NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Polský hlas v rozhovorech o středoevropské kultuře

Loni nás zaujala anketa týdeníku A2, kde se několik osobností české kultury vyjádřilo k pojmu „Středoevropská literatura“. Přinášíme hlas další, tentokrát polský. Jistě nám odpustíte, že jsme se pro něj museli vrátit až do minulého roku. Všichni nakonec víme, že čas neutíká tak rychle, jak se nás snaží přesvědčit kalendář.

 

Loňský rok také přinesl Petru Esterházymu středoevropskou literární cenu Angelus za knihu Harmonia caelestis, ale možná i za jeho reakci na fakt, že nedlouho po ukončení oceněného díla zjistil nepříjemnou pravdu o svém otci a dokázal se k ní postavit čelem. Vždyť soška pojmenovaná po Angelu Silesiovi, barokním „slezském andělovi“ Johannu Schefflerovi, se uděluje spisovatelům ze středoevropských zemí (velmi široce pojaté teritorium, zahrnující Albánii, Bělorusko, Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko, Česko, Estonsko, Chorvatsko, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonii, Moldávii, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko a Ukrajinu) za dílo, které „se dotýká nejdůležitějších otázek a problémů současnosti, nutí k reflexi, prohlubuje povědomí o světě jiných kultur“. Volnou reakcí na udělování literárních cen byl pak článek Przemysława Czaplińského Ruchomy środek (Tygodnik Powszechny 49/2008).

 

Czapliński začíná pochybností a otazníkem. Výchozím problémem je pojem „středu“. K čemu sloužil a k čemu byl kdy vztažen? Během zrodu kulturního pojmu „Střední Evropa“ v 80. letech v debatách Milana Kundery a dalších světových intelektuálů představoval především vztah k Západu a Východu. Pozici zrazeného západními zeměmi a okupovaného Sovětským svazem. Středoevropské státy, především Polsko, Československo a Maďarsko, vlastně za nic nemohly, shrnuje Czapliński. Byly moc malé, mladé nebo nezkušené, aby se samy ubránily. Středoevropský intelektuál je stále spojen se západní kulturou, ale navíc ještě zocelen útlakem komunismu, brání se proti totalitarismu, který mu byl vnucen mocenským paktem. Většina pohledů byl obrácena k minulosti – k bohaté, multikulturní historii regionu, často ovšem mytizované a idealizované. Byla zdůrazňována příslušnost k západní kultuře, ale zároveň i něco navíc – zkušenost Východu. V knihách současných, českých spisovatelů nenarazíme na nové, jiné pojetí Střední Evropy. Lákají a inspirují je jiné problémy a světy.    

 

V polské literatuře existuje silný proud mytologizační, navazující především na předválečné období, již méně reflektující komunismus nebo současnost. Podle Czaplińského mezi ně patří například „Inne rozkosze” a „Miasto utrapienia” Jerzy Pilcha, „Esther” a „Dolina Radości” Stefana Chwina nebo „Inne historie” a „Mercedes-Benz” Pawła Huelle, které spojuje nostalgicko-groteskní poetika. Jejich autoři a především čtenáři ale postupně zjistili, že se jim středoevropská historie drolí pod rukama, že z arkadijského mýtu vystupují mnohem vážnější problémy s identitou a sebereflexí. Potřeba uchopit a pochopit Střední Evropu jinak byla částečně vyprovokovaná i tím, že se pojmu „středoevropský“ chopila politika. Zájmy středoevropských zemí v Evropské unii, jejich společná či rozdílná politika, znovunalezený boj se Západem (dohonit a předhonit) i posilujícím Ruskem upozadily nedořešené a hluboké komplexy středoevropských států. Ale především na to potlačené, vytěsněné a zamlžené se musíme zaměřit, tvrdí Przemysław Czapliński. „Wydaje się, że w procesie przekształcania Europy Środkowej kluczowego znaczenia nabiera to, co wyparte. Komunizm, totalitaryzm, socjalistyczna modernizacja, która zdewastowała miasta i środowisko naturalne, zmiażdżona inicjatywa, ospała obywatelskość... oto prawdziwy spis bagaży, które wnosimy do Stanów Zjednoczonych Europy. Poradzi sobie z integracją nie to społeczeństwo, które zapomni o 40 powojennych latach, lecz to, które zdoła je wypowiedzieć, wprowadzić poprzez narracje do świadomości i publicznej debaty, a dalej – określić rozmaite skutki i zacząć sobie z nimi radzić.“

 

Co je pro skutečnou reflexi potřeba? Především vlastní zkušenost, kontakt se středoevropským regionem. Tak, jak se ke Střední Evropě vztahují Krzysztof Czyżewski nebo Andrzej Stasiuk, říká Czapliński. Stasiuk přesouvá těžiště níže, směrem k jihovýchodu – Albánii, Bulharsku, Rumunsku. Tvrdí, že hlavní města a kulturní centra – jako Varšava, Krakov, Praha, Budapešť nebo Bukurešť vypovídají o podstatě současné Střední Evropy málo, jsou poevropštěné. Skutečný obraz vidíme na periferii, mezi ruinami a pozůstatky socialismu – ať už v Haliči nebo v Sudetech. Pro středoevropský prostor je typická parodie pokroku, třeba na hraničních přechodech mezi trpaslíky nebo v seconhandech se západním oblečením. Stasiuk ale nad nehotovostí a nedokonalostí nenaříká, ruiny, nepořádek a chaos ho fascinují. „Je potřeba sejít dolů,“ tvrdí spolu s ním Czapliński, spustit se do studny našich komplexů, strachů, vytěsněných problémů. Paradoxem pohyblivého středu Evropy je, že se nenachází v centru, ale na okraji.


Przemysław Czapliński: Ruchomy środek (Tygodnik Powszechny 49/2008)

 

Prof. Przemysław Czapliński je literární vědec a kritik, působí na univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. Věnuje se především současné polské literatuře.

 

Kde leží Střední Evropa (24. 11. 2008)

 

Lucie Kněžourková

12. 01. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 934555 návštěv, dnes zatím 53 (5 online).