NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Ledové království Jacka Dukaje (J. Dukaj: Led)

LEDOVÉ KRÁLOVSTVÍ JACKA DUKAJE

Michala Benešová

 

Zajímavým fenoménem současné polské literatury se zdá být prostupování literatury tzv. umělecky náročné a literatury populární. Jinak spíše paralelně se rozvíjející domény, pro něž platí poněkud odlišná vývojová pravidla – „vysoký“ román a „nízké“ žánry sci-fi, fantasy či detektivky –, se v Polsku v posledních letech plodně prolínají a v době usilovného hledání čehokoli, co by mohlo skomírající prozaická schémata oživit, nabízejí cestu sice nikoli a priori novou (vždyť prolínání tzv. vysokého a nízkého umění se vine celým 20. stoletím, od avantgardy až po postmodernu, která jej dovádí ke krajnostem, až se pojmy „vysoké“ a „nízké“ zcela vyprazdňují a kategorie žánrů a jiných hranic přestávají hrát roli), ale v kontextu vývoje polské literatury, jež si vždy na umění a literatuře jakožto nositelce estetických i mravních hodnot zakládala, přeci jen svěží a inspirativní.

 

Silnou tendencí se tak v polské literatuře posledních dvaceti let stalo využívání fabulačních schémat, způsobů stylizace postav či řetězení děje známé z populární literatury. Postupy a schémata tradiční pro umělecky náročnou literaturu byly naopak naplňovány novými, mnohdy atraktivními obsahy. Předzvěstí této vlny se staly již na konci 80. let romány Stefana Chwina, psané ještě pod pseudonimem Max Lars (Człowiek-litera, 1988; Ludzie-skorpioni, 1989). O historickou romanci se opíral Tadeusz Konwicki v Bohini, kriminálním půdorysem pak opatřil své Czytadło, podobně jako využívali prvky kriminálních příběhů Paweł Huelle (Weiser Dawidek) nebo Stefan Chwin (Hanemann). Román E. E. Olgy Tokarczuk využíval motivů duchařských historek, Siostra Małgorzaty Saramonowicz byla označována jako variace na thriller, román Madame Antoniho Libery, přeložený před několika lety také do češtiny, je pak bohatou směsí prvků romance, detektivky i výchovného románu.

 

Na tradici detektivního či kriminálního románu v posledních letech s úspěchem navazuje vratislavský patriot Marek Krajewski (česky letos konečně vyšla jeho Smrt v Breslau), pro mnohé zcela novým jménem se pak stal Jacek Dukaj – úzkým okruhem čtenářů fantastické literatury, ale i kritiky věnujícími se této tematice sice vysoce hodnocený, v širším povědomí čtenářů i kritiků však pro svou jednoznačnou „profilovanost“ dlouho opomíjený. Jacek Dukaj o sobě dal navíc vědět hodně nápadně. Ač má na svém kontě již několik objemných děl (romány Czarne oceany a Inne pieśni získaly cenu Janusze A. Zajdla určenou pro nejlepší polské knihy žánru fantasy), dobýt oblasti mnohým autorům sci-fi zapovídané se rozhodl opusem, který čtenářskou recepci sám o sobě příliš neusnadňuje.

 

Dukajův román Led (Lód) čítá téměř jedenáct set stran, nutno dodat, že vytištěných velmi drobným písmem. Kniha usnadňuje čtenářům práci snad jen lehounkým papírem – jinak se Dukaj představil jako autor neobyčejně rafinovaný, který se nechce nechat spoutat žádnými žánrovými či jinými škatulkami a který si dokázal vypěstovat cit pro velké epické příběhy, dnes tak často postrádaný.

 

Specifické postavení jeho románu v soudobé produkci je dáno nejen zdařilým prolnutím motivů typických pro sci-fi či fantasy a postupů umělecky i intelektuálně nezvykle rafinovaných, ale také autorem deklarovanou návazností na tradici prózy 19. století, rozuměj na velkou epiku. Tomu odpovídá dějová bohatost Ledu, napínavý příběh plný neočekávaných a překvapivých zvratů a oživení epické tradice, jdoucí proti celé řadě výrazných tendencí, které se v polské literatuře objevily po roce 1989 (tzv. mytizační tendence, úspěch neepické prózy např. v podobě textů i u nás známé Magdaleny Tulli, postmodernistické experimenty např. Manuely Gretkowské či novodobé silvy akcentující rozpad jakékoli jednoty, tematické, stylové i žánrové).

