NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > „Et in Arcadia ego“

„ET IN ARCADIA EGO“

 Lucie Kněžourková

 

„Na tę podstawę sematyczną pojęcia Kresów, już w tych trzech aspektach stwarzającą szansę idealizacji czy mitologizacji owego pojęcia, za sprawą różnych zjawisk życia politycznego, ekonomicznego, kulturalnego, w miarę czasu nakładały się kolejne zanczenia, sprawiające, że kresy w swej istocie stały się pojęciem nie tylko wieloznacznym, ale bardzo bogatym znaczeniowo.“[1]

 

Mýtus Arkádie, blažené, ideální země se v evropské literatuře objevuje od antiky. Vznikl v těsném spojení s pastýřskou (bukolickou) poezií[2] a vázal se na ustálený obraz krajiny, locus amoenus (líbezné místo) s typickými prvky: zelená louka, pramen (potok), ptáci a jemný větřík v koruně rozložitého stromu, pod nímž ležel pastýř a oddával se snění, které nabývalo básnické formy. Arkádie (ač se někdy lokalizovala na Sicílii) ale nikdy skutečně neexistoval, představovala pouze sen, ideál a ten se později transformoval do představ dalších autorů, kteří své „líbezné místo“ hledali jinde a přidávali další atributy, tvořili národní či lokální varianty. V polské literatuře podobnou svébytnou verzi arkadijského mýtu představují tzv.Východní Kresy (Kresy Wschodnie). Toto území sice opravdu reálně historicky existovalo[3], ale představy, které si s ním polská intelektuální elita 19.století začala spojovat, mají už značně idealizovanou formu. Kresy ztělesňovaly nejen vzpomínku na zašlou slávu zábory rozděleného Polska, které kdysi bylo součástí státu, jenž se dokázal postavit křižákům a zvítězit nad nimi, ležel na hranici křesťanské Evropy a tvořil zeď proti nájezdům „nevěřících,“ ale i naději na obnovení mocenského postavení. Jejich obraz v sobě spojoval nádhernou přírodu ukrajinských stepí i litevských a běloruských jezer a lesů, kde příroda splývá v jedno se světem lidí, kde se nadpřirozené stýká s každodenním a kde morální hodnoty stále mají své místo. Kresy se staly silným literárním i sociálním mýtem, který tvaroval politické i umělecké myšlení od 19.století.

 

„Et in Arcadia ego” („I já jsem v Arkádii“), symbolická slova Smrti[4], připomínající nám naši časovou a prostorovou určenost, vrženost, přítomnou dokonce i v nejideálnějším místě- uplývání a zánik se spojuje se spojuje se štěstím a spokojeností a vytváří nebezpečnou směs melancholie a snění. Arkadijský mýtus ve své nejhlubší podstatě  sobě ukrývá   nebezpečí povrchní idealizace: jako jeden z nejužívanějších a nejstarších literárních motivů, se stal zároveň i velkým klišé, snadnou metaforou. Ani Kresy se této nástraze nevyhnuly. Jejich dvojakost představuje výzvu pro autora: dokáže „kresovost“ zachytit autenticky, legitimizovat výběr tohoto specifického časoprostoru, nebo sklouzne k lacinému napodobování fungujících literárních vzorců vyšitých na látce harmonické krajiny?

 

„Dwór czy pałac, ze swoimi rozłegłymi dobrami, lasami, jeziorami są ustawicznie malowane przez autorów, lubują się oni w opisywaniu dzieciństwa, odmalowanego w mickiewiczowskich kolorach. Czas zastygł. Nie wiadomo już, czy mamy do czynienia z obrazami naocznego świadka, czy z parodią literacką. Jedno wiąże się z drugim.“[5]

 

