NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > Karel Krejčí a metodologie literární vědy aneb Proč jsem se nestal strukturalistou

KAREL KREJČÍ A METODOLOGIE LITERÁRNÍ VĚDY ANEB PROČ JSEM SE NESTAL STRUKTURALISTOU

Veronika Forková

 

Karla Krejčího lze s lehkou mírou nadsázky označit za jednoho z nejzajímavějších outsiderů české literární vědy dneška. A bez nadsázky lze o něm hovořit jako o největším českém polonistovi vůbec. Dnešek ovšem jeho dílu příliš nepřeje, a tak Krejčí patří mezi pozapomenuté české badatele. A možná mohlo být všechno jinak. Na členy Pražského lingvistického kroužku se totiž nezapomíná. Být jedním z nich znamená trvale se zapsat do nejproslulejšího období české lingvistické i literárněvědné historie. A Karel Krejčí měl tu možnost – jenže – nevyužil ji. Tento metodologický postoj „nebýt (jen) strukturalistou“, tak zřetelný ve vědeckém díle Karla Krejčího, zachycuje např. studie Ivo Pospíšila a Miloše Zelenky takto: „Krejčí rovněž patřil k nejváženějším oponentům strukturalismu J. Mukařovského: nabídku na členství v Pražském lingvistickém kroužku v roce 1934 odmítl s poukazem na potřebu metodologického pluralismu…“ (Pospíšil – Zelenka 2001: 15) [1]. Nás ale nebude zajímat samotný okamžik odmítnutí vstupu do Pražského lingvistického kroužku. To je jen impuls, který vede k důležitější otázce: jak tento fakt zapadal do celku vědeckého přístupu Karla Krejčího a jaký měl pro Krejčího význam.Jeho rezervovaný či dokonce opoziční vztah k PLK budeme sledovat v kontextu meziválečného metodologického rozvoje tehdejší slavistiky i literární vědy obecně.

 

Prostřednictvím citátu se ocitáme v polovině třicátých let. Pro přehlednost si velmi stručně načrtněme, jaký vědecký vývoj měl Krejčí v té době za sebou.

 

Karel Krejčí (1904 – 1979) studoval na pražské filozofické fakultě nejprve bohemistiku a germanistiku. Rychle ho ale zaujala nově otevřená polonistika, a tak se jí začal věnovat pod vedením Mariana Szyjkowského. Tento krakovský profesor přichází do Prahy v roce 1923, kdy je také na pražské univerzitě samostatná katedra polského jazyka a literatury zřízena. Během studií se Krejčí setkává s dalšími univerzitními osobnostmi: mj. s Otokarem Fischerem, Janem Máchalem, Janem Jakubcem. Od svých učitelů získává základní metodologická východiska: jednak smysl pro detailní, poctivou až pozitivisticky důkladnou práci [2]. A jednak se jejich prostřednictvím, jako představitelů pražské srovnávací školy, seznamuje s komparativní metodou [3], která mu je vlastní i díky širokému rozhledu po české a světové literatuře. Krejčího vlastní přínos k zmíněným základům spočívá v sociologicky zaměřeném zkoumání literatury. Literární sociologie [4] v Krejčího podání znamenala zájem o literaturu jako o fakt nevytržený ze společenských souvislostí, o literaturu jako součást života lidí a součást určité doby – vždy ale s podstatným zřetelem na její tvarovou podobu: „Proto prvním úkolem i literárního sociologa musí být imanentní rozbor uměleckého díla i všech jeho složek v jejich vzájemném poměru. Předčasné používání kritérií sociologických může snadno vést k přecenění složek společensky determinovaných na úkor jiných, které ve struktuře díla mají postavení důležitější…“ (Krejčí 2001: 90). Souhrnně řečeno: Karel Krejčí byl literární historik a komparatista se silným sociologickým zájmem [5] a pohyboval se hned v několika oblastech – polonistika, bohemistika, slavistika [6].

