NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY a na skok k výtvarníkům

Łukasz Dębski: Café Szafé

(přeložil Jan Jeništa, Dauphin, Praha 2009)

 

Název knihy, kterou právě vydalo nakladatelství Dauphin, je obtížně přeložitelnou slovní hříčkou libozvučné polštiny. Návštěvníci poklidné krakovské kavárny v ní totiž vysedávají v restaurovaných skříních nejrůznějších barev, aby si mohli na kávou či čajem vyprávět své neobyčejné, a zároveň příjemně uvěřitelné životní příběhy. Łukasz Dębski je zase mladý autor knih pro děti i pro dospělé, který v roce 2004 zvítězil v soutěži „Pisz do Pilcha", kterou vyhlásil týdeník Polityka. V Krakově vlastní kavárnu s názvem Café Szafé a kromě stejnojmenné knihy je také autorem již několika dětských průvodců pro evropských zemích. Jeho hrdinové jsou zdánlivě obyčejní, podobně jako skříně, v nichž se usazují, však neméně barevní, respektive barvití. Dozvíte se tak, co se stane, když si chovatel hadů a pavouků pozve domů krásnou slečnu, proč pan Strážník zásadně nepokutuje dámy nebo jak dopadne setkání typického středoevropana s exotickou muslimkou. V poklidném rytmu vypravěčského stylu tzv. polské gawędy se odvíjejí jednotlivé humorné historky, zapadající jedna do druhé jako sklíčka mozaiky, to vše propojeno jazykovou vynalézavostí, slovními hříčkami, svěžími dialogy a prvky grotesky – za okny ostatně ne nadarmo venčí svého jezevčíka sám Sławomir Mrożek. Literatura má být totiž, slovy autora, uměním vyprávění. Právě pečlivým nakládáním s každým jednotlivým slovem buduje Dębski snově tajemnou atmosféru, v níž se rozměr vyprávěného pozvolna slévá se životní realitou jednotlivých vyprávějících. Příběhy sceluje postava vypravěče, jemuž se návštěvníci kavárny svěřují, pro něhož přibarvují své životní příhody a jemuž pomáhají vytvářet genius loci nenápadné krakovské kavárničky, jakkoli např. čtenáři Bohumila Hrabala a návštěvníkovi českých kaváren tu bude leccos připadat povědomé…

 

Łukasz Dębski je zároveň hostem letošního veletrhu Svět knihy, kde bude prezentovat český překlad Café Szafé (autogramiáda Łukasze Dębského proběhne ve čtvrtek 14. května od 17.00). Setkat se s ním ale budete moci vícekrát – např. již ve středu 13. května v rámci pražské Noci literatury (ukázky z knihy bude číst Petr Nikl od 18.00 v prostorách Jindřišské věže) nebo v pátek 15. května, kdy Dębski spolu se svou ženou, výtvarnicí Annou Kaszubskou-Dębskou, připravili pro dětské návštěvníky Polského institutu v Praze literárně-výtvarnou dílnu.

 

 

Wojciech Kuczok: Smrad

(přeložila Bára Gregorová, Havran, Praha 2009)

 

V nejbližších dnech se pak chystá vydání další polské prózy, románu Smrad (Gnój) Wojciecha Kuczoka. Wojciech Kuczok (nar. 1972) není v Čechách jméno zcela neznámé. Svou literární dráhu totiž zahájil jako básník – krátce spolupracoval s volným literárním uskupením Na dziko (Na divoko), které ve svých řadách hostilo mladé básníky původem ze Slezska, a s jejich poněkud pochmurným pohledem na zmrtvělou realitu tohoto průmyslového regionu se mohl seznámit i český čtenář v antologii Mrtvé body (2006). Kuczok, který je v Polsku znám i jako filmový kritik, se však brzy vydal na dráhu prozaika. Ideální prostor pro sebevyjádření našel v povídce, ostatně i román Smrad připomíná svou stavbou triptych obšírněji rozvedených povídkových příběhů (jeho vydání předcházely dva povídkové soubory Opowieści słychane, 1999, a Szkieleciarki, 2002, uznání si vysloužil milostnou tematikou v nejrůznějších variacích prosycený Widmokrąg, 2004, zatím posledním vydaným dílem Wojciecha Kuczoka je román Senność, 2008). Za román Smrad získal Wojciech Kuczok v roce 2004 polskou literární cenu Nike a také v Polsku neméně ceněný Paszport Polityki, Kuczok je rovněž autorem scénáře, podle něhož natočila režisérka Magdalena Piekorz film Pręgi (Šrámy, 2004) rozvíjející motiv Kuczokova románu.

