NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

LETEM MEDIÁLNÍM SVĚTEM: Člověk z...

Katyň Andrzeje Wajdy před časem doputovala i do českých kin. Andrzej Wajda však o sobě dal slyšet i v jiných souvislostech. Veřejně se například vyslovil pro několik let starý plán některých varšavských architektů schovat monstrózní Palác kultury a vědy za zástavbu nových moderních mrakodrapů. Je otázkou, jak dalece se dají výdobytky „pokrokových“ času PRL-u jednoduše schovat. Před časem se publikum v uherskohradišťském divadle hlasitě bavilo nad stuhrovskou komedií Sexmise, dramaturgické to perle letošní Letní filmové školy. Nic proti oddychové televizní zábavě, jako taková komedie Juliusze Machulského vcelku obstojně funguje dodnes. Nejde však jen o to, co schováváme, ale také o to za co. Progresivní kinematografii Jerzyho Stuhra z posledních let se úspěch i žánrovou poctivost vousaté komedie z hyperbolicky feministické budoucnosti zatím překonat nepodařilo, jak o tom svědčily nejen některé poměrně ubíjející projekce na Letní škole. (V závorce je však třeba vystřihnout poklonu Stuhrovu kouzelnému minimalistickému dílku Velké zvíře; lepší film o velbloudovi v Polsku nikdo nenatočil.)

 

U nás se mluví o Katyni, do polských kin naopak vstupuje film Kasi Adamik Boisko bezdomnych (Hřiště bezdomovců). Adamik se polským divákům představila nejprve jako spolurežisérka televizního seriálu Ekipa, který je zavedl do prostředí fiktivního vládního kabinetu. Úplně jiný mikrosvět ukazuje ve svém novém filmu. Fotbalové družstvo složené z bezdomovců z varšavského Hlavního nádraží usiluje o účast na mistrovství světa fotbalových družstev bezdomovců a dokazuje tak samo sobě, že i zdánlivě marginální existence má svůj smysl.

 

Tady jako by se nám přímo před očima otevírala ona výše zmíněná „hra na kulturní schovávanou“. V jisté pohříchu levné DVD edici vyšly před časem dva klíčové kousky filmové tvorby Andrzeje Wajdy – Člověk z mramoru a Člověk ze železa. Přiznám se, neodolala jsem a své staré videokazety se zrnící Krystynou Jandou vyměnila za nový materiál. Kouzlo obou filmů nevyprchalo. Dnešního diváka, zvláště českého, překvapí nejen vliv, jaký si Wajda přelomu 70. a 80. let (a celé tzv. kino morálního neklidu) uchoval až do dnešních dnů (ostatně opěrné body filmu Kasi Adamik, ono zacílení na člověka a jeho vztahy k druhým v rámci uzavřeného mikrosvěta či společenství i k převládajícímu společenskému naladění, hraničícímu mnohdy s jakousi postmoderní formou ideologie, nebo pokus o filmovou metanaraci v podobě mladé filmařky, která se úporně snaží do daného společenství proniknout, mohou tento filmařský směr lehce připomenout), ale i specifičnost Wajdova filmového řemesla, které možná jako by vyprchalo v novějších filmových přepisech klasických děl polské literatury typu Pana Tadeáše, ale které právě Katyň překvapivě oživuje.

 

Wajda mívá mírný sklon být patetický. V případě katyňského tématu bylo oprávněné se právě tohoto rysu jeho práce obávat. Wajda však mnohé překvapil: ne, že by jeho film nebyl místy poněkud těžký a hutný, ale právě jeho metafora zrodu propagandistického mýtu katyňského masakru, jak se zhmotnil krátce po druhé světové válce, korespondující s filmařskou tvorbou fikce (podstatném to motivu jeho "Člověků"), tvoří největší plus Wajdova snímku. Za pomoci autentických dobových záběrů či nahrávek i věrohodné stylizace staví Wajda svůj opus na odkrývání závoje ideologie, která dávno přebrala odpovědnost za životy a osudy konkrétních hrdinů. A jsme zpátky u mramorového hrdiny socialistické práce...

 

Zedník Mateusz Birkut z Wajdova snímku Člověk z mramoru, budující v 50. letech Nowou Hutu, nejprve oslavovaný pro svůj rekord 30 tisíc postavených cihel za jednu směnu, a po prohlédnutí ideologie, které ve své naivní víře ve spravedlnost důvěřoval, umlčovaný, musí vedle důstojníka Andrzeje a jeho hrdinské obětavosti vlastní vojenské přísaze (a vlastnímu svědomí) nutně působit poněkud naivně a ploše. Zvláště z odstupu třiceti let od natočení. Schémata, na které Wajda poukazuje, zůstávají však i do dnešní doby tytéž – ale zkuste si dnes natočit film o morálce, svědomí, o odvaze postavit se vlastním chybám a naivitě i cizí ideologické (mediální?) manipulaci, to vše v kontextu skutečných historických reálií nebo (což je zadání ještě těžší) společenské a politické současnosti. Jako by i snímek Kasi Adamik volal po dokončení diskuse, která se v Polsku vedla počátkem 90. let, zda je možné navázat v nových podmínkách na kino morálního neklidu, resp. zda nás tento směr polské kinematografie může nadále inspirovat. Sám Wajda jako by si odpověděl již v roce 1980, kdy ho návštěva ve stávkujících gdaňských loděnicích nadchla natolik, že o celé věci natočil volné pokračování Člověka z mramoru. A Člověk ze železa je nepokrytě apologií stávkujících dělníků. Jak barevný a plastický obraz revoluce předkládal Wajda v Dantonovi, snímku jen o necelé dva roky pozdějším, tak je jeho náčrt hrdinné Solidarity a podlých komunistů v Člověku ze železa plošší a kašírovanější. I to je pohled, o kterém se u nás v Čechách vlastně neví – natož aby hrál roli v našich úvahách, jaká může být role průsečíků dějin a filmu.

 

V několika amerických městech probíhá v těchto dnech retrospektiva Andrzeje Wajdy. Američané budou mít možnost zhlédnout všechny jeho celovečerní filmy a organizátoři přehlídky se je budou snažit přesvědčit, že Wajda není jen epicky rozmáchlým opěvovatelem polské národní historie, ba přímo naopak, že cosi jako typický wajdovský film vůbec neexistuje. Člověka z mramoru a Katyň pak polská ambasáda v Havaně (vůbec poprvé) představí i na Kubě. O tom by se jistě dal natočit samostatný film...

 

Michala Benešová

27. 10. 2008

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 923108 návštěv, dnes zatím 264 (4 online).