NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

ODBORNÉ PRÁCE > LITERATURA > Paměť zmizelého

PAMĚŤ ZMIZELÉHO

Lucie Zakopalová

 

A ze svých těžkých hříchů nejlépe si pamatuji ten:

Přecházeje kdysi lesní stezkou nad potokem,

hodil jsem velký kámen na vodního hada

svinutého v trávě.

 

A co mě v životě potkalo, byl spravedlivý trest,

jaký dřív či později postihne přestupníka.

 Czesław Miłosz: Rue Descartes

 

 Ironie ve vší vážnosti, touha obcovat s nejzávažnějšími tématy a neztratit kontakt s hmatatelným detailem, věřit v Boha a zároveň v nevyvratitelné zlo v člověku — tvorba Czesława Miłosze je mnohotvárná a v jeho životě, který jen zázrakem neskončil v jedné nebo druhé válce nebo v komunistickém vězení, se neustále rozvíjela a proměňovala, hledala svůj tvar. Od rytmicky pravidelných traktátů k dětským veršovánkám nebo zcela uvolněné formě volného verše, od dějin polské literatury a esejů o Dostojevském a Swedenborgovi až po autobiografickou abecedu vlastního života. Od nebes až k pozemské zálibě v hezkých ženách a dobrém jídle. „Litevský medvěd“ si zachoval své úctyhodné, trochu temné vzezření, dokázal být pyšný a urážlivý, provokovat. A přiznávat četné chyby a omyly, pochybovat. Byl člověkem ryze společenským, jako autor, profesor i překladatel. Dialog se snažil vést nejen s polskou, evropskou a světovou tradicí, ale také se svými čtenáři během autorských večerů. Od dětství byl svědkem proměn a mizení států, hranic, ideologií, uměleckých směrů, lidských názorů a životů. Naučil se tedy věřit především vlastní zkušenosti, přizpůsobit se, začínat znovu, hledat. Jedním z ústředních témat a záchytným bodem se pro něj stala paměť — pouto s předky a krajinou, v níž se narodil, s dějinami střední a východní Evropy, které zažíval doslova na vlastní kůži, se zmizelými přáteli. Miłosz v sobě cítil romantickou nutnost zachytit ve verších i próze fragmenty událostí a střípky setkání s výjimečnými lidmi a místy odsouzenými k zapomnění; způsob se proměňoval.

 

Paměť historická

 

Na konci dvacátého století, narozen na jeho počátku,

po napsání knih, dobrých nebo špatných,

nicméně však pracných,

po nabývání, ztrácení a znovunabývání,

Jsem tady s nadějí, že lze začínat znova

a vyléčit vlastní život usilovným myšlením na vše,

co jsme znali,

tak silným, že místa ani lidi nevezme nám čas

a vše bude existovat pravdivější, než bylo.

 Czesław Miłosz: Na konci dvacátého století

 

