NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > Iserův koncept nedourčenosti ve vztahu k dílu Romana Ingardena

ISERŮV KONCEPT NEDOURČENOSTI VE VZTAHU K DÍLU ROMANA INGARDENA

Michala Benešová

 

 

Dílo Romana Ingardena (1893–1970), polského filosofa a literárního teoretika inklinujícího k fenomenologii, zcela jistě ovlivnilo nejvýznačnější představitele tzv. kostnické školy.[1] V této práci se zaměříme především na teze německého anglisty a literárního vědce Wolfganga Isera (*1926) a na způsob, jakým na myšlenky Romana Ingardena navazuje, a sice konkrétně na Ingardenův koncept nedourčenosti, resp. míst nedourčenosti. Nejprve se blíže podíváme na Iserovo pojetí míst nedourčenosti a poté se pokusíme ukázat, které z jeho úvah na dané téma jsou ovlivněny Ingardenovým pojetím, jak Iser Ingardenovy myšlenky eventuelně přetváří, v čem se s Ingardenem shodne a v čem se s ním naopak rozchází.

 

 

Jaké jsou základní teze Wolfganga Isera vztahující se k tzv. nedourčenosti? Každé literární dílo je výsledkem konvergence textu a čtenáře[2]; literárním dílem není v Iserově pojetí text sám, stává se jím až v průběhu dynamické interakce se čtenářem, s jeho očekáváními i s jeho předchozími, nejen čistě literárními zkušenostmi (Iser, podobně jako Hans-Robert Jauss, pracuje s pojmem „horizont očekávání“[3]), zkrátka s tím, co sám čtenář do textu vkládá a co mu přináší. Hovoříme-li pak o literárním díle, pohybujeme se de facto „nad textem“, jak tvrdil sám Iser – teprve čtenář odkrývá veškeré potenciality, skryté aspekty a souvislosti textu.

 

Už Jauss zdůrazňoval fakt, že literární dílo má zásadně dialogický charakter a jistými signály či implicitními odkazy preorientuje potenciálního čtenáře, neboť ten bude obsah textu vnímat právě v referenčním rámci těchto signálů. Zároveň tak vymezuje prostor pro určitý způsob recepce díla.[4] Nepominutelná je tedy role textu, jenž je vždy východiskem, které nesmí být opuštěno, chceme-li i nadále interpretovat dané dílo, a nikoli jiné. Jaká je však ona role textu? Text nikdy nedeterminuje a nenormuje jeden jediný, závazně platný, neměnný a jedině „správný“ význam – text sám o sobě obsahuje množství potencialit, možných výkladů, úhlů pohledu či perspektiv. Právě pluralita možných významů vyvstávající z textu vyvolává otevřenou literární komunikaci, kterou recepční estetika tolik prosazovala. Různí čtenáři (a ještě výrazněji čtenáři z různých historických epoch) čtou tentýž text různým způsobem. Už z tohoto vcelku prostého a empiricky doložitelného faktu jasně vyplývá, že text, chceme-li být konkrétnější a explicitnější tak umělecký text, pak musí zákonitě poskytovat jistý prostor pro nejrůznější aktualizační možnosti. Až v interakci se čtenářem můžeme hovořit o literárním díle v plném jeho významu, dokud k této interakci nedojde, máme co do činění „pouze“ s literárním textem.

 

