NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > KULTURA > „Polák-katolík, Čech-husita?“ Aneb polské a české politické mýty

"POLÁK-KATOLÍK, ČECH-HUSITA?" ANEB POLSKÉ A ČESKÉ POLITICKÉ MÝTY

Lucie Kněžourková

 

Mytologizacja, tworzenie mitów, ożywianie starych wyobrażeń mitycznych oznacza zawsze aktualizację przeszlości, nałożenie na wyobrażenia o przeszłości wymiarów terażniejszości.“[1]

 

Mít či nemít mýtus…

 

Slovo ‘mýtus’ se v době postmoderní stalo univerzálním pojmem, který, jak by se mohlo zdát, je terminologickým všelékem zahrnujícím vše a nic a lze ho pružně přizpůsobovat nejrůznějším teoriím napříč vědními obory. O to větší opatrnost je třeba, pokud ho chceme užít záměrně a přesně, využít jeho potenciál, ale nenechat se zlákat jeho pažravostí. ‘Mýtus’ bude tedy pro nás označovat proměnlivou, kolektivně sdílenou představu synkretického charakteru, která nám pomáhá třídit a hiearchizovat okolní svět a tvoří uzavřený a soběstačný celek. Bytí uvnitř této jednoty vyžaduje víru, pro odhalení je však nutné stát vně.[2] Všeobecný charakter této definice zpřesníme přívlastkem ‘politický.’ Ani toto slovo není prosto protikladných výkladů a v dnešní době bohužel také negativních konotací, nicméně pokusme se vybřednout z každodennosti naší politické situace a zaměřit se na ideální význam tohoto přídavného jména. ‘Politika’, ze kterého je odvozené, by měla být uměním či schopností vést stát, vnášet řád do občanské[3] společnosti, vytvářet hranice (předpisy a normy i práva a svobody jednotlivce) a dohlížet na jejich dodržování. Vláda nad věcmi společnými je v rukou politické elity (volené, dědičné, revoluční), která kromě řešení praktických problémů je i reprezentantem této společnosti po stránce ideové. Identita celku, tedy hodnoty a tradice, které ho spojují, podléhala v evropských dějinách změnám. Původní identitu náboženskou (katolickou či protestantskou), dynastickou (kontinuita následnictví) a lokální (přirozené územní celky vymezené často obchodními cestami i krajinným reliéfem) nahrazuje postupně v 19. století identita národní. Princip národního sebeurčení, tedy práv národů na vlastní území, vládu a kulturu, vyvrcholil pak po 1. světové válce rozpadem Rakouska-Uherska, mnohonárodnostního státu založeného původně na dynastické kontinuitě Habsburků. Mezi nově vzniklé útvary patřilo i Československo a II Rzeczpospolita. 

                                             

Mladé národní státy v čele s vládou, která vystoupila z mnoha(set)leté opozice, byly postaveny mimo jiné před úkol obhájit svojí existenci, právo na území a jeho obranu (ve středoevropském prostoru, kde z jedné strany sílilo bolševické Rusko a z druhé leželo Německo nespokojené s výsledky války a poválečným uspořádáním, jedna z nejdůležitějších otázek). Dnes se nám může zdát demokratické zřízení jako samozřejmé a národnostní stát jako nejlepší možnost organizace společnosti, ale těsně po pádu monarchistického Rakouska byla situace odlišná. Politická reprezentace obou republik stála před dvojím problémem – sjednotit stát uvnitř a navenek, najít kompromis mezi hlavními národnostními skupinami, ale i obhájit právo na samostatnost a nezávislost a legitimizovat tak státní uspořádání, způsob vlády, územní uspořádání. Tyto úkoly se neobjevily ze dne na den – právě naopak, politici museli obhájit samotný vznik těchto útvarů dávno před jejich oficiálním ustavením: T. G. Masaryk v emigraci od roku 1914 systematicky prosazoval spolu s E. Benešem a M. R. Štefánikem ideu samostaného Československa, podpořenou vznikem legií. Polská emigrace měla silnější tradici[4] a opozice v zemi zase zkušenosti s dlouhodobým odporem. Proti Dmowskému, uznávanému v zahraničí (stanul v Paříži v r.1917 čele Komitetu Narodowego Polski), stál charizmatický Piłsudski[5], který už od r.1914 budoval Legiony (nejprve jako odpor proti Rusku na straně Rakouska) a čekal  na svou příležitost.

