NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > Skupina 42 - nové básnické symboly v polské recepci po roce 1989

SKUPINA 42 – NOVÉ BÁSNICKÉ SYMBOLY V POLSKÉ RECEPCI PO ROCE 1989

Veronika Forková

 

I.

 

Polská bohemistika po roce 1989 zažívá novou, svěží vlnu zájmu o českou literaturu [1]. Bohemisté samozřejmě nezapomínají na otázky již dříve zpracovávané a s novými souvislostmi jejich pojetí prohlubují, především je ale lákají bílá, nezmapovaná místa, která se mohou otevřeně zkoumat teprve s uvolněním politické situace. K nejvyhledávanějšímu období patří 2. polovina 20. století s přesahem do doby válečné a předválečné. Postupně se odhalují nové a nové skutečnosti; v popředí sice neměně stojí dva nejuznávanější představitelé současné literatury – Bohumil Hrabal a Milan Kundera –, ale tematický záběr se velmi rozšiřuje a intenzivnímu zájmu se těší mnoho autorů dříve neznámých či okrajových [2]. Jaká témata se v nepřeberném množství nových objevů devadesátých let stala pro polskou recepci zásadní?

 

K tématům, která vytrvale přitahují pozornost – a to jak publicistiky, tak univerzitní bohemistiky – lze bezpochyby zařadit generaci Skupiny 42, zejména tvorbu Jiřího Koláře a Ivana Blatného. Ten, kdo recepci české literatury v Polsku alespoň trochu zná, by se však mohl podivit: básníci a poezie jako jedno z nejpřitažlivějších témat? V Polsku má totiž česká literatura dobrý zvuk, ale to hovoříme o Jaroslavu Haškovi (a spíš u starší generace), Václavu Havlovi, Milanu Kunderovi – a samozřejmě o Bohumilu Hrabalovi. Česká poezie si naopak cestu k polskému čtenáři hledá už tradičně mnohem hůře; byla a je méně vydávána, jen nepatrně je zmiňována v běžném tisku (na rozdíl od poměrně častých polemik o české próze) a má i menší zastoupení v odborných textech [3]. Situace se sice v 90. letech částečně proměňuje, a to především díky nárůstu literárních časopisů, které se o propagaci současné české poezie zasazují [4]. Ty mají odvahu uvádět vedle známějších spisovatelů i mnoho textů nezavedených básníků, včetně Jiřího Koláře a Ivana Blatného. Ale je ještě dlouhá cesta od občasného časopiseckého publikování k vytrvalému a důslednému zkoumání jasně vymezené skupiny umělců. Opět tedy ta otázka: odkud se bere zájem o básníky Skupiny 42?

 

Jednu z odpovědí nabízí polský bohemista Józef Zarek. V článku Vertikální a horizontální systém hodnot v rané poezii Jiřího Koláře (1994) představuje literaturu jako dynamický jev, který na společenské změny reaguje vnitřním pnutím a potřebou znovu a nově promyslet literární otázky. Takovou práci kdysi vykonala generace bratří Čapků a také umělci Skupiny 42. Naše současné uvažování o literatuře, říká Zarek, se ocitá v podobné situaci společenských změn, a tedy i proto má smysl vracet se k básnické tvorbě J. Koláře. Suma prozkoumaných textů polské bohemistiky mě dále vede k ještě jinému návrhu. Velkou roli v chápání kultury vlastní i jiné země hraje kontinuita a uvádění jednotlivých jevů do širších souvislostí. Sledování návazností se jistě nabízelo jako nutný a podstatný recepční přístup zvláště v 90. letech, kdy bylo třeba nově uchopit velkou část současné literatury. A právě jeden z důležitých svorníků, který umožňuje osvětlit mnoho jevů jak poválečné literatury, tak ale také literatury předválečné, zosobňuje Skupina 42.

 

II.