Přistoupíme-li tedy na to, že literární text obsahuje množství nejrůznějších potencialit, je pak samozřejmě otázkou, jak definovat pojem „množství“. Je snad možných výkladů jednoho textu nekonečně mnoho? Nebo existují určité hranice, za které už interpretace zajít nemá, příp. nesmí? A jak pak lze tyto hranice stanovit? Jauss zastával názor, že historické konkretizace díla nelze rozlišovat na správné a chybné, přesto si jeho úvahy (vzhledem k váze, jakou přikládal samotnému textu a tzv. horizontu očekávání čtenáře) nelze vyložit tak, že literární dílo má absolutně neomezené množství možných významů a lze je interpretovat „donekonečna“. Iser zase trval na tom, že smysl díla je sice „nevyčerpatelný“[5], avšak zároveň netvrdí, že jej není možné určit. Byť je jeho textový model neobyčejně otevřen osobě čtenáře, stále existuje určitá struktura textu, z níž čtenářovy interpretace nutně vycházejí a kterou jsme s to podrobit kritickému vědeckému diskursu. Samotný text de facto kontroluje aktivitu čtenáře, neboť přece jen určuje jisté hranice – v extrémních případech je buď natolik explicitní, že neposkytuje čtenáři takřka žádný prostor pro jeho vlastní imaginaci, nebo je naopak silně fragmentární a „nedourčený“, což ovlivňuje čtenáře zcela opačně a může vést až k jeho rezignaci na snahu o porozumění textu.

 

Text tedy nabízí možností, resp. možných výkladů více. Otevírá možnosti pro různé perspektivy a úhly pohledu, a právě díky jejich vzájemné konfrontaci je literární dílo vnitřně dynamické, jak tolikrát zdůrazňoval Wolfgang Iser. Nedochází k tomu, že by se nám v průběhu četby „vyloupl“ jeden jediný a správný smysl díla. Naopak, my, čtenáři, z nabízených možností de facto vybíráme, a to na základě našich predispozicí, zkušeností, dřívějších zážitků, znalostí apod. Čtenář sám odkrývá potenciální možnosti textu (ačkoli samozřejmě nikdy není schopen odhalit všechny), a následně z nich vybírá, obrazně řečeno je zhmotňuje a zživotňuje. Literární svět díla v posledku odhalujeme a rekonstruujeme my, čtenáři.

 

 

A právě v této souvislosti Wolfgang Iser pracuje s pojmem dobře známým už z prací Romana Ingardena[6], s pojmem „nedourčenosti“, resp. „míst nedourčenosti“. Iser však tento termín chápe poněkud odlišně. Než se podíváme jak, připomeňme, že styčných bodů v literárně teoretickém uvažování Isera a Ingardena je více. Iser, podobně jako Ingarden, ale také např. Gadamer, další z badatelů, kteří „kostnické recepční estetiky“, v tomto konkrétním případě zvláště Jausse, ovlivnili, upřednostňuje význam zážitku literární četby jako unikátní a nesmírně cenné aktivity probouzející a vychovávající vědomí čtenáře. Ingarden se zaměřoval především na text, nikoli primárně (nebo tak výrazně jako různé tzv. čtenářsky orientované teorie druhé poloviny 20. století) na osobu čtenáře a jeho roli v procesu čtení a interpretace literárního díla (což je v podstatě klíčový rozdíl v Iserově a Ingardenově uvažování – druhý jmenovaný stále ještě inklinuje spíše k pólu textu jakožto jednomu ze tří základních složek nejjednoduššího komunikačního modelu autor – text – recipient). Přesto už v jeho teorii hraje zásadní roli např. pojem konkretizace literárního textu, teprve během níž se nám dílo takříkajíc vyjevuje.[7]

 

Ingarden zdůrazňuje nutnost rozlišovat literární dílo a jeho různé konkretizace vznikající vždy v průběhu konkrétního aktu čtení konkrétním čtenářem. V této souvislosti hovoří i o „objektivaci“ jakožto o přechodu od intencionálních předmětných stavů k předmětům představeným v literárním díle.[8] Čím více vět pak vstupuje do hry, tím více bude možných, resp. dle Ingardenových slov přípustných směrů objektivace či jejích variant, z nichž – jak tvrdí – si čtenář může vybírat. Jistý pojem výběru či volby tedy figuruje i v uvažování Ingardenově. Jeden čtenář však nemůže vyčerpat všechny tyto možnosti (natož aby je vyčerpal v rámci jednoho čtení daného textu); tato myšlenka se ostatně v pracích Wolfganga Isera rovněž vrací a Iser ji posléze důkladněji rozpracovává. Konkretizace je pro Ingardena de facto dourčováním a doplňováním předmětů představených v literárním díle.

