NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

Knihovnička 2008

Při pohledu na knižní novinky polské provenience loňského roku se může zdát, že nejvíce si na své přišli vyznavači science fiction, fantasy a podobných žánrů. Na své české vydání zatím stále čeká originální Jacek Dukaj, který striktní hranice žánru rafinovaně překračuje, i například hvězda současné polské detektivky Marek Krajewski, takže ani polská sci-fi a podobné žánry překládané do češtiny nejsou žádným excelentním reprezentativním průřezem tvorbou našich severních sousedů. Jména jako Marcin Przybylek (Gamedek, Laser-books, Praha 2008) nebo Piotr Witold Lech (Nanebevzetí profesora Eberta, Leonardo, Praha 2008) nenabízejí o mnoho více než průměr svého žánru a tradiční výtvarný nevkus přebalu. Své čtenáře opět potěšil Andrzej Sapkowski (Lux perpetua, Wales/Leonardo, Ostrava 2008), naopak nové dveře k tvorbě dalšího polského klasika žánru science fiction pootevřelo nakladatelství Akropolis, když vydalo výbor z publicistických a esejistických textů Stanisława Lema (Sex Wars, Akropolis, Praha 2008). V něm se Lem představuje (pro mnohé české čtenáře možná překvapivě) rovněž jako zajímavý autor autobiografických poznámek, teoretických futurologických statí či reflexí klíčových událostí 20. století. Trochu ve stylu moderního Julese Verna předpovídá v zemi za železnou oponou mnohé z toho, k čemu se Západ, namnoze skryt před jeho očima, v průběhu minulého století pomalu propracovával. A nebojí se hledět i do vzdálenější budoucnosti. Ať už se věnuje úvahám nad nárůstem světové populace v kontrastu ke konzervativní polské protipotratové politice (jak napovídá titulní text knihy) nebo budoucím směrem, jímž se vydá zbrojní průmysl (inu, představte si třeba zbraň, která se jako mořská houba poskládá v jeden celek až v týlu nepřítele a jako nezmarovi jí sem tam doroste chybějící „končetina“…), neztrácí nadhled, byť lehkost jeho románové tvorby se v poloze esejistické místy ztrácí.

 

Při pohledu na ediční plány brněnského Hostu mě napadají slova šéfredaktora novodobého Odeonu Jindřicha Jůzla, která pronesl v nedávném rozhovoru pro Literární noviny – Řešíte někdy rozpor mezi obchodním hlediskem a pocitem kulturní povinnosti? „Necítím žádnou kulturní povinnost. To je lichá představa. U českého autora ji nemám vůbec, protože ten si může vybírat mezi stovkami nakladatelů a přinejhorším text vydá sám nebo ho vystaví na internetu. Pokud jde o autory zahraniční, knihy Chucka Palahniuka nebo Dona DeLilla jsou dnes v knihkupectvích minimálně v angličtině. To znamená, že spousta lidí si je může koupit za zhruba stejnou cenu jako český překlad, který má teprve vyjít…“ A Polsko? „Z této oblasti je toho hodně málo, skoro nic.“ Proč? „Protože si myslím, že by se to neprodávalo.“ Na tento kámen úrazu se už dlouho snaží Host vyzrát tím, že za prezentaci polské literatury vydává briskní překládání Olgy Tokarczuk, která hostovské přesvědčení ještě podpořila loni získanou cenou Nike. Právě její oceněný román Bieguni vyšel loni pod názvem Běguni i u nás (Host, Brno 2008). Olga Tokarczuk má díky své schopnosti umně balancovat na pomezí zajímavě podané, vypravěčsky rafinované formy moderní prózy, v níž se (byť mnohdy násilně) proplétá smysl pro mytično se smyslem pro aktuální reálno, a drobně kýčovité snahy zalíbit se i čtenáři, kterého na mýtu a literatuře láká efektní obal, nikoli vnitřní poselství, otevřeny dveře k leckterému z typů čtenářů. A velmi dobře toho využívá. Stejně dobře tohoto potenciálu využívají i nakladatelé. Vedle Běgunů, postmoderní úvahy na téma novodobého nomádství, inspirované pravoslavnou sektou 18. století, podle níž má ďábel největší moc nad člověkem, který setrvává nehnutě na místě, tak Kniha Zlín vydala další dílko Olgy Tokarczuk, tentokrát na objednávku převyprávěný příběh mýtu o sumerské bohyni Inanně Anna In v hrobech světa (Kniha Zlín, Zlín 2008). Kniha je spíše solidním stylistickým cvičením než originálním příběhem, kdo už ale česky přečetl všechno od Tokarczuk, toho jistě neurazí.