 

Tvorba Jiřího Koláře je zmiňována v mnoha různorodých textech; časté jsou ukázky z jeho básní, objevilo se několik rozhovorů i recenze Kolářova výtvarného umění. Básně z období Skupiny jsou nahlíženy skrze teoretické stati Jindřicha Chalupeckého. Jiří Kolář jeho teze skvěle naplňoval: využívá napětí ze střetu vysokého i nízkého, konvenčního i originálního, centrálního i periferijního. Často se k sobě např. přibližují prvky městské mluvené řeči a vyšších stylových rovin. Přitom ale pohled z periferie neznamená rezignaci na základní hodnoty; dovoluje naopak jejich aktualizaci: syrový jazyk ulice přenáší hodnoty z knih do života (Zarek 1990, 1994, 1995, 1997a).

 

Vývoj Kolářovy tvorby je pak Leszkem Engelkingem charakterizován jako „od slova k mlčení“ (Engelking 1994b, 1996). Jiří Kolář své básnění natolik přetváří, že se od něj nakonec odvrací a stává se „mlčícím“ výtvarníkem. Patrná je nedůvěra v etickou hodnotu slova: Kolář v experimentech (např. v koláži typu „chiasmage“) slovo prozkoumává, znevažuje a ukazuje, že může sloužit nejrůznějším účelům: pravdě i lži, dobru i zlu. Podobných postupů koláží si L. Engelking všímá také na původních „verbálních“ textech: jejich střetáváním vznikají nové výpovědi, charakteristické svou dialogičností (Engelking 1999a). Považuji za zajímavé, že L. Engelking přiznává celé Kolářově tvorbě jednoznačně morální charakter. Nejde tedy pouze o originálnost experimentu, o hru, skrytý humor, ale především o myšlenkový ponor, vážnost a bolest.

 

Mezi Kolářovi blízkými autory se ocitá Josef Kainar a v následující generaci Miroslav Holub [5]; zmiňován je i další člen Skupiny 42 Jan Hanč. Především je však Jiří Kolář spojován s Bohumilem Hrabalem. Oběma je blízká ironie, groteska, černý humor. Při hledání přechodu mezi českou modernou a postmodernou zkoumá Józef Zarek právě tvorbu Hrabalovu a Kolářovu. Prvky, které nachází – individuálnost, využívání dokumentů, vzrůstání role intertextuálních technik, prolínání stylů, znovuobjevení ústního podání –, předznamenávají to, co se později bude označovat za postmoderní (Zarek 1995). A tady jsme se velmi přiblížili recepci Ivana Blatného.

 

Tvorba Ivana Blatného nemůže (na rozdíl od J. Koláře) přitáhnout polského čtenáře svou světoznámostí. Možná však, že nadšené obdivovatele našla právě proto, že Ivan Blatný je zvláště díky svému životnímu příběhu tak tajemný a skrytý. Podle slov Zbigniewa Macheje ovlivnil časopis bruLion, v němž byla v roce 1990 publikována stať o Ivanu Blatném a ukázka z jeho básní, natolik mladé polské autory, že se z něj stal básník téměř kultovní (Machej 1994a). Pravidelně překlady Blatného textů zveřejňoval časopis Literatura na Świecie; zde také proběhla diskuse o knižním výboru jeho básní v překladu Leszka Engelkinga [6].

 

Skrze topos města analyzuje texty Skupiny 42 (a zvláště Ivana Blatného) bohemistka Izabela Mroczek. V centru zájmu se ocitá člověk se svým každodenním životem ve velkoměstském prostředí a městský prostor se stává prostorem mýtotvorným i mytologizovaným. Tato mytologie má však hlubší vyznění – poznáváním města poznávají tvůrci sami sebe a uchopují svou identitu (Mroczek 2002, 2003). Józef Zarek podobně hovoří o tom, že „nové umění“ Skupiny 42 s sebou přináší nový mýtus – mýtus člověka, obyvatele měst (Zarek 1995, 1997a).