Důležitým motivem pojícím se s Kresy je topos „ztráty“, přesněji řečeno „ztráty domova“. Pohled z vnějšku, nejčastěji z emigrace, tedy nemožnost návratu a strach ze zapomnění motivoval vznik prvních literárních textů, které se snažily zachytit atmosféru, zvyky, rytmus života na Kresech. „Dziś piękność twą w całej ozdobie/ widzę i opisuję, bo tęsknię po tobie“, známý citát z Mickiewiczowa Pana Tadeáše nám ukazuje i umělost, která byla od prvního okamžiku spjata s kresovou literaturou. Básník vidí zemi pouze svým vnitřním zrakem, ale fyzicky už se nachází daleko v cizině. Jeho očima se stávají vzpomínky- literatura přebírá funkci paměti, která však ze své podstaty musí odrážet individuální interpretaci skutečnosti, ne objektivní fakta. „Czy logika snu i marzenia może dać przekonującą diagnozę rzeczywistości historycznej, czy symboliczność dzieła nie zrównoważona typowością uniesie ciężar wartościowania, czy typowość wprowadzająca hiarchizację potrafi obejść się bez konkretności pojedynzcych faktów?“[6] Vrcholná polská romantická a realistická díla[7] literarizovala kresový mýtus a vytvořila model, který brzy přejala i nízká literatura[8] a změnila ho v klišé. „Kresová literatura“ postupně získala ustálené charakteristiky, které se s úspěchem opakovaly ve všech textech a čerpaly z typických rysů idylické prózy a poezie. Způsob uchopení času a prostoru splňoval všechny prvky idylického chronotopu, jak jej popsal M.M.Bachtin[9] : život a jeho události jsou těsně spjaty s místem (rodnými horami, údolím, řekou, otcovským domem), kde žily generace předků v těsném kontaktu s přírodou v poklidném rytmu střídání se ročních dob. Zobrazovány jsou v idyle základní a zobecněné životní jevy (láska, práce, smrt, narození, rozmnožování), cyklicky a zákonitě se opakující u všech členů společenství. „V regionálním románu můžeme přímo pozorovat, jak se idyla rodinně-pracovní, zemědělská či řemeslnická rozvíjí ve velký románový útvar. Nejzákladnějším principem literárního regionalismu je pevné sepětí procesu života generací s konkrétní lokalitou - opakuje se čistě idylický vztah času k prostoru, idylická jednota místa celého životního procesu. V regionálním románu se tento životní proces rozšiřuje a detailizuje (tento moment bývá pro román závazný), do popředí se vyzvedá ideologický aspekt - jazyk, náboženství, morálka, zvyky - a i tento aspekt se předvádí v těsném sepětí s konkrétní lokalitou.“[10] Konkretizace místa na sebe váže i podrobnější a konkrétnější zachycení folklóru (od oblečení po lidovou slovesnost), narozdíl od idyly alegorické, umístěné v fiktivním prostoru. Za typické kresové rysy můžeme označit například zdůraznění nacionálního cítění (pozitivní hodnocení polskosti), vyjádřené nejčastěji vzpomínkou na padlé v národních povstáních. I přes propracovanost detailu však všechny postavy představují typy, symboly v idealizovaném prostoru a čase. Kresový mýtus se tedy během 19.století stal  toposem s ustálenými vlastnostmi a významy, který vysoká literatura stále častěji ironizovala.

 

„Rozwój „literatury kresowej” polega na kumulacji wyobrażeń. Jej historia to metempsychoza „mitów.” Niczego nie ujmując na przykład słynnej Pieśni o zpustoszeniu Podola Jana Kochanowskiego, przyjdzie jednak stwierdzić, że literatura póżniejsza, zwłaszcza dwudziestowieczna, bywa najczęściej (choć nie musi to dotyczyć każdego utworu) pod względem „mitologicznym” bardzo bogata. Prawie wszystkie „mity” w tej literaturze odżywają i aktualizują się, wiodąc żywot równie powikłany, jak intensywny.”[11]

 

Po 2.světové válce změnilo Polsko radikálně a částečně i nedobrovolně své hranice - došlo k výraznému posunu na západ, na bývalá německá území. Došlo tak ke konečné a nevratné ztrátě východních částí země a  Polsko se stalo národnostně homogenním státním útvarem (oproti předválečné pestrosti). Oživený pocit „ztráty domova“ se tak stal motivací pro reinterpretaci kresového mýtu. Autoři, kteří se na Kresech narodili, měli možnost porovnat „viděné“ a „čtené“, konfrontovat skutečnost se stvořeným ideálem, vlastní zkušenost s literárním toposem. Jedním z nich byl i Czesław Miłosz, narozený v Šetejnách (Szetejny) v dnešní Litvě, který nedlouho po 2.světové válce emigroval do Ameriky. Jeho rozsáhlé dílo v sobě zahrnuje sbírky poezie, eseje a další prozaické texty, mezi jinými román „Dolina Issy“ (Údolí Issy, vyd.1955)[12], ve kterém reflektuje své vzpomínky na Litvu.[13]

                      

Hlavní hrdina, malý chlapec Tomáš, prožívá své dětství pozorován vypravěčem v údolí řeky Issy, u svých prarodičů a ve společnosti dalších typických postaviček - sousedů. Dny strávené v této šťastné krajině se slévají do jednoho celistvého zážitku, spojujícího obraz babičky hřející si zadek u kamen, upíra Magdaleny, výpravy po lese a zvířata, rostliny a jejich jména. Ve vztahu ke skutečnosti se zde objevuje důležitý moment- poznání pojmenováním. Tomáš si zakládá tajný sešit, v němž popisuje zvířata a rostliny, fascinován zvukem latinských jmen i náhodnou katalogizací. Jeho lovecké zkušenosti a pozorování přírody mají tajemný nádech objevitele. V textu se však Tomášovi přílišné svobody nedostává. Vypravěč stojí vědomě nad příběhem a vede ho pevnou rukou, o čemž svědčí i převaha narace nad dialogy; jakoby všechny postavy mohly ožít až prostřednictvím vypravěče, skrz jeho promluvu. Rozhovory slouží popisu, jejich malé množství představuje další z charakteristik kraje a lidí s ním spjatého - důvěra ke slovům je tu nízká, jde pouze o předání informací, které nejsou zjevné, nejčastěji „nezasvěcenému“, cizinci; v  této roli občas vystupuje i Tomáš (např.scény z lovu).