 

Ve chvíli, kdy se Iser snaží určitým způsobem popsat proces recepce literárního díla, tak jak ho chápe, obrací se právě k fenomenologii – a k Romanu Ingardenovi. Mluví-li o specifickém charakteru literárních textů v kontrastu k textům tzv. neliterárním, uvažuje obdobným směrem jako čtyřicet let před ním Ingarden. Literární texty k nám nepromlouvají o věcech či předmětech reálně existujících ve světě kolem nás, tedy o věcech existujících jaksi nezávisle na daném textu, nezobrazují „skutečnou realitu“, můžeme-li si dovolit tuto poněkud efemérní, snad lehce ironickou formulaci. Literární text svůj předmět naopak teprve postupně, v procesu čtení, tedy ve spojení s nepominutelnou a nezbytnou pomocí čtenáře, konstituuje. Ani tak jej ovšem není s to vytvořit „reálně“, a to ani pokud jde o předměty takříkajíc nemateriální, nehmatatelné. Proto Iser hovoří o literárních textech jako o fikci. Literární texty nejsou zakotveny v reálném světě, ale výlučně v procesu čtení jako takovém. Fikce jen jistým způsobem reaguje na svět, jaký běžně zakoušíme – nedá se však na něj, resp. do něj jednoduše přenést. Paralela s Ingardenem je tu očividná. Polský filosof opakovaně upozorňoval na specifickou povahu literárních textů, resp. na specifickou povahu jazykových prostředků, z nichž je text vystavěn. Chceme-li se s jejich pomocí vyjádřit, musíme nutně uplatnit jakousi selektivní schematizaci. Právě s tím související neukotvenost literárních textů v reálně zachytitelném světě (a samotný jejich „schematický“ charakter) způsobuje jejich nedourčenost, jež je nutnou podmínkou působení literárního díla.

 

Iser v této souvislosti také přímo uvádí Ingardenův pojem „intencionálního větného korelátu“[9] – Ingarden jím chtěl vyjádřit skutečnost, že každá věta textu je ve vzájemném vztahu s větou jinou, a dokonce jsou věty na sobě přímo závislé. Nevztahují se přitom k empiricky uchopitelné realitě, avšak jejich schopnost vztahovat se k sobě navzájem tím není narušena, naopak se zvyšuje. V literárním díle je pak celý komplex následných intencionálních větných korelátů „světem představovaným“ v literárním díle. Iser užitím tohoto termínu naznačuje, že jednotlivé složky textu se spojují a vytvářejí významové, či spíše významotvorné vyšší jednotky (až po celek díla, např. román). Do vztahů různého charakteru tak vstupují nejen věty, ale i ony vyšší jednotky. Čtenářova představivost slovy Isera „formuje interakci mezi koreláty, jejíž strukturu nastínila posloupnost vět“.[10] Právě tuto představivost literární texty vyžadují. Zmíněné koreláty vyvolávají (hovoříme-li o textech uměleckého charakteru) mnoho různých očekávání ze strany čtenáře, navíc se v průběhu četby různě proměňují a prostupují, vzájemně ovlivňují (tak jak následují za sebou, dle posloupnosti a následnosti vět, jak ostatně víme už od Ingardena, ale rovněž zpětně – ovlivňují již přečtené), čímž vzniká specifický svět literárního díla, mnohovrstevnatý, jehož jednotlivé složky se neustále dynamicky proměňují. Wolfgang Iser o něm hovoří jako o „čistě intencionálním korelátu větných souvislostí“, v čemž jistě odhalíme jistou návaznost na pojetí Ingardenovo. Ostatně Iserovo tvrzení, že literární texty „nekorespondují s žádnou objektivní skutečností mimo ně“[11], navazující na již výše zmíněné, zní takřka ingardenovsky.