 

Obdobím po roce 1948, kdy Ivan Blatný zůstal v Anglii, se více zabývá Leszek Engelking. Upozorňuje na básnické vzory Blatného prvních sbírek – Jaroslava Seiferta a Vítězslava Nezvala; to je zajímavé srovnat se Zarkovým pohledem na roli tradice u Jiřího Koláře [7]. V Blatného pozdních sbírkách je patrný návrat k metodám, jež se blíží surrealismu, zvlášť výrazná je mnohojazyčnost básní. Ivan Blatný proto podle Engelkinga nepíše typickou nostalgickou emigrační poezii: jeho básně jsou bojem o paměť a vlastní identitu (Engelking 2002). Podobně i Izabela Mroczek ukazuje, že způsob, jakým si Blatný může udržet pocit vnitřní soudržnosti, spočívá jednak v rozvíjení paměti a vzpomínek a jednak v samotné činnosti psaní (Mroczek 1997). Význam mnohojazyčnosti básní a stírání hranic mezi jednotlivými jazyky I. Mroczek posouvá: vzniká jeden mezinárodní, nadnárodní jazyk. A nejen to. Stíráním hranic mezi identitou jednotlivých národů vzniká identita nová – identita Evropana. Zde se podle I. Mroczek projevuje výjimečná intuice Blatného, který nejen, že žil v ústraní a nemohl tedy přímo reflektovat evropské dění, ale i zemřel dříve, než se tato problematika začala hojně tematizovat jako postmoderna.

 

III.

 

Doplňme jednotlivé postřehy v souhrnný portrét. Tvorba Skupiny 42 propojovala mnohovrstevnatou poetiku meziválečné poezie. Jsou v ní patrné stopy avantgardy; surrealismus [8] je zmiňován jako inspirace v počátečních fázích (jak u Koláře, tak u Blatného), postupně se však poetika Skupiny proměnila a tomuto proudu vzdálila (Engelking 1992). Zároveň Skupina 42 představuje odvrat od avantgardní karnevalově nezávazné zábavy. Tím je blízká pocitům celé válečné generace mladých (Zarek 1995, 1997) a také halasovské linii poezie, která je všeobecně pojímána jako spirituální, temná a plná motivů smrti (Zarek 1990, 1993, 1994; Engelking 1994, 1999c). Zde jsme blízko dalšímu zdroji Skupiny 42: jsou jím čeští předchůdci moderních směrů – především Richard Weiner, ale také Ladislav Klíma a Jakub Deml; tito spisovatelé si získali pozornost především kvůli spjatosti s „temně“ laděným proudem literatury [9] (Waczków 1983; Engelking 1989, 1999, 2000). U Skupiny 42 se nezapomíná ani na ovlivnění existencionalismem (Mroczek 2002, Engelking 1999c). Zmiňován je také následný vliv Skupiny na autory kolem časopisu Květen (Engelking 1999c), avšak mnohem více je vyzdvihována jiná návaznost. Skupina 42 vytvořila základ, od něhož se odvíjejí díla, která budou později označována jako postmoderní literatura. Kolem pojetí české verze postmoderny a jejích kořenů proběhly několikeré polemiky [10], a nebyly dány pouze zájmem o samotnou postmodernu. Fascinující pro polské badatele je jiná skutečnost: v tomto bodě se skrze Skupinu 42 spíná oblouk mezi avantgardou a moderními směry až k tvorbě Bohumila Hrabala. Nejzkoumanější a nejoblíbenější český autor v Polsku je tak propojen nejen s tradicí české avantgardní literatury, ale také s různými „-ismy“, tedy směry světového charakteru.