                                   

V „Údolí Issy“ se před námi rozvíjí řada obrazů, které, navzdory tomu, že jejich autorem je básník, vyznívají spíše etnologicky a přírodovědně než literárně. „Należy zacząć od opisu Kraju Jezior, w którym mieszkał Tomasz.Te okolice Europy długo były pokryty lodowcem i jest w ich krajobrazie surowość północy. Ziemia jest tu na ogół pieszczysta i kamienista, zdatna pod uprawę tylko kartofli, żyta, owsa i lnu. (...) Fauna jest tu mieszana, jeszcze niecałkowicie północna. (...) Chaty buduje się tutaj z drzewa, kryje się nie słomą, a gontem.”[14] Dlouhý úvod nás seznámí s detaily oblékání, víry, zvyků, typických zvířat, počasí a jídla. Dokonce i samotné epizody ve vyprávění jakoby spíše sloužily výkladu, jejich skutečné narativní napětí vypravěč oslabuje; ilustrují „kresovost”: silnou pohanskou tradici, nevykořeněnou ani náboženstvím (víra v ďáblíky, duchy, nemrtvé), zároveň i bázeň před Bohem; vidíme etnickou smíšenost obyvatel, vícejazyčnost, odtrženost od zbytku „moderní” Evropy. Vše nám autor vysvětluje a názorně předvádí, pečlivě rekonstruuje střípky paměti a lepí z nich dokonalou mozaiku.

                                 

Styl románu nenávratně ovlivnila celá filosofie, kterou Miłosz stvořil kolem země svého původu, rodného kraje, ve snaze ho přiblížit (či lépe řečeno ukázat) Západu; forma balancuje na hranici eseje a fikce, traktátu a románu. Něco tu zkrátka nehraje, jak si povšiml i Jiří Trávníček: „Něco zde stále drhne. Román ne a ne chytnout rytmus. Jako by se vyprávění nemohlo rozjet a získat na hybnosti. Autorův dětský a autobiografický hrdina, er-forma, litevská krajina, čas první světové války a těsně po ní - to vše k sobě nějak nelne, jakkoli je vidět, že Miłosz má cit pro detail a že ve své paměti umí dávat věcem barvy a tvary. (...) Povstává kniha o Litvě za časů Miłoszova mládí, nikoli román o malém chlapci a jeho dětských příhodách. Miłosz je zkrátka ve svém románu příliš chytrý na to, aby se mohl stát důvěryhodným vypravěčem.“[15] Talent romanopisce autorovi zjevně nechybí a pravděpodobně jeho styl kopíruje určitý záměr; jeho přístup k textu je natolik vědomý, že lze jen těžko předpokládat, že všechny podrobné informace se zde objevují náhodou. Odpověď nalezneme teprve v kontextu celého jeho díla a především v jeho názoru na pozici básníka. Ten by se měl vždy snažit o bezprostřední přístup ke skutečnosti, na filosofické rovině můžeme mluvit o fenomenologickém „uzávorkování“; autor vždy stojí před výzvou reality a zároveň možnostmi jejího literárního zobrazení. Proto si každý musí znovu projít hledáním stylu, formy, žánru, který nejvíce odpovídá jeho způsobu nahlížení světa. Podobně Miłosz chtěl oživit mýtus Kresů, ale jeho znalost literární tradice, klišé, které se nakupily kolem něj a zároveň síla vlastní paměti ho donutila k přesnému opaku -mýtoborectví.