 

V Iserově teorii se text stává „skutečným“ až ve chvíli, kdy se jej chopí čtenář a aktivně a tvořivě ho doplní, resp. rozvine. V té samé chvíli se však už původní text stává něčím jiným, novým, stává se literárním dílem, které už nelze na „pouhý“ text redukovat. Čtenář vyplní místa nedourčenosti (řekněme to v tuto chvíli takto zjednodušeně). V čem se liší Ingardenovo a Iserovo pojetí nedourčenosti? Ingarden vystavěl svou myšlenku míst nedourčenosti na fenomenologickém základu. O místech nedourčenosti psal již ve svém díle Das literarische Kunstwerk, avšak v úvodu pozdější publikace O poznávání literárního díla sám hovoří o tom, že tento termín bývá mnohdy chápán špatně – jako místo, které nelze přesně určit.[12] Nedourčenost však u Ingardena nespočívá v tom, že dané místo v textu zkrátka určit nejde, ale spíše ve faktu, že ho lze dourčit, tzn. určit přesněji, vyjít za text samotný. Předmět textu je podle něj konstituován, resp. dotvořen až v rámci konkretizace díla, během něhož jsou aktualizovány potenciality skryté v daném textu. Zatímco reálně existující předměty lze určit komplexně a jednoznačně, předměty literárních textů takto celistvě určit nelze, již vzhledem k jejich povaze a k faktu, že jsou vyjádřeny pomocí „pouze“ jazykových prostředků. Umělecké literární dílo, s celou polyfoničností svých jednotlivých vrstev, určitost pouze předstírá – intencionální předmět textu, jak by řekl Ingarden, tak zůstává otevřen. Dourčit, uzavřít a dokončit ho může jen akt konkretizace, na čemž se významně podílí čtenář.

 

V literárních textech tedy vznikají místa nedourčenosti, právě tím, že zvolené jazykové prostředky již nejsou s to vystihnout veškeré aspekty toho, o čem text vypovídá. V průběhu čtení čtenář de facto překračuje to, co je explicitně řečeno a formulováno textem. Lepším výrazem by možná bylo „doplňuje“ – Ingarden sám přiznává, že v takovém okamžiku se čtenář „do jisté míry“ stává spolutvůrcem díla. Jak vidno, už Ingarden naznačoval, že přinejmenším v jistém stupni je aktivní role čtenáře během recepce díla nezbytná. V rámci konkretizace díla (které Ingarden označuje jako „intersubjektivní předmět intencionální“[13]) tedy dochází k vyplňování míst nedourčenosti, což je nutně dáno už specifikem volených jazykových prostředků v protikladu k reálnému předmětnému vnímání, jež je plně názorné a „určité“. Takovou možnost literatura neposkytuje a recipient sám je nucen konstituovat předmět textu na základě vyplnění míst nedourčenosti – avšak aktivita čtenáře je u Ingardena ještě do jisté míry omezována tím, že čtenář se musí nechat vést textem a „pouze“ zaplňovat předem daná místa nedourčenosti, „jen“ realizovat potenciality skryté v textu. Sám Ingarden píše ve své knize O poznávání literárního díla o vyplňování míst nedourčenosti čtenářem, resp. jeho „iniciativou a důvtipností“, avšak jen „v mezích toho, co text sugeruje nebo připouští“.[14] Soulad s významovou vrstvou díla je nezbytný, všechna čtenářova doplnění musejí odpovídat textu (a taková doplnění, byť mohou být různá, jsou si pak navzájem rovnocenná), o literárním díle lze konstatovat „pravdivé soudy“, a to tehdy, když tyto soudy „přisuzují dílu přesně takové vlastnosti nebo vztahy mezi vlastnostmi nebo částmi atd., jaké dílo samo o sobě má ve chvíli, kdy je ‚hotové‘ a ‚ustálené‘“.[15] Místa nedourčenosti jsou tedy sice jistým impulsem pro čtenáře, probouzejí v něm určitou aktivitu, jak ale uvidíme u Isera, Ingardenovo pojetí ještě není natolik dynamické a nezachází tak daleko, alespoň co se týče možností čtenáře, jež mu text poskytuje.