 

Celý uvedený „koktejl“ směrů a poetik můžeme shrnout do přehlednější tendence: ten, kdo se v Polsku v posledních 15 letech snaží nově a objevně nahlédnout českou literaturu, hledá v ní především prvky, které by ji mohly oživit, tj. vřadit mezi světové literární proudy, a které by ji oprostily od dlouho propagovaného výkladu jako lidové, plebejské literatury. Tyto inspirativní rysy jsou spatřovány zejména v „temné linii“ literatury; v linii, kterou lze v širokém pojetí spojovat s expresionismem, existencionalismem, surrealismem i s postmodernou. Tvorba Skupiny 42 tvoří důležitý bod, ve kterém se právě zmíněné tradice moderních směrů scházejí a pak proměněné i přehodnocené z něho vycházejí a svébytně spoluutvářejí další literární vývoj. Zároveň Skupina 42 výborně zosobňuje ty vlastnosti české literatury, které jsou považovány za inspirativní, neboť narušují stereotypní obraz měšťácky přízemní literatury. Pokud má česká poezie představovat živý a inspirativní prvek současné kultury, musí se upozorňovat právě na to originální, znepokojující, kontroverzní.

 

Literatura:

 

DĄBROWSKA, Elżbieta: Wiersze – obrazy Václava Havla i Jiřího Kolářa. O korespondencji sztuk artystycznej wypowiedzi; in Současné vztahy české a polské literatury. Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej, Opava, Slezská univerzita 2001, s. 56–67.

ENGELKING, Leszek: Gra na serio (Garść luźnych uwag na marginesie polskiego wyboru poezji Richarda Weinera);Literatura na Świecie 1989, č. 5-6, s. 607–616.

ENGELKING, Leszek: Surrealizm w liczbie mnogiej; Literatura na Świecie 1992, č. 10-11-12, s. 204–244.

ENGELKING, Leszek: Przerwy w życiorysie;Literatura na Świecie 1993, č. 11, s. 297–302.

ENGELKING, Leszek: Blatný według Macheja;Literatura na Świecie 1994a, č. 9, s. 339–343.

ENGELKING, Leszek: Słowo i milczenie Jiřego Kolářa; Literatura na Świecie 1994b, č. 9, s. 213–227.

ENGELKING, Leszek: Na początku było słowo; Tygiel Kultury 1996, č. 2, s. 108–111.

ENGELKING, Leszek: Tekst cudzy, tekst własny; Czas Kultury 15, 1999a, č. 2, s. 35–38.

ENGELKING, Leszek: Nie wysłany list miłosny;Literatura na Świecie 1999b, č. 5-6, s. 293–306.

ENGELKING, Leszek: Jiří Kolář, Ivan Blatný, Grupa 42 (Skupina 42); in Literatury zachodniosłowiańskie czasu przełomów 1890-1990. Literatura czeska; Katowice, Śląsk 1999c.

ENGELKING, Leszek: Dwie strony muru; Nowe Książki 2000, č. 8, s. 48–49.

ENGELKING, Leszek: Surrealizm, underground, postmodenizm: szkice o literaturze czeskiej; Łódź, Wydaw. Uniwersytetu Łódzkiego 2001.

ENGELKING, Leszek: „Miejsca, które opuściliśmy żyją dalej”. Nostalgiczne przywoływanie przeszłości w emigracyjnej poezji Jana Lechonia i Ivana Blatnego; in Česká a polská emigrační literatura. Emigracyjna literatura czeska i polska.; Slezská univerzita v Opavě, Opava 2002, s. 122–134.

JANASZEK-IVANIČKOVÁ, Halina: Nowa twarz postmodernizmu; Katowice, Wydaw. Uniwersytetu Śląskiego 2002.

KULIKOWSKA, Hana: Udział brneńskiej Literární skupiny w czeskim życiu literackim lat dwudziestych (powstanie i program); in Literackie i folklorystyczne sondaże. (Polono – Slavica Varsoviensia), Warszawa, Wydaw. Uniwersytetu Warszawskiego 1989, s. 79–101.