 

Poprvé se mladý student Karel Krejčí veřejně uvedl v časopise Studentský obzor v roce 1925. Vstoupil tak do živého dění, kdy literární věda intenzivně hledala nové metodologické cesty. Pozitivizmus, který do té doby vládl, už pro zachycení literatury nestačil a byl zřetelně vnímán jako zastaralý. Stejně tak procházela kritikou srovnávací věda, které se vytýkala povrchní „vlivologie“. Zkoušely se nové metody a prostředky, které by lépe dokázaly uchopit i interpretovat jednotlivá díla i literaturu jako celek (Kudělka 1977: 213; Wollman S. 1989: 53).

 

Zároveň se v průběhu dvacátých let ustavovaly a rozvíjely nové filologické obory. Velký rozvoj zaznamenala slavistika, ve které se Krejčí také nejvíce pohyboval. O vzniku samostatné katedry polonistiky v roce 1923 tu už byla řeč. Především ale získala slavistika podporu jako celek. Vznik Slovanského ústavu umožnil zákon z roku 1922, byť svoji činnost ústav skutečně zahájil až v roce 1928. Už v roce 1924 se ovšem otevírá Slovanská knihovna jako samostatné zařízení ministerstva zahraničních věcí. Vznikají nové časopisy – především Slavia (1922) a později také Byzantinoslavica (1929) a Germanoslavica (1931). Mezitím vzniká v roce 1926 Pražský lingvistický kroužek jako volné sdružení pracovníků v oboru jazykovědy. Zakládacích členů bylo 17 a ihned výrazně vystupují jako jednotný silný proud na českých i mezinárodních fórech a zasahují do vývoje lingvistiky i literární vědy, a tedy i do slavistiky (Kudělka 1977; Vachek 1999).

 

Pro slavistiku i pro celou českou filologickou obec byl zásadní událostí konce dvacátých let první sjezd slovanských filologů v Praze v roce 1929. Pro jeho jazykovědnou sekci se staly východiskem právě teze PLK. Zásady strukturalismu se uplatnily v obou hlavních sekcích, v literárněvědné měly své místo také vlivy ruské formální školy (Kudělka 1977: 122). Už ale samotný průběh sjezdu ukázal, že vyrovnávání se se starými i novými metodami si vyžádá složitou diskusi. Metodologické rozpory se projevovaly jak přímo mezi členy PLK, tak také mezi členy PLK a členy Slovanského ústavu (Wollman S. 1989: 53).

 

Ještě viditelnější byly mezinárodní spory, které probíhaly v otázce šíře záběru slavistiky. Pražský sjezd slavistů proběhl totiž v rámci užšího vymezení – program se věnoval slovanské jazykovědě a dějinám slovanských literatur a ústních tradic. Už na příštím sjezdu se ale toto užší vymezení pokusili překročit Poláci, když ve Varšavě v roce 1934 sjezd slavistů hostil také odborníky v sekci kulturně-společenské s oddělením právním, prehistorickým, etnografickým a antropologickým. Tím pořádající polští vědci posílili nejen náplň slavistiky, ale i nechuť k takovému pojetí. Československá delegace zaujala kritické stanovisko, a proto se třetí sjezd [7] měl v mezidobí připravovat pomocí speciálních diskusí (Kudělka 1977: 125).

 

Česko-polské literárněvědné vztahy navíc tou dobou zatížil ještě jeden spor. Týkal se vymezení pojmu slovanská literatura – slovanské literatury. Mezi českými slavisty byla pojetí dvě: Jana Máchala, který ve svých dějinách Slovanské literatury I – III (1922-29) formuluje postavení slovanských literatur spjatých obecnou slovanskou ideou, kdežto Frank Wollman ve Slovesnosti Slovanů (1928) a K methodologii srovnávací slovesnosti slovanské (1936) uvažuje o slovanské literatuře v jednotném čísle jako součásti literatury světové. Takové pojetí literatur Slovanů jako jedné slovanské literatury prudce odmítali právě polští badatelé (Krejčí-Dostál 1968; Zelenka 1995, 2001, 2002). Jak absolutně pro ně byla singulárová podoba slovanské literatury nepřijatelná, potvrzuje text Jacka Kolbuszewského, který rozepři rekapituluje a připomíná Krejčího roli v ní ještě v roce 1991 (Kolbuszewski, 1991: 13).