 

Iserovo pojetí Ingardenovy myšlenky doplňuje a v mnohém rozvíjí. „Prázdná místa“ či „mezery“, jak je Iser označuje – a které text sám v sobě obsahuje, vyvolávají především nutnost je vyplnit či doplnit, ale na jejich základě vzniká také možnost na tato vynechaná místa určitým způsobem navázat. Kromě toho prázdná místa pomáhají vytvářet očekávání na straně čtenáře, která se buď potvrdí, nebo jsou v různé míře modifikována, příp. zcela zavržena. Zde se právě otevírá prostor pro čtenáře a jeho imaginaci či jeho horizont očekávání. Nedourčenost je vždy možností, jak napojit text na čtenářovy vlastní zkušenosti či na jeho představy o světě. Nutí ho propojovat nejrůznější perspektivy a fragmenty textu, ale i zapojovat vlastní hypotézy či představy o vztazích nejen v rámci daného textu, ale i o vztazích směřujících navenek, k osobě čtenáře a jeho světu. Veškeré tyto nevyslovené a explicitně nevyjádřené vztahy jsou ideálním prostorem pro čtenáře a jeho iniciativu. Je-li proces čtení v Iserově pojetí interakcí čtenáře a textu, pak místa nedourčenosti fungují jako svého druhu podmínka této vzájemné interakce, potažmo komunikace. Ale nejen. Prázdná místa v rámci textu jsou odrazovým můstkem pro aktivitu čtenáře, umožňují vybudovat celou síť jakýchsi nadstavbových vztahů, propojení a odkazů, a to jak ve vztahu k čtenému textu, tak ve vztahu čtenáře k sobě samému. Právě v tomto ohledu se projevují specifika literárního textu: „Kolísá sem a tam mezi světem reálných předmětů a zkušenostním světem čtenáře. (…) Každé čtení se tak stává aktem připoutání oscilujícího textového útvaru na významy, jež jsou zpravidla vyprodukovány přímo v procesu čtení.“[16] Celý Iserův koncept nedourčenosti je oproti konceptu Romana Ingardena dynamičtější, otevřenější, především vůči čtenáři a jeho roli v procesu recepce díla.[17] Místa nedourčenosti přitom mohou být vyplněna různými způsoby, což Wolfgang Iser komentuje slovy: „Jediný text tak v sobě obsahuje potenciál několika různých konkretizací a žádné čtení tento potenciál nemůže nikdy vyčerpat, neboť každý individuální čtenář vyplní tyto mezery zcela po svém, opominuv všechny ostatní možnosti…“[18]

 

Sémantická nedourčenost je v Iserově pojetí základním východiskem účinku textu. Zatímco Ingarden v zásadě rozlišoval mezi správnou a nesprávnou interpretací a místa nedourčenosti vymezovala spíše rozdíl mezi realitou a jejím schematickým zobrazením, pro Isera jsou naopak prázdná místa zdrojem polysémantičnosti textu, jakési jeho sémantické polyfonie. Jeho vysvětlení principu nedourčenosti by mohlo zaujmout i náruživého čtenáře Ecových románů: „To, co je v textu řečeno, nesmí být míněno tak, jak je to formulováno.“[19]

 

Místa nedourčenosti jsou přitom značně variabilní a mohou být vyplněna opět (ne)konečným množstvím způsobů. Z těchto možností vybíráme, nikdy přitom ani zdaleka nevyužijeme všechny. Sám Iser dodává, že text je de facto nevyčerpatelný (viz pozn. 5), což dobře ilustruje základní charakteristiku každého literárního textu: proces četby je selektivní, což text samotný musí umožňovat (neumožňuje-li to, budeme mít zřejmě tendenci tvrdit, že nemá dostatečné umělecké kvality, příp. ho vůbec nezařadíme „do škatulky“ umělecké literatury); během recepce takového textu my jako čtenáři vybíráme z nabízených potencialit, přičemž způsob, jakým „zakoušíme“ text, odráží i naše vlastní předpoklady a zkušenosti.

