NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > Most mezi Západem a Východem

MOST MEZI ZÁPADEM A VÝCHODEM

Lucie Kněžourková

 

Nejstarší polská a česká duchovní lyrika a její vrchol v písních „Bogurodzica a Svatý Václave“

 

                           V polském i českém kontextu se nejstarší lyrika v národním jazyce pojí s náboženstvím, přijetím křesťanské víry. V Čechách se tradičně přijímá rok 863, kdy na území Velkomoravské říše vstoupili na přání knížete Rostislava Konstantin a Metoděj, aby vedli bohoslužby ve slovanském jazyce. [1] Konstantin sestavil písmo pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Po smrti obou bratří ale zvítězila „západní“ latinská liturgie, kterou v Polsku v roce 966, po sňatku s dcerou knížete Boleslava I. Doubravkou, přijal „z českých rukou“ také Měško I. a následovala christianizace země. Latinu ovšem ovládala pouze úzká elita, především klérus, a tak bylo nutné přeložit modlitby do staré polštiny. Zde posloužila česká redakce staroslověnštiny, v níž tyto texty existovaly. Pro české kněží se Polsko stalo misijiním územím [2], což dokládají i četné bohemismy v církevní liturgii [3] i literárních textech. Některá slova pocházela přímo z latiny nebo řečtiny [4], projevovaly se také německé vlivy, které podporoval přiliv kněží hlavně z Bavorska. Část termínů latinsko-řeckého původu byla do češtiny přejata bavorským prostřednictvím a v zbohemizovaném tvaru se dostala do Polska, [5] ale mezi výpůjčkami jsou i slova staroslověnského původu z doby Velkomoravské říše [6] a české neologismy [7] nebo slova původně staroslověnská, která v české prostředí změnila význam. [8] Užívaly se i počeštěná označení hodností v církevní hiearchii (papież, biskup, arcybiskup, prałat, opat, mnich, proboszcz, kapłan) nebo úkonů (msza, post, bierzmowanie). [9] Z těchto jednostranných výpůjček však nelze vyvozovat druhotnost či nepůvodnost polské středověké literatury.

                       První lyrické texty byly, jak už jsme zmínili, náboženského charakteru a překládaly se ve stejné podobě do všech evropských jazyků po přijetí křesťanství. Cílem nebylo psát literaturu, ale šířit víru, mezi nevzdělaným a negramotným lidem pak nutně v národním či příbuzném jazyce. „Ustálená liturgie nedovolovala nějakou přílišnou volnost: proto naše nejstarší modlitby a liturgické formule, pokud byly pronášeny českým jazykem, jsou překlady hotových a neměnných liturgických textů, jednak biblických (Otčenáš, Desatero, zčásti Zdrávas), jednak starokřesťanských (Věřím, formule abrenuciační, zpovědní a křestní).“[10] Kánon modliteb byl ustaven pařížskou synodou roku 1198 na Otčenáš, Zdrávas a Věřím. Texty byly překládány co nejvěrněji, aby se zabránilo pronikání pohanské lidové slovesnosti, a proto se v nich často setkáváme dokonce s latinským slovosledem. Jejich archaické vazby a slovní zásoba se tak měnily pozvolna a nepříliš výrazně. Můžeme pozorovat podobnost nejstarších polských a českých modliteb.

 

Srov. český, polský a latinský text Otčenáše (Páteře):

 

Otče náš, jenž jsi v nebesiech,

(1) osvěť se jméno tvé,

(2) přiď králevstvie tvé,

(3) buď vóla tvá jakož v nebi, tak i v zemi!

(4) Chléb náš veždajší daj nám dnes

(5) I otpusť nám dluhy nášě,

Jako i my odpúščiemy dlužníkóm našim!

(6) I neuvoď nás u pokušenie,

(7) ale zbav ny ot zlého.[11]

Amen

Oćcze nasz, jenże jeś na niebiesiech,

(1) oświęci się jimię twe,

(2) przydzi twe krolewstwo,

(3) bądź twa wola jako na niebie tako i na ziemi.

(4) Chleb nasz wszedni daj nam dzisia

(5) i odpuści nam nasze winy,

jako i my odpuszczamy naszym winowaćcom

(6) i nie wodzi nas w pokuszenie,

(7) ale nas zbaw ode złego.[12]

Amen

Pater noster qui es in calis,

(1) sanctificetur nomen tuum.