„Nevěděl jsem, že pahorky Berkeley budou poslední,“ cituje Miłosz v roce 1987 vlastní nedokončenou báseň v deníku Myslivcův rok (Rok myśliwego, 1989). V té době žil více než sedmdesátiletý autor v americkém exilu, kde se prosadil nejen jako profesor univerzity v Berkeley a překladatel, ale po mnoha letech a Nobelově ceně za literaturu v roce 1980 i jako básník. Na konci osmdesátých let netušil, že se ještě vrátí do Krakova a že bude pohřben na „polském Slavíně“, tedy krakovské Skałce. Když se v roce 1911 narodil v dnes litevských Šetejnách, tvořily součást ruského carského záboru. Miłosz byl jako malý při cestách s otcem svědkem střetů první světové války, sledoval Říjnovou revoluci a později také vznik svobodného meziválečného polského státu. Vilno, kde chodil na gymnázium a univerzitu a kde debutoval jako básník, do něj také patřilo. Přelomovým zážitkem se pro Miłosze stala druhá světová válka, v jejímž průběhu napsal sbírku Záchrana (Ocalenie, 1945), která ho vynesla na polský básnický parnas. Nacistická okupace, během níž se zapojil do ilegálního kulturního života, pro něj znamenala paradoxně tvůrčí impuls: uvědomil si, že skončily experimentální projekty předválečné básnické avantgardy, ale také poznal krátkodechost romantického mesianismu. Poválečné období patří zároveň k nejspornější části Miłoszova životopisu — stal se diplomatem, tedy prakticky reprezentantem komunistického státu. Po oficiálním přijetí socialistického realismu v Polsku v roce 1949 a dalším utahování šroubů požádal v roce 1951 o politický azyl ve Francii. Útok na „odrodilce a zaprodance“ ze strany Polské lidové republiky byl předvídatelný. Stejně tvrdý byl ovšem postoj exilu, který přeběhlíkům doporučoval pokorné mlčení. V této době se Miłoszovým útočištěm stalo pařížské sídlo časopisu Kultura — hmotným i duchovním: jako místo, kde mohl přespat i publikovat. V této atmosféře se zrodil Zotročený duch (Zniewolony umysl, 1953). Kniha složená z esejů reflektujících totalitní režim mimo jiné připomíná pozapomenutý osud sovětizovaných pobaltských republik, především však obsahuje portréty čtyř spisovatelů, Miłoszových přátel a známých skrytých pod šiframi, kteří se stali modelovými vzory různého chování intelektuálů ve službách komunistického státu. Překlady do angličtiny, francouzštiny a němčiny udělaly ze Zotročeného ducha během krátkého období jeden z nejznámějších Miłoszových textů. I po třiceti letech od jeho napsání bylo české samizdatové vydání v roce 1983 zásadní událostí. Z dnešního pohledu můžeme říci, že kniha by byla ještě silnější, kdyby se v ní objevil pátý portrét — sebereflexe samotného autora.

Svůj střet s velkými dějinami a ideologiemi Miłosz promýšlel až později v řadě jiných esejů, stejně jako čtyřicetiletý pobyt v exilu — nejdříve ve Francii a od šedesátých let ve Spojených státech. Jeho vztah k historii zůstával osobní. Vycházel z vlastní zkušenosti a pozorování, domníval se, že pokud ji dokáže zachytit ve slovech, získá obecnější rozměr. Už proto byl jeho nejčastější prozaickou formou esej (publikoval přes patnáct výborů a souborů esejů), který si neklade za cíl problematiku vyčerpat a vyřešit, ale ukázat a představit z nečekaného úhlu pohledu. Tato snaha vedla Miłosze až k fragmentu, drobným prózám, jako byl Pejsek u cesty (Piesek przydrożny, 1997), za něhož získal prestižní polskou literární cenu Nike, nebo autobiografické abecedy, originální životopisné vokabuláře míst, osob a pojmů. Hledání nejvlastnějšího způsobu vyjádření vyvrcholilo v mísení poezie a prózy, výrazné zejména ve sbírkách ze sedmdesátých a osmdesátých let Kde vychází slunce a kam zapadá, Hymnus o perle a Nesmírná země, kde najdeme vedle různých básnických forem poznámky, výpisky z encyklopedií, autokomentáře, anekdoty, sentence, aforismy a vzpomínky. V mozaikovitých textech Miłosz splétá dějiny starověké s moderními a se současností, své vlastní kořeny s osudy celého století a volný verš s prózou. Vrstvení významů a otevřené formy, odkazující k jiným textům, se staly jedním z výsledků pátrání po způsobu zachycení vlastního obrazu dvacátého století.

 

Paměť lokální

 

Ztráta rodného kraje a vlasti,

celoživotní bloudění mezi cizími národy,

dokonce i to

je pouhá romantika, čili dá se to snést.

 

Tak se konečně splnila moje modlitba,

modlitba žáka gymnázia vychovaného na

velkých prorockých básnících:

prosba o velikost, to znamená vyhnanství.

