NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: O národních hrdinech

 

V uplynulých čtrnácti dnech by se našlo leckteré téma, které by vzdušnou čarou spojilo zájmy českých i polských novinářů – David Černý, Barack Obama, Putinův plyn… Česko-polské zajímavosti se však v tomto případě odehrávaly spíše na jiném poli. Čtyřicáté výročí upálení Jana Palacha se zhruba na týden stalo módním hitem domácích novinářů – je to samozřejmě ideální příležitost, jak Palacha např. mladým lidem připomenout. Že to nejspíš pramálo změní na jejich častých odpovědích, kým vlastně onen Jan Palach byl, je pravděpodobně normální. Pro mnohé tak zůstane slavným spisovatelem nebo tím, koho upálili. Přesto má ono připomínání svůj význam. Když teď půjdou lidé kolem budovy Ústavu pro studium totalitních režimů (tedy, pro mladé to zkusme i jinak: kolem fotbalového stadionu Viktorie Žižkov), třeba je napadne se zeptat, po kom je ta zvláštní ulice pojmenována. Jméno bývalého tajemníka Rudých odborů Václava Havelky, po němž se ulice jmenovala až donedávna, k zamyšlení příliš neprovokovalo, jméno Ryszarda Siwce, jehož jméno nese nyní, by mohlo.

 

O přejmenování Havelkovy ulice rozhodla městská rada hl. města Prahy 16. prosince 2008 na základě návrhu Ústavu pro studium totalitních režimů. „Místopisná komise již dříve dostala podnět k pojmenování některé ulice na připomenutí události na varšavském Stadionu desetiletí ze září 1968, kdy se zde polský občan Ryszard Siwiec upálil na protest proti okupaci Československa,“ vysvětloval náměstek primátora Rudolf Blažek. Rozhodně nejkouzelněji jeho slova zpracovaly 17. prosince Lidové noviny: „Pražští radní včera rozhodli o pojmenování 17 nových ulic. Kromě toho schválili přejmenování ulice Havelkova na Žižkově, která nesla jméno někdejšího tajemníka komunistických Rudých odborů Václava Havelky. Nový název ulice je Siwiecova. V září 1968 se tam polský občan Ryszard Siwiec upálil na protest proti okupaci.“

 

Jistě by se ulice mohla jmenovat „Ryszarda Siwiece“ (chceme-li být zcela gramaticky korektní), což by nám pátrání ve slovnících trochu usnadnilo, ale na druhou stranu – kdo by ji kdy vyslovil správně? Ještě, že na této adrese sídlí budova jediná – a historici z ÚSTRu snad nebudou mít s komolením jmen problém, i když jim před okny stále ještě visí nápis „Havelkova“. Ostatně podobnou invenci projevil již před časem Jan Tomáš Bílovský z Otic, když v říjnu reagoval na výzvu Opavského a Hlučínského deníku, který svými ústy tlumočí názory a dotazy občanů „místním osobnostem“: „Navrhuji přejmenovat náměstí Osvoboditelů na náměstí Ryszarda Siwiece. Letos uplyne devadesát let od vzniku samostatného Československa. V tomto období byla tato země třikráte okupována a dvakráte rozbita. Pokusil-li se ji někdo osvobodit, nebyli to fašisté ani jejich soudruzi komunisté, ale kupříkladu statečný Ryszard Siwiec, protestující proti druhé sovětské komunistické okupaci v roce 1968, který obětoval sám sebe jako mahayanský buddhistický mnich Thích Quang Dúc ve Varšavě na stadionu Desetiletí 8. září 1968 a umírá o čtyři dny později.“

 

