009.

 

Ukázka z románu Kapesní atlas žen (v českém překladu, zdroj: iLiteratura)

 

 

12. 03. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924266 návštěv, dnes zatím 45 (2 online).