(2) Adveniat regnum tuum.

(3) Fiat voluntas tua sicut in calo, et in terra.

(4) Panem nostrum quotidianum da nobis hodie,

(5) et dimitte nobis debita nostra,

sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.

(6) Et ne nos inducas in tentationem

(7) sed libera nos a malo[13]

Amen

 

Až v pozdějších textech je myšlenková a významová soustředěnost a s ní spojená neměnnost a úspornost pozvolna opouštěna a setkáváme se s epitety nebo metaforami (Zdrávas proti Zdrávas, Královno).

 

Zdráva, Královno milosrdenstvie,
živote, sladkosti i našě naděje, zdráva!
K tobě volámy, vypověděni děti Eviny,
k tobě vzdychámy, lkajíce a plačíce

v tomto slzavém údolí.
A protož, řečnice našě, tě tvoji milosrdniej oči k nám obrať!
A Ježíšě, požehnaného, plod břicha tvého,
nám po téjto púšči ukaž,
ó milostivá,ó dobrotivá,
ó přěslavná Matko Božie! Amen.

Zdráva, Maria,

Milosti plná,

Bóh s tobú!

Požehnaná ty v ženách

I požehnaný plod břicha tvého!

Amen[14]

 

                  Modlitby a další náboženské texty pomohly ustálit literární jazyk a umožnily vznik nezávislých (tj.nepřekladových) děl. Ve středověku [15] vznikly v Čechách a Polsku dva písňové útvary, které postupně plnily řadu funkcí – sloužily jako slavnostní korunovační chorál, dodávaly odvahu před bitvou a oslavovaly státnost. Zároveň svým sakrálním rozměrem začleňovaly zemi do křesťanských dějin, napojovaly ji na vertikální rozměr smyslu. Jedná se o píseň „Svatý Václave“ s chorál „Bogurodzica.“

              

„Svatý Václave, nedajž zahynúti nám ni budúcím“

 

                  První zápis „Svatý Václave“[16] (SV) pochází z latinské „Cronica ecclesiae Pragensis“ Beneše Krabice z Weitmile ze 70. let 14. století, druhý téměř ze stejné doby, z milíčského sborníku Modliteb z 80. let 14. století. Autorství je v kronikách z 16. a 17. století připisováno Arnoštu z Pardubic nebo Janu Očkovi z Vlašimi, tedy datováno asi do poloviny 14. století, píseň je však pravděpodobné starší a v ústní tradici už se objevuje snad v 2. pol. 13. století. Svatováclavská tradice byla v Čechách živá a nejstarší legendy oslavující tohoto světce pocházejí už z 10. století. [17]  Při srovnání s prostě monumentální románskou skladbou „Hospodine, pomiluj ny“ odkazuje na pozdější vznik a zakotvení v zjemnělejší gotické kultuře. Text se pevně pojí s nápěvem a podle A. Škarky a D. Orla mají oba stejného autora. Samotná lexikální vrstva nám nedává jednoznačné informace k době vzniku - mohl být napsán ve 12. stejně jako ve 14. století.

 

Text hymnu „Svatý Václave“

 

(1) Svatý Václave,

vévodo české země,
kněže náš,

pros za ny Boha,

svatého Ducha!
Kyrieleison!

(2) Nebeskéť jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktož tam pójde,
v život věčný,

oheň jasný

svatého Ducha!
Kyrieleison!


(3) Pomoci tvé žádámy,
smiluj sě nad námi.
Utěš smutné,

otžeň vše zlé,

svatý Václave!
Kyrieleison.

 

(4) Maria, matko žádúcie,

tys královna všemohúcie,
prosiž za ny,

 za křesťany,

svého Syna!
Kristeleison!