                                   

Nově vzniklé státy navazovaly na domácí tradice, ale zároveň se musely i nově definovat, legitimizovat své (nesamozřejmé) národní vymezení. Naplnění pojmu ‘polský’ a ’československý’ nebylo zkrátka tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Bylo nutné se ptát: Co spojuje polský (československý) národ? Kdy vznikl a jak se vyvíjel? Jaké jsou klíčové momenty a osobnosti jeho historie? Vůdčí osobnosti II Rzeczypospolitej a Československa se podílely na formování této nové národní identity a jejich odpovědi na výše zmíněné otázky nazvali ‘politickými mýty.’ Nyní je snad lépe patrná funkce přívlastku: odkazuje k tvorbě mýtů ‘shora’, elitami. Přijímáme tu dělení W. Wrzesińského na mýty  přirozené a umělé, přičemž politické mýty zařazujeme do druhé kategorie:  „Studia nad powstawaniem mitów i ich transformacjami dziejowymi dostarczają wielu dowodów, że proces ich tworzenia się może być dwojaki: albo żywiołowy, jakby w sposób naturalny, w odpowiedzi na oczekiwania, pragnienia wyrażane przez członków określonej zbiorowości czy pojedynczych przywodców, lub też w wyniku świadomych działań wąskich elit, obliczonych na wywoływanie oczekiwanego efektu w postawach, akceptowanych systemach wartości, emocjach, zachowaniach, oddziaływaniach na różnych płaszczyznach.“[6] Zaměříme se na kulminační bod vzniku politických mýtů a zároveň dobu jejich přeměny v aktivní politickou zbraň, tedy období mezi první a druhou světovou válkou. Pro osvětlení jejich vzniku bude samozřejmě potřeba odkazovat i k dalším historickým obdobím a událostem. Pokusíme se vybrat pouze několik reprezentativních typů, objasnit některé mechanismy politických mýtů na konkrétním česko-polském materiálu.

 

My nebo oni?: Mýtus odlišnosti

 

Snaha vymezit se vůči okolí tvoří podstatu politických mýtů a představuje zároveň jeden z nejstarších principů formování uzavřeného společenství  pomocí mechanismu MY vs. ONI, který definuje skupinu pozitivně (čím je) i negativně (čím není) v porovnání s jejími sousedy. Právě při vzniku nových států, které musí důrazně obhajovat své právo na existenci, hraje odlišnost významnou roli. Vladimír Macura ve své sémiotické analýze národního obrození vyděluje další dva pod-principy uplatňované při procesu tvorby národní identity ‘skrze’ jiného – analogii a negaci. „Negativní vazba i analogická vazba jsou přirozeně společně důsledkem jak vlivu německého kulturního prostředí, tak také společně úsilím z německé kulturní sféry vystoupit a osamostatnit se. Zatímco se negativní vazba opírá o formuli typu „jsme svébytní, protože máme jiné hodnoty než kultura německá“, analogická vazba se opírá o formuli typu „jsme svébytní, protože máme všechny kulturní hodnoty, které má kultura německá, jsme tedy soběstační.““[7]

                  

V českém kontextu tedy jako ‘zrcadlo’ fungovala kultura německá, soused i soupeř, po vzniku Československa nejproblematičtější a nejpočetnější národnostní menšina. Masaryk ve svých textech upozorňoval na nebezpečí pangermanismu a stavěl proti němu živel slovanský, mírumilovný. Odmítal také představu, že na rozdíl od Němců nemají Slované smysl pro stát, protože jsou schopni jen negace (opozice). V praxi  podporoval spolupráci a toleranci všech skupin uvnitř republiky, byl si vědom kulturní a ekonomické vyspělosti ‘českých Němců.’ Polská tradice marného odboje a tvrdé podmínky pod záborovými mocnostmi (zejména Ruskem[8] a Pruskem) vyostřily zejména negativní princip – vyvolenost národa mezi jinými, výjimečnost jeho těžkého údělu. Mesianismus, idea Polska jako Krista, který trpí mezi nespravedlivými za jejich hříchy a vykoupí je, se objevuje v dílech romantických autorů (Mickiewicz, Słowacki) a pevně spojuje národní osud s vírou. II Rzeczpospolita  zdůrazňuje především Poláky jako tradiční nositele a obránce  katolických hodnot a potlačuje mučednické rysy mesianismu.

