NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > KULTURA > Hodím po tobě pomerančem!

HODÍM PO TOBĚ POMERANČEM!

Hana Mátlová

 

Co a proč byla Pomerančová alternativa?

 

„Protože nejstarším a nejstrašnějším nepřítelem člověka je skutečnost, je nejkvalitnějším zákopem schizofrenie. Pryč s intelektuálním uměním. Ať žije socialismus nejvyšší kvality jako dílo umění komiksu. Ať žije Sorbovit!"[1]

 

Napsal Waldemar Major Fydrych o Novém kulturní hnutí počátkem 80. let, které po krátké době přejmenoval na Pomerančovou alternativu. Oranžová barva vyjadřovala nesouhlas jak s rudou barvou komunismu tak s žlutí papežské vlajky. Ideologii, ke které se hnutí hlásilo nazval Fydrych „socialistickým surrealismem“[2]. Malovali letáky, psali sprejem na zdi, začali experimentovat s graffiti. Jednalo se ale o činnost jednosměrnou, která neměla žádnou odezvu, nedovolila nikomu zapojit se do kolektivu. 

 

O opravdovém začátku můžeme mluvit až v květnu 1986, kdy Pomerančová alternativa poprvé vyjela do ulic. Pár studentů si na doporučení rektora pronajalo autobus a jelo se pokochat vratislavskými ulicemi. Zdánlivě nevinná akce se proměnila v recesi. Studenti polepili autobus, který pojmenovali Fedruš[3], bláznivými nápisy, sami se převlékli do kostýmů a cestou ulicemi zpívali parodické písničky. Na konci své cesty navštívili zoo, kde požadovali propuštění medvědů. Když je začala policie zatýkat, házeli po ní květinami a nepřestávali ve zpěvu. Policie byla bezradná. Ukázalo se, že proti absurditě nemůže nic dělat, že je bezmocná, že nemůže zatýkat lidi za to, že hází květiny a zpívají.[4] Tak začala krátká ale velice zajímavá, zábavná a uvolňující éra Pomerančové alternativy.

 

Režisérem a dá se říci i zakladatelem Pomerančové alternativy byl Waldemar Major Fydrych, ke kterému se připojil písničkář Krzysztof Jakubczak, Krzysztof Albin, který se stal mluvčím hnutí, Paweł Kocięba, Marek Krukowski aj. Okolo nich se utvořila stálá skupinka studentů, kteří tvořili jakési jádro celého hnutí. Na tuto skupinku se ale vždy nabalilo mnoho dalších. Někteří dostali letáček, jiní se o plánovaném happeningu dozvěděli ze studentských novin, další šli náhodou kolem a byli vtaženi do víru karnevalu[5], a důležitou součást happeningů tvořila samozřejmě i policie.

 

Vln odporu proti režimu bylo v Polsku několik a každá jiného druhu. První odbojáři v padesátých letech chtěli komunismus odstranit, další vlna ho toužila zreformovat.[6] Po vzniku Solidarity projela Polskem vlna naděje, kterou rozbil výjimečný stav vyhlášený generálem Jaruzelským. Lidé se stali lhostejnými. Toto prostředí bylo dobrým podhoubím nově vznikajícího odboje, který si ale narozdíl od svých otců nedával za úkol něco měnit, bourat nebo přestavovat. Jeho cílem bylo ukázat, jak je režim nesmyslný, jak absurdní užívá zbraně. Pomerančová alternativa chtěla dát lidem možnost vyjít do ulic a cítit se bezpečně, projevit svůj nesouhlas hravou formou, pobavit se, na chvíli zapomenout na tíživý pocit bezmoci cokoli dokázat. Lidé alespoň po dobu happeningu dokázali nemyslet na to, že nemají jídlo pro své děti, že žijí ve stále stejné šedi, chtěli se alespoň někdy nebát milice. Happeningy působili jako živá voda a lidé se snažili je nevynechávat. Pociťovali je jako psychickou hygienu, jako důkaz toho, že dokáží žít jako obyčejní, normální lidé. Že se dokáží smát, bavit, tančit ale i provokovat.

 

První velký happening se odehrál 1. dubna 1987. Univerzitní studenti byli vyzváni, aby se zapojili do spontánní akce pro dobro polské vědy, aby vyjádřili lásku k socialismu dobrovolnou prací. Přišlo jich asi tisíc, někteří byli dokonce profesory uvolněni z výuky v domnění, že se jedná o výzvu rektora. Přinesli s sebou kartáčky na zuby, mopy a jiné náčiní, oblečeni byli jako dělníci ze starých stalinistických filmů. Paweł Kocięba pronesl nad shromážděnými z balkonu nad Univerzitním náměstím leninský projev. Poté začalo shromáždění za zpěvu socialistických pracovních písní čistit náměstí. Policie zasáhla, pár jedinců zatkla, ale opět se ukázalo, že je bezmocná, a všechny ještě téhož večera propustila.