 

(5) Ty jsi dědic České země,

 rač pominouti na své plémě,
nedajž zahynúti

nám ni budúcím,

svatý Václave!
Kristeleison![18]

 

                       Píseň se svou formální podobou nachází mezi „Hospodine, pomiluj ny“ a pozdějšími hymny [19] - má sice složitější myšlenkovou i básnickou strukturu, ale vyznačuje  se „nepravidelnou strofickou stavbou – vlastní liturgickým útvarům raného středověku určeným ke zpěvu podle psalmodických pravidel – stejně jako nezávazným zřetelem k rýmu […].“ [20] Existují dva pohledy na její stavbu. První představil A. Škarka a vychází z původnosti prvních tří strof tak, jak je zachytily první zápisy. Rámec tvoří invokace světce sv.Václava, kterou píseň začíná a končí, dalším výrazným prvkem je refrén „Kyrieleison“ (Pane, smiluj se). Nutnost jeho trojitého opakování pak Škarka přináší jako důkaz spojení těchto slok. Odvolává se na liturgickou formu tzv.kolekty, modlitby, kterou kněz pronáší po vstupním „Gloria“ při nedělní mši, jako hlavní prosbu dne, přímluvu ke světci. E. Pražák však zápis z kroniky Beneše Krabice z Weitmile označuje jako umělou snahu o kodifikaci pouhých tří strof jako odpustkové písně. [21] Upozorňuje na nelogickou a naprosto bezprecedentní výpustku při vzývání svaté Trojice: pokud by původní celek tvořily jen první tři sloky, chyběla by vedle oslovení Boha a svatého Ducha (skrze sv.Václava) invokace Krista. S tím se u žádné středověké písně nesetkáváme a E. Pražák dokládá, že díky tomu se později refrén „Kyrieleison“ musel změnit na „Kristeleison“ [22], aby nahradil tuto absenci. Nejstarší část písně pro něj tvoří první čtyři sloky a jako strukturní vzor uvádí byzantskou ódu, která tvořila základ tzv. kánonu, sváteční liturgie u příležitosti oslavy určitého světce. „[…] každá píseň z kánonu mívala zpravidla čtyři strofy (tropary), z nichž poslední, (tzv. theotokion, slovansky bogorodičen), se obracela k Matce boží, ať už byl kánon sám zaměřen k poctě kteréhokoli světce nebo církevní slavnosti.“ [23] Genetická příbuznost SV s byzantskými ódami dokazuje vliv východního obřadu nejen na staroslověnskou liturgii [24], ale i písemnictví. SV tematicky vychází z jiné staročeské svatováclavské památky, písně „Služba ke cti sv. Václava“, dochované z rukopisů už z 11. století. Intertextuální vazby tak ještě zvyšují její cenu, ukazují, že autor si záměrně vybral pouze určité motivy a vtělil je do svébytné prosby, ve které nechybí ani státotvorné tendence, tedy představení Václava jako věčného vládce Čech a potlačení jeho mučednictví. I tady snad můžeme odhalit vliv Byzance ve zpodobňování svatých osob jako vládců nebo bojovníků (Kristus - Pantokrator, Marie jako vojevůdkyně), na rozdíl od západní gotické tradice Krista jako umučeného Bohočlověka.  

            Píseň „Svatý Václave“ odráží středověkou tendenci nevztahovat se k Bohu přímo, ale prostřednictvím přímluvců. Srovnáme-li SV se známým husitským chorálem „Ktož sú boží bojovníci“, nalezneme především zásadní posun v pozici prosebníka: „pros za ny Boha“ (pros za nás Boha) proti „prostěž od Boha pomoci“ (proste Boha o pomoc). Návaznost husitského zpěvu na SV a dokonce přímé aluze [25] však ukazuje na neotřesitelné místo svatováclavského hymnu v české kantické tradici.  Husité i přes drobné výhrady (kult světce) SV uznávali a nechali věřící zpívat, možná díky tradici Husa, u kterého po kázání v Betlémské kapli také zazněla. V době husitských válek pak pravděpodobně vznikla poslední pátá strofa, která svojí prostou, hypotaktickou strukturou a  známým dvojverším „nedajž zahynúti/ nám ni budúcím“ odkazuje k eschatologické atmosféře bojů o kalich. Zda již tenkrát fungovala jako válečná píseň není zřejmé, víme jen, že její části se objevují na husitských štítech. Stala se ale národní hymnou, provázející korunovace a jiné významné události.

