NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Kde leží Střední Evropa

Existuje středoevropská literatura? Jak ji vymezit: na mapě, pomocí literárněvědných pojmů, nebo se vzpírá přesnějšímu popisu, vědeckým metodám a lze ji „jen“ vyprávět (a číst)? Mnozí nad ní už pro její nepolapitelnost mávli rukou, jiní se domnívají, že pro určitou skupinu autorů a textů by se jen těžko hledal jiný spojující výraz. Ale ani čeští vědci, novináři a překladatelé se neshodnou, kdo jsou ti středoevropští spisovatelé…a co teprve, když se porozhlédneme u sousedů – každý má svoji a trochu jinou teorii. Týdeník A2 (45/2008) se pokusil téma, ke kterému se už dříve vyjádřilo mnoho významných osobností, znovu otevřít, a oslovil několik českých odborníků a publicistů, aby se jich zeptal, co pro ně středoevropská literatura znamená, zda ji reprezentuje nějaký typický hrdina, a jestli to nakonec není jen naše lokální a menšinová otázka.

 

Debatu vyprovokovalo možná i „oživování“ Kafky na zámku v Liblicích, kde se vědci pokusili navázat na pětačtyřicet let starou konferenci. Franz Kafka je jedním ze symbolů středoevropské literatury: žil v multikulturní Praze, v německo-židovsko-české společnosti, stvořil (anti)hrdiny a románový časoprostor, který řada literárních vědců pokládá za kanonicky středoevropské, a i dnes tak trochu ztělesňuje vývoj středoevropských států: směje se na nás (nu dobrá, spíše mračí) z hrnečků, triček, zápalek, vývěsních štítů, zato jeho socha od Jaroslava Róny, kterou Blanka Činátlová považuje za jednu z výstižných interpretací jeho díla (Lačnost a trapnost. Dva aspekty středoevropského těla, A2 45/2008, str. 1, 16-17), stojí spíše mimo zájem návštěvníků (a obyvatel?) Prahy.

 

Jak tedy mohla a může vypadat středoevropská literatura? Pojetí Petra A. Bílka se inspiruje žánrem eseje. Zdánlivá volnost, hranice odborné literatury a beletrie, zároveň schopnost vyjádřit se brilantně k problémům, které vědecký jazyk není schopen pojmout. „Esejistické pojetí Miłoszovo či Kunderovo vymezuje jako středoevropskou literaturu pouze určitý typ poetiky a psaní, který se jen v jistých fázích šířil regionem a nabídl typy analogií a podobností obdobně jako habsburská nádraží, nakládání a vaření zelí či dušení masa tak, aby vznikl guláš.“ Ředitel Ústavu české literatury a literání vědy na pražské Filozofické fakultě se zároveň dotýká i problému, jak středoevropskou literaturu učit – teritoriální pojetí podle něj vede k zjednodušení a následně opět rozmělňování na jednotlivé národní literatury bez širšího kontextu. Jeho kolega Jiří Trávníček je k pojmu středoevropská literatura více skeptický, užíval by ho spíše pro středoevropský román let 1914-89. „Střední Evropu nelze konceptualizovat, nelze ji ani definovat, natož vymezit zeměpisně, lze ji pouze odvyprávět.“ Podobně jako Bílek ale vidí jako jeden z určujících prvků „směskovitost“, nejasnost; středoevropskou literaturu podle něj ztělesňuje Švejk, tedy hrdina, který se v českém kontextu i v citované anketě objevuje nejčastěji. Už tady vidíme, jak mnoho záleží na vlastním kulturním kontextu a oblasti zájmu. Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, staví problém spíše do kontextu styku středoevropské a britské (šířeji anglojazyčné) kultury. Zatímco dříve sledoval Západ tvorbu „českých“ středoevropských autorů s očekáváním, četl je a diskutoval (Kundera, Havel, Hrabal…), dnes jakoby středoevropská literatura ztrácela dech a témata. Možná jí chybí právě onen národnostní kvas první poloviny 20. století nebo výzvy historie a totality v druhé polovině století.

 

Většina dotazovaných popisuje středoevropského hrdinu jako negaci hrdinství, „člověka zaskočeného“ (Petr A. Bílek), „ohroženého“ (Jiří Našinec), který „nemá odvahu se vzepřít“ (Jan Čulík), ale pořád ve střetu s velkými a významnými historickými a světovými událostmi, na jejichž pozadí se zjevuje jako ztracený antihrdina. Dnešní autoři středoevropského prostoru hledají svá témata spíše v regionálních dějinách, lokálním dění, uzavřeném nebo marginalizovaném světě. Hrdinům pak často chybí měřítko. Pocit zbytečnosti, trapnosti a grotesknosti však zůstal. Není divu, že pak Joanna Derdowská (Všude dobře, doma…, A2 45/2008, str. 7) jako metaforu současného stavu středoevropského regionu přivolává reklamu na pivo.

 

Nakonec snad jen můžeme zkratkovitě zmínit současné polské vnímání tohoto problému: polští vědci i myslitelé (i Petrem A. Bílkem citovaný Czesław Miłosz) posouvají hranice více na východ, mluví o Středovýchodní Evropě. Kladou důraz na tvorbu ukrajinskou nebo litevskou, často ovšem na principu kresové nostalgie. Právě polonocentrické pojetí Kresů a kresové literatury kritizuje profesor Bogusław Bakuła, mluví o postkoloniálním komplexu, který Polsku neumožňuje dívat se na „svá bývalá“ území jako na samostatné a svébytné kulturní kontexty. V české překladu vyšel také soubor komparativních studií krakovského profesora Aleksandra Fiuta (V Evropě, čili... eseje nejen o polské literatuře, Olomouc 2001), jenž zasazují do společného středoevropského kontextu polské (np. Gombrowicz, Witkacy, Bobkowski), českých (Kundera), ale i ruské nebo balkánské spisovatele.

 

Rádi bychom Vás také upozornili na revue Souvislosti 2/2008, která věnovala svůj Blok Józefovi Czapskému:

 

Wojciech Karpiński: Plamen (Czapského portrét, přeložil Jaroslav Šubrt)
Svědek Evropy aneb Mluvit pravdu a nepředvádět se (o Józefu Czapském s Piotrem Kłoczowským, Stanisławem Rodzińským, Janem Sochońem a Janem Zielińským, připravili Miloš Doležal a Jaroslav Šubrt)
Jaroslav Šubrt: Rodové stopy Józefa Czapského v Čechách
Maria Czapska: „Šťastné dítě, ještě nic nechápeš!“ (Ze sestřiných vzpomínek, přeložil Jaroslav Šubrt)
 „Měl na mě rozhodující vliv“ (s Andrzejem Wajdou o katyňských událostech a nelidské zemi, připravili Miloš Doležal a Jaroslav Šubrt)
Józef Czapski: Starobělské vzpomínky (přeložil Josef Mlejnek)
Józef Czapski: Krvavé volání Varšavy (Otevřený dopis J. Maritainovi a F. Mauriacovi, přeložil Jaroslav Šubrt)
Józef Czapski: Derviš (Chaim Soutine, přeložil Jaroslav Šubrt)
 „Šel cestami velbloudů…“ (Józef Czapski ve vzpomínkách přátel, přeložil Jaroslav Šubrt)
Józef Czapski: „Post mortem… konečně jsem našel ten správný titul“ (Záznamy z deníků, přeložil Jaroslav Šubrt)

 

 

A2

Souvislosti

 

Lucie Kněžourková

24. 11. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924301 návštěv, dnes zatím 80 (2 online).