 

K uspořádání happeningů si vybíral Fydrych výročí, která slavila komunistická moc, a dával jim nový význam[7]. Měl již bohaté zkušenosti z 80.let, kdy se účastnil studentského opozičního hnutí. Všechny události dopředu dobře promýšlel, připravoval plán, rozesílal písemné pokyny, ale v průběhu happeningu se samozřejmě dění přizpůsobovalo okolí. Většinou končili tyto akce hrou na honěnou. Policisté se snažili obklíčit, zatknout nebo rozehnat lidi oblečené do kostýmů, pomalované, veselé a zpívající. Roj připomínal karneval nebo surrealistickou báseň. Právě dadaismus a surrealismus byli umělecké zdroje hlavních vůdců. I proto byla Pomerančová alternativa označována jako největší divadlo Polska.

 

Další významný happening se konal na Den dětí, 1.června 1987. Pozvánka na tuto akci se objevila ve středoškolských a vysokoškolských časopisech. Do ulice Svídnická dorazilo asi tisíc mladých Vratislavanů, nasadili si červené čapky a proměnili se v trpaslíky. Rozhazovali bonbony na všechny strany, zpívali písničky a tancovali. Jakubczak se proplétal davem a brnkal na kytaru, Fydrycha zatkla policie hned na začátku. Když začala policie zatýkat i ostatní trpaslíky, ti volali: „Trpaslíci existují!“, líbali policisty, mávali z antonů a ještě na policejní stanici zpívali písničky.

 

Trpaslík, polsky krasnoludek ( doslova červený človíček), se stal symbolem Pomerančové alternativy už v jejích počátcích. V 80.letech představitelé opozice popisovali zdi domů jménem Solidarity, komunisté nápisy opět zamalovávali a členové Pomerančové alternativy vzniklé fleky dokreslili a dali vzniknout trpaslíkům. „Jakoby v hegelovské logice proběhla syntéza dvou opačných tezí (heslo a jeho negace) a z té vzešla nová idea“[8] Zrodil se malý, veselý trpaslík, který bojoval proti komunismu, ale jeho satira se obracela i proti Solidaritě.

 

Asi nejúspěšnější a nejslavnější happening se konal večer před výročím ruské revoluce 6. listopadu 1987. Na letácích stálo:

 

Soudruzi!

Den výbuchu Velké říjnové proletářské revoluce je dnem Velké události... Soudruzi, je čas prolomit pasivitu lidových mas! ... Sejděme se už v pátek 6. listopadu v 16 hodin ve Svídnické ulici pod „orlojem dějin“. Soudruhu, obleč se svátečně, do rudé. Obuj si rudé boty, rudou čapku, šálu... V případě nezbytnosti, nemáš-li rudou vlajku, nabarvi si na rudo nehty. (...) Zakončení oslav se odbude v baru Barbara, kde účastníci shromáždění pojedí z jedné misky tradiční rudý boršč nebo jiná příhodná jídla.

 

Shromáždilo se mnoho lidí, karabiníci z námořní pěchoty, námořníci, soudruzi z posádky v Kronštadtu, dělníci, kteří měli na tričkách napsáno: „Budu víc pracovat“ a „Zítra bude lépe“. Připlul křižník Potěmkin (samozřejmě papírový), který milice zneškodnila jako první, přijel autobus plný rudých gardistů, z kolemjedoucí tramvaje vyskočili koledníci s velkým transparentem „Rudý boršč“. Všichni provolávali: „Revoluce“. Policie byla naprosto zmatená. Nevěděla koho zatknout dřív. K davu se přidávali kolemjdoucí, někteří byli spíše přiřazeni díky náhodně oblečené červené bundě, nebo červenému vodítku psa. Policie zatýkala každého. V 17 hodin se otevřely dveře baru Barbara, účastníci ale zjistili, že boršč byl vyškrtnut z jídelníčku. Jako náhrada posloužil jahodový džus.

 

Jak interpretovat takovýto happening? Lidé slavili komunistické výročí, byli oblečeni v rudou barvu, provolávali socialistická hesla, objevily se i transparenty podporující Trockého a Borise Jelcina. Některá západní média dokonce ohlásila, že ve Vratislavy demonstrovali trockisté. „Šlo o politikum, nebo pošklebek těm, kteří za vším hledají politické poselství?[9] Podle slov Fydrycha, nešlo Pomerančové alternativě o politický dopad jejích happeningů. Pomerančová alternativa neměla žádný program, nevyslovila žádné požadavky, vlastně ani neřekla, že proti něčemu bojuje. Snažila se být apolitická. Krzysztof Albin si všiml, že západní média označují happeningy Pomerančové alternativy jako politické demonstrace. Vydal rychle komuniké, v kterém objasnil, že se jedná o společensko-umělecké nepolitické hnutí.[10]

To se jí ale nemohlo v očích novinářů aj. podařit. Vždyť reagovala na politickou situaci ve státě, vysmívala se mocenskému aparátu, a i přesto že se ze začátku snažila svou činnost zaměřit jen na umění a lidi kolem sebe, začaly se její happeningy politicky vyostřovat, a její činnost se stala trnem v oku nejvyšších státníků.