 

Dějinný nárok: Mýtus historických hranic

 

Největším paradoxem etnicky vymezeného státu  byl požadavek území obývaného z velké většiny jinými národnostmi – v Československu například případ Sudet a Slezska, v Rzeczypospolitej potom východní hranice, Pomoří s Gdaňskem a Slezska. Pro Československo by ztráta pohraničních hor znamenala nestrategické odkrytí ‘doliny’ a také ztrátu průmyslových oblastí (zejména Severní Čechy a Morava), Polsko bojovalo  o průmyslové Slezsko, Pomoří, o bohatý přístav Gdańsk[9], ale i ‘Východní Kresy’, zemědělskou oblast šlechtických statků. Tato patová situace – rozpor teorie a praxe – byla překonána mýtem dějinného nároku: myšlenky obnovení státu v jeho tzv. historických hranicích. Velmi pochybná představa kontinuity mezi moderním státem a historickým útvarem z doby ‘před porobou’ zafixovala území jako symbol, hodnotový celek, který nemohl být rozdělen bez zásahu do ’odvěké’ tradice a tím i suverenity státu. Zároveň tak všichni další osídlenci byli jen hosty v propůjčené zemi, která ovšem nadále  navždy patřila Rzeczypospolitej (nebo Českému království a jeho nástupcům). Piłsudski se takto dovolával jagellonské Rzeczypospolitej[10], tedy území zabírající značnou část Litvy, Běloruska a Ukrajiny, ale neváhal ani přejít od slov k činům a tato území nechat dobýt vojensky. Podobně Československo potlačilo separační snahy sudetských Němců. Když krátce po vzniku Československa němečtí poslanci vyhlásili ve Vídeňském parlamentu provincii Deutschböhmen, zabírající severní a severozápadní část Čech, Böhmerwaldgau na Šumavě, Sudetenland v části severní Moravy a Deutschsüdmähren na jihu kolem Znojma, Národní výbor po ztroskotání vyjednávání poslal do Sudet vojsko a do konce prosince 1918 tato území opět připojil k Československu. Masaryk sám se zasazoval za toleranci mezi menšinami, ale zároveň varoval před ústupky – neboť podle principu majority rozhoduje živel česko-slovenský. Největší dobou českého státu pro něj byla doba ‘od sv. Václava do Jana Husa’, která zahrnovala i územní rozmach a kolonizaci (tedy pozvání Němců na českou půdu) za Přemysla Otakara II. a pojila se také s duchovním principem českého státu, ‘humanitou’.

 

Starší bratr: Mýtus ochrany

 

