NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > „Literatura wygnana“ v deníku Witolda Gombrowicze

„LITERATURA WYGNANA“ V DENÍKU WITOLDA GOMBROWICZE

Michala Benešová

 

Pojem „literatura wygnana“ se týká autorů, kteří netvoří (nemohou tvořit) doma, v Polsku, ať už je jejich emigrace vyvolána či vynucena konkrétními lidmi, státními orgány nebo obecnou situací v zemi. Gombrowicz sám by o „literaturze wygnanej“ možná takto kategoricky neuvažoval, neboť chápal literaturu šířeji a obecněji a obvykle hovořil o literatuře v jednotném čísle – nejspíš si však byl sám vědom, že jde spíše o jakýsi jeho konstrukt či ideální představu. Ve skutečnosti byl samozřejmě konfrontován se soudobým násilným rozdělením polské literatury na tvorbu tzv. domácí a tvorbu emigrační.

 

Čím je vlastně pro Witolda Gombrowicze emigrace? Soudím, že ji vnímá jinak než mnozí jiní (nejen) polští emigranti a tvůrci. Sám snad nebyl tak pevně svázán s Polskem jako domovem, ačkoli bychom zase neměli podlehnout iluzi, že Polsko a obecně problematiku „národních kultur“ považoval za téma nedůležité. Jistě však měl trochu jinou optiku a fenomén emigrace a emigrační tvorby vnímal jinak než jeho současníci (říkám vědomě současníci, neboť např. tzv. velká emigrace romantiků byla v mnohém specifická). Nemyslel úzce polsky, nesnažil se dohánět Západ (jak říkal) či naopak vychvalovat národní tradici. Gombrowicz nikdy neřešil otázku, zda psát jinak než doma, než jak tvořil před emigrací, případně jinak než autoři, kteří zůstali v Polsku. Otázka „jak má psát emigrant“ pro něj nepřichází v úvahu, nemá žádný význam. Nebral emigraci jako společenské poslání či roli, které by se měl člověk, tím spíše umělec, podřídit a nějak ji naplnit (ačkoli mu byla často ze všech možných stran přisuzována a vnucována). Nejspíš vůbec neuvažoval v těchto relacích. Vždy chtěl být především sám sebou, ne polským spisovatelem nebo polským emigračním spisovatelem. Celé téma emigrace nahlížel jakoby zvnějšku, necítil ho jako svůj vnitřní problém. Jako by „škola“ emigrace jen umocnila to, co v něm bylo vždy přítomno. Dalo by se říci, že Gombrowicz sám neměl s postavením spisovatele-emigranta problémy, spíše je měli ti ostatní (čehož si s oblibou všímá). Na problematiku, která v té době hýbala polskou kulturou, a nejen polskou, nicméně nemohl nereagovat.

 

V různých drobných poznámkách a úvahách[1] si všímá toho, jak vypadá a funguje emigrační život, resp. jak ho sám vidí, ale také toho, jak emigrace vnímá jeho – a zároveň hodnotí, aniž by se sám považoval za plně integrální součást tohoto světa. Prostředí polské emigrace považuje za spíše konzervativní: podle jeho mínění nedokáže adekvátně reagovat na společenské změny, novou situaci, zůstává naopak uzavřeno v tradičních frázích a schématech. Emigrace nesplnila svůj historický úkol, který je „bardzo prost: żyć, żyć za wszelką cenę, nie umierać“[2]. Emigračním autorům chybí jakýsi „rachunek sumienia“, který považuje Gombrowicz za nezbytný a který je podle něj vlastní jako jedněm z mála např. Miłoszovi či Mieroszewskému.