 

Pokud jsme zmínili otázku žánrovou, je třeba dodat, že autor Ledu sahá pro inspiraci nejen do tradice tzv. populárních žánrů (situování děje do tzv. alternativní historie odpovídá jedné z odnoží fantasy literatury, záliba v technických a fyzikálních vynálezech a úkazech upomíná na sci-fi), ale vypůjčuje si také některé charakteristické rysy Bildungsromanu (jehož základní schéma ostatně s oblibou využívá fantasy literatura obecně), filosofického traktátu (celým textem se proplétá duch polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, nejen v doprovodných mottech a citátech zaznívajících z úst jednotlivých postav, ale také v podobě intertextuálního dialogu s jeho koncepty etiky, praxeologie či reismu), rozsáhlé společenské a historické fresky, nevyhýbá se alegorii, zahušťuje svůj text četnými odkazy a aluzemi (od řady filosofických či náboženských systémů přes mytologie sibiřských národů až po dobový vědecký diskurs, ovšem řádně fantaskně přibarvený). Na své si tak přijde jak čtenář toužící po dobrodružném příběhu, tak ten, koho baví rozplétat komplikovaná intertextuální vlákna.

 

Široce zakrojený příběh Ledu začíná v roce 1924 v alternativní realitě světa navždy proměněného dopadem tajemného meteoritu do tunguzské oblasti na Sibiři. Spolu s hlavním hrdinou, zprvu nenápadným studentem Benedyktem Gierosławským, se ocitáme ve Varšavě, která však není hlavním městem nově vzniklého samostatného polského státu, ale součástí stále se rozrůstajícího impéria Romanovců, jemuž vládne car Mikuláš II. Samostatné Polsko ve světě Ledu neexistuje, historie zamrzla v roce 1908, k první světové válce ani říjnové revoluci nikdy nedošlo. Ti, kteří ještě usilují o polskou samostatnost, v čele s Józefem Piłsudským, prohráli v roce 1912 další z řady povstání, a Roman Dmowski byl zavražděn jako carský kolaborant… Hlavní roli Dukajova příběhu „trochu jiných“ evropských dějin si nárokuje podivný „Led“, jenž se dostal na Zem spolu s meteoritem. Dukaj před čtenáři jen velmi pozvolna rozplétá, co je tajemná hmota vlastně zač, a zručně tak buduje atmosféru napětí, přiživovanou mj. množstvím technických či fyzikálních odboček odhalujících neobyčejné vlastnosti ledové hmoty.

 

Nutno dodat, že Dukajovy popisy „zamrzlé skutečnosti“ alternativních dvacátých let minulého století jsou mistrně zkonstruované a jejich nápaditost prozrazuje autorovu zálibu ve fantasknu. Vždyť dopad meteoritu vyvolal nejen proměnu sibiřských hornin v nový typ minerálu, „tungetyt“, jehož těžba ovládaná společností Sibirchożet vynáší obrovské zisky, ale po světě se pohybují tajemné „lute“ (v tomto kontextu obtížně přeložitelný výraz, jinak v polštině označující měsíc únor), jakési položivé pohybující se formy ledu, cestující po severní polokouli „Cestami mamutů“, vystřelující tu a tam ze země a zmrazující vše, co se k nim přiblíží…

 

Ústřední hrdina románu, Benedykt Gierosławski, náruživý karetní hráč a notorický dlužník, splňuje kritéria nezbytná pro půdorys Bildungsromanu, jehož Led do značné míry využívá. Zprvu nenápadný mladík stranící se veřejného dění se stává nedobrovolným „hrdinou“ nikoli pro své schopnosti či znalosti, odvahu či touhu po moci, úspěchu, nebo snad dokonce spravedlnosti, ale spíše proti své vůli. Jeho otec byl totiž pro své nebezpečné kontakty s Piłsudským, nevzdávajícím se dosud svých ambic vybojovat pro Polsko nezávislost, poslán na Sibiř.  Syn se má vypravit za ním a zjistit, co je pravdy na tom, že jeho otec dokáže rozmlouvat s „lutymi“. Jeho cesta na Sibiř zabírá v románu více než 400 stran – kolem hlavního hrdiny se rojí zástupci průmyslových korporací, tajných služeb, cizích vlád, náboženských sekt, teroristických organizací. Dukaj nám předestírá celou galerii svérázných postaviček, majících – místy až trochu křečovitě – demonstrovat úpadek společnosti ženoucí se za zisky, mocí, zprofanovanými verzemi pravdy. Arzenál dějových odboček disponuje vraždami, záhadnými zmizeními, filosofickými disputacemi, historickými a politologickými výklady intelektuálně založené části osazenstva vlaku, ale i milostnou aférkou hlavního hrdiny. Ten cestou dozrává, následné takřka iniciační setkání s „lutymi“ jej definitivně proměňuje. Stává se mocnou postavou, v závěru (zdánlivě?) triumfující. Dukaj završuje svůj složitě vystavěný příběh nápadem založit společnost produkující historii – Benedykt chce s pomocí zbytku tungetytu zmrazovat a odmrazovat dějiny, jak se mu zlíbí.