Problémem zásady sebeurčení národů je, jak jsem viděli, nemožnost stanovení hranice, která vyděluje ‘národy’ a ‘národnostní menšiny.’ Pokud by se totiž aplikovala ad absurdum, právo na stát by měly i nejmenší skupinky a došlo by tak k totálnímu rozdrobení. Pojem ‘národ’ nemá svou jasnou definici a  příslušnost k národu nelze objektivně dokázat[11]. Praktickým důsledkem byl v multietnickém středoevropském prostoru často ozbrojený střet nároků na sebeurčení mezi velkým množstvím nově vznikajících států, které si nárokovaly okolní území. Zatímco mechanismus MY vs. ONI spouštěl tlak silnějších sousedů, vůči rovnocenným (nově vzniklým), avšak menším či slabším státním útvarům, se zaujímal mírně povýšený postoj staršího bratra, beroucího pod ochranu mladšího sourozence. Automaticky se očekával souhlas obyvatel s připojením; často ale musely rozhodnout zbraně nebo plebiscit. Masarykova vznešená myšlenka přirozené sounáležitosti Čechů a Slováků, měla reprezentovat ukázku demokratického spojení dvou států, v praxi se ale Slovensko stále cítilo méněcenně a separační snahy vyústily v říjnu 1938 vyhlášením autonomie; stejně tomu bylo v případě Podkarpatské Rusi. I když formálně šlo o federativní uspořádání, pocit podřízenosti vůči centru způsobil jejich rozklad.[12] II Rzeczpospolita – v rámci obnovy v historických hranic – počítala mj. s územími nově vzniklé Ukrajinské lidové republiky, Západoukrajinské lidové republiky nebo Litvy. Piłsudski předpokládal, že se dobrovolně spojí ve federativním svazku. Místo toho se východní hranice stala bojovou linií: došlo k obsazení Vilenska polskou armádou, která rovněž překročila Curzonovu linii a střetla se s Rusy a po vítězství (‘cud nad Wisłą’– zázrak u Visly) získala část běloruských a ukrajinských území a finanční reparace. Litevská vláda přerušila s II Rzeczypospolitou veškeré kontakty. Napjaté vztahy se udržely do dnešní doby.

 

Smysl dějin: Mýtus jednotící myšlenky

 

Dějinné události (zvláště staršího data) skrývají bohatý materiál otevřený interpretaci: už periodizace nás staví před nutnost výběru a výsledkem je tak dějinný příběh, kauzálně spojený našimi kritérii. Historie Československu a II Rzeczypospolitej nezačínala vznikem států v roce 1918, ale – jak už bylo řečeno – vracela se až ke středověkým kořenům Přemyslovcům, Jagelloncům nebo Piastovcům. Vznikaly národní dějiny, promyšlený výkladový rámec, který líčil současné uspořádání jako výsledek dlouhodobého a vědomého dějinného vývoje. Zajímavým motivem dějin obou států, se kterým bylo třeba se pozitivně vyrovnat, byl opakující se pocit prohry. Zlatá éra definitivně končí 17. stoletím: švédská ‘potopa’ (1655 –1660) rozviklala šlechtickou Rzeczpospolitou, rok 1620 znamená konec snům o českém stavovském státě. V dalších dvou stoletích ztroskotávají pokusy o obnovení samostatnosti nebo alespoň větší míru autonomie – tuto nepřízeň dějin zvrátily až poválečné události a vznik samostatného státu představoval velké vítězství po vlně zklamání a marného čekání. Optimismus plynoucí z této skutečnosti má vliv i na koncepce dějin, se kterými se tu setkáváme.

                      

Polský mesianismus se plně ustavil už na počátku 19. století a spojil s národními dějinami pocit vyvolenosti a utrpení (obrana hranic křesťanstva, zábory a útlak) – neúspěšná povstání v opakující se v  pravidelných periodách tak zapadala do této mírně masochistické logiky dějin, která mimo jiné sakralizovala smrt za vlast. II Rzeczpospolita obrodila mýtus v obraze vítězného Poláka – katolíka; tato slova se stala zejména zásluhou R. Dmowského a Národní demokracie synonymy. Národní morální hodnoty vyjádřené katolickou vírou se zaslouženě a po dlouhých letech boje mohou projevit ve svobodném státě. „Państwo polskie jest państwem katolickim. Nie jest nim tylko dlatego, że ogromna większość jego ludności jest katolicką, i nie katolickim w takim czy innym procencie. Z naszego stanowiska jest ono katolickim w pełni zanczenia tego wyrazu, bo państwo nasze jest państwem narodowym, a naród nasz jest narodem katolickim.”[13] V Ústavě z r.1921 bylo katolické církvi stanoveno čelné místo mezi všemi vyznáními.[14] Také  Masaryk prohlásil českou otázku za otázku náboženskou.[15] České dějiny podle něj prostupuje idea humanitní, jejíž vrchol představuje Jan Hus, národní obrození a Palacký; ve svobodném státě je obrozená v myšlence československé církve. I on tak viděl současnou situaci jako konečné naplnění smyslu dějin, kdy vítězí demokratická a mírumilovná povaha slovanská, korunovaná bratrstvím česko-slovenským. Kritizoval pasivitu libující si v kultu mučednictví, jímž končí a začíná nejslavnější dějinný úsek: „Ano – Denis tu správně uhodil na náš zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví; v tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru. Je přece významné, že se nejskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím – svatý Václav a Hus. (...) A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné – zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckého právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým.“[16] V obou koncepcích se setkáváme s lineárním vnímáním dějin – slavný počátek národní historie ( I Rzeczpospolita, období od sv. Václava do Husa) je připomenut a oslaven vznikem samostatného národního státu, který navazuje na jeho hodnoty a tradice. Teleologické[17] pojetí legitimizovalo zpětně i do budoucna všechny národní aktivity jako směřování k cíli svobodné republiky.     