KULIGOWSKA, Hana: Wokół ekspresjonizmu brneńskiej Literární skupiny; Pamiętnik Słowiański 1991, sv. XLI, s. 119–127.

MACHEJ, Zbigniew: Blatný według Engelkinga;Literatura na Świecie 1994a, č. 9, s. 287–292.

MACHEJ, Zbigniew: Engelking według Engelkinga;Literatura na Świecie 1994b, č. 9, s. 344–345.

MACHEJ, Zbigniew: Holub niepotwierdzony;Literatura na Świecie 1997, č. 7, s. 298–301.

MROCZEK, Izabela: Kilka uwag o twórczości Ivana Blatnego; in Ponowoczesność i tożsamość, Katowice, Wydawnictwo OK SPP 1997, s. 212–220.

MROCZEK, Izabela: Miasto w poezii Ivana Blatnego; in Nadzieje i zagrożenia. Slawistyka i komparatystyka u progu nowego tysiąclecia; Katowice, Wydaw. Uniwersytetu Śląskiego 2002, s. 284–290.

MROCZEK, Izabela: Obraz miasta w twórczości czeskiego pokolenia wojennego na przykładzie poezji Grupy 42; Pamiętnik Słowiański 2003, sv. 53, seš. 1, s. 61–68.

WACZKÓW, Józef:Powszedniość niepowszedna; Literatura na Świecie 1983, č. 2, s. 219–220.

ZAREK, Józef: Eksperyment a literatura popularna (na przykładzie poezji J. Kolářa); in W kręgu literatury popularnej. Slavica; Katowice, Uniwersytet Śląski 1990, s. 38–44.

ZAREK, Józef: Poezja i myśl; Katowice, Uniwersytet Śląski 1993.

ZAREK, Józef: Vertikální a horizontální systém hodnot v rané poezii Jiřího Koláře; in Literatura a komerce; Olomouc, Vyd. Univerzity Palackého 1994, s. 42–45.

ZAREK, Józef: Przeciw międzywojennej awangardzie. Propozycja czeskiej Grupy 42; in Postmodernizm w literaturze i kulturze krajów Europy Środkowo-Wschodniej, Katowice, Śląsk 1995, s. 149–154.

ZAREK, Józef: K současné deníkové literatuře; in Světová literárněvědná bohemistika. Sv. 2. Úvahy a studie o české literatuře, Praha, ÚČL AV ČR 1996, s. 703–708.

ZAREK, Józef: Mit w miejsce utopii. Z diagnoz czeskiej Grupy 42; in Utopia w językach, literaturach i kulturach Słowian 3, Katowice, Wydaw. Uniwersytetu Śląskiego 1997a, s. 57–63.

ZAREK, Józef: Czeska literatura awangardowa i postawangardowa z polskiej perspektywy; in Konsekwencje sąsiedztwa polsko-czeskiego dla rozwoju języka i literatury. Polsko-české sousedství v rozvoji jazyka a literatury, Wrocław, Stała Współna Polsko-Czeska Komisja Nauk Humanistycznych 1997b, s. 117–123.

ŻYGADŁO, Dorota: Tendencje postmodernistyczne w czeskiej prozie powojennej; in W kręgu kultury Słowian, Katowice, Wydaw. Uniwersytetu Śląskiego 1999, s. 169–174.


 


 

[1] Dlouhodobější přehled polské bohemistiky srov. Niedziela 1995, Poslední 1996.

[2] Zmiňme na ukázku: M. Ajvaz, E. Bondy, J. Deml, V. Fischl, J. Gruša, J. Hauková, B. Hiršal, D. Hodrová, J. Kratochvil, V. Linhartová, V. Macura, J. Škvorecký, J. Topol, O. Wenzl, I. Wernisch atd.