 

Tento kvas ve slavistice vyzrávající mladý vědec Karel Krejčí nejen pozorně sleduje, ale také se ho účastní. Na sjezdu slavistů sice s příspěvkem vystoupil až ve Varšavě, ale už o prvním sjezdu v Praze podává zprávu. Zároveň sleduje a komentuje teoretické úsilí literární vědy. Zvlášť od třicátých let publikuje články, ve kterých se přímo věnuje metodologickým otázkám, se zvláštním zaměřením na pražské strukturalisty, a ještě silněji na polské ozvuky ruské formální školy (Krejčí 1936, 1937a, 1937b, 1937e, 1937f, 1938b, 1938c).

 

Ve studiích, věnovaných polské vědě, si Krejčí všímá mnoha polských autorů, kteří přispěli do „boje o nové metody literární vědy“, nebo tomuto boji případně vytvářeli zázemí. Příčinou, proč se do těchto souhrnných pohledů Krejčí pouštěl, byl především jeden nepřehlédnutelný názorový extrém. Zvlášť ostře Krejčí hodnotí přístup polského vědce Manfreda Kridla. Ten totiž svými texty, které vnášely do polské vědy obdobu ruské formální školy, rozpoutal v Polsku velmi vášnivou diskusi. Odpůrci nazývali Kridla hanlivě „formalistou“ a Krejčí tento tvrdý střet vnímá přímo jako boj. Není ovšem divu. Kridl přichází s tezí o nutnosti antihistorismu, antigenetismu, antipsychologismu a o nutné koncentraci badatelů výlučně na literární dílo. „Vývody působí přesvědčivě tam, kde žádá [Kridl], aby vědecké bádání vycházelo od literárního díla a na něm soustředilo svůj zájem. (…) Vážnější námitky ovšem jistě vzbudí část polemická, v níž autor ostře a často nespravedlivě odsuzuje metody jiné, zvláště psychologickou a sociologickou.“ (Krejčí, 1937a: 9)

 

Ruský formalismus tedy, a tím spíš v Kridlově podání, zůstal Krejčímu cizí. Krejčí jako sociolog literatury nepřijal metodu, která nedá na společenskou ukotvenost literárního díla. „Proto metoda formalistická, která se snažila literární dílo násilně vytrhnout ze společenské souvislosti, přes své cenné příspěvky pro prohloubený rozbor uměleckého díla, zůstala jednostranná a nemohla plně vyhověti úkolům moderně pojímané literární vědy.“ (Krejčí 2001: 91) Tento postoj je pochopitelný i proto, že slavistické bádání zásadně stavělo na společných základech a podobnostech slovanských kultur – a ne na jejich úplné nezávislosti na okolnostech. Navíc Krejčí měl zvlášť v oblibě polskou literaturu 19. století a přelomu 19. a 20. století, jejíž charakter zcela jednoznačně dokládá, že bez znalosti historického faktu lze jen stěží určit její přesnou hodnotu.

 

Kritika Kridlových textů i formalismu obecně však neznamená nechuť Krejčího k novým teoretickým proudům. Naopak. Krejčí velmi uvítal dílo Romana Ingardena. Jím zavedený pojem konkretizace přijal za svůj a docenil také rozdíly mezi přístupem Ingardenovým a Kridlovým. „Kdežto Kridl s posměškem odmítá jakékoli psychologisování a pochybuje vůbec o jeho vědecké hodnotě, Ingarden bádání o psychologické souvislosti díla s osobou autorovou připouští, (…) odmítá jen pseudopsychologické, vědecky nezaložené úvahy některých literárních badatelů.“ (Krejčí 1938c: 245) Také na začátku uvedená citace ze Sociologie literatury, ve které se Krejčí sám dovolává prvotnosti imanentního rozboru uměleckého díla, dala tušit, že Krejčí metody strukturalistů velmi dobře znal. A nejen to. Z dnešního pohledu se dokonce přímo hovoří o Krejčího přednosti: dokázal skloubit prvky estetického strukturalismu s vlastními východisky. „Karel Krejčí harmonijnie zespolił osiągnięcia badawcze praskiej szkoły strukturalnej z socjologiczną interpretacją dzieła literackiego, a posługiwał się zazwyczaj metodą komparatystyczną.“ (Niedziela, 1991: 24) Krejčí nepřejímal celý metodologický aparát, ale vybíral si to nejlepší, co považoval za funkční nástroj, a ten pak aplikoval na literární materiál. Faktickým dokladem jsou jednak přímo některé Krejčího monografie, a jednak studie, které se věnují textům Jana Mukařovského. Začněme Mukařovským.