 

Gombrowicz odjel do Argentiny v srpnu roku 1939. V době jeho nepřítomnosti vypukla v Polsku válka a Gombrowicz se už domů nevrátil. Jeho začátky v Argentině, jak se o tom sám zmiňuje, nebyly jednoduché a jen pomalu navazoval kontakt s krajany v jiných zemích. Až v roce 1950 zahájil spolupráci s Jerzy Giedroyciem a pařížskou Kulturou[3], kde o rok později (v květnu 1951) vychází jeho stať Przeciw poetom a krátce nato, po 13 letech od vydání Ferdydurke, první část Trans-Atlantyku[4]. Později právě v Kultuře, částečně ovlivněn Giedroyciem, publikoval jednotlivé části svého Deníku. Domnívám se, že samotné kontakty s polskou emigrací, byť hrají nesporně podstatnou roli, nemusely být tím nejsilnějším impulsem pro navázání této spolupráce – zdá se mi, že se s jejich pomocí chtěl především realizovat, osobně realizovat, viděl v nich šanci pro sebe i svou tvorbu. Giedroyć mu do Argentiny posílal různé polské časopisy a noviny – a Gombrowicz se mnohdy divil, co v nich nachází za nová jména a nové tituly, ve kterých se přestává orientovat. V Deníku se svěřuje: „Jak gdybym nocą podkradł się pod mury wielkiego obozowiska i łowił dochodzące odgłosy. W Polsce ongiś byłem cudzoziemcem, ponieważ moja literatura była egzotyczna i odpychano ją – dziś znowu błąkam się na peryferiach.”[5]. Svým způsobem byl emigrantem už v Polsku.

 

Čím byla Gombrowiczovi Argentina? Snad mu poskytla jistý odstup, klid, možnost srovnání. A jak viděl argentinskou „Polonii“? Mnozí její přední činovníci a nejrůznější polské společnosti a organizace (aniž by je však výslovně jmenoval) mu přišli příliš nudní, než aby se jimi více zabýval. Seriózního zájmu o literaturu a kulturu obecně (a to i polskou) se od nich nedočkal. Toto prostředí ho znechucuje, není schopen těmto lidem porozumět, nechce se do jejich společenství začlenit, žije spíše vedle nich, nikoli s nimi. Navíc netvořil v žádném z velkých center polského emigračního života, i o to byly jeho kontakty s ostatními krajany složitější.

 

Pokud nahlédneme do první části Deníku z let 1953–1956, hned po úvodním čtyřnásobném „Ja“ tu najdeme úvahu o „prasie krajowej“, tedy domácím polském tisku. „Czytam te polskie gazety jak opowieść o kimś doskonale i blisko znanym, kto jednak nagle wyjechał...“[6] Gombrowicz z nich silně cítí Polsko, ale „jakby widziane z pociągu“. Tématu tisku, a to jak domácího, tak i emigračního, si vůbec všímá častěji. Časopisy vydávané v emigraci podle něj často nechtějí zbytečně jitřit rány, raději se drží stranou ožehavých témat. Samozřejmě nejblíže má Gombrowicz ke Kultuře, ale zajímavý je jeho vztah, minimálně dosti komplikovaný, k londýnskému periodiku Wiadomości. Ty založil v tomto tradičním (a podle Gombrowicze již značně zkostnatělém) emigračním centru v roce 1946 Mieczysław Grydzewski[7]. „Wiadomości uważam za znakomity i niezwykle pożyteczny tygodnik, a Mackiewicza[8][9] Gombrowicz si např. stěžoval, že každý jeho příspěvek je tu pozměněn či opraven. Typicky ironicky také glosuje rozhodování „jury“ Wiadomości o ceně za nejlepší knihu roku 1961. „Widzę ich – tę rozrzewniającą imitację Akademii i imitację literatury – wszystko naturalnie parle franse, z paryskim pieprzykiem i z galijską kulturą w najlepszym guście.”[10] Shrňme jeho mínění dvěma citáty: „Dziś Wiadomości to kapliczka, muzeum, stowarzyszenie wzajemnej adoracji, katalog, album zasuszonych pamiątek, cmentarz, herbarz, kącik filatelistów czy też bilardzistów, anegdota, gawęda, korekta, snobizm, felietonizm...“[11] „Proszę panów, jeśli ja w dzienniku samego siebie sam wychwalam, to przynajmniej wiadomo, że ja sam samego siebie; ale rozdzielić samochwalstwo na głosy i stworzyć w tym celu organ zbiorowy o polifonicznej strukturze, to już jest zbyt wielkie wyrafinowanie i nawet nabieranie gości.“[12] Když ovšem v roce 1963 získal cenu Wiadomości za svůj Deník, říká upřímně, že byl potěšen. Jen s typickou ironií lituje, že zároveň s cenou také nepřiznali, že mu ji přisoudili pod jistým tlakem, že ho zkrátka už nešlo déle ignorovat. Naopak Kulturu vidí jako jakousi antitezi londýnského týdeníku, přinášející novinky jak z oblasti literární, tak společenské či politické, poskytující prostor takovým osobnostem jako Miłosz, Mieroszewski, Kot Jeleński a další, zapomenout samozřejmě nesmíme na samotného Gombrowicze (k tomu dodává: „Gdyby nie Kultura, pies z kulawą nogą nie wiedziałby na emigracji, że ja coś niecoś dla imienia polskiego zdziałałem.“[13]). czytam z najwyższą przyjemnością, nawet gdy mnie drażni – ale przygniatająca łatwość z jaką publicystyka literacka rozprawia się z literaturą pobudza mnie do oporu.