Czesław Miłosz: Zvláštní sešit: Hvězda pelyněk

 

Miłosz často provokativně zdůrazňoval svůj litevský původ a vymezoval se proti „Lechitům z centrálního Polska“. Kresy, pohraniční území meziválečného Polska, které dnes patří Litvě, Bělorusku a Ukrajině, byly krajinou jeho dětství, k níž se často vracel, kromě řady básní a esejů také v románu Údolí Issy (Dolina Issy, 1955). Snaha vysvětlit svůj původ se u Miłosze úzce spojovala s pochopením vlastní identity ovlivněné rodinou, předky, kteří přišli osídlit kus země v Litevském velkoknížectví, zážitkem mnohonárodnostního Vilna, litevsko-slovanské lidové kultury a polského katolicismu. Stavěl se proti idealizaci meziválečného období jako zlatého věku, sám zažil nacionalismus v té nejhorší podobě. Původ znamenal v jeho životě hodně, někdy skoro všechno — lidé se kvůli němu pronásledovali a zabíjeli. V exilu Miłosz pocítil nutnost vysvětlit, že oblast, v níž se narodil, vůbec existuje a kde se nachází. Rodná Evropa (Rodzinna Europa, 1953), soubor esejů napsaný hned v prvních letech emigrace, není tak jen osobní mytologií — obrací se především k západním čtenářům, kterým ukazuje bílá místa na mapě. Miłosz si zvolil sám sebe za objekt, příklad. „Mohl bych samozřejmě stvořit fiktivní postavu a do jejího životopisu vložit pozorování, která jsem provedl na sobě i jiných lidech. Pak bych ovšem bezděčně volil ta pozorování, jež odpovídají mému předpokladu, a odmítal bych málo typické detaily. Nesvazovala by mě žádná kontrola, byl bych jako balon bez zátěže. Jenže zátěž je užitečná. Bude tedy lepší, když se omezím na sebe sama a budu pracovat jen s tím, čeho jsem se sám dotkl.“

Východiskem reflexe, ať už prozaické nebo poetické, se opět stává konkrétní, poznaný detail. Základ pro srovnání, míru věcí, tvoří prvně spatřené — první list, strom, řeka, dům, město. Obraz kalifornské přírody a skutečnosti vyrůstá na pozadí litevském a evropském, jeho jinakost ovšem neznamená, že je horší. Kategorie domova se u Miłosze měnila a s ní přicházela i nutnost neustále a znovu se básnicky zabydlovat v každodennosti a ve svém okolí. Miłosz zažil během svého života různé „doma“; rodné Šetejny, Kalifornie a Krakov se staly místy, s nimiž byl úzce spojený. Zážitek několikeré změny hranic — meziválečného, okupovaného a poválečného Polska — si nesl celý život. Amerika pro něj proto byla i zakoušením svobodného, takřka nekonečného prostoru proti Evropě rozseknuté železnou oponou.

 

Paměť básnická

 

Kdokoliv v tom století bílou rukou

řádky písmen vodívá po papíře,

slyší klepot, hlasy ubohých duchů

zavřených ve zdi, stole, váze s květy.

 Czesław Miłosz: Básnický traktát

 

Mnohost poetických přístupů a forem a lehkost, s níž se v nich Miłosz pohybuje, má jednu hlavní příčinu: zakotvení v tradici. Především v tradici evropské, díky klasickému vzdělání, kterého se mu dostalo na gymnáziu Zygmunta Augusta i později na univerzitě, kde studoval polonistiku a práva. Ovládal latinu a řečtinu a připojila se k nim hebrejština, z níž překládal biblické žalmy. Antická tradice pro něj byla živá a inspirativní a čerpal z ní motivicky ve své poezii, svébytným holdem jsou také známé traktáty — básnický a morální, které si pohrávají s didaktickým žánrem, veršovanou formou historického a filozofického zamyšlení, připomínajícího naučné antické eposy. Pro Miłosze byla důležitá i současná poezie a literatura, vracel se k ní nejen jako básník. Polský a šířeji i slovanský kontext přibližoval americkým studentům slavistiky, byl redaktorem anglické antologie polské poezie (Postwar Polish Poetry, New York 1965) a autorem Dějin polské literatury (The History of Polish Literature, 1969). Znal dobře francouzskou literaturu, jedním z jeho hlavních „mistrů“ byl jeho vzdálený příbuzný Oskar Miłosz, francouzský básník. Z angličtiny překládal už během druhé světové války, ačkoli — jak sám říkal — číst a překládat Eliotovu Pustinu ve válečné Varšavě dodávalo textu zcela jiný rozměr. Miłosz hledal inspiraci i mimo evropský a americký kontext, v jeho díle a myšlení rezonovala východní mystika a poetika, například ve sbírkách Hymnus o perle nebo Haiku čerpal z asijské poezie motivicky, formálně i filozoficky. Jeho celoživotním tématem byl dualismu dobra a zla, vyjádřený už v perském manicheismu.