 

Podle Agaty Saraczyńské, která se účastnila mnoha happeningů, nebyla Pomerančová alternativa dokonce žádné hnutí ani společenství, protože účastníci měli málo společného krom toho, že všichni „o něco usilovali“. Byla to prostě „společenská záležitost“.[11] I s tímto tvrzením můžeme souhlasit. Společenská ano, protože všechna činnost Pomerančové alternativy byla zaměřena na lidi okolo a vlastně pro ně byli happeningy pořádány. A výrazem záležitost jsme vyřešili velký problém, protože do jeho významu se vejde opravdu veškerá činnost Pomerančové alternativy.

 

Ale neodstranila bych výraz hnutí z charakteristiky úplně. Pomerančová alternativa se snažila, i když pod rouškou karnevalů a oslav, něco uvést v pohyb. Požadovala změnu. A zde se v bludném kruhu vracíme o pár odstavců výše. Snažila se hýbat ne stranou, ale obyčejnými lidmi, pocity v nich, jejich náladou a smýšlením o světě. Právě oni byli cílovou skupinou jejího snažení. I když byla její činnost vyvolána politickou situací v zemi, směřovala dolů ne nahoru. Proto apolitická, proto společensko-kulturní.

 

V krátké době se rozšířila Pomerančová alternativa do celého Polska. Happeningy se konali v Gdańsku, Krakově, Varšavě a jiných větších městech.

 

Jeden takový mimovratislavský happening se konal 21. srpna 1988 u příležitosti dvacátého výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Asi dvě stovky účastníků si oblékli staré uniformy, ozbrojili se vodními pistolkami a okupaci si v Krkonoších zopakovali. Major Frydrych byl oblečen jako samuraj, Paweł Kocięba si obstaral uniformu východoněmeckého důstojníka, dostavili se i anarchisté z Gdaňsku mávající černým praporem. Všichni volali: „Ať žije bratrská pomoc!“ Jejich cílem bylo zničit nedůvěru mezi Poláky a Čechy.

 

Podobných setkání uspořádala Pomerančová alternativa ještě mnoho. Některé měli jen humorný náboj, jiné byli politicky štiplavé, některé měli dokonce praktický účel.[12] Ale rokem 1989 její činnost zeslábla. Bylo potřeba přijít s rozumným řešením nové situace, diskutovat o politice, hledat východiska a možné kompromisy. Mluvilo se jazykem, který Pomerančová alternativa neznala a byla vystrčena z kolektivu.

 

Nemůžeme ale říct, že by ustala její veškerá činnost. Různé akce pořádala dál. Jedním z zatím posledních happeningů byl výlet autobusem z Varšavy do Kyjeva v prosinci 2004 po zvolení nového ukrajinského prezidenta. Mimo to jsou stále aktualizovány internetové stránky Pomerančové alternativy, pořádají se setkání historiků a kulturologů, lidé o ní píšou knihy. Jde o téma, na které můžeme nahlížet z různých pohledů. Já zde nabízím ten nejjednodušší, čistě informativní.

 

 

 

 


 

 

[1] Přetištěno in: Grzymalska, A.: Pomarańczowa Alternatywa, czyli jak śmiechem można zabić przeciwnika, magisterská práce z historie, Vratislavská univerzita 1993

[2] =veřejný umělecký projev

[3] podle dramatika Aleksandra Fredra z 19. století

[4] Někteří účastníci byli přeci jen zadrženi, ale po 48 hodinách byli propuštěni.

[5] Užití výrazu karneval je motivováno knihou Padraica Kenneyho Karneval revoluce, která mapuje kulturní a politická hnutí ve střední Evropě v době komunismu.

[6] Pečinka, B.: Pomerančová alternativa, s. 27, Reflex 02/06, Ringier ČR, Praha 2006

[7] Blažek, P.: Hovory o nás a našich sousedech, Český rozhlas 6

[8] Kenney, P.: Karneval revoluce, s. 196, BB/art, Praha 2005

[9] Kenney, P.: Karneval revoluce, s. 202, BB/art, Praha 2005

[10] Albin, K.: Ostatnia faza każdej epoki jest komedią, Przegłąd akademicki 13, 1992, s. 34

[11] Saraczyńska, A.

[12] V průběhu happeningu k MDŽ dne 8. března účastníci rozdávali ženám dámské vložky, které byly v Polsku nedostatkovým zbožím.

09. 10. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910021 návštěv, dnes zatím 96 (2 online).