Kraťoučká noticka o přejmenování Havelkovy ulice proběhla českými médii ještě před Vánoci. Jméno Ryszarda Siwce se pak poměrně často skloňovalo v souvislosti s palachovským výročím, ostatně snahou organizátorů akcí souvisejících s tímto výročím bylo připomenout nejen vytrženě z kontextu Palachův čin, ale pokusit se jej včlenit do celé řady dalších podobných, politicky motivovaných protestů zejména v zemích bývalého východního bloku. Zato v Polsku se média v týdnu výročí Palachova protestu o jménu Jan Palach takřka nezmínila. Zatímco u nás v době zářijového 40. výročí jeho sebeupálení jméno Ryszarda Siwce médii alespoň problesklo (o což se, nutno dodat, mocně přičinil historik Petr Blažek, který věnoval Siwcovu činu útlou knížku, která vyšla právě u příležitosti 40. výročí zářijových událostí na varšavském Stadionu desetiletí; do Prahy tehdy přijel i Siwcův syn Wit), polský rozhlas odvysílal jeden komponovaný pořad Hanny Bielawské, která se tématu Palach věnovala již na počátku 90. let, ale pak už si jen Aleksander Kaczorowski na svém blogu stěžoval, že polská média o události zarytě mlčí. Alespoň sám a skromně tedy Polákům připomíná, že Palachův čin nemusí být jen činem o Češích a pro Čechy. Zamýšlí se i nad tím, proč pro Čechy je Palach národním hrdinou, a vůči Siwcovi zůstávají Poláci dodnes namnoze lhostejní – Poláci podle Kaczorowského upřednostňují lídry, kteří vedou davy k heroickým činům, ale možná si neumějí poradit s jednotlivci, solitéry v jejich odporu, kteří vedou druhé nikoli tím, že se postaví do čela zástupů, ale tím, že před každého z nich kladou výzvy a otevřené otázky. Na druhou stranu, oním opožděným holdem, jehož jsme byli v Čechách svědky, se my ostatní (tedy my Češi) jen kajeme za naši vlastní nemohoucnost – praví Aleksander Kaczorowski, nikoli však pejorativně. Alespoň drobnou snahu těch, kteří si v Praze připomínali Palachovu oběť a danému tématu se věnovali, snahu problematizovat toto zažité a nebezpečně stereotypní černobílé rozvržení „Palach – hrdina a mučedník; český národ – zbabělci a pokrytci“, v Polsku, zdá se, nikdo příliš nereflektoval. A přitom česko-slovenská reflexe Palachova činu se po léta velmi často pohybovala právě jen od jednoho mantinelu hrdinství a odvahy jedince ke druhému mantinelu slabošství a prohry kolektivu, který si raději zakryl oči, než aby musel vidět. Jenže utéct z takto vykolíkovaného hřiště můžeme jen tehdy, budeme-li o věcech psát, mluvit a uvažovat. Rozporuplný vztah Poláků k Siwcovi budiž důkazem, jak špatně fungují naše intelektuální škatulky. Poláci museli Siwcův příběh rekonstruovat takřka od nuly a na cestu k němu začali tápavě narážet až po mnoha letech. Jsou pak, chtě nechtě, jaksi střízlivější, jakkoli mezi Siwce a Palacha nelze položit žádné jednoduché rovnítko a cenou za čtyřicet let staré zapomenutí je Polákům zvláštní marginalizace Siwcova osudu. My jako bychom dodnes stáli stále na začátku - ještě pořád nevíme, jak s Palachem naložit, nové cesty obezřetně nevyšlapáváme, a tak mu raději říkáme "hrdina". A toto bezobsažné slovo rádi importujeme i za hranice, kde mají na česká výročí vyhrazených příslušných "pět minut slávy", které už jsme letos beztak vyčerpali srpnem.

 

Portál onet.pl sice na jedné z odnoží svých stránek věnoval Janu Palachovi a událostem v Československu kratičkou edukativní fotoreportáž (na níž jsou nejzajímavější snímky agentury AFP), ale jinak zaniklo palachovské výročí ve víru tahanic o plyn, bruselské i jiné entropie, letadla padající do řek a tak dále. Je to možná škoda, protože srovnání okolností a kontextů činů Jana Palacha a Ryszarda Siwce i dobových i aktuálních ohlasů na ně by mohlo – tentokráte i plodně – přispět k neutuchávajícím diskusím na téma odlišností české a polské mentality.

 

 

P.S. Ke slavnostnímu odhalení tabule s novým názvem Siwiecovy ulice dojde 13. února ve 12.00 před sídlem Ústavu pro studium totalitních režimů (Siwiecova, dříve Havelkova 2, Praha 3).

 

Blog Aleksandra Kaczorowského

Vzpomínka Wita Siwce v Lidových novinách

Onet.pl o Janu Palachovi 

 

Michala Benešová

27. 01. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 923739 návštěv, dnes zatím 79 (2 online).