 

Ve chvíli, kdy čtenář vyplňuje ona místa nedourčenosti, formuluje ve své podstatě něco, co samotným textem (a pouze textem) formulováno není. Přesto Iser hovoří o intenci textu. Čtením vlastně odhalujeme „nezformulované části textu“, jaksi ho doplňujeme, vyplňujeme jeho nedourčenost. Během četby přitom vznikají i nová místa nedourčenosti, když jisté potenciální, latentní možnosti textu, resp. možné interpretace více či méně vědomě ponecháváme stranou a vytlačujeme je z našeho vědomí.

 

Iser se zamýšlí i nad tématem zvyšování podílu nedourčenosti: dochází k němu vlastně vždy, kdy do textu vstoupí čtenář a kdy je zahájen proces recepce. V interakci se čtenářem vzniká totiž mnohem více reakcí – čtenář si čtené konfrontuje s vlastními zážitky a zkušenostmi, v široké škále od poměrně jednoznačné identifikace s něčím důvěrně známým až po pocit zcela opačný, kdy je čtenář udiven „fantastičností“ čteného, jemu vlastně cizího. Čím víc se vzdalujeme od pólu důvěrně známého a vstupujeme na území, kde již nejsme s to vnímané jednoznačně přiřadit věcem a situacím známým, tím míra nedourčenosti stoupá. Do značné míry je jistě věcí každého jednoho čtenáře, jak dalece bude text redukovat na vlastní zkušenosti nebo do jaké míry jej bude ztotožňovat s jemu známou realitou. Krom toho v moderních textech např. velké množství propracovaných textových detailů paradoxně (ale spíše jen na první pohled paradoxně) zvyšuje podíl nedourčenosti. Dle slov Isera: precizováním a zjemňováním zobrazovacího rastru se úměrně zvyšuje nedourčenost textu.[20]

 

Na druhou stranu, Iser přiznává textu samému i jistou obrannou funkci – ta se může projevit opět jen ve spolupráci se čtenářem. Máme tím na mysli situace, kdy text bude natolik odporovat našemu horizontu očekávání, že buď čtení lidově řečeno vzdáme, nebo naopak sami přehodnotíme naše dřívější postoje a ve své podstatě pak budeme ochotnější přistoupit na to, co v textu nacházíme. V obou případech dojde podle Isera k odbourání nedourčenosti, přinejmenším do jisté míry.

 

 