 

Pracuje-li Jacek Dukaj se známým motivem „alternativní skutečnosti“ (který využil již ve svých předchozích dílech: Inne pieśni zachycují alternativní svět založený na předpokladu, že antické pohledy na fyziku a techniku byly správné, Perfekcyjna niedoskonałość se odehrává ve 29. století, kdy si lidstvo podmanilo nejen fyziku, ale i metafyziku, díky čemuž může pozměňovat fyzikální zákonitosti), pak je logicky jedním z nejzajímavějších motivů knihy právě způsob, jakým autor svou vizi nenaplněné, resp. pozměněné historie pojímá. Dukajovo „coby kdyby“ se zde opírá o důkladnou znalost toho, „co je“ – v knize lze odhalit celou řadu více či umně zašifrovaných zpráv o nás samých, o světě, v němž aktuálně žijeme, i o chybách minulosti, které jako by se v cyklické perspektivě nepoučitelně opakovaly. Tytéž mechanismy usilují ovládnout i svět Ledu. Alternativní dějiny mohou odpovídat duchu četných postmodernistických teorií o pluralitě historie, množství jejích možných výkladů a verzí, úvahám o fikcionalizaci historie (nad textem se ostatně vznáší duch nejen Haydena Whitea – historie je „jen“ textem, dá se tedy „přepsat“).  

 

Led proto nastoluje řadu otázek, které si Poláci nejsou zvyklí pokládat, resp. na ně neradi hledají odpovědi: Je Polsko jako stát nezbytností? Není dílem náhody? Jaká je role samostatného Polska? Co nás stojí svoboda? Jak dalece funguje paralela let 1918 a 1989? Někteří spíše levicově orientovaní polští kritici ostatně vnímali Dukajův román jako potvrzení teze namířené vůči polské pravici, že totiž rok 1918 nebyl jednoznačnou daností, samozřejmým výsledkem historického vývoje ani úspěchem hodným nekritického uctívání. Dukajova (místy i zdařilá) hra s alegorií láká – přirozeně – k pokusům spatřovat v románu např. zašifrovaný obraz dnešního Ruska. Stačí si jen povšimnout, kolik kritiků zmínilo ve svých recenzích analogii Sibirchożet ~ Gazprom… Mnohem plodnější je postihnutí určitých neměnných konstant, mechanismů, způsobů uvažování či nahlížení na svět, jež vedou k touze a potřebě jedněch ovládat druhé. Dukajovo Rusko tak sice získává díky tajemným horninám statut hospodářské velmoci, ale ani je nenapadne reformovat své politické zřízení nebo doprovodit progres ekonomický zamyšlením se nad otázkami etickými či občanskými. Dukajovi se jeho širší záměr daří místy poněkud krkolomně, respektive příliš okatě, košatě využívané metafory Léta a Zimy (tedy života bez Ledu a s ním, v mnoha efektních variacích) se však dají snadno přenést na jevy dnešního světa. Důsledkem je neobyčejná otevřenost Dukajova textu, jež mu na druhou stranu umožňuje rozepsat příběh do nezvyklé šíře, aniž by se mu složitá konstrukce začala rozpadat pod rukama. Orientovat se v hutném textu až po okraj naplněném motivy a digresemi (z nichž bez některých bychom se jistě obešli) vyžaduje sice čtenářovo značné soustředění, při pozorném čtení nás však příběh poměrně spolehlivě dovede až na svou cílovou pásku.