                                   

„Bogurodzica“- mezi písní a ikonou [26]

 

                Polský hymnus, „Bogurodzica“, také není možné jednoznačně datovat, nicméně vznikl pravděpodobně později než SV a jeho nejstarší část, první dvě strofy, se umisťují díky analýze jazykové vrstvy do poloviny 13. století. První zápis (text a noty), tzv. kcyńský, pochází z roku 1407 a nachází se na rubu Kázání Macieje z Grochowa, druhý (krakovský) už obsahuje 13 strof  a vznikl v 1. pol. 15. století.  Další sloky, nejčastěji s velikonoční, vánoční a mučednickou tematikou, vznikaly až do 16. století. Samotný název je lexikálním bohemismem, [27] stejně jako slovo „gospodzin“ nebo  hláskoslovné podobyslov „sławiena, zwolena“ místo „sławiona, zwolona.“ Jistou dobu byl za autora této písně pokládán  pražský biskup a polský patron sv. Vojtěch.

 

Text hymnu „Bogurodzica“

 

(1)Bogurodzica dziewica, Bogiem sławiena Maryja,
U twego Syna Gospodzina matko zwolena, Maryja!
   Zyszczy nam, spu<ś>ci nam.
                Kyrieleison.

 

(2) Twego dziela Krzciciela, bożycze,
     Usłysz głosy, napełń myśli człowiecze.

    Słysz modlitwę, jąż nosimy,
    A dać raczy, jegoż prosimy:
    A na świecie zbożny pobyt,
    Po żywocie raski przebyt.
                Kyrieleison.[28]

Výběr dalších slok:

(3)Nas dla wstał z martwych Syn Boży,
     Wierzyż w to człowiecze zbożny,
     Iż przez trud Bog swoj lud odjął diablej strożej.
(4) (...)
(5) (...)
(6)Adamie, ty Boży kmieciu,
     Ty siedzisz u Boga w wiecu,
     Domieściż twe dzieci, gdzie krolują anjeli.[29]

 

Volný překlad a vysvětlivky:

(1)Bohorodičko, Panno, oslavená Bohem, Marie,

Matko vybraná Pánem, Marie!

Získej pro nás nám, sešli nám,

                Kyrieleison.

(2)Skrze (pro) svého Křtitele (sv.Jana), synu Boží,

Slyš (naše) hlasy, splň naše (lidská) přání.

Vyslechni modlitbu, kterou konáme,

A dej, o co prosíme:

Na světě šťastný život,

A po životě spočinutí v ráji.

Kyrieleison

 

(3)Pro nás vstal z mrtvých Syn Boží,

   Věř v to, zbožný křesťane,

    Že skrze svou bolest svůj lid zachránil před ďáblem.

(4) (…)

(5) (...)

(6) Adame, ty Boží kmete (kníže, vazale),

      Sedíš u Boha v radě (u soudu),

      Doveď své děti (věřící) tam, kde vládnou andělé           

       (do nebe, ráje)

 