 

Mukařovského Estetickou funkci, normu a hodnotu jako sociální fakty vítá Krejčí jako práci se zásadním významem ve vývoji literárního bádání u nás. I když o samotném Mukařovském píše jako o „hlavním průkopníkovi formalistického směru v československé literární vědě“ a PLK jako o formalistické skupině, která zachovává tezi „o integritě a samoúčelnosti literárního vývoje“, vyzdvihuje Krejčí snahu „o překlenutí rozporu mezi formalismem a vědeckými směry jinými“. Krejčí v rozboru Mukařovského studie kladně hodnotí právě její sociologický aspekt, a zvlášť to, že ho nalézá i v pokusu o vyjádření absolutního hodnocení. „Tato trvalá estetická hodnota záleží v napětí mezi mimoestetickými hodnotami díla a životními hodnotami kolektiva, které dodává dílu možnost působení na poměr mezi člověkem a skutečností. (…) Je to zjev dost nezvyklý, že v Československu formalismus sám hledá a nalézá cestu k literární sociologii, zatím co přímo sociologické bádání literárních zjevů je tu zastoupeno poměrně velmi slabě.“ (Krejčí 1938: 245)

 

Vliv nových metod je patrný také v Krejčího monografiích. V úvodu habilitační práce Polská literatura ve vírech revoluce (1934) [8] uvádí podle vlastních slov teoretické principy, kterými se řídí, zní mj. takto: „Neřešíme otázku, zda autor objektivně měl pravdu nebo neměl pravdu, nýbrž zda svou subjektivní pravdu dovedl vyjádřiti prostředky formálně přesvědčivými a esteticky hodnotnými. …a snažíme se řešiti otázku, zda nový myšlenkový kvas byl činitelem kladným či záporným ve vývoji básníkovy tvůrčí individuality.“ (Krejčí 1934: 16) Důraz na formální stránku díla pak skutečně celý text prolíná. Najdeme tu rozbory děl od pozitivistů, přes modernisty až k literatuře revolučně-socialistické; tyto analýzy zabírají značnou část prostoru věnovaného jednotlivým generacím. To je rozhodně zjevný posun od zcela jinak koncipovaných prací ranějších, jako např. První krise českého slovanství. Vliv polského povstání listopadového na české národní obrození (časopisecky 1928); Poláci v Čechách v době povstání listopadového a „Velké emigrace“ (1931), Poláci v Čechách po pádu povstání listopadového (časopisecky 1931). Poučenost strukturalismem v podobě zájmu o tvarovou stránku díla se projevuje i v další Krejčího monografii Bartoloměj Paprocki z Hlahol a Proprocké Vůle (1946). Krejčí se podle tří základních částí zaměřuje na život, dílo a – co je z našeho pohledu důležité – na formu a jazyk. Monografie ale bohužel kvůli válečným událostem vychází až v roce 1946, přestože k tisku byla připravena už v roce 1941. Kvůli opoždění zůstalo uplatnění metody stranou tehdejšího zájmu literárněvědné obce.

 

V celém barevném metodologickém hledání meziválečné literární vědy si Karel Krejčí udržel východiska od svých učitelů, dokázal k nim přidat vlastní originální sociologický pohled a ještě navíc svůj přístup obohatil o poznatky českých strukturalistů. Nicméně – přesto, že strukturalismus Pražského lingvistického kroužku představoval pro Karla Krejčího podnět dost zajímavý, nepřesvědčil ho natolik, aby do Kroužku vstoupil. A tím se dostáváme na začátek našich úvah. Vstoupit do PLK by totiž znamenalo plně souhlasit s tezemi Kroužku. Ty v roce 1930 pozměnily PLK na spolek, jehož účelem je „pracovat na základě metody funkčně strukturální o pokroku lingvistického bádání“. A to Krejčí nechtěl. Jeho přístup k literatuře by to přespříliš zúžilo. Takto mohl svobodně svoji metodu zdokonalovat ve vší rozvětvenosti a ve vší poučenosti tradicemi i novinkami literární metodologie.