 

Neméně zajímavá než autorova vize mocného Ruska je jeho vize Polska uvízlého v bezčasí nenaplněné cesty ke svobodě. A neváhá se přitom dotýkat bolestivých míst polské historie a „nedotknutelných“ národních mýtů a stereotypů. Je-li svět rozdělen na příznivce a odpůrce Ledu, Poláci podporují obě strany. Někteří stále ještě více či méně skrytě bojují za samostatnost, jiní se raději honí za ekonomickými zisky z využití vesmírného mrazu. Dukaj se dotýká i méně známých faktů z polské historie, mnohdy nahrazených poněkud jednostranným mýtem. Jde např. o otázku Poláků na Sibiři: Dukaj tu nabourává dosud mnohdy živý stereotypní obrázek Sibiře, kam byli Poláci – hrdinové boje za nezávislost – posíláni výlučně za trest: Dukajova postkoloniální vize Sibiře je však zabydlena nejen místními národy, cizinci, domorodými šamany (s jedním z nich sestupuje Benedykt poprvé na „Cesty mamutů“), ale i ruskými svatými, pionýry kapitalismu, pokrokovými hlasateli ideje Spojených států sibiřských – a také polskými inženýry, kteří ovládají tamější hornictví a obchod a bez ohledů na politicky motivovaný patriotismus a dobré polské mravy bohatnou na ledových nástrojích moci putujících do rukou ruských mocnářů.

 

K dovršení své vize alternativní historie, kde je všechno „jen“ trochu jinak, než jsme zvyklí, zaplňuje Dukaj svůj text řadou „reálných“ postav: Józef Piłsudski stále ještě sní o samostatnosti Polska (v kartách si věští vlastní budoucí diktaturu v nezávislém Polsku), je však vylíčen spíše jako místy zoufale komický terorista spolčující se s Japonci, kteří na oplátku válčí proti Rusku. Dukaj oživuje i Trockého, Rasputina, polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, vynálezce Nikolu Teslu (ten má na carovo zadání najít způsob, jak Led porazit) nebo Wacława Sieroszewského, mladopolského spisovatele zaangažovaného v sociálnědemokratickém hnutí, který sám měl s vyhnanstvím na Sibiři bohaté zkušenosti.

 

Ústřední Led způsobuje nejen rozsáhlé klimatické změny, ale má také schopnost „zmrazit“ běh historie, logiku a následnost událostí. Stává se lákavě využitelným nástrojem manipulace s minulostí i budoucností. A Dukaj jej zasazuje vskutku do ideální doby: rok 1908 je počátkem století, Evropa stojí na rozcestí. Důležitý podtext děje lze ocitovat: „Dokud panuje mráz, nic se nedá změnit.“

 

Pro novou skutečnost, kterou konstruuje, vymýšlí Dukaj i nový jazyk (už v románu Perfekcyjna niedoskonałość vytvořil pro nový druh člověka nový gramatický rod). Jazyková invence nejen v rovině lexikální románu rozhodně neschází. Četné neologismy (luty, tungetyt, soplicowo, ćmiatło – negativ světla, tedy światła) střídají prvky předválečné polštiny i časté rusicismy. Autor si vyhrál rovněž se způsobem vyprávění – příběh sice vypráví v první osobě sám hlavní hrdina, často však exponuje vlastní postavení „neosobního subjektu“ a mate čtenáře výrazy typu się wstało się rano namísto wstałem rano apod. Způsob vyprávění tak koresponduje s psychikou hlavního hrdiny, který o sobě s oblibou tvrdí, že neexistuje. Způsob nahlížení sebe samého i světa kolem tak odpovídá běhu historie, který se pozvolna zastavuje, zaniká.

 

Autorův popis skutečnosti je neobyčejně důkladný, podrobný, nezřídka vyvolává velmi živé vizuální představy. Postavy sice nejsou natolik psychologicky prokreslené, aby místy nevyznívaly poněkud tezovitě, text se po dlouhém exposé řítí k závěru až příliš překotně a dozajista není Jacek Dukaj mistrem ironického odstupu od tématu, jemuž se věnuje (což by místy příliš hutný děj oživilo) – napsal však román, který v dnešní době udiví nejen svým rozsahem a pečlivostí zpracování, ale který vnáší nový svěží vítr do současné polské literární produkce. Musíme si počkat na zhodnocení toho, jak dlouho se takto mohou proplétat cesty náročné literatury a populární žánrů, dávka nových témat a uměleckých postupů, kterou nyní polský román dostává do žil, však může být příslibem, že jej pomůže vyvést z poněkud bludného kruhu postmoderního „anything goes“.

 

Jacek Dukaj: Lód. Wydawnictwo Literackie, Kraków 2007.  

15. 06. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 948088 návštěv, dnes zatím 87 (3 online).