 

Pokud se ještě vrátíme ke Gombrowiczově pohledu na „literaturu wygnaną“, všimněme si jedné drobné, podle mne ale velice podstatné poznámky – v roce 1953 v reakci na článek rumunského spisovatele Ciorana Výhody a nevýhody emigrace (ve kterém Cioran[14] nastínil spíše její tragické stránky) píše: „Rozmaite bywają wygnania“. To říká o Gombrowiczovi více, než se může na první pohled zdát. Gombrowicz nevnímá emigraci tak úzce jako mnozí jiní. Jakási emigrace vnitřní, můžeme-li to tak nazvat, pro něj není méně důležitá. „Ojczyzna? Przecież każdy z wybitnych, wskutek po prostu wybitności swojej, był cudzoziemcem nawet u siebie w domu. Czytelnicy? Przecież nigdy nie pisali oni „dla” czytelników, zawsze „przeciw” czytelnikom.“[15] To úzce souvisí s Gombrowiczovým pojetím umění a potažmo literatury, která nevzniká pouze pro čtenáře, a už vůbec ne pouze pro ty polské. Proto vnímá emigraci jinak, možná ne tak tragicky jako Cioran, netrpí tak silným pocitem vykořenění. Sám paradoxně po svém příjezdu z Polska do Ameriky napsal: „Skończył się czas mojego wygnania.”

 

Již výše zmíněnému Cioranovi Gombrowicz mimo jiné vytýká jeho ostré rozlišování literatury domácí a emigrační. V tomtéž článku se také vyjadřuje k názoru, že dochází k jakési dekadenci, rozkladu emigračních literatur. Problém spisovatelů ovšem podle něj není v tom, že tvoří v emigraci (nebo musejí tvořit v emigraci), je to spíše problém jich samotných, jejich vlastní tvorby bez ohledu na to, kde se tak děje („jest dosyć obojętne w jakim miejscu świata męczą się pisarze, którzy nie są dość pisarzami, aby być naprawdę pisarzami“[16]). Gombrowicz naopak tvrdí, že emigrace může tvorbě i prospět – může poskytnout nové podněty, umožnit nahlížet na věci z odstupu, může člověku přinést vnitřní svobodu, která je některým za hranicemi dostupnější. Ne vždy však spisovatelé této šance dokázali využít, často sami sebe uvrhli do jiné nesvobody: „W kraju literaturę wzięto za mordę a na emigracji została ona ‚zgodzona do służby‘ – służby idealom, ojczyźnie, czytelnikom, wszystkiemu tylko nie własnym swoim racjom, przeznaczeniom. (…) Zarówno sztuka, jak ojczyzna, same przez się niewiele znaczą. Znaczą one bardzo wiele, gdy człowiek, poprzez nie, wiąże się z istotnymi, najgłębszymi wartościami bytu.”[17] Příčinu nezdaru vidí v tom, že spisovatelé v emigraci jsou příliš volní. I nadměrná svoboda může být nebezpečím (v tom se shoduje s Cioranem), neboť díky tomu se tito autoři „wyrzuceni ze swojego światka znaleźli w obliczu świata, świata bezmiernego i wskutek tego niemożliwego do opanowania“[18]. Problémem je tedy spíše jejich minulost než aktuální (tedy emigrační) přítomnost. Ostatně lokální kultura je jen jednou částí, jedním fragmentem bytí. Proto v sobě emigrace skrývá potenciální nebezpečí pro ty, kteří žijí jen tímto fragmentem a v něm, nikoli celým světem. Těm, co se sytí pouze těmito fragmenty, pak zbývá jediná naděje – naděje na „odzyskanie ojczyzny“. Tato cesta však podle Gombrowicze nikam nevede, naopak hrozí, že zničí člověka jako autora. 