[3] S největším zájmem bohemistů se patrně setkal František Halas, ale původní velké zaujetí (na přelomu 40. a 50. let dané zejména jeho osobními kontakty z polskými umělci a vynikajícími překlady Słowackého a Mickiewicze do češtiny) se postupně vytrácí a Halasova tvorba se stává spíše pozadím pro úvahy o mladších básnících. Výrazněji se zapsal také Jaroslav Seifert. I tento recepční příběh má ovšem své ale: Seifert se pro polské bohemisty plně narodil teprve tehdy, když se stal nositelem Nobelovy ceny. Knižní trh situaci poezie jen dokládá: první výbor z básní Františka Halase Oczekiwanie vychází v roce 1959,tedy až deset dlouhých let od úmrtí opěvovaného básníka. Byl to ovšem nemalý počin vzhledem k tomu, že šlo o jednu z vůbec prvních českých sbírek přeloženou v poválečném období. Pro srovnání: v té době (r. 1959) se od konce války stačilo na polském knižním trhu objevit kolem 230 českých prozaických děl. Současné, poslední zveřejněné údaje jsou podobně jednoznačné: mezi 46 vydanými českými knihami v období 1990-1995 se vyskytují pouze 3 básnické sbírky.

[4] Za množství nových, po regionech rozesetých periodik uveďme alespoň časopis s bohatou tradicí Literatura na Świecie, který téměř každý rok vydává české číslo, velmi důsledně a zajímavě připravené.

[5] Polský zájem o Holubovu tvorbu, byť ho nelze poměřovat se Skupinou 42, je zajímavý jev. Nejen, že vyšel knižní výbor z jeho poezie, ale objevují se překvapené hlasy, že Miroslav Holub, jeden z nejznámějších českých básníků v zahraničí, není v rodné zemi nijak zvlášť uznáván. Ještě v 2. polovině 80. let byl prý velmi oblíbený i v Polsku, což potvrzuje množství básní, publikovaných v časopisech. Srov. Machej 1997.

[6] BLATNÝ, Ivan: Szkoła specjalna; Kraków, Fundacja „bruLionu“ 1993. Diskuse viz Machej 1994a, 1994b; Engelking 1994a.

[7] Podle Józefa Zarka Skupina 42, vytvářejíc své „nové“ umění, nezavrhovala tradici celkově, ale čerpala z tradic o generace dál. U Jiřího Koláře nachází Zarek prvky idyly, selanky (Křestný list) či užívání sylabického verše (Limb a jiné básně). Nezapomíná však ani na Kolářovu blízkost poezii Františka Halase (Zarek 1990, 1994).

[8] Surrealismus upoutává pozornost polských badatelů nepochybně i proto, že zatímco v české literatuře má své pevné místo, v polské literatuře se z jeho vlivů projevilo jen málo. Příčiny tohoto rozdílného stavu vysvětluje L. Engelking takto: zatímco polská avantgarda se musela postavit proti svým ohromně silným romantickým tradicím, a tedy čelila i jejich výrazně presurrealistickým prvkům, česká avantgarda naopak mohla z romantismu svobodně a hojně čerpat, což ji nepřímo vedlo až k surrealismu. Viz Engelking 1992.

[9] Tito autoři jsou též zmiňováni v úvahách o českém expresionismu. Ten sám není v polské recepci často zkoumaným jevem, ale nezřídka se na expresionistické prvky autorů odkazuje. Vývojový sled se počíná u F. Kafky, F. Werfla, poté se přechází právě přes R. Weinera, J. Demla, ale i J. Haška. Zvlášť tematizována byla role brněnské Literární skupiny. Srov. Kuligowska 1989, 1991.

[10] V souvislosti s pojetím české postmoderny u Květoslava Chvatíka se bohemisté poměrně často věnují vztahům mezi modernou a postmodernou, ale též avantgardou, neoavantgardou a postavantgardou. Srov. Engelking 2001; Janaszek-Ivaničková 2002; Zarek 1995, 1997; Żygadło 1999.

19. 01. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (1 online).