NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Poetika

Na události byly uplynulé dny nejen v Polsku bohaté. Polsko se, podobně jako Česko, ptá, co změní v debatách nad antiraketovým štítem Obamovo americké vítězství. Za naši severní hranici pronikly i spory kolem údajného Kunderova udavačství, Polsko bilancuje po prvním roce vlády Donalda Tuska a slaví nedožité 84. narozeniny básníka Zbigniewa Herberta, ačkoli se zdá, že mediálně momentálně „rok Herberta“ válcuje spíše nový James Bond.

 

V uplynulých dnech se Polsko také rozloučilo s Mieczysławem Rakowským, posledním komunistickým polským premiérem a posledním prvním sekretářem Polské sjednocené dělnické strany, v níž působil od jejího vzniku v roce 1948. V letech 1958–1982 stál v čele týdeníku "Polityka", který měl oficiálně nahradit vůči vládě kritičtější časopis "Po Prostu". Vytvořil však z „Polityky“ na svou dobu nezvykle otevřenou tribunu. Od roku 1981 byl Rakowski několik let vicepremiérem v Jaruzelského vládě, již jako premiér pak podepsal dohodu umožňující vypsání prvních alespoň částečně svobodných voleb v červnu 1989. Ta ho nakonec definitivně stála politické funkce, neboť neúspěch v červnových volbách vedl k demisi jeho vlády.

 

Zároveň však v roce 1981 vydal knihu Rzeczpospolita na progu lat osiemdziesiątych, v níž na svou dobu nezvykle ostře – sám z pozice komunistického politika – kritizoval nedostatky systému. Jak napsal ve vzpomínce pro Gazetu Wyborczu historik Piotr Osęka, Rakowski tehdy kritizoval nejen předchozí Gierkovu politiku („to bylo v tehdejší propagandě běžné“), ale také základní instituce komunistického systému, včetně cenzury, která oficiální média – podle Rakowského – sama namísto pomoci znevýhodňuje svou těžkopádností a nepružností. Ve svých denících, vydaných o mnoho let později, psal o nutnosti pokusit se reformovat komunistický systém, jakkoli se to může ukázat nemožným, nebo proveditelným jen za cenu jeho prohry. "Polityka", kterou po léta vedl, byla zvláštním fenoménem: oficiální stranický list, který si ale časem vydobyl uznávanou možnost být v přiměřené míře kritický vůči svému chlebodárci. Na jaře 1968, kdy mj. odmítl otisknout v "Polityce" vládní antisemitská vyjádření, si Rakowski poznamenal: „Moje dilema vyplývá na jedné straně z loajality vůči Gomułkovi, a na druhé straně z toho, že si také myslím, že toto vedení už mělo dávno odejít; navíc na třetí straně – metody, které používají „gorily“ [lidé kolem šéfa Státní bezpečnosti Mieczysława Moczara] ve mě vzbuzují odpor.“ Opozici však nikterak nemiloval, komunistou zůstal, a přes slova o nutnosti vzít na vědomí hlas nespokojených začal v průběhu 80. let otevřeně hovořit o nepřátelích vládní moci jako o kontrarevolucionářích, o Solidaritě jako o davové hysterii, která naivně ztotožňuje svobodu s anarchií, a přidal se na stranu politiky generála Jaruzelského.

 

Milan Kundera napsal ve své eseji Zneuznané dědictví Cervantesovo, že „člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat.“ V téže eseji, pomineme-li několik plodných úvah nad vývojem a budoucností evropského románu, pak dodává: „Já také jsem kdysi považoval budoucnost za jediného kompetentního soudce našich děl a našich činů. Teprve později jsem pochopil, že flirt s budoucností je ten nejhorší konformismus, zbabělé lichocení silnějšímu. Neboť budoucnost je vždycky silnější než přítomnost. Je to ona, kdo nás bude soudit. A zcela jistě bez té nejmenší kompetence.“ Máme-li něčím propojit oba zmíněné případy, jde právě o onu odvahu nevidět věci černobíle, anebo naopak obavu z nutkání vynášet „pravdivé soudy“, protože pohled zpět se zdá vždy jistější než pohled kupředu. Ani Rakowski nebyl postavou, která by se dala jednoznačně ocenit. Například jeho vklad v polskou žurnalistiku, snažící se být kritickou a méně závislou i v časech svobodnému vyjadřování nepřejících, je v Polsku dodnes oceňován i jeho politickými protivníky, včetně např. Adama Michnika (např. zde).