 

Vymýtání mýtů?

 

„Przed każdym badaczem społecznej rzeczywistości staje więc pytanie, którego wagę w świetle powyższych analiz trudno przecenić. Kim być bardziej? Kreatorem, opiekunem czy też demistyfikatorem mitu (a tym samym kreatorem lub opiekunem innego)? Nie sposób pełnić tylko jednej z tych ról. Ale o tym, że zawsze jedną z nich pełnimy bardziej, a inne mniej warto stale pamiętać, bo żyjemy w świecie zaczarowanym przez mity. Jak trafnie zauważył Wojciech Wrzeziński, „złudzeniem były nadzieje na całkowite uwolnienie myślenia ludzkiego od mytologizacji“(Wrzeziński, 1994, s.21). Dodać można, iż nadzieje te były po prostu konsekwencjami przyjmowania za swoje demitologizujących mitów.“[18] Vrátíme-li se k prvotní definici mýtu, můžeme po našem exkursu do typologie jejich mechanismů podtrhnout především jeho synkretismus, schopnost organicky začleňovat rozdílné prvky a harmonizovat je v celek. Dílčí politické mýty jsou smysluplné ve svém kontextu, jako část celistvého myšlenkového konstruktu. Z diachronního hlediska lze jistě v národních dějinách sledovat vývoj a proměny jednotlivého mýtu; synchronní pohled nám však lépe rozkryje klima doby, přestože jsme si na tomto místě nenárokovali tak komplexní pohled. Konkrétní politické mýty jsou úzce spojeny s politickou kulturou a společenskou situací, jejich principy však přetrvávají a opakují se v jiných dobách. Proto snad má smysl pátrat po těchto univerzálních strukturách, které obklopují i nás. 

 

 

Literatura:

 

AJNENKIEL, A. KUCZYSKI, J. WOHL, J. (ed.), Sens historii polskiej, Warszawa 1990.

BORUCKI, M., Historia Polski do 1997 roku, Warszawa 1998.

DAVIES, N., Polsko, Praha 2003.

DMOWSKI, R., Wybór pism, Warszawa 1990.

GELLNER, E. A., Národy a nacionalismus, Praha 1993.

JACHYMEK, J. (ed.), Religia i kościól rzymskokatolicki w polskiej myśli politycznej 1919 –1993, Lublin 1995.

KOL. AUTORŮ, Dějiny zemí koruny české I., II., Praha 1992.

KLIMEŠ, L., Slovník cizích slov, Praha 1983.

KŁOSKOWSKA, A. (ed.), Oblicza polskości, Warszawa 1990.

KROUTVOR, J., Potíže s dějinami, Praha 1990.

KOSMAN, M., Kultura polityczna w Polsce, Poznań 1999.

MACURA, V., Masarykovy boty, Praha 1993.

MACURA, V. , Znamení zrodu, Jinočany 1995.

MASARYK, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus, Praha 2000.

PEKAŘ, J., O smyslu českých dějin, Praha 1990.

PIŁSUDSKI, J., Wybór pism. Wrocław, Warszawa, Kraków 1999.

PLACÁK, P., Rok 1918: Pekař nebo Masaryk? Babylon č.7/XV (2006).