Nedůvěra k zobecňování a univerzalismu souvisela také s neblahou zkušeností s totalitními režimy, aplikací ideálních teorií na nedokonalou skutečnost, která byla pro Miłosze vždy poznatelná a uchopitelná v detailu. Proto během hledání odpovídající formy došel v próze k fragmentu a v poezii k metonymii, úlomku, v němž se — je-li dobře zobrazen — odráží celek. Takovou básnickou odpověď na možnost psaní literatury po apokalypse našel už v poválečné sbírce Záchrana, v reflexi likvidace ghetta. „Včely obestavují rudá játra, / mravenci obestavují černou kost, / začíná rozbíjení skla, dřeva, mědi, niklu, stříbra, sádrových pěn, / plechů, strun, trubek, listí, koulí, křišťálu — / Buch! Fosforický plamen ze žlutých stěn / pohlcuje lidské a zvířecí chlupy.“ Při vědomí nestálosti, neustále přítomné nejistoty, které tvořily základ jeho tvorby, dokázal Miłosz psát i hymny, modlitby a prosté básně plné pokory — touha po hierarchii a potvrzování základních hodnot vycházela ze zážitku chaosu a apokalypsy.

 

Paměť Miłosze

 

Za chvilku skončí tahle zábava,

sluší se, nesluší, kdo se stará,

 

jaké při oblékání mé mrtvoly

odhaleny budou bio-detaily.

 

Co je mrtvému medvědu do toho,

jak budou ho fotit vycpaného.

 Czesław Miłosz: Po osmdesátce

 

Letos uplyne sto let od narození Czesława Miłosze a při této příležitosti se polský básník stal další z „osobností roku“, které pravidelně vyhlašuje polský parlament. Literární festivaly, výstavy, divadla, koncerty a štědré granty ministerstva kultury promění rok 2011 v „miłoszovský“. Vztah Poláků k Miłoszovi je ovšem poměrně problematický. Jeho pohřeb na legendární Skałce doprovázely protesty kvůli jeho ne-vlastenectví a nakonec vedle Wyspiańského spočinul jen díky zásahu samotného papeže. Pochopení jeho tvorby stojí v cestě historická paměť, ztěžuje ji téměř třicet let, kdy v zemích komunistického bloku jeho básně nemohly vycházet. Po letech mlčení se vrátil jako laureát Nobelovy ceny a pravděpodobně světově nejproslulejší polský moderní básník. Miłosz se ovšem odmítal stát věštcem a podřídit se politicky korektnímu diskursu — říkal a psal, co chtěl. Dnes už ješitný provokatér a svérázný filozof, který neváhal přehánět, popichovat a vysmívat se všem schematickým interpretacím vlastního díla, do debat nezasáhne. Nejhorší, co by ho mohlo potkat, je násilná mramorizace. Miłosz je básníkem mnoha poloh a autorem veršů výjimečných, skvělých, dobrých i slabších, jako filozof a esejista nás dokáže překvapit i rozčílit, v jeho románech cítíme, že velká epika nebyla jeho nejsilnější stránkou, ale okouzlí nás propracovaný detail krátkých próz. Jeho texty jsou živé a proměnlivé, můžeme k nim přistupovat s klíčem poetickým, esejistickým, filozofickým, historickým, sociologickým i teologickým a pokaždé se nám otevřou jinak. Pokud ale budeme hledat jednotící prvek, jednu scelující tvář Miłosze a absolutní definici, vytesáme vždycky jen mramorovou bustu.

 

Host 5/2011

 

18. 09. 2011

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 865155 návštěv, dnes zatím 323 (2 online).