 

Leopold Unger se v Gazetě, jako jeden z mnoha, zamýšlel nad podobností případů Kundery a Lecha Wałęsy, který je v Polsku obviňován ze spolupráce s Bezpečností. Ve svém fejetonu se Unger dotýká přesně těch věcí, na které je každé jednoznačné odsouzení krátké a které si – zdá se přinejmenším – mnozí mladí nadějní historici či novináři ne zcela uvědomují. Dávají podobné případy více jasných odpovědí, nebo spíše vzbuzují více nejasných otázek? Ať už se situace kolem Kunderova údajného udání udála jakkoli, historici by – na rozdíl od nás ostatních laiků – měli umět nakládat s historickým materiálem svědomitě, se znalostí dobových reálií a s vědomím všech nejednoznačností včetně teoretické možnosti, že se realita doby nemusí plně rovnat realitě zlomku jejich archivních materiálů. Měli by se pokusit odkrýt vazby a souvislosti, které za všemi podobnými dnes dostupnými materiály stojí. Poslední výkřik do tmy vzešlý z pražského Ústavu pro studium totalitních režimů zatím neříká víc než „našli jsme důkaz, všichni se podívejte, ale pro nás tím věc skončila.“ Cynik by možná řekl, že jde o ideální téma pro další kunderovský román. České reakce na „Kunderovu kauzu“ a způsob její mediální prezentace shrnuje pro polské čtenáře 29. října Tomáš Vrba. Stačí se ovšem podívat na texty, které tématu věnoval jiný polský deník, Rzeczpospolita. Jako by je ani nenapadla myšlenka, zda i nad respektem k „renomovanému českému časopisu“, který s informací přišel, není potřeba zapojit rozum a zdravý (nebo alespoň vlastní) úsudek.

 

I do českých médií pak pronikla zvěst o poslanci Arturu Górském (Právo a spravedlnost), který v Sejmu svérázným způsobem okomentoval zvolení nového amerického prezidenta. Čelní představitelé strany se pak za jeho slova veřejně omluvili, ovšem posuďte sami, čemu se v polském Sejmu tleská:

 

Jakie Obama ma poglądy w sferze światopoglądowej? Choć jego ojciec i ojczym byli muzułmanami, Obama obecnie jest zaangażowany w życie Zjednoczonego Kościoła Chrystusa, wyznającego czarną teologię wyzwolenia. Jeszcze w okresie rywalizacji z Hillary Clinton o nominację do wyborów stwierdził, że ma światopogląd otwarty. W ramach tego światopoglądu odrzuca chrześcijańskie nauczanie moralne w kwestii homoseksualizmu i aborcji, nie potępia palenia marihuany, a nawet zażywania kokainy, co niewątpliwie podobało się wielu młodym wyborcom. Natomiast podczas jednego ze spotkań przedwyborczych wyraził pogląd, że mieszkańcy małych amerykańskich miasteczek dlatego kurczowo trzymają się swojej wiary, ponieważ są rozgoryczeni faktem, że dłuższy czas nie mogą znaleźć pracy. Zatem w sferze światopoglądowej, w kwestiach moralnych Obama jest skrajnie liberalny. (...) Teraz, głosami swoich wyborców, Obama, czarny mesjasz nowej lewicy, zgniótł kandydata republikanów Johna McCaina. Już niedługo Ameryka zapłaci wysoką cenę za ten grymas demokracji. Jak powiedział mój klubowy kolega poseł Stanisław Pięta, Obama to nadchodząca katastrofa, to koniec cywilizacji białego człowieka. Oby się mylił. Dziękuję. (Oklaski)

Zdroj: stenografický záznam z 28. schůze Sejmu ze dne 5. listopadu 2008 

 

"Polityka" vzpomíná na M. Rakowského

Piotr Osęka: Portret polityczny Mieczysława F. Rakowskiego – syn PRL-u, reformator (Gazeta Wyborcza, 29. října 2008)

 

Michala Benešová

10. 11. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 924299 návštěv, dnes zatím 78 (4 online).