 

V souvislosti s tím zaujme Gombrowiczova polemika s Ferdynandem Goetlem[19], který tvrdil, že je třeba „odzyskać Polskę“, že Poláci „na wygnaniu“ žijí polovičním, nepravdivým životem. Proti tomu ovšem staví Gombrowicz oprávněnou námitku: nebyl takový už jejich život v Polsku? K hodnotám, o kterých mluvil v souvislosti se svou myšlenkou Goetel, jako např. rozum, šlechetnost, svoboda či upřímnost, nevede v Gombrowiczově uvažování žádná cesta, neboť každý je nosí sám v sobě (nebo by měl nosit). Nemůžeme chtít od Polska svobodu či rozum, když je sami nemáme. Proto píše: „Jemu (Goetlovi) idzie o Polskę a mnie o Polaków.“[20]   

         

Mezi emigračními polskými autory je však jedna, dá se říci, výjimka, spisovatel, kterého si Gombrowicz opravdu váží jako člověka i jako umělce, ač s ním nemusí vždy souhlasit. Tím je Czesław Miłosz. Podle Gombrowicze on jediný „pochopil“. Říká o něm doslova: „Miłosz wie.“ Problém však vidí v tom, že Miłosz „redukuje siebie na miarę biedy, którą opisuje (…) chce być biedny jak oni“[21]. To se podle Gombrowicze vylučuje s charakterem umění, které by mělo být luxusem, zábavou, svobodou, sněním a sílou. Zahrnuje Miłosze mezi autory, kterým je osobní život diktován dílem: „Tak się złożyło powoli, że on stał się prawie oficjalnym informatorem o Wschodzie, przynajmniej polskim – cała jego dotychczasowa proza jest temu poświęcona.“[22] Možná právě proto vnímá Gombrowicz Miłosze jako člověka, který „chce, aby inteligencja polska dogoniła Zachód. Jest tu wyrazicielem powojennego polskiego zrywu w kierunku ‘europejskości’ i ‘nowoczesności’”.[23] Neuškodí si zde připomenout, před čím Gombrowicz, v polemice s Miłoszem, varoval: „Z wolna! Nie tędy droga. Po pierwsze, nie dogonicie, gdyż formy myślenia i jego styl powoli tylko się wykształcają. Po drugie, nie warto, bo z tym więcej zawracania głowy, niż czego innego.“[24]

 

Až do této chvíle byla řeč o vztahu Gombrowicze a emigrace. Jaký byl ale vztah Gombrowicze k Polsku, resp. obráceně? I ten se časem měnil, nabýval jiného tónu – od „zepsucia“ k „zacności“. Sám Gombrowicz to cítil a ptal se po důvodu. Postupně se v Polsku začaly objevovat jeho knihy, zajímal se o něj tisk, i soukromá korespondence získávala jiný nádech. Tento zájem v něm však vyvolával i určitou nejistotu, to je z Deníku cítit. Co si počít s novou rolí? Jaká vlastně je nebo jak si ji druzí představují? Přesto zůstal Gombrowicz střízlivý a uvědomoval si, že jeho „návrat do polské literatury“ nebude tak rychlý, a rozhodně přitom nechtěl dělat žádné ústupky a kompromisy, aby se zalíbil.