 

Karel Krejčí navíc nezůstal bezprizorní. Místo Pražského lingvistického kroužku si rok poté vybral jinou vědeckou organizaci, které se zasvětil. Jde o dnes méně známou Literárněhistorickou společnost československou (Krejčí 1937c; Zelenka 1996; Kudělka 1977). Krejčí do ní vstupuje v roce 1935, tedy v roce zahájení činnosti, a ujímá se role jednatele. Společnost byla chápana jako institucionální i metodologická protiváha k PLK, a to i proto, že chtěla sdružovat literární historiky s rozmanitými přístupy k literatuře. Stanovy Společnosti nabízely zcela jinak definovaný cíl, než jaký měl PLK: „pečovati o rozvoj literárního dějepisu československého i slovanského v nejširším rozsahu srovnávacím a v úzké souvislosti s vědami příbuznými“ (Krejčí 1937c: 283). Jako mladý nadějný docent považuje Krejčí tuto protiváhu PLK za vhodnější prostředí, kde by mohl uplatňovat svoje představy, jak a čím se má literární věda zabývat. V tom, že dal Karel Krejčí přednost Literárněhistorické společnosti před Pražským lingvistickým kroužkem, je také odpověď na otázku – proč jsem se nestal strukturalistou.

 

 

Literatura:

 

Bartoš, O., Poznámky k metodologii české literární polonistiky. Slavia 43 (1974), 241-245.

Bečka, J., Slovanský ústav v letech 1922-1963, in: Slovanský ústav v Praze. 70 let činnosti. Praha 2000, 19-38.

Bešta, T., Bibliografie prací univ. prof. PhDr. Karla Krejčího, DrSc., člena korespondenta ČSAV, s přehledem jeho vědecké činnosti, Praha 1970.

Bešta, T., Pražská polonistika a Karel Krejčí, in: Padesát let polonistiky na UK v Praze. Praha 1977, 34-54.

Dostál, A. – Krejčí, Forst, V., Vzpomínka na Karla Krejčího, in: týž, Živé návraty. Praha 1989, 139-147.

Hloušková, J., Karel Krejčí – učitel, kolega, inspirátor. Opera Slavica 5 (1995) č. 3, 42-47.

Kolbuszewski, J., Z dziejów czesko-polskich związków kulturalnych. Kilka uwag o komparatystyce Karola Krejčego, in: Slovanský a středoevropský literární kontext. Praha 1991, 9-19.

Krejčí, K., Sociologie v literární vědě. Demokratický Střed 8 (1931) č. 42, 1-2.

Krejčí, K., Polská literatura ve vírech revoluce, Praha 1934.

Krejčí, K., Der Kampf um neue Methoden in der polnischen Literaturwissenschaft. Slavische Rundschau 8 (1936) č. 3, 162-168.

Krejčí, K., Formalismus v polské literární vědě. LN 45 (1937a) č. 7, 9.

Krejčí, K., Kritický hlas o polské slavistice. LN 45 (1937b) č. 596, 7.

Krejčí, K., Literárně historická společnost Československá. Slavia 14 (1937c), 283-284.

Krejčí, K., Sociologie literatury. LN 45 (1937d) č. 323, 7.

Krejčí, K., Nové slovanské práce o metodice literární vědy. Zborník Matice Slovenskej 15 (1937e), 502-512.

Krejčí, K., Zur polnischen Literaturwissenschaft. Slavische Rundschau 9 (1937f) č. 3, 179-182.

Krejčí, K., Diskuse o polské slavistice. Slavia 15 (1938a), 477-478.

Krejčí, K., Neue Methoden in der slovakischen Literaturforschung. Slavische Rundschau 10 (1938b) č. 4, 277-280.