PROKOP, J., Uniwersum polskie, Kraków 1993.

PYNSENT, R. B., Pátrání po identitě., Praha 1996.

RAK, J., Bývali Čechové, Jinočany 1994.

WRZESIŃSKI, W. (ed.), Państwo w polskiej myśli politycznej, Wrocław 1988.

WRZESIŃSKI, W. (ed.), Polskie mity polityczne XIX i XX wieku, Wrocław 1994.

WRZESIŃSKI, W. (ed.), Polskie mity polityczne XIX i XX wieku. Kontynuacja, Wrocław 1996.

ZIEJKA, F., W kręgu mitów polskich, Kraków 1977.

ZIELIŃSKI, Z., Kościół i narod w niewoli, Lublin 1995.

ZIELIŃSKI, Z., Polska dwudziestego wieku: Kościół–Naród– Mniejszości, Lublin 1998.


 


 

[1] WRZESIŃSKI 1994: 10

[2] I z tohoto důvodu je velmi těžké rozpoznat ‘současné’ mýty, v jejichž zajetí ještě žijeme, či jsme donedávna žili.

[3] Pojem ‘občanský’ samozřejmě můžeme vztahovat až k moderním státům, v politickém diskursu se objevuje

 po francouzské revoluci. 

[4] Připomeňme alespoň tzv. ‘Velkou emigraci’ (Wielka Emigracja) po porážce listopadového povstání v roce 1831.

[5] Již na začátku je nutné zmínit rozdílnost obou polských osobností, Dmowského a Piłsudského. Zatímco první byl skutečným diplomatem, stratégem na meziárodní scéně a psal o teoretických otázkách vzniku II Rzeczypospolitej, druhý se spoléhal na sílu své osobnosti, byl spíše mužem činu než intelektuálem. (více viz.Literatura)

[6] WRZESIŃSKI 1994: 8–9

[7] MACURA 1995: 39

[8] Zkušenosti ruského záboru způsobily v Polsku odmítnutí myšlenky slovanské vzájemnosti.

[9] Nakonec se stal nadnárodně spravovaným ‘Svobodným městem.’

[10] Tradičně se označuje jako I Rzeczpospolita – státní útvar ‘zlatého věku’, polsko-litevská unie, která v době svého největšího rozmachu v 1. pol. 17. století zabírala území od Poznaně po kozácké Záporoží a od Krakova a Lvova po Livonsko (Pobaltí). Postupně se rozkládala vlivem sporů silné šlechty a slabých králů a skončila trojím dělením Polska na konci 18. století. II Rzeczpospolita (1918–1939) se na tyto ‘slavné’ tradice snažila navázat. III Rzeczpospolita se spojuje s pádem komunistického režimu, název IVRzeczpospolita se v poslední době objevuje v proklamacích politiků (zejména bratrů–dvojčat Kaczynských) jako označení pro nové Polsko, které se ‘obrodí’ pod jejich vládou a radikálně se vypořádá s komunistickou minulostí.

[11] Více viz. GELLNER 1993.

[12] Viz. KOL. AUTORŮ 1992.

[13] DMOWSKI 1990: 269.

[14] Římskokatolické vyznání sdílí ve 20 a 30. letech 20. století něco přes 60% obyvatel II Rzeczypospolité. Viz.: ZIELIŃSKI 1998.

[15] Vycházel především z dějinné koncepce F. Palackého, který proti sobě postavil dualismus katolické víry a protestantismu. Hlavním oponentem Masaryka byl J. Pekař, obhajující státoprávní ideu Zemí Koruny svatováclavské, s uspořádáním podobným britské monarchii parlamentního typu.

[16] MASARYK 2000: 151.

[17] Teleologismus: „Směr vykládající světové dění jako výsledek sil zaměřených k cíli předem určenému (nejen člověk, ale i ostatní složky skutečnosti obsahují v sobě princip, kt. Je vede vědomě (u člověka) n. nevědomě k jejich cíli.“

KLIMEŠ 1983: 723

[18] WRZESIŃSKI 1996: 14

 

 

12. 10. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 881171 návštěv, dnes zatím 79 (1 online).