 

Smrad je sondou do každodenního života patriarchální slezské rodiny, portrétem patologických vztahů, které v ní panují, obrazem radikálně pojímané výchovy, která místo pochopení a podpory sahá po nadávkách a výprasku. Kuczok se ve svém románu dotýká obrazu, který se vryl hluboko do vědomí Poláků, potvrzován navíc dlouhou literární tradicí – obrazu rodinného domu jako místa známého, bezpečného, místa vychovávajícího k odvaze, hledání vlastní identity i k úctě k národním tradicím. Místa, kam se člověk může po celý život vracet, které ho ochrání před vnějším světem. Dětský svět hlavního hrdiny Kuczokova románu je však ovládán neúprosně tvrdým a přísným otcem (syn ho nenazve jinak než „starý K.“), jehož vlastní otec však „nikdy žádné ze svých dětí neuhodil“. Kuczok rozehrává příběh zoufalé dětské cesty za vysvětlením toho, co se kolem něj děje, protože bolest a strach nemohou v dětské představivosti existovat bezdůvodně. Sleduje zrod traumat, kterými despotický otec poznamenává život svého syna, ukazuje, jak rodinná výchova formuje (či spíše deformuje) osobnost dítěte a dospívajícího člověka. Dětství je tu výletem do pekla, portrét rodinného domu obrazem bezdomovectví dnešního člověka. Trumfem Kuczokova románu je přitom jazyk. Každá z postav hovoří jiným jazykem, společným komunikačním kanálem všech tří se stávají jen všudypřítomné hádky, nadávky nebo povely. Uzavřený soubor stále se opakujících povelů, zákazů, přísloví či frází nahrazuje v rodině veškerou komunikaci. Kuczok umí brilantně vypozorovat, na jakých jazykových schématech staví naše tradiční uvažování o rodině, manželství, rodičovství či lásce, a svědomitou dekonstrukcí, odkrytím prohnilých základů těchto schémat dokáže pronikat k podstatě problému.

 

 

 

Na závěr, abychom dali slovo i neslovesnému druhu umění, připomeňme, že v uplynulých dnech se v Praze opět po čase představil polský výtvarník Zbigniew Libera – ačkoli Libera se již před dvěma lety usadil v Praze a v současné době zde působí jako hostující pedagog v ateliéru Socha II Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, a je tedy poměrně častým hostem nejrůznějších akcí konaných na českém území. Jeho přednášku 5. května na VŠUP zprostředkovala i Česká televize v rámci svých on-line přenosů z vybraných kulturních akcí. Libera zde představil ukázky ze své starší i novější tvorby – od spolupráce na přípravě undergroundového časopisu Tango (Libera jako tvůrce letáků Solidarity a posléze vězeň) přes videosnímky z 80. let s tematikou nemoci a stáří či výchovy a dospívání (Libera jako průkopník polského videoartu) až po provokativní počiny let 90. v čele se stavebnicí Lego v podobě koncentračního tábora Auschwitz, kterou si znepřátelil nejen samotnou hračkářskou firmu (Liberův pokus uchopit neuchopitelné – protože umění má rovněž svůj edukační aspekt a „hrou na holocaust“ se musíme emocionálně angažovat, a možná i dosáhnout katarze, jak 5. května prozradil sám Libera). Liberovu přednášku – a tedy jeho zajímavý pohled na vlastní tvorbu i její recepci v polském prostředí – můžete najít na webových stránkách ČT 24.

 

Michala Benešová

11. 05. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 910021 návštěv, dnes zatím 96 (3 online).