Krejčí, K., Z nové literatury o metodice literární vědy. Slavia 15 (1938c), 241-255.

Krejčí, K., Bartoloměj Paprocki z Hlahol a Paprocké Vůle. Život - dílo - forma a jazyk, Praha 1946.

Krejčí, K., Sociologie literatury a marxismus. Cíl 2 (1946) č. 7, 107-109.

Krejčí, K., K historii české slavistiky. Slovesná věda 3 (1950), 112-117.

Krejčí, K., Deset let české slavistiky od okupace. Slavia 24 (1955), 373-379.

Krejčí, K., Význam faktu a dokumentu v literární vědě, in: Václavkova Olomouc 1963. Ostrava 1965, 157-162.

Krejčí, K., Problémy literární komparatistiky. Impuls 3 (1968), 113-115.

Krejčí, K., Na okraj Ďurišinových studií o srovnávací literatuře. Slavia 41 (1972), 198-203.

Krejčí, K., Sociologie literatury, Brno 2001.

Kudělka, M. a kol., Československá slavistika v letech 1918-1939, Praha 1977.

Magnuszewski, J., Karel Krejčí (20. 8. 1904 – 26. 6. 1979). Pamiętnik Słowiański 3 (1980), 173-184.

Magnuszewski, J., Dorobek naukowy Karola Krejčego a rozwój slawistyki literackiej w ubiegłym pięćdziesięcioleciu. Pamiętnik Słowiański 31 (1981), 3-11.

Měšťan, A., Sociologie literatury u Karla Krejčího. Slavia 68 (1999a) č. 2, 335-338.

Měšťan, A., Estetický rozbor díla Paprockého a zajímavé teze o realismu v monografii Karla Krejčího z roku 1941. Slavia 68 (1999b) č. 2, 339-343.

Niedziela, Z., Marian Zdziechowski a Karel Krejčí, twórcy nowoczesnej bohemistyki i polonistyki, in: Slovanský a středoevropský literární kontext. Praha 1991, 20-24.

Kardyni-Pelikánová, K., Uwiedzieni przez polską literaturę. Czeska polonistyka literacka, Warszawa 2003.

Pospíšil, I. – Zelenka, M., Souvislosti sociologického přístupu k literatuře a komparatistické impulsy Karla Krejčího v meziválečném období: na pomezí sociologie a strukturální estetiky, in Sociologie literatury. Brno 2001, 5-32.

Vachek, J., Prolegomena k dějinám Pražské školy jazykovědné, Jinočany 1999.

Wollman, F. – Havránek, B., Naše pojetí slovanské filologie a její dnešní úkoly. Slavia 18 (1947-48) č. 3, 249-268.

Wollman, S., Pražská srovnávací škola a Karel Krejčí. Slavia 43 (1974), 226-233.

Wollman, S., Česká škola literární komparatistiky, Praha 1989.

Zelenka, M., Komparatistické impulsy Karla Krejčího (vědecká osobnost prizmatem archivních materiálů). Opera Slavica 5 (1995) č. 3, 37-42.

Zelenka, M., Wellkova teorie dějin literatury v kontextu české školy literární komparatistiky. Strukturální estetika a základy srovnávací metody, in: Pospíšil, I. – Z. M., René Wellek a meziválečné Československo (Ke kořenům strukturální estetiky). Brno 1996, 65-80.

Zelenka, M., Literární věda ve Slovanském ústavu – 70 let činnosti (1928-1998), in: Slovanský ústav v Praze. 70 let činnosti. Praha 2000, 70-80.

Zelenka, M., Komparatistické impulzy Karla Krejčího v meziválečném období (na pomezí sociologismu a strukturální estetiky), in Literární věda a slavistika. Praha 2002, 145-170.


 


 

[1] Citát je ze studie Souvislosti sociologického přístupu k literatuře a komparatistické impulsy Karla Krejčího v meziválečném období: na pomezí sociologie a strukturální estetiky, jíž uvedli znovuvydání Krejčího knihy Sociologie literatury v roce 2001 editoři Miloš Zelenka a Ivo Pospíšil. Zelenka ještě studii v lehce zkrácené podobě uveřejnil ve své knize Literární věda a slavistika, Praha 2002. V této práci cituji z první, rozsáhlejší verze.