 

V roce 1963 získal Gombrowicz od Fordovy nadace roční stipendium na pobyt v Berlíně, díky kterému se již natrvalo vrací do Evropy. Po roce stráveném v Berlíně se usadil ve Francii, kde poznal i svou pozdější ženu Ritu a kde pak v roce 1969 umírá. Odjezd z Argentiny pro něj znamenal mnoho nového. Argentina mu bude chybět („Boże mój, ja który ani przez moment Polski nie kochałem... A teraz na głowie staję żeby kochać Argentynę!”), ačkoli se sám přesvědčuje, že jde jen o jakýsi syndrom oddálení – „nie kochać Polski, bo się z nią było za blisko, kochać Argentynę, bo zawsze miałem ją w pewnej odległości, kochać właśnie teraz, gdy się oddalam, odrywam...”[25] Možná můžeme z jeho zápisů v Deníku vycítit určitou krizi, kterou procházel, možná ji můžeme interpretovat jako problém vztahu s vlastní minulostí, životní změnu, přeryv, kterým se však mohla stát i jiná událost. Píše: „Byłem zgubiony... Doskonała okazja, o, pismaki, by zakrzyknąć chórem: - Taki to los emigranta i sobka! Bzdura. To los każdego człowieka w pewnym wieku, któremu życie rozpadło się na dwie części.”[26] Uvědomuje si však, že kdyby se vrátil, vrátil by se pouze do minulosti, odkud nikdy žádná cesta nevede. Je možné, že teprve tehdy, v posledních letech života, se cítil skutečně „wygnany”. Evropa mu najednou byla cizí.

 

 

Text referátu, který byl přednesen v Ostravě v roce 2004 na studentské slavistické konferenci věnované stému výročí narození Witolda Gombrowicze.


  

 


 

  

[1] Gombrowicz, Witold: Dziennik 1–3, Paříž 1957–1966. 

[2] Gombrowicz, Witold: Dziennik 1957–1961, Kraków 1997, s. 205.

[3] Polit.-kult. měsíčník Kultura byl založen v červenci r. 1947 v Římě, od konce r. 1947 byl vydáván Instytutem Literackim v Paříži, redaktorem se stal Jerzy Giedroyć. V Kultuře publikovali mnozí přední emigrační autoři, mj. G. Herling-Grudziński, J. Czapski, W. Gombrowicz, J. Stempowski ad.

[4] Gombrowicz, Witold: Trans-Atlantyk, Paříž 1953 (v Polsku 1957 s komentářem autora).

[5] Gombrowicz, Witold: Dziennik 1953–1956, Kraków 1997, s. 324.

[6] Tamtéž, s. 9.

[7] Mieczysław Jerzy Grydzewski (pův. jm. M. Grycendler, 1894–1970), významný představitel polského emigračního života, vydavatel, publicista, byl redaktorem časopisu Skamander (1935–1939), založil Wiadomości Literackie (1924–1939), které v emigraci v r. 1946 obnovil pod názvem Wiadomości a redigoval je do r. 1966.

[8] Józef Mackiewicz (1902–1985), polský romanopisec, novelista a publicista, často publikující v týdeníku Wiadomości.

[9] Gombrowicz: Dziennik 1953–1956, s. 33.

[10] Gombrowicz, Witold: Dziennik 1961–1969, Kraków 1997, s. 55.

[11] Gombrowicz: Dziennik 1957–1961, s. 184.

[12] Gombrowicz: Dziennik 1961–1969, s. 124.

[13] Tamtéž, s. 124.

[14] Émile Michel Cioran (1911–1995), esejista rumunského původu, od r. 1937 žijící ve Francii. Ve svých esejích a aforismech odhaloval svou krajně pesimistickou vizi současné civilizace.

[15] Gombrowicz: Dziennik 1953–1956, s. 65.

[16] Tamtéž, s. 65.

[17] Tamtéž, s. 161–162.

[18] Tamtéž, s. 66.

[19] Ferdynand Goetel (1890–1960), polský prozaik, dramatik a publicista, spolupracoval hlavně s Wiadomościami.

[20] Gombrowicz: Dziennik 1953–1956, s. 106.

[21] Tamtéž, s. 150.

[22] Gombrowicz: Dziennik 1957–1961, s. 236.

[23] Gombrowicz: Dziennik 1961–1969, s. 59.

[24] Tamtéž, s. 60.

[25] Tamtéž, s. 101.

[26] Tamtéž, s. 144.

09. 10. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).