                            

„Prawda, że z Kresów się ucieka tylko po to, by potem wracać do nich za sprawą refleksji i pamięci, sprawdziła się w biografiach polskich romatyków. Oni jednak, o wiele bardziej niż Miłosz, mogli być loajalni wobec Kresów- dzięki umożliwionej im jeszcze przez historię naiwności. Inaczej niż jego poprzednikom, Miłoszowi nie może udać się historiozofia Kresów - nawet na poziomie własnej świadomości.“[16] Autor zůstal věrný (možná proti své vůli) zásadám, které sám vytyčil: používat jazyk očištěný od klišé a stereotypů, zachytit to, co vidím, ale vyjádřit to i odpovídající formou, která má daleko k naivnímu realismu. Deheroizace a dokumentarizace „kresovosti“ zůstane jedním ze spíše opomíjených přínosů Miłoszova díla; dokázal se na mýtus podívat novýma očima a přestože jeho pokus uvést ho v život (stvořit nový, silný příběh) nebyl zcela úspěšný v literární rovině, obohatil ho a posunul dál. „Básník stojí před skutečností, která je každý den nová, složitá, nevyčerpatelná, a pokouší se z ní co nejvíce uzavřít do slov. (...) Zdraví poezie i šance, že překoná období, jež jsou pro ni nepříznivá, spočívá v nikdy nenaplněné tužbě po mimesis čili věrnosti jedinému. Samotný akt pojmenování věcí obsahuje víru v jejich bytí, tedy skutečný svět, ať už by o tom Nietzsche řekl cokoliv.“[17]

 

 

Literatura:

Bachtin, M.M.: Román jako dialog. Odeon. Praha 1980.

Bardach, J.: O dawnej i niedawnej Litwie. Poznań 1988.

Fiut, A.: Rozmowy z Czesławem Miłoszem. Kraków 1981.

Granice i pogranicza. Warszawa 1994.

Kolbuszewski, J.: Od Pigalle po Kresy. Wrocław 1994.

Kresy i pogranicza. Olsztyn 1995.

Kresy i pogranicza w literaturce. Szczecin 2005.

Kresy w literaturze. red.E.Czaplejewicz a E.Kasperski. Warzawa 1996.

Polskie mity polityczne XIX i XX wieku. Polska myśl polityczna. Tom 9. red.W.Wrzesiński. Wrocław 1994.

Walicki, A.: Trzy patriotyzmy. Warszawa 1991.

Zadencka, M.: W poszukiwaniu utraconej ojczyzny. Uppsala 1995.

Zajączkowski, A.: Główne elementy kultury szlacheckiej w Polsce.Wrocław,Warszawa,

                              Kraków 1961


 

 


 

 

[1] Kolbuszewski, J.: Od Pigalle po Kresy. Wrocław 1994. str. 181.

[2] Za zakladatele se považuje Syrakusan Theokritos (1.pol.3.stol.). viz.: Curtius, E.R.: Evropská literatura a latinský středověk. kap.: Ideální krajina. Praha 1993.

[3] Jako část Rzeczypospolitej, významného novověkého státního útvaru, který spojoval části dnešního Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny.

[4] „Et in Arcadia ego. łac., „i ja (żyłem) w Arkadii,” obraz Giovanniego Guercina, Rzym, Gal.Corsini, i póżniejszy, słynniejszy jeszcze, Poussina Pasterze Arakdyjscy (ok. 1650), Paryż, Luwr, przedstawiający grobowiec z tym napisem, znaczącym zapewne, że śmierć obecna jest nawet w najidealniejszym ziemskim życiu.” In: Kopaliński, W.: Słownik mitów i tradycji kultury, Warszawa 1987. 

[5] Polskie mity polityczne XIX i XX wieku. Polska myśl polityczna. Tom 9. red.W.Wrzesiński. D.Beauvois: Mit „Kresów Wschodnich. Wrocław 1994. str. 100.

[6]Zadencka, M.: W poszukiwaniu utraconej ojczyzny. Uppsala 1995. str.20.

[7] Mj. texty romantiků A. Mickiewicze, J. Słowackého a realistů H. Sienkiewicze a E.Orzeszkowé.

[8] Mj. autorky 19.století- Rodziewiczówna, Mniszkówna aj.

[9] česky viz.: Bachtin, M.M.: Román jako dialog. Praha 1980.

[10] Bachtin, M.M.: Román jako dialog. Praha 1980. str. 351.

[11] Kresy w literaturze. red.E.Czaplejewicz a E.Kasperski. Warzawa 1996. str. 17.

[12] Podstatné je, že román vznikl v typickém prostorovém určení „kresového“ autora- narozený na Kresech, kde strávil dětství, píše autor svoje vzpomínky v emigraci, dokonce za mořem- v Americe.

[13] Miłosz přiznává v rozhovoru s A.Fiutem silnou autobiografičnost tohoto díla, mluví o něm dokonce jako o druhu autoterapie.

[14] Miłosz, C.: Dolina Issy. Kraków 1981. str. 5,6,7.

[15] Host 3/2006. str. 25.

[16] Kresy w literaturze. red.E.Czaplejewicz a E.Kasperski. Warzawa 1996. kap. : J.Zychowicz: Czesław Miłosz- Nieudana historiozofia Kresów. str.187.

[17] Miłosz, C.: Svědectví poezie. Praha 1992. str. 60.

09. 10. 2006

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).