Vraťme se ještě k jedné otázce, kterou si kladl jak Ingarden, tak Iser. Když jsme hovořili o předmětech literárního textu, které vlastně nemají reálný ekvivalent v nám známém světě, říkali jsme, že se teprve v průběhu četby a interakce čtenáře a textu postupně konstituují. Jak? Na to odpovídá Iser zhruba takto: text rozvíjí celou řadů nejrůznějších aspektů, z nichž tento předmět ve finále vyvstává a zároveň se rozvíjením těchto aspektů stává konkrétnějším, tudíž také uchopitelnějším pro čtenáře. Souvislost s Ingardenovými myšlenkami je nasnadě. Sám Iser nazývá tyto aspekty stejně jako před ním Ingarden – „schematické aspekty“. Schematické proto, neboť každý takový jednotlivý aspekt chce sám za sebe reprezentativně, jak říká Iser, tedy s dostatečnou vypovídací hodnotou představit předmět literárního textu, který de facto pomáhá utvářet. Možné to je samozřejmě pouze částečně, každý takový aspekt nabízí „jen“ jeden možný úhel pohledu, příp. jeden rys předmětu. Také by se však dalo říci, že právě tímto otevírá další místa nedourčenosti, neboť ani více aspektů není schopno plně určit předmět textu. Tyto „mezery“ vznikají právě tam, kde se střetnou a jistým způsobem konfrontují různé schematické aspekty, jak vyplývá z logiky věci. Text sám o sobě není schopen, ze své vlastní povahy, vyjádřit (s pomocí jazykových prostředků) více těchto aspektů najednou. I při rozložení do lineární osy je s to vyjádřit jen jejich určitou část. Samy tyto aspekty však nejsou redukovány na jeden jediný, naopak, skládají se na sebe, jen některé jsou však explicitně vyjádřeny. Nevyhnutelným důsledkem, vzhledem k povaze psaného textu, pak však bude vznik „mezer“ nebo „prázdných míst“. Úlohou čtenáře je rozvíjet právě tato místa. Nedourčenost je oním spouštěcím mechanismem, který aktivuje čtenářovy představy a v důsledku vede ke spolurealizování intence vložené do textu, ke spolurealizování v čtenářově imaginaci a představivosti. Nic z výše uvedeného přitom není na škodu, neboť právě nedourčenost velmi dobře charakterizuje literární umělecké texty, jak už víme. Takto vznikající napětí mezi jednotlivými aspekty, jejich vzájemnými vztahy a na jejich základě se rodícím předmětem textu pak dobře vypovídá o vnitřní dynamičnosti díla.

 

Text jako takový, vezmeme-li v potaz výše zmíněné teze, tedy můžeme číst hned několika různými způsoby, aniž by některý z nich musel být nutně pokládán za špatný nebo neadekvátní. Pokud v tom či onom díle nacházíme např. křesťanské motivy, je to dáno jak tím, že my jako čtenáři jsme schopni tyto motivy v textu vysledovat, a to na základě našich předchozích znalostí a zkušeností, s nimiž k textu nutně přistupujeme, ale rovněž tím, že text sám v sobě takovéto možnosti výkladu skrývá a obsahuje, byť v podobě „nedourčené“. Nemusí to nutně znamenat, že empirický autor[21] takového textu s těmito motivy pracoval zcela záměrně, nebo snad dokonce, že by mu byly vlastní, obzvláště blízké nebo že by je sám považoval za ústřední téma vlastní tvorby (což se ostatně ani rekonstruovat nedá; jak víme od Eca, empirický autor není pro literární bádání ani pro čtenářovu recepci nikterak bezprostředně nezbytný).

 

Literární dílo je tedy jakousi pavučinou nejrůznějších možností, spletitou sítí vztahů a rozlehlým prostorem pro invenci čtenáře pracujícího s i těmi nejskrytějšími narážkami, motivy a aluzemi, které se mu v textu podaří objevit. Úvahy jak Romana Ingardena, tak především Wolfganga Isera (a samozřejmě dalších představitelů tzv. kostnické školy) otevírají široké možnosti chápat a pojímat literární dílo právě tímto způsobem. I díky vlivu na pozdější práce představitelů kostnické školy, na který jsme se pokusili poukázat, dodnes stojí Ingardenovo literárně teoretické dílo minimálně za jistou pozornost, které se mu, především ve světě, bohužel ne vždy dostává.

 

 

Poznámky:  

[1] Termínem „kostnická škola” je tradičně označována skupina literárních teoretiků a historiků působící od konce 60. let na univerzitě v německé Kostnici. Kostnická škola se zpočátku zaměřila především na problematiku recepce literárního díla a na aktivní roli čtenáře v tomto procesu, a to i z historického hlediska (Jauss), později přenesla svou pozornost také na literární antropologii (Iser) či obecnější teorii jednání a kulturní komunikace (Stierle). Právě recepční estetika kostnické školy výrazně upozornila na zásadní roli čtenáře v procesu literární komunikace, zaměřila se na zkoumání recepce literárních děl a různé způsoby recepce.

[2] ISER, Wolfgang. Proces čtení ve fenomenologickém pohledu. Aluze, roč. VI, 2002, č. 2, s. 106.