[2] Krejčí se ke svým pozitivistickým kořenům kriticky hlásil – byl si přesně vědom neduhů pozitivistické metody, ale zároveň odmítal povrchní odsuzování „pozitivistických“ děl i autorů. „Proti pozitivistickému hromadění faktů a jejich kladení vedle sebe je třeba postavit uvážený a zdůvodněný jejich výběr a takové použití, aby jasně vyplývala jejich vnitřní souvislost a význam v literárním procesu. (…) Dnes se při pohrdavém postoji k pozitivistické faktografii setkáváme s postupy, které (…) hlavní důraz kladou na metodu. …však jevem nezdravým je metodologický fetišismus. (…) Jestliže literární věda od pozitivistických metod značně pokročila, pozitivistická úcta k faktu a dokumentu zůstává trvalým dědictvím i vědy moderní…“ (Krejčí 1965: 159, 160, 162)

[3] Více o vztahu Karla Krejčího a pražské srovnávací školy viz Wollman S. 1974, 1989.

[4] Karel Krejčí patří k nejvýraznějším českým zastáncům sociologie literatury. Metodologickému výkladu sociologického přístupu věnoval několik studií i kratších článků (Krejčí 1931, 1937d, 1946). Především však vznikly dvě knihy. Jazykovědně zaměřená Jazyk ve vývoji společnosti. Studie ze sociologie spisovného jazyka (1947). Druhá, pro literární vědu významnější Sociologie literatury skutečně řádně vyšla až v roce 2001, její první, válečné vydání z roku 1944 muselo mít jen formu cyklostylu v počtu kolem 100 výtisků. Cituji: „I když společnost literární dílo přímo nedeterminuje, (…) přece její podíl na jeho vzniku i formě je tak značný, že ho nelze při vědeckém zkoumání pominout. …Literární vývoj nelze pochopiti bez znalosti vývoje společenského, stejně jako vývoj společenský nelze plně vysvětliti bez pochopení vývoje literárního. …mezi literaturou vyšší a nižší jsou četné vzájemné vztahy, obě vrstvy se vzájemně ovlivňují… To neznamená ztrátu měřítka ani zaplňování literárních dějin bezcenným brakem; literární sociologie nepostupuje tu metodami zastaralé literární historie, nepodává životopisná data, bibliografické údaje a obsahové výtahy z autorů a děl, která za pozornost tohoto druhu nestojí. Všímá si však toho, ve kterých dobách, v kterých kruzích a v jaké funkci tato díla vznikla a se šířila a odtud vyvozuje svoje závěry.“ (Krejčí 2001: 33, 37)

[5] Slavomír Wollman a po něm i další vědci (např. Miloš Zelenka) označují Krejčího hledisko jako esteticko-sociální stratigrafii. „Vlastní přínos Krejčího k vědeckému myšlení české srovnávací školy je v historicko-sociologickém hledisku, které v porovnání v Máchalem prohloubil tím, že je konkrétně uplatnil při posuzování motivu, látky, literárního druhu, dobového stylu, směru a zejména také v orientaci na účast rozmanitých sociálních vrstev tvorby v literární cirkulaci. Tím se vlastně stal průkopníkem esteticko-sociální stratigrafie v srovnávacím bádání, která se jako závažná otázka dne formuluje v letech osmdesátých.“ (Wollman S. 1989: 52)

[6] Více souhrnných údajů o životě i díle Karla Krejčího např. viz Bešta 1970,1977; Forst 1989; Hloušková 1995; Magnuszewski 1972, 1981; Kardyni-Pelikánová 2003.

[7] Na třetí sjezd slavistů v roce 1939 v Bělehradě ale kvůli válce nakonec nedošlo.

[8] Tento úvod najdeme pouze v prvním vydání z roku 1934. V druhém vydání z roku 1949 ho nahradil rozsáhlejší vstup k tématu Vývoj revoluční myšlenky v Polsku.

 

19. 01. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).