NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

NOVÉ KNIHY: Zapomenuté kouty střední Evropy a Jákobův žebřík

Andrzej Stasiuk: Cestou do Babadagu

(Přeložili J. Kamiňska, H. Stachová a T. Vašut, Periplum, Olomouc 2009)

 

Olomoucké nakladatelství Periplum pokračuje v mapování tvorby Andrzeje Stasiuka. Po „gnostickém traktátu“ (slovy literárního badatele a znalce nejnovější polské literatury Przemysława Czaplińského) Dukla vydává knihu, za níž si Stasiuk odnesl cenu Nike za rok 2005. Cestou do Babadagu se Stasiuk ocitá na poli svérázně pojatého „cestovního deníku“ – zápisky a úvahy z autorových výprav po střední a východní Evropě od počátku 80. let volně navazují na eseje Moje Evropa, jejichž spoluautorem byl Jurij Andruchovič, další známé jméno středoevropského regionu. Stasiuk navštěvuje polské pohraničí, východní Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko, Moldávii, Albánii a zaznamenává své dojmy a vzpomínky (vyvolané často připomínkou nalezených mincí, fotografií a jiných drobných předmětů, jež se stávají spouštěcím mechanismem vyprávění). Jednotlivé, takřka fotografické momentky z cest doplňuje subjektivním komentářem. Je to portrét „Stasiukovy Evropy“, jakási jeho vlastní, soukromá mapa, z níž nejvýrazněji vystupuje fascinace periferiemi, venkovem, zapomenutými a neznámými místy, minimálně dotčenými civilizací. Nahodilost volených tras se odráží v principu, který ovládá vyprávění – v principu asociací, v doméně paměti.

Stasiukův obraz „života na cestě“ pomíjí konkrétní situace, příhody i konkrétní živé, individualizované hrdiny. Zdánlivou roztříštěnost nahrazuje jednotný způsob nahlížení na zobrazovaný svět, rytmus vyprávění i vycizelovaný jazyk a styl. Ve své vizi střední Evropy akcentuje Stasiuk to, co mají jím volené kouty světa společné: existuje-li „pravda střední Evropy“, pak je jí právě provincie, nikoli centrum. Jak dodává v novějším souboru skic z cest Fado, je to „pravda věčného rozpadu“. Motiv cesty, která jako by byla esencí skutečného života, připomene snad jiného rebela polské literatury, Edwarda Stachuru, snad novější, a mnohem učesanější ztvárnění Olgy Tokarczuk nebo Mikołaje Łozińského. Cesta však není pro Stasiuka únikem, je nalézáním nového.

 

 

Małgorzata Kowalczyk, Petr Poslední: Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945–1969

(Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009)

 

Ucelených přehledových publikací na téma dějin polské literatury nemáme od dávných dob Karla Krejčího v českém prostředí právě nazbyt. Pokusem zaplnit tuto mezeru je kniha Małgorzaty Kowalczyk a Petra Posledního Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945–1969. Autoři si však zároveň vybírají období, které patří k těm nejobtížněji metodologicky uchopitelným. Nejen, že byla cenzurou a svrchu nařizovanými ideologickými normami a měřítky svazována sama tehdejší tvorba, ale až do konce 80. let bylo zvláštní mřížkou nahlíženo i na interpretaci děl, která vznikala v prvním poválečném dvacetiletí. Polsko za války a po válce prošlo drastickými změnami, v jejichž důsledku se polská kultura a literatura musela nejen potýkat se strašákem socialistického realismu a provázanosti umělecké tvorby a politiky, ale poznamenal ji i fenomén literární emigrace či institucionalizace literárního života.

Autoři Jákobova žebříku usilují o syntézu literárněhistorického bádání nad poválečnou polskou literaturou. Nejrůznější roviny česko-polského nazírání na danou problematiku se pokoušejí scelit – nabídnout čtenáři jak pohled vrostlý do polského kontextu (tedy která díla jsou v domácím polském prostředí považována za klíčová, ať už dokumentují dominující tendence, nebo je naopak narušují), tak pohled ovlivněný českým kontextem (tedy co z polské literatury daného období známe v Čechách a s kterými díly jsme se mohli seznámit v českých překladech – k tomu slouží například pečlivá bibliografie v závěru knihy). Jednotlivé kapitoly přibližují ve čtyřech oddílech (oddělených orientačně daty 1950, 1956 a 1964) jak dobové literární diskuse či způsoby přemýšlení o literatuře, tak klíčová díla poezie, prózy i dramatu vymezených období. Výsledná suma informací – jakkoli podrobená výběru – je však přece jen značně obsáhlá, což knize jednak vtiskuje charakter spíše přehledový, do jisté míry encyklopedický, v němž nelze hledat podrobnější informace o jednotlivých dílech či autorech, jednak omezuje úvahy například o recepci polské literatury v Čechách, potažmo Československu. Řadu zajímavých informací však najdeme jednak v bohatém poznámkovém aparátu, jednak je kniha s to narýsovat před čtenářem alespoň základní obraz vývoje polské literatury po druhé světové válce.

Titulní Jákobův žebřík má upozornit na iluzornost představ o „novém umění“, které mělo jít ruku v ruce s politickými ambicemi tvůrců „nového Polska“ – otázka, nakolik byly pomyslné příčky žebříku vedoucího do nebe podloženy estetickými ambicemi či kvalitami a nakolik spíše ideologickými principy, pak autory přivádí i k otázkám fungování poválečné polské kulturní politiky, proměn literárních institucí nebo k úvahám o vývoji emigrační tvorby. Snaží se přitom přihlížet i ke společenskému rozměru literárního života a ke vztahu ke starší tradici. Snad až příliš zahrnutých aspektů a faktů, jež si pak na druhé straně vynucují maximální stručnost v přístupu ke konkrétním textům či autorům, může komplikovat přijetí publikace, která si bude v českém prostředí patrně složitě hledat pečlivého čtenáře. Otevřenou otázkou totiž zůstává, komu je své finální podobě určena. Pokud zejména studentům slavistických oborů potažmo polonistiky, pak je nesporně krokem kupředu, pokud širší zasvěcené čtenářské obci, může být její „nabitost“ fakty a jmény poněkud na překážku.

 

Michala Benešová

10. 03. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 880667 návštěv, dnes zatím 112 (1 online).