               Patnáct kanonických slok „Bogurodzicy“ (dále jen Bgr.) se dělí na tři skupiny. Za tzv. archaickou, tedy nejstarší, se označují první dvě strofy, následuje část velikonoční (4s) a pašijová (9s). [30] V první sloce se prostřednictvím Panny Marie obrací lyrický subjekt ke Kristu, ve druhé pak totéž činí skrze Jana Křtitele. Než se zastavíme u těchto dvou invokací, všimněme si  dvojverší „A na świecie zbożny pobyt,/ po żywocie raski przebyt“, která T. Michałowska označuje za typický motiv křesťanského písemnictví: protiklad prosby o dočasné štěstí na zemi (fructus temporale) proti věčnému blaženství v nebi (fructus sempiternus). [31] Upozorňuje také na vliv české středověké lyriky, především „Hospodine, pomiluj ny“ a „Svatý Václave“, ve 13. století dobře známých v Polsku, kde kromě lexikálních výpůjček nachází spojení v refrénu „Kyrieleison.“ Zmiňuje ovšem i  návaznost na západní hymnické vzorce. Kromě refrénu je důležitým stavebním prvkem, který skladbu umně strukturuje a vytváří vnitřní spojitosti, princip antitezí. V protikladu stojí „Bogurodzica - dziewica (matka - panna), u twego Syna – Gospodzina (twój syn – twój Bóg), pobyt - przebyt (życie doczesne - życie wieczne).“ [32] Obsahuje také řadu paralelismů a párových veršů („Bogiem sławiena - matko zwolena“), vnitřních rýmů („Syna - Gospodzina – zwolena“ nebo „dziela - Krzciciela“) a vnějších rýmů („bożycze – człowiecze“, „nosimy - prosimy“, „pobyt – przebyt“). Všechny tyto básnické prostředky pak propojují, pomineme-li tradiční lineární směr čtení,  jednotlivé výrazy napříč písní a ukazují je v nových kontextech a významech.
                    Vzývání Panny Marie a její různé podoby jako panny i matky nebo rodičky i neposkvrněné jsou ve středověké literatuře obvyklé. Ne tak postava Jana Křtitele. Jeho specifické postavení v Bgr. odkazuje k byzantskému, tedy východnímu křesťanství a jeho zobrazení Krista jako soudce Posledního soudu s přímluvci po obou stranách. Nejčastěji se objevuje jen s Pannou Marií a Janem Křtitelem, jako tzv. malá deésis nebo trimorphion, někdy však s celými zástupy andělů, svatých nebo biskupů jako tzv. velká deésis. Jan Křtitel, první z lidí, roven andělům, který pokřtil a „poznal a uvedl“ Krista. „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11) Marie jako zázračná Matka, která dal Pánu život - tady ovšem bez dítěte, klanící se Synu-Soudci. Velikonoční část Bgr. mluví o zázraku zmrtvýchvstání a vykoupení věřících skrze Tělo, zajímavá pátá sloka popisuje prvního člověka Adama jako soudce po boku Boha a dalšího přímluvce věřících. Ten, který padl, má nyní přivést „své děti“ (věřící) zpět do Ráje.

                 „Bogurodzica“ se stejně jako „Svatý Václave“ stala první polskou hymnou, je doložen její zpěv v bitvách u Grunwaldu roku 1410 proti křižákům, u Warny v roce 1444 nebo u Chotimi v polovině 17. století. Jako u SV se text pevně pojil s nápěvem, jak dokládá i první opis, který se dochoval v notovém zápise. SV a Bgr. tak svým spojením s hudbou odkazují na nejstarší kultické pojetí písně, jak ho známe z Řecka a dalších starověkých kultur. Síla slov byl vyjádřena i jejich sborovým zpěvem a na sakrální rozměr se tak napojovaly světské události jako korunovace králů a válečná střetnutí. Oba hymny se ukázaly jako velmi životné, což dokazuje přidávání dalších slok, které umožňovaly variabilně přizpůsobovat vyznění textu a dokázaly odpovídat na aktuální otázky a tužby věřících. Takovým způsobem v nejisté době husitských válek posloužila pátá sloka SV, ale svou prostou a něžnou prosbou také sloka z pašijní části („Maryja dziewice, prośmy synka twego/ Króla niebieskiego,/ Aza nas uchowa ote wszego złego.“). Zajímavým způsobem se v písních propojuje východní byzantská a západní latinská kulturní, umělecká a náboženská tradice a ukazuje na bohatství staroslovanské kultury, která byla schopna přijímat řadu podnětů z různých oblastí a přetavit je originálním způsobem. Panna Marie, jako „Matka Boska Częstochowska“, královna Polska a Svatý Václav, patron českých zemí, ke kterému se tradičně hlásili panovníci a na jehož lebce měla podle nařízení spočívat svatováclavská koruna, jsou dodnes spojeni se státností obou zemí.

 

 

Literatura:

Hošna, J.: Přehled dějin starší české literatury. Praha 1987.

Jakobson, R.: Nejstarší české písně duchovní. Praha 1929.

Mazurkiewicz, R.: Między pieśnią i ikoną. In: Znak 1983/ 5-6. str.762-785.
Michałowska, T.: Średniowiecze. Warszawa 2002.

Nejstarší česká duchovní lyrika. Vyd. a úvod A.Škarka. Praha 1949.

Ostrowska, E.: O artyzmie polskich średniowiecznych zabytków. Kraków 1967.  

Pražák, E.: Stati o české středověké literatuře. Praha 1996.

Wanicowa, Z.: Wokół rozumienia 1. zwrotki Bogurodzicy.http://staropolska.pl/ sredniowiecze/ opracowania/Wanicowa_Bogurodzica.pdf.27.12.2006.19:15.