 

Zajímavějším vydavatelským počinem se v rukou Revolver Revue stalo doplnění gombrowiczovské řady takřka neznámým titulem Naše erotické drama (Revolver Revue, Praha 2008). Po předloňském skvělém Sojkově překladu románu Kosmos je útlá sbírka Gombrowiczových postřehů, úvah a prozaických skic (původně psaných španělsky, nesených na vlnách „erotického“ rozboru mentality jihoamerického člověka) jistě jen dokreslením jeho životního i literárního příběhu, které ocení spíše skalní fanoušci či odborníci, ale přesto nabízí neotřelý pohled do autorovy literární kuchyně, v níž nelze brát zcela vážně ani nejpragmatičtěji myšlenou tečku za větou. Gombrowicz si chtěl touto knížečkou pragmaticky vydělat, dílko však v Argentině symbolicky nikdy nevyšlo. Těžko říct, zda z něj natolik promlouvá snaha vydělat si literaturou, ergo podstrčit čtenáři svůj svérázný pohled na písemnictví a věčné téma lidského pokrytectví zaobalený do klišé, která má čtenář rád, nebo spíše vědomí ironické črty, jež se Gombrowiczovi dařila mnohem lépe, když si chtěl rýpnout do důvěrně známé „polskosti“. Komu však nevadí peprná Gombowiczova ironie, tomu jeho svěží Erotické drama jistě radost udělá.

 

Když už jsme nakousli polské spisovatelky, v Polsku netvoří jen Olga Tokarczuk. Strmou mediální kariéru zažila nedávno i mladá Dorota Masłowska, kterou v Čechách propaguje zejména Bára Gregorová. Ta také přeložila druhou knihu Masłowské, rytmizovanou prózu Královnina šavle (Agite/Fra, Praha 2008; CD verze Tympanum 2008, čtou Pavla Beretová a Vojtěch Dyk). Její hrdinka, MC Doris, potupně sepisuje hip hopové songy, skrytě semílána týmiž popkulturními nároky, které se jinde snaží okatě pranýřovat. Mladou generaci může kniha zaujmout jak tématem, tak jazykem (směskou slangu, hip hopových rytmů, vulgarit a billboardových výkřiků), ostatním alespoň odkryje opačnou tvář současné ženské polské literatury. Jazykově i tematicky monotónní příběh je i na svých 140 malých stránek příliš sáhodlouhý, cení se ale srovnání polské a české nejmladší literární generace. A tam i Královnina šavle trumfne leckoho.

 

Dozajista pak potěšil prozaický debut Mikołaje Łozińského Reisefieber (dybbuk, Praha 2008). Prózu o hledání minulého, nenávratně vzdáleného, skrze budoucí, ještě změnitelné, opírá autor o zdánlivě obyčejný příběh napjatého vztahu matky a syna, který prozrazuje, jak složité je odhalit druhému sama sebe. Łozińského styl je na hony vzdálen ukřičenosti a výstřednosti MC Doris, což je příjemné osvěžení, jakkoli autorovi větší dávka originality prozatím brání vystoupit ze stínu dravějších kolegů.

 

Z úplně jiného soudku drsné, úderné a smyslem pro absurdní humor podbarvené ironie je povídková kniha Janusze Rudnického, polského autora žijícího v Německu, kterou pod názvem Smrt českého psa vydala ostravská revue Protimluv (Protimluv, Ostrava 2008). Rudnicki má neotřelý smysl pro dovádění zdánlivě obyčejných, nevinně realisticky se tvářících příběhů k absurdním koncům, které se vymykají lecjaké logice, krom té konstruující daný příběh.

 

Několik knih potěšilo v loňském roce také zájemce o historii. Ačkoli – badatelsky nejserióznějším počinem se nakonec může paradoxně stát studie českého historika Petra Blažka Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí (ÚSTR, Praha 2008), věnovaná příběhu Ryszarda Siwce, který se 8. září 1968 upálil na protest proti režimu, který dovolil srpnovou intervenci států Varšavské smlouvy do Československa. Útlá knížka přináší i přepisy některých autentických archivních dokumentů, včetně poselství samotného Siwce, a snaží se rekonstruovat okolnosti jeho činu. Katyňským událostem se ve své knize Katyň – Stalinský masakr a triumf pravdy podrobně věnoval Allen Paul, americký politolog a publicista. Zdeněk Jirásek a Jiří Friedl se ve své knize Rozpačité spojenectví (nakl. Aleš Skřivan, Praha 2008) věnovali československo-polským vztahům v letech 1945–1949, nastínili jak dobové územní spory mezi oběma státy, tak kontakty československého a polského exilu po druhé světové válce. V Polsku vzbudila před nedávnem velký rozruch publikace Jana Tomasze Grosse Strach – Největší poválečný protižidovský pogrom. Kniha byla přeložena i do češtiny (Jota, Brno 2008). 4. července 1946 se v Kielcích odehrál největší z pogromů po konci druhé světové války. Gross se pokouší rekonstruovat jak samotnou událost, tak reakci polské společnosti na ni. Proč se v poválečném Polsku rozvíjely antisemitské nálady? Kdo všechno se podílel na pronásledování či vraždách polských židů? Grossovi bylo v Polsku často vyčítáno jak rozdmýchávání nepříjemného tématu, tak zkreslená práce s historickými dokumenty a fakty. V Čechách kniha krátce před Vánoci žádnou silnější reakci nevyvolala, ale posuďte sami.

 

Že nebylo přeloženo pranic například z polské literární vědy, se už stává tradicí…

 

Napsali jsme:

Prázdná bubliny Doroty Masłowské

Román, který nekřičí (Reisefieber)

W. Gombrowicz: Naše erotické drama

 

Michala Benešová

18. 01. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 908994 návštěv, dnes zatím 41 (4 online).