[3] Horizont očekávání se dá nejstručněji definovat jako soubor očekávání, zkušeností a předpokladů čtenáře, s nimiž přistupuje k textu a které významně ovlivňují to, jakým způsobem rozumí textu a jak jej interpretuje.

[4] JAUSS, Hans Robert. Dějiny literatury jako výzva literární vědě. In Čtenář jako výzva. Výbor prací kostnické školy recepční estetiky. Brno : Host, 2001, s. 10–14.

[5] Slovy o nevyčerpatelnosti textu však Iser naznačuje spíše to, že čtení je selektivní, dokonce musí být, a celkový potenciál textu je ještě mnohem obsažnější a bohatší než jakákoli konkrétní interpretace konkrétního čtenáře. Jinde píše, že literatura vyvolává „takřka (!) nepřehlédnutelné spektrum interpretací“ (ISER, Wolfgang. Teorie literatury. Aktuální perspektiva. Brno – Praha : Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2004, s. 29), což naznačuje, že ani on nepojímal čtenářskou interpretaci díla jako naprosto neomezenou a neohraničenou.

[6] INGARDEN, Roman. O poznávání literárního díla. Praha : Československý spisovatel, 1967.

[7] Iser však neztotožňuje literární dílo s výsledkem samotné konkretizace textu, dílo je podle jeho názoru výsledkem jen obtížně zachytitelné „konvergence textu a čtenáře” (viz výše), nikoli „pouhé” konkretizace, nota bene v ingardenovském pojetí.

[8] INGARDEN 1967, s. 38.

[9] Tamtéž.

[10] ISER 2002, s. 109.

[11] Tamtéž, s. 108.

[12] INGARDEN 1967, s. 13.

[13] Tamtéž, s. 14.

[14] Tamtéž, s. 47.

[15] Tamtéž, s. 209.

[16] ISER, Wolfgang. Apelová struktura textů. In Čtenář jako výzva. Výbor prací kostnické školy recepční estetiky. Brno : Host, 2001, s. 44–45.

[17] V této souvislosti by bylo jistě zajímavé připomenout teorie Umberta Eca a jeho Otevřené dílo. V nich by se dalo najít mnoho paralel k Ingardenovým i Iserovým tezím. Na tomto místě však není naším cílem včlenit do svých úvah ještě i osobu a dílo Umberta Eca.

[18] ISER 2002, s. 109.

[19] ISER 2001, s. 52.

[20] Tamtéž, s. 46.

[21] Autor jako konkrétní osoba. Srov. ECO, Umberto, RORTY, Richard, CULLER, Jonathan a BROOKE-ROSEOVÁ, Christine. Interpretácia a nadinterpretácia. Ed. S. Collini. Bratislava : Archa, 1995 (zejména s. 67–68).

 

 

LITERATURA:

INGARDEN, Roman. O poznávání literárního díla. Praha : Československý spisovatel, 1967.

INGARDEN, Roman. Umělecké dílo literární. Praha : Odeon, 1989.

ISER, Wolfgang. Apelová struktura textů. In Čtenář jako výzva. Výbor prací kostnické školy recepční estetiky. Brno : Host, 2001, s. 39–62.

ISER, Wolfgang. Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře. Aluze, roč. VIII, 2004, č. 2/3, s. 135–143.

ISER, Wolfgang. Proces čtení ve fenomenologickém pohledu. Aluze, roč. VI, 2002, č. 2, s. 106–118.

ISER, Wolfgang. Teorie literatury. Aktuální perspektiva. Brno – Praha : Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2004.

JAUSS, Hans Robert. Čtenář jako instance nových dějin literatury. Aluze, roč. VI, 2002, č. 2, s. 92–106.

JAUSS, Hans Robert. Dějiny literatury jako výzva literární vědě. In Čtenář jako výzva. Výbor prací kostnické školy recepční estetiky. Brno : Host, 2001, s. 7–38.

NÜNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno : Host, 2006.

 

26. 06. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).