 


 

[1] V českém prostředí se ujal název staroslověnština, v pravoslavné liturgii, která tohoto jazyka v pozměněné formě užívá dodnes, se mluví o církevní slovanštině.

[2] Dnes je situace opačná.

[3] Podle polského badatele Edvarda Klicha tato slova činí až tři čtvrtiny  polských náboženských termínů.

[4] pol. pacierz

 pol. diabeł <čes. ďábel < lat. diabolus

 pol. poganin < čes. pohan < lat. poganus

 pol. kierlesz < čes. krleš < kyrie eleison

[5] pol. chrzest < čes. křest < řec. Christos

 pol. kościół < čes. kostel < lat. castellum

 pol. ołtarz < čes. oltář < lat. altare

[6] pol. cerkiew < čes. církev

 pol. błogosławić < čes. blahoslaviti

 pol. Bogurodzica < čes. bohurodice

[7] pol. gromnica <čes. hromnice

   pol. kazanie < čes. kázání

 pol. cerkiew < čes. církev

[8] pol. bóg < čes. bůh (stsl. štěstí, bohatství)

 pol. niebo < čes. nebe (stsl. mraky, oblaka)

 pol. piekło < čes. peklo (stsl. smola)

 pol. święty < čes. svatý  (stsl. silný)

[9] Za příklady přejatých slov z češtiny do polštiny vděčím Mgr. A.Pająk, PhD.

[10] Nejstarší česká duchovní lyrika. Vyd. A.Škarka. Praha 1949. str.6.

[11] Nejstarší česká duchovní lyrika. Vyd. A.Škarka. Praha 1949. str.59.

[12]http://www.staropolska.pl/sredniowiecze/modlitwy/modlitwy_codzienne.html. 27.12. 2006. 12:10.

[13] http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/153977-otcenas. 27.12. 2006. 12:10.

[14] Nejstarší česká duchovní lyrika. Vyd. A.Škarka. Praha 1949. str.62-3.

[15] Datace u obou děl je sporná.

[16] U obou dochovaných zápisů se jedná vždy o první tři sloky SV.

[17] Viz. Pražák, E.: Stati o české středověké literatuře. Praha 1996.

[18] Nejstarší česká duchovní lyrika. Vyd. A.Škarka. Praha 1949. str 68-9.

[19] Ostrovská píseň, Buóh všemohoucí aj.

[20] Pražák, E.: Stati o české středověké literatuře. Praha 1996. str.87-9.

[21] Kronikář podává zprávu o výroku arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, vyhlásšení 40ti denních odpustků pro všechny kajícníky, kteří po zpovědi a pokání zazpívají třikrát ony 3 sloky ze SV.

[22] Jak to uvádí zápis 4. a 5.sloky z  r.1473. Škarkův výbor, který jsme citovali výše, nechává tuto změnu bez povšimnutí, pouze jako vliv počeš ťování.

[23] Pražák, E.: Stati o české středověké literatuře. Praha 1996. str. 92.

[24] Přímé působení byzantské kultury skrze Konstantina a Metoděje. 

[25] Srov. SV: „Nebeskéť jest dvorstvo krásné,/ blazě tomu, ktož tam pójde,/v život věčný, /oheň jasný / Ducha!/ Kyrieleison!“ a 2.sloka „Ktož sú boží bojovníci“: „Kristusť vám za škody stojí, / stokrát viec slibuje,/ pakli kto proň život složí/ věčný mieti bude; / blaze každému, ktož na pravdě sende.“

[26] Vypůjčuji si trefný nadpis článku R. Mazurkiewicze: Między pieśnią i ikoną.

[27] Přesněji českou redakcí staroslověnské slovní zásoby.

[28] Michałowska, T.: Średniowiecze. Warszawa 2002. str.281.

[29]http://pl.wikipedia.org/wiki/Bogurodzica_%28pie%C5%9B%C5%84%29. 28.12.2006. 19:03

[30] Uvádím plný text archaické části (1,2) a výběr z velikonoční (2-5). Pašijová část se skládá ze strof různého původu a s různými tématy a v zápisech se jednotlivé sloky objevují v proměnném pořadí a často i odlišném znění.

[31] Michałowska, T.: Średniowiecze. Warszawa 2002. str. 287.

[32] Tamtéž